Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Playboy - Kapitola 12. V moci Jessicina pantoflu

24.11.2009 (16:15) • Barchetta • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4689×

Kapitola 12.  V moci Jessičina Pantoflu

V uších mi hučí a ten tlak je šílený. Proč? Nedokážu mluvit, nedokážu se hýbat. Pomalu vydýchávám každé jeho slovo a on mě dorazí. Otočí se k Lauren, opře si ji o stěnu chatky a ještě jednou se na mě podívá, kupodivu ne zle, ale spíš trucovitě a ke všeobecnému veselí a potlesku se s tou husou začne cicmat, div jí peří nevypadá. A to bolí víc než všechny pády, které mi dnešní den uštědřil. Když se od ní konečně odlepí, což jí se vůbec nelíbí, otočí se opět na mě.

Jeho hlas teď s každou větou ztrácí zlost a navzdory tomu, co říká, graduje emocemi a chytá víc a víc ještě jeden podtón, lítostivý: „Proč tady stojíš a kulíš na nás oči! Běž pryč! Nemáš lepší věci na práci?“

Došlo mi, že jsem se tu téměř zasadila do země, jak jsem se čím dál víc studem a zoufalstvím zavrtávala, ale nebyla jsem schopná se z toho prokletého místa pohnout a uvěřit tomu, co vidím.

„Ach jo... Já za to nemůžu, Bello. Já nechci být zlý, ale... “ a jeho hlas opět potemní: „Nemůžeš mít všechno a všechny. “ Postěžoval si najednou dotčeně sám pro sebe a zničehonic mu ruplo v bedně a chytl Lauren kolem pasu za zadek, aby ji začal odvádět směrem ke své chatce.

„To my teda máme dnes v noci program. Viď?“ Usmál se na ni nejistě a zmizel s ní ve tmě.

Většina se smát přestala, když odešli. Někteří zašli do chatky a někdo se na mě soucitně díval. Nepříjemné mi z toho bylo úplně všechno.

Lítost především, protože to bylo to poslední, co se jemu zračilo ve tváři. Děkuju pěkně. Byla bych tisíckrát raději, kdyby na mě byl jenom hnusnej, než aby mě litoval.

Nohy konečně povolí stejně jako stavidla slz a já se rozběhnu k sobě na pokoj, abych praštila dveřmi, opřela se o ně a dala absolutní průchod všem emocím. Schoulím se do malého nešťastného klubíčka. Pláču a naříkám a najednou mi dojde, že nejsem v chatce jediná, kdo má problém. Z lůžka pod oknem se ozývají stejné nářky jako moje, ale mnohem... bolestnější. Je-li to vůbec možné.

„Jessico?“ Napřímím se a vlastní bolest je ten tam. „Jessico, co je?“

Začnu být téměř hysterická, protože Jess sebou v křečích mlátí ze strany na stranu a bolestně naříká.

„Jessico, proboha... Uklidni se. Co se ti stalo? Jess?“ Tep mi teď běží jak o život. Co to je proboha? Jess sebou švihá a napíná se v bolestných grimasách. Něco takového jsem naposled viděla ve filmu, když někoho posedl démon.

„Pomozte mi!“ Ječím jak na lesy, ale všichni jsou moc daleko nebo moc ožralí. Nechám Jessicu mlátit sebou a běžím pro prvního člověka, který mi padne na mysl nebo spíš, který tam je pořád.

Rozrazím dveře od jeho chaty a kašlu na to, co tam můžu vidět. V krbu hoří, Edward sedí jako socha v křesle a kouká do plamenů, Lauren nikde.

„Edwarde prosím! Jessica! Ona... potřebuje pomoc!“ Brečím a ječím na něj tak vyděšeně, že si nedovolí nic říct a když se otočím ve dveřích a běžím zpátky, rozběhne se okamžitě za mnou.

Naletí do místnosti a když ji uvidí, jak sebou mlátí jak na lesy, celý obličej se mu zvrhne do naprosto zoufalé grimasy. Ještě aby se jí někdo nelekl!

A zařve tak děsivě, že mi naprosto zatrne a chata se málem otřese v základech, jak rukou třískne o futra: „Panebože, to je takovej kretén! Mělo nám to dojít! Kdyby ten debil byl aspoň schopnej na to myslet!!!“

Neptám se, co to znamená. Táhla jsem ho sem, protože jsem potřebovala pomoct, ačkoli mě nenapadlo, jak by tohle mohl Edward vyřešit. Ale on vypadá, že ví naprosto přesně, co s ní dělat. Nemohla jsem dovést nikoho lepšího. Zvedne Jessicu do náručí, ignoruje, jak ho mlátí a odnáší ji pryč.

Jdu za ním a ječím na něj: „Co s ní je, Edwarde! Ty víš, co s ní je?“

Edward se na chvíli zastaví a nešťastně na mě koukne: „No... ehm... to bude nějaká vzteklina nebo tak. Vezmu ji teď za Carlislem a ty tu prosím, prosím tě zůstaň.“

„Ale... “ chci protestovat.

„Isabello, PROSÍM. Nechoď teď za mnou.“ Řekne tak autoritativně, že mě nenapadne uvažovat, že bych mu nevyhověla. Moje plné jméno tomu jenom napomohlo.

Vrátím se zpátky a sesunu se v chatce na zem a nevím jak dlouho tam brečím, než mě takhle najde Angela, která se v noci vrátí.

„Angelo!“ Vrhnu se jí kolem krku a ona mě chlácholí. Neví, co se stalo u Mika ani to s Jess, což vlastně neví nikdo. Naříkám a snažím se jí to alespoň ve zkratce vylíčit.

„On... byl... prostě hnusnej. Smál se mi a pak Jessica... nevěřila bych tomu, kdybych to na vlastní oči neviděla. Byla jako šílená.“

Což se ani nedá zpochybňovat, okolí její postele je jako po výbuchu. Střepy z lampičky se válí všude na zemi, povlečení roztrhané...

Angela mě přesvědčí, abych si šla lehnout a sama tu spoušť uklidí. Stejně téměř nemůžu spát. Mám noční můry a hážu sebou skoro jako Jess, o které se mi zdá.

Když ráno otevřu oči, bolí mě celý člověk. Snídani úplně vynechám, stejně jako Angela. Jdeme rovnou za Jessicou, ale Carlisle nás k ní odmítá pustit. Prý by to mohlo být nakažlivé, do nemocnice ji poslat nechce, udělá jí sám nějaké testy. Už se prý uklidnila, je jí líp a pozdravuje nás. Moc se mi to nezdá, ale já doktorský titul nevlastním.

Když na schodech potkáme Edwarda, pohledem se mu obloukem vyhnu, stejně jako Angela a mě k tomu navíc píchne u srdce. Minulé křivdy nebyly zapomenuty ani omylem, ačkoli si vážím toho, že se o Jess postaral.

A takhle to jde další 4 dny. Za Jessicou nesmíme, Edwarda ignoruju a všude panuje ponurá nálada. To s Jess se samozřejmě rozkřiklo. Tedy... ne úplně. Řekli jsme s Ang, že se jí udělalo zle. O jejím hysterickém záchvatu jsme taktně pomlčeli, stejně jako Edward a celá jeho rodina. Jen Jasper to prožíval nějak přehnaně. Nejdřív jsem si říkala, že se o ni prostě bojí, ale pak mě napadlo, že je za tím možná něco víc. Něco, o čem nikdo nemáme ani páru.

Pečlivě a nenápadně jsem ho zkoumala. Nemluvil, chodil jako oukroupeček, provinile se na mě koukal a mně se do hlavy nacpal brouk, že když Edward někomu nadával do kreténů, byl to právě Jasper. Něco jí ten večer provedl a já na to přijdu. Tohle tomu šmejdovi neprojde, stejně jako jeho rodině, která ho tam vehementně kryje. Rozvíjím teze, ve kterých je Carlisle starý drogový dealer a oni jeho pobočníci. Téměř živě ho vidím s dready a jointem v ruce nebo v obrovské hromadě bílého prášku jak se ďábelsky směje, rozhazuje ho plnými dlaněmi kolem sebe a jeho synáčci kolem něj tancují kolečka. Vzhledem k tomu, že ani jeden dready nemá a všichni jsou bledí jako smrt, to druhé mi příjde pravděpodobnější. Navíc, Carlisle jako doktor, by měl k surovinám určitě dobrý přístup.

Čtvrté ráno ode dne, kdy se Jessica zbláznila (jinak se to říct asi nedá) se věci pomalu vracely do normálu. Tedy... téměř.

Seděla jsem ve třídě jako vždy. Myslela jsem na Jess, jak jí asi je a plánovala, jak naletím do jejího pokoje, abych viděla, co Cullenovi tak pečlivě skrývají. Pomalu se mi v hlavě rojil plán...

Mé myšlenky prasknou jako balónek, když třída najednou úžasně vydechla. Všichni se dívali jedním směrem. Ke dveřím, ve kterých stála ona – Jessica, jestli to teda ještě Jess byla. Zářivě a naprosto spokojeně se usmívala. Ačkoli byla bledá jako stěna, v jiných ohledech jí nemoc evidentně prospěla.

Co víc, držela za ruku Jaspera, který se sice tvářil jako spráskaný pes, ale nic nenamítal. Dokonce jí gentlemansky posunul židli a ona si ladně sedla. Když se otočil po třídě a zamrkal na jednu ze spolužaček, Jessica ho vztekle praštila a on se naprosto odevzdaně sesunul vedle ní a sklopil oči na lavici.

Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Jessica vypadá skvěle. Zadruhé, část její osobnosti – a já jsem nevěděla, jak silná je to část – je pravděpodobně něčím nadopovaná. A zatřetí, měla Jaspera bezvýhradně a neodvolatelně v moci svého pantoflu.

Kapitola 11. Laurenin ořech *** Kapitola 13. Auuu

Shrnutí povídek od Barchetty

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Playboy - Kapitola 12. V moci Jessicina pantoflu: