Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 13. kapitola

13.04.2011 (19:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2529×

„Chtěl bych si s tebou promluvit, Bello.“ V uších mi zazněl jeho sametový hlas, který byl dnes zbaven veškerého vzteku, a nemohla jsem si nevšimnout, jak se jeho pohled změnil po setkání s Renesmé. Odkašlala jsem si, protože se mi v krku usadil knedlík, přes který jsem nemohla promluvit ani slovíčko.

„Edwarde, já už se k tomu nechci vracet,“ dala jsem mu najevo své hledisko a doufala jsem, že by to mohl pochopit. Slyšela jsem jeho tichý povzdech a překvapil mě fakt, že neprotestoval. Bez nejmenšího pokusu o další konverzaci dojel ke škole a vystoupili jsme.

„Děkuji ti za odvoz,“ prohodila jsem a zamířila do školního vestibulu, abych se co nejrychleji dostala do třídy. Přijdeme spolu - to je vážně nenápadné - blesklo mi hlavou, když jsme šli po chodbě. Chtěla jsem se zdržet třeba na záchodech, ale Edward nejspíš vytušil mé úmysly nebo ho napadlo to samé, protože zabočil na toalety dřív, než jsem stačila cokoli říct. Tichounce jsem vklouzla do třídy a zapadla na svou židli. Starý profesor, kterého máme na angličtinu, si zřejmě ani nevšiml mé nepřítomnosti.

Plynule pokračoval ve výkladu. Nejprve jsem si myslela, že snad ani ve třídě není, ale potom jsem zahlédla jeho drobnou postavu za katedrou. Krátké bílé vlasy vynikaly před sytě černou tabulí a jeho velké, kruhové brýle byly vidět do dálky. Kývla jsem na Angelu a Jessicu ve vedlejších lavicích a rychle jsem hledala sešit. Nestihla jsem si toho zapsat moc, protože jsem skutečně přišla pozdě a téměř okamžitě zazvonilo, Edward však do třídy nedorazil. Proč mě to vlastně zajímá? Možná proto, že se mi dnes jeho pomoc hodila a že byl výjimečně milý.

„Ahoj Bells, kde jsi byla?“ divila se Jess nad mým pozdním příchodem. Sbalila jsem si do tašky sešity a zařadila jsem se jí po boku, abych jí to mohla vysvětlit. Stejně si myslím, že to nic světoborného nebude, ale ona to potřebuje vědět.

„Zaspala jsem, nějak jsem neslyšela budík,“ prohodila jsem, zatímco jsme kličkovaly mezi davy lidí na chodbě. Absolutně nechápu, proč se každý druhý tlačí dopředu, když vidí, že je tu tolik lidí. Jednu chvíli jsme na chodbě musely čekat, než se kluk před námi rozhodl, že uhne z cesty. Krev se mi začínala vařit v žilách, když jsem viděla, jak zdržuje, ale asi nějak vytušil, že by nebylo moudré ještě chvíli zdržovat uprostřed cesty, takže uhnul.

„Víš, co je zajímavý? Cullen taky nebyl ve škole,“ upozornila mě Jessice a já jsem po ní šlehla pohledem. Bylo to asi poněkud nevhodné řešení, protože jsem se podívala jinam hned, jak mi to došlo. Ona něco tuší, není hloupá a určitě si dokáže dát dohromady, proč se asi Edward zdržel přesně na stejnou dobu jako já.

„Fakt? To je ale náhoda,“ odvětila jsem a dávala jsem si záležet na znuděném tónu. Ještě nějakou chvíli se na mě podezřívavě dívala, ale potom se její tvář rozjasnila a ona nám rychle sdělila důvod změny její nálady.

„V neděli jsem byla venku s Mikem,“ nadhodila téma rozhovoru, a to by bylo, aby se nechytlo. Došly jsme už do třídy, a proto musela ztišit hlas, aby se to nedoneslo až k oné osobě, která se zrovna bavila s Ericem.

„A co?“ dožadovala se Angela dalších podrobností. Nechala jsem se strhnout atmosférou a naklonila jsem se blíž, aby mi neunikly souvislosti. Jessica byla potěšená náhlým zájmem o její osobu a usmívala se jako sluníčko.

„Jeli jsme do kina, do Port Angeles, samozřejmě. Ptal se, proč jsme z toho večírku zmizely tak brzo… No a teď spolu tak nějak… chodíme,“ řekla s ruměncem ve tvářích. Přísahám, že bych si u ní nedovedla představit takovou stydlivost. Tvářila se jako školačka, která provedla něco proti školnímu řádu. Povzbudivě jsem se na ni usmála a přidala jsem se k Angele, která jí blahopřála a přála, aby jim to vydrželo.

