Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 17. kapitola

27.04.2011 (20:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3380×

„Je v šoku, musíme ji odsud dostat.“ Před očima se mi smíchaly všechny barvy, světlo jsem nerozeznala od tmy. Slzy mi zastřely vidění, ale mohla jsem cítit, že už nesedím na chladné zemi. Cítila jsem něčí ledové paže, které mě objímaly, dokud jsem neztratila vědomí.

Klepala jsem se, celé tělo se mi klepalo, když jsem otevřela oči. Zase jsem je s úlevou zavřela, abych v dalším momentu mohla vyletět z postele, ve které jsem ležela. Tohle rozhodně nebyl můj pokoj, dokonce to ani nebyl náš dům!

Zmateně jsem se rozhlížela ze strany na stranu, abych se nějak vzpamatovala. Chytila jsem se za hlavu, která mě trochu bolela, a prohrábla jsem si vlasy. Zvedla jsem se z postele a přešla jsem k oknu, které mi poskytovalo úžasný výhled na celé široké okolí. Hned mi došlo, kde jsem tenhle výhled měla naposledy… Tohle je dům Cullenových!

„Bello.“ Otočila jsem se za známým hlasem a ucouvla jsem o krok zpět, abych tak narazila do knihovničky. Hlasitě jsem polkla, když jsem se setkala s Edwardovým pohledem. Ruce se mi klepaly, bála jsem se. Měla jsem strach, že by mi mohl ublížit, že bych se nemusela vrátit ke svojí holčičce.

„Proč jsem tu?“ zasýpala jsem slabým hláskem, dušičku jsem v sobě měla úplně malinkatou. Co jsem komu provedla, že se musím probudit zrovna tady? Všimla jsem si své tašky, která ležela na stolku kousek ode mě a pomalu jsem se pro ni natáhla. Dávala jsem dobrý pozor na lehké pohyby, abych ho nějak nerozčílila, co by mi mohl všechno udělat?

„Byla jsi v šoku, proto jsme tě vzali k nám. Jak se cítíš?“ zeptal se hlasem, který se mi zdál skoro ustaraný. Asi bych mu i uvěřila tu starost, ale to bych ho nesměla znát, nesměla bych vědět, jak se dokáže proměnit jeho vlídná tvář. Ta tvář netvora, který byl v té garáži… Zadržela jsem v sobě vzlyk a toužila jsem ucouvnout, jelikož se Edward přiblížil. Už jsem ale takhle byla napasovaná ke zdi, že jsem se k ní mohla jen o něco víc přimáčknout.

„Nechoď ke mně,“ varovala jsem ho, ale tušila jsem, že by mu nic nezabránilo v tom, aby se ke mně dostal. Edwardův obličej se stáhl do bolestného výrazu, k mému překvapení dokonce ucouvl a zůstal stát na místě. Srdce mi splašeně tlouklo, až jsem si myslela, že mi chce vyskočit z hrudi.  

„Já ti nechci ublížit, Bello. To bych nikdy neudělal,“ pokoušel se mě uklidnit. Marně. Nevěřila jsem mu, jak by mohla být taková zrůda dobrá? Jak by mi nemohl chtít ublížit? Kdyby to nechtěl, pak by mě odvezl domů! Jen jsem chvíli stála a dívala jsem se mu do tváře. Do té překrásné tváře, která se před malou chvílí změnila ve zlou masku netvora... Ani nevím, co se mnou dělali, když jsem byla mimo.

„Chci domů,“ řekla jsem nakonec a konečně jsem se odhodlala odlepit od zdi. Spolu s mým gestem se ovšem Edward rozešel směrem ke mně, takže jsem zase hezky zacouvala zpátky. Povzdechl si, raději se otočil a já jsem se tedy vydala za ním. Necítila jsem se tu vůbec dobře, hrdlo jsem měla stažené, že jsem se zmohla jen na krátké věty. Víc bych ze sebe snad ani nevymámila.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptala se mě Esme mateřsky, jakmile jsem se malátnými kroky dopotácela do předsíně, kam vedly schody. Jak se zachovat k někomu, jehož tvář jistě může také získat tu hrozivou masku? Odstoupila jsem dokonce i od její otevřené náruče, kterou mi vřele nabízela.

„Je mi fajn,“ odvětila jsem s hraným sebevědomým v hlase, abych tak zakryla svůj strach. Odcupitala jsem směrem ke dveřím, kde jsem broukla tiché rozloučení, abych v dalším momentu mohla dýchat čerstvý podvečerní vzduch. Už se pořádně setmělo, ale co na tom… Domů zkrátka dojít musím!

Nestačila jsem však ani vyjít na silnici, aby přede mnou nezaparkovalo stříbrné Volvo. Jeho majitel se vedle něj objevil jako duch, já jsem zatím marně doufala, že by třeba mohl někam vyrazit a nechat mě na pokoji.

„Bello, nastup si,“ vyzval mě, ale já jsem rázně zakroutila hlavou a vydala jsem se na setmělou silnici, která vedla mezi hustými stromy. Měla jsem nepříjemný pocit, ale můj strach byl stále menší, než když bych musela nastoupit k Edwardovi do auta. Nechtěla jsem s ním mít společného vůbec nic, natož se s ním ještě vézt v jednom autě.

Vykročila jsem několik kroků kupředu, ale rozčilovalo mě tiché předení kvalitního motoru, které doprovázelo mou cestu. Zatínala jsem vzteky ruce v pěsti, abych se na něj neotočila a pořádně mu nevytmavila jeho chování. Copak prostě nemůže zmizet? Chce mě vyděsit k smrti, abych se ho bála ještě víc?

„Bello, buď rozumná,“ pokáral mě z otevřeného okénka a rozsvítil dálková světla. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si povšimla potemnělého lesa, ze kterého na mě šla skutečná hrůza. Ani nevím, jak dlouho odtud půjdu pěšky. Cestu si sice teoreticky pamatuji, už jsem sem jela dvakrát, ale to jsem jela autem, kde jsem byla alespoň částečně chráněná před lesem a hrůzou, která z něj vystupovala.

„Ne,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a prudce jsem vydechla nosem. Na dlouhou chvíli nastalo ticho, které rušily jen mé kroky a namáhavé dýchání. Dýchalo se mi výjimečně zle, nechápu ale, proč tomu tak je… Nikdy jsem s pohybem problém neměla, chodit bych mohla hodiny, tedy, ve Phoenixu jsem měla pohybu dost, teď jsem ale dlouho nesportovala. Možná, že je to kvůli tomu. Po dobu své mateřské jsem se ke sportu příliš nepřiblížila.

„Přeci nepůjdeš domů ve tmě! Víš vůbec, jak dlouho bys to šla?“ zeptal se nevěřícně. Nejspíš nemohl pochopit, že jsem prostě jiná, než ostatní dívky v naší škole. Ano, pro mě není dokonalý Edward Cullen tím neodolatelným. Já nejsem ta, která by se přetrhla jen proto, aby ho mohla mít jen pro sebe. Netoužím po odvozu a už vůbec netoužím po jeho přítomnosti!

„Je mi úplně jedno, jak dlouho půjdu domů,“ odsekla jsem, ale můj hlas už nebyl tak jistý, jak jsem si předtím myslela. Doufala jsem, že to ale nepozná. Už to vypadalo, že by mohl odjet, jeho auto skutečně zrychlilo, ale nesmírně jsem se vylekala, když zabrzdilo přímo přede mnou, čímž mi zablokoval cestu.

Chtěla jsem mu pěkně od plic říct, co si o něm myslím, ale ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, cítila jsem vzduch, který mi svištěl kolem obličeje, načež jsem se ocitla v příjemně vyhřátém autě. V první chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem, abych v zápětí zjistila, že už jedeme po asfaltové cestě směrem do města.

„Co-to?!“ zuřila jsem. Připadala jsem si tu jako býk útočící na toreadora, já jsem ale zatím neútočila. Spíš jsem sbírala veškeré síly, abych ho mohla pořádně pojmenovat těmi správnými názvy.

„Byla jsi tvrdohlavá, tak jsem musel zasáhnout,“ řekl klidným hlasem, čímž mi vzal všechen vítr z plachet. Složila jsem si uraženě ruce na prsa a otočila jsem hlavu ke svému okénku, abych mu nemusela věnovat ani jeden pohled. V dalším momentu jsem ale kvapně vystartovala, protože jsem si všimla zvláštního zvířete, které běželo kolem silnice.

Přísahala bych, že to byl vlk, ale bylo to větší… Spíš jako medvěd, jsou tu medvědi? Takhle blízko silnice asi těžko, zauvažovala jsem.

„Viděl jsi to?“ promluvila jsem na Edwarda ještě stále mimo. Ani mi samým leknutím nedošlo, že spolu vlastně nemluvíme. Tedy, já nemluvím s ním. Běhala mi po zádech husina, ale snažila jsem se ignorovat ten nepříjemný pocit, který mi tvrdil, že tu není bezpečno. Proč se mi musí neustále motat do života? Kdyby tu nebyl, byla bych spokojená, neměla bych noční můry, neobávala bych se o Renesmé, jenže on mi prostě nemůže dát pokoj!

„Co bych měl vidět?“ otázal se nevinně, ale něco v jeho pohledu mi naznačovalo, že už není tak klidný, jak se mi předtím zdálo. Obrnila jsem se pořádnou dávkou nepřístupnosti a byla jsem rozhodnutá, že s ním už dnes nepromluvím ani slovo.

Nejspíš bych ve svém odhodlání vydržela, to by mi ale Edwarde nesměl přeházet plány. On totiž vůbec nemířil ke mně domů, kde mi měl zastavit. Jakmile jsme najeli na frekventovanější silnici, která by mě zavedla zpátky domů, zastavil na odpočívadle pro auta. Znervózněla jsem, protože už skutečně byla tma jako v pytli, co ode mě teď chce?

„Musíme si promluvit, Bello,“ vysvětlil mi krátce důvod našeho zastavení. On snad nedá pokoj, kolikrát jsem mu už řekla, že nemám zájem? Rozklepaly se mi ruce nervozitou, jelikož nejspíš nemám na vybranou. Vzpomněla jsem si na Edwardovu hrůzu nahánějící tvář a raději jsem jen tiše přikývla. Nechtěla jsem, ale musím to mít za sebou co nejrychleji.

„Dobře, Edwarde, promluvíme si,“ souhlasila jsem váhavě, čímž jsem mu dala volný prostor k hovoru. Rozhodla jsem se, že budu poslouchat, ale pokud se s ním  nebudu chtít dále vybavovat, tak vyběhnu z auta a cestu domů dojdu. Zase tak daleko to být nemůže…

„Mohla by ses na mě podívat? Rád bych ti to řekl z očí do očí,“ požádal mě, protože jsem se stále dívala z okénka ven z auta. Snažila jsem se úplně ignorovat Edwardovu přítomnost zde, přestože to bylo téměř nemožné. Promnula jsem si unavené oči, abych alespoň na moment získala čas, načež jsem skutečně odlepila svůj pohled od zšeřelého lesa a podívala jsem se na Edwarda.

Prudce jsem vydechla a zatvářila jsem se poněkud otráveně. Přeháněla jsem to, ale měl by vědět, že mi to jeho chování leze na nervy. Vždycky jsem věděla, že je hodně ambiciózní, ale tohle už hraničí s obtěžováním!

„Fajn,“ utrousila jsem a podívala jsem se mu do očí. Zvláštní na tom bylo, že jsem čekala nějaké šimrání v podbřišku, neodolatelnou potřebu být mu nablízku, ale nic z toho se nedostavilo. Pod vší tou maskou mého sebevědomého a znuděného vystupování se ukrývala ustrašená Bella, která si přála jediné – dostat se dnes večer domů za svou holčičkou.

Charlie o mě může mít strach, jestli mě holky nenašly v tom obchodním domě, pak je jasné, že mu zavolaly, aby ho informovaly, že jsem se jim ztratila z dohledu. Určitě o mě mají strach! Navíc jsem přeci u sebe měla klíče od Jessicina auta, jak jí tohle vysvětlím? Úzkostí se mi sevřelo hrdlo, takže jsem nemohla vůbec promluvit. Bože, to bude hora vysvětlování nad tím, kam jsem zmizela.

Pro jistotu jsem si položila ruku na otevírání dveří, abych v nejhorším případě mohla vyplout z auta. Připoutaná jsem nebyla, takže bych to mohla zvládnout. I když si myslím, že by se za mnou Edward stejně vydal, aby mě mohl opět odtáhnout někam, kde by mi vysvětloval další a další hlouposti, které mě vůbec nezajímají. Proč musí být tak šíleně natvrdlý?

„O čem jsi chtěl mluvit?“ vyzvala jsem ho, když se z jeho úst dlouho nic neozývalo. Mluvila jsem tiše, protože jsem měla pořád strachy sevřené hrdlo, které téměř nedovolovalo mému hlásku uniknout a promluvit.

„O tom, co bude dál, Bells,“ pronesl rozhodným hlasem a hypnotizoval mě svým upřeným pohledem. Co bude dál? Nechápala jsem, co tím přesně myslí.

„Dál?“ zeptala jsem se váhavě. Chce se bavit o něčem v budoucnosti, ale nevím, jestli myslí svou nebo mou. Nebo snad naši? Hloupost! Žádná naše společná budoucnost rozhodně nemůže existovat, jsme absolutně odlišní a nemáme nic společného. Jen tu nejkrásnější dceru na světě…

„Bello, chci se o vás postarat. Vím, že jsem ti ublížil, už jsem se omlouval a zároveň vím, že ani tisíc omluv nemůže nikdy vymazat to, jak moc jsem ti ublížil, ale…“ Odmlčel se. Ale je zlé, špatné slovo. Je to téměř stejné, jako takže. To je taky moc špatné slovo. Kdykoli se řekne ale, tak následuje něco, co maže všechno to hezké a veselé. Nevím, co je hezkého a veselého na mém citovém rozpoložení vůči Edwardovi, ale! Znovu je tu ALE.

16. kapitola - Shrnutí - 18. kapitola