Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláčeš? I v slzách je síla... 4. kapitola

01.05.2010 (17:45) • Nerissa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2744×

písnička

Co to? A kurňa…city!!

Proč se člověk nikdy neponaučí ze svých chyb? Jasně jsem si řekla: „City ne!“ A teď zase chybuju!

Edward:
Ta dívka právě vycházela z kanceláře, když nastavila tvář dešti. Kapuce jí sklouzla na ramena a já se podíval do tváře samotné „smrti“! Její bledý obličej s tmavými kruhy pod očima, oči bez jiskry, rty v jakémsi bolestném úšklebku! Vlastně, celý obličej měla stažený bolestí. Myslel jsem, že snad pocítím lítost? Kdepak! Já byl bezcitný tvor! K té nicce jsem pocítil jen opovržení a mírnou nenávist. Za to Jasper byl na tom zcela jinak… Cítil potřebu ji chránit, ale ne tolik jako Alici. Bylo to něco jako bratrská či otcovská láska… Moment, ona to je bratrská láska! No, to se zas do něčeho dostal. Znechuceně jsem se nad tím ušklíbl a on mě propálil pohledem, který by mohl zabíjet. Nechápal jsem ho! Zná ji jen od vidění a hned by jí bránil před „bratrem“. Cítil jsem se ukřivděně. Hodil po mě škleb.

Ty, chránit nepotřebuješ! Ona… Vypadá tak křehce! Poslal mi v myšlenkách. Snažil jsem se zaměřit na její myšlenky. Nic! Ona snad na nic nemyslela! Znova jsem se na ni podíval. Rázovala si to do budovy, kde asi měla hodinu. Přece na něco musí myslet. Musím si o tom promluvit s Carlislem. Zakroutil jsem nad tím hlavou a vydal se na svoji první hodinu. Celou dobu mi vrtala v hlavě otázka: Proč jí proboha nemůžu číst myšlenky?

Jasper:
Edward byl takový sobec! Musím si s tou dívkou promluvit. Chtělo by to nějaký plán…

„Jaspere, proč tě vidím mluvit s tou novou dívkou?“ Ptala se mě Alice. Ten její dar vidět budoucnost…

„Já nevím Alice. Mám šílené nutkání ji chránit… Dalo by se tomu říct bratrská láska.“ Dívala se na mě s bolestí, kterou měla vepsanou v očích.

„Ty už mě… nemiluješ?“ Zašeptala a začala vzlykat. Přitáhl jsem si ji k sobě do náruče a políbil do vlasů. Jak si tohle mohla myslet?

„Miluji tě víc než svůj vlastní život, miláčku!“ Prohlásil jsem a ona se na mě ještě víc přitiskla.

„Ale ta dívka… Říkal jsi, že tě k ní něco táhne!“ Zašeptala s novou bolestí v hlase. Já jsem jí ublížil!

„Ano, ale není to tak silné. Dalo by se to přirovnat k otcovské, nebo bratrské lásce!“ Cítil jsem změnu v jejích pocitech. Byla v nich láska, oddanost a radost.

„Měli bychom jít, nebo přijdeme pozdě!“ připomněl jsem jí. Odtáhla se ode mě, vzala za ruku a s úsměvem jsme šli na naší hodinu.

Bella:
Potom, co mi Niky vzala veškeré mé peníze, jsem vyšla ze třídy a očima jsem studovala ten kus papíru jménem plánek. Můj smysl pro orientaci byl vždy tak trochu nízký, ale s tímhle údajným „plánkem“, na kterém se nedalo zorientovat vůbec, to bylo ještě horší!

Ani jsem si nevšimla, že jdu po chodbě a zahybám za roh, dokud jsem do někoho nevrazila. Ten někdo byl velkej, sněděj a zubil se na mě, jak kdyby to bylo něco ohromně vtipného. Natáhl ke mně ruku, ale já jsem dělala, že ji nevidím a zvedla jsem se sama. Posbírala jsem si papíry po zemi a vydala se dál chodbou, ignorujíc ty kroky za mnou.

„Já jsem Jacob!“ pPředstavil se, ale já ho stále ignorovala. Netoužila jsem po přátelích nebo lidech, na které jsem schopná se citově upnout.

„Ty jsi ta nová, že? Isabella Swanová!“ Řekl to, jako by právě objevil lék proti rakovině. Umlčela jsem ho jedním gestem ruky a zaplula do třídy, kde jsem měla mít údajně další hodinu. Sedla jsem si do volné zadní lavice a vyčkávala příchodu učitele. Jelikož stále ještě byla přestávka, spolužáci na mě zvědavě zírali.

Holky zlostně, takže si myslím že Jessika nebo jak se jmenuje, o mě začala něco šířit a jsem si jistá, že Niky s tím nezůstala pozadu. Necelých pět minut před hodinou jsem cítila ledovou ruku na mém rameni.

Cukla jsem sebou a otočila se. Nade mnou stál kluk s medově blond vlasy, ostře řezanou tváří a s dokonalým tělem. To, co mě však zarazilo, nebyla nelidská krása, ale jeho přívětivý úsměv na tváři. Poznala jsem, protože už jsem ho dnes viděla na parkovišti. Byl to ten, co měl v očích lítost. Nechápala jsem, co chce, ale jeho ledový dotyk mi působil úlevu.

„Ahoj, já jsem Jasper. Můžu si přisednout?“ Nechápala jsem, proč se ptal, muselo to být jeho místo.

„J - jo, j - jasně,“ vykoktala jsem ze sebe a on se na mě ještě víc usmál. Sedl si vedle mě, ale místo toho, aby si mě nevšímal, se na mě otočil.

„Jak se jmenuješ?“ Ptal se mě a v hlase mu byl