„Taky si to přeji, Mike není ten nejkrásnější kluk na škole, ale asi ho mám vážně ráda,“ zašeptala a sklopila hlavu, aby schovala červené tváře. Slabě jsem se pousmála a nenápadně jsem pohlédla na svého spolužáka, který vesele debatoval s ostatníma klukama v malém hloučku. Je to vcelku normální kluk, světlé vlasy mu padaly do modrých očí a on je neustále házel na stranu.

„Krása není všechno,“ povzdychla jsem si. „Hlavní věc je, Jess, že se o něj budeš moct opřít. Krásných kluků je plná planeta, ale jen někteří z nich umějí naslouchat a jsou věrní,“ odpověděla jsem a při svých slovech jsem se nevědomky podívala na Edwarda. Narazila jsem na jeho upřený pohled a tentokrát jsem to byla já, kdo sklopil provinile hlavu.

„Vážně si to myslíš?“ zeptala se Jessica s nadějí v hlase a já jsem němě přikývla. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla odpověď. Pohlédla jsem na Angelu, která se na mě dívala s pochopením a lítostí, nahlas však neřekla nic. Ani nemusela, věděla jsem, že jí došlo, o kom ve skutečnosti mluvím. Tohle nemá nic společného s Mikem.

Tíživé ticho, které mezi námi po tomhle rozhovoru nastalo, přerušil zvonek a já jsem byla ráda. Ponořila jsem se do hodiny matematiky s mnohem větší vervou než obvykle a urputně jsem zápolila s rovnicemi a grafy. Potěšil mě fakt, že mi většina příkladů vyšla správně a tudíž se nebudu muset matematice věnovat tolik jako kupříkladu literatuře. Tolik knih snad ani nemůžu přečíst, a to čtu ráda.

Od té doby, co mám Nessie, se snažím být stále s ní, ale poslední dobou je to těžší a těžší. Vím, že bych se jí měla věnovat víc, protože je to moje malá holčička a potřebuje svou matku, ale zároveň vím, že nedokážu nafouknout den natolik, abych se stihla připravit do školy, blbnout s Nessie a ještě žít alespoň trochu svůj soukromý život. Není možné nepadnout u tohohle všeho. Když k tomu ještě přičtu strach z toho, že by mi ji mohl Edward vzít, pak už jsem rovnou zralá na blázinec.

Škola mi utekla bez nějakých delších pasáží, nejhorší byly přestávky, kdy jsem se vždy setkala s Edwardovým pohledem. Cítila jsem ho v zádech i o hodinách, kdy jsem se snažila svou mysl soustředit pouze na učení, ale stejně mi vždy nějaká její součást unikla a přemýšlela o Edwardovi a o tom, co mi chtěl říct. Proč mě to vlastně zajímá? Bello, napomínala jsem sama sebe, vždyť jsi o něm ještě nedávno nechtěla ani slyšet. Nedávno? Včera!

„Zatím ahoj,“ loučila jsem se s Ange a Jess před školou. Holky zamířily k autu a já jsem se pomalu vydala ke školce, protože jsem ještě pořád měla čas. Do cesty se mi ale připletl Tyler, přejel mi mráz po zádech při vzpomínce na to, co se stalo na tom večírku.

„Bello, můžeš na chvilku?“ zakoktal a já jsem přikývla. Normálně bych ho asi poslala do háje po tom, co se mě snažil osahávat, ale vzala jsem v úvahu to, v jakém byl stavu. A myslím si, že jestli si pamatuje, jak je Edward silný, tak má víc strachu, než jsem já měla tehdy.

„Co se děje, Tylere?“ přešla jsem na přátelský tón a snažila jsem se tvářit vesele. Budu dělat, že se nic nestalo – to zní jako dobrý plán.

„Já, no… Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě choval. Neměl jsem tolik pít, je mi trapně. Kdyby se tam neobjevil Cullen, tak…“ Poslední větu nechal vyznít do ztracena a poraženě sklopil hlavu. Uvědomila jsem si okamžitě, co by se stalo, kdyby se tam Edward neobjevil, ale snažila jsem se na to nemyslet, když jsem mu povzbudivě stiskla rameno.

„Už to nech být, příště jen tolik nepij, prosím,“ zdůraznila jsem, aby nepil, a s krátkým rozloučením jsem se vydala ke školce. Tylerovi se očividně ulevilo, já jsem se taky cítila lépe, když jsem si uvědomila, že tuhle nepříjemnou věc už mám za sebou. Podívala jsem se do strany, abych zjistila, zda holky už odjely a spatřila jsem Edwarda, jak se opírá o své luxusní auto. Upíral na mě svůj pohled a přísahala bych, že jsem ve chvíli, kdy jsem se zahleděla do jeho zlatých očí, přestala na okamžik dýchat.

Pokusila jsem se rozhýbat zkamenělé nohy a podařilo se mi to, takže jsem se rychle odporoučela z parkoviště. Proč se na mě dnes celou dobu dívá? Popadla mě zvláštní touha dojít k němu a zeptat se, co mi chtěl ráno říct. Rychle jsem zaplašila hloupé myšlenky a zaměřila jsem se jen na Renesmé, která už mě určitě bude netrpělivě vyhlížet, a přidala jsem do kroku. Radši tam budu dřív, než abych se mučila při pohledu na Edwardovu tvář, kterou snad museli vytesat samotní bohové!

Prokličkovala jsem několika uličkami, až jsem se dostala k budově, kterou jsem potřebovala. Zaběhla jsem do obchodu s dětským oblečením a koupila jsem jednu růžovou čepici a šálu, abych měla pro Nessie alespoň provizorní oblečení. Pak jsem se přesunula ke školce, před kterou jsem si prohrábla vlasy rozlítané větrem a vešla jsem. Hned u dveří mě odchytla paní Carsonová a zvědavě se vyptávala.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ vítala mě nevinně. „Tentokrát bez přítele?“ Smála se jako moje stará známá, zatímco já jsem ztuhla a v tuhle chvíli by se ve mně krve nedořezal.

„Dobrý den, ja-jakého přítele?“ zakoktala jsem se a ona se zatvářila vševědoucně.

„No přeci toho milého mladíka, který tu s vámi byl dnes ráno,“ vysvětlila mi a já jsem musela zakroutit hlavou nad svou natvrdlostí. Přeci tu se mnou ráno byl Edward, takže si nejspíš vydedukovala, že je to můj přítel.

„Ach, to není můj přítel. Jen spolužák,“ uvedla jsem ji do obrazu a ona jen pokrčila rameny. Nemohla jsem si však nevšimnout toho výrazu v její tváři. Byl to takový ten výraz „neboj se, já to nikomu nepovím“. Pokusila jsem se o co nejslušnější tón, když jsem ji žádala, jestli by mi mohla zavolat Renesmé a ona se konečně uráčila. Dnešním dnem u mě ztratila všechny body, které dosud získala.

„Ahoj zlatíčko,“ pozdravila jsem ji, když mě objala a dostala jsem pusu na pozdrav.

„Ahoj mami,“ odpověděla mi a už si sundávala bačkůrky. „Půjdeme na klouzačkuuu?“ Usmála jsem se na ni a přikývla jsem. Roztáhla pusu do širokého úsměvu, až mi ukázala i prázdné místo po vypadlém zoubku, kterého se zbavila minulý víkend.

„Tak poběž,“ popohnala jsem ji, když si nasadila novou čepici i šálu a pochvalovala si ji. Alespoň, že se jí líbí. Měla jsem z toho trochu strach, když jsem ji kupovala, protože Nessie je na tyhle věci neskutečně vybíravá. To, co se jí nelíbí, prostě nenosí. Odpoledne už bylo venku tepleji než ráno a já jsem za to byla jedině ráda, protože když budeme někde venku celý den, tak budeme pořádně promrzlí.

Pomalu jsme došli k hřišti, kde si znovu hrála spousta dětí a jejich maminky se na ně dívaly. Emily jsem tu bohužel nenašla a Nessie z toho byla trochu smutná, ale hned si tu našla jiné kamarády. Posadila jsem se na lavičku a vytáhla jsem z tašky učebnici, abych využila volnou chvilku k nějakému studiu. Nevyšlo mi to na dlouho, protože se tu objevil Jacob a já jsem stejně pořád nervózně hlídala Nessie.

„Ahoj Jaku,“ pozdravila jsem ho a on mě objal, což bylo možná až moc velké pozdravení na to, že se známe jen chvíli. Tedy, znali jsme se jako děti, ale teď je to jiné. Jsme už… velcí.

„Jak se máš, Bells? A co Renesmé?“ usmíval se a sypal na mě jednu otázku za druhou.

„No, máme se dobře. Co ty a Billy?“ zeptala jsem se na oplátku, abych se taky něco dozvěděla. Chvíli se zarazil, jako by přemýšlel, zda má odpovědět, ale nakonec se jeho tvář rozjasnila a vrátil se zpět ten veselý Jake.

„Však to znáš, se staříkem to není moc lehký,“ rozesmál se a já jsem se k němu přidala. Billy se rozhodně jako stařík nezdá, naopak. Patří mezi jedny z nejaktivnějších lidí, které znám. Charlie mi tolikrát vyprávěl, co všechno podnikají, až se mi z toho dělají mžitky před očima.

„Kdyby tě slyšel,“ pohrozila jsem mu hraně a už v téhle chvíli jsem si byla jistá, že se budeme bavit. Jacob měl vlasy o něco delší, než před několika dny. Je to téměř neuvěřitelné, že mu tak rychle vyrostly, ale někdo má tyhle věci zkrátka urychlené.

12. kapitola - Shrnutí - 14. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 13. kapitola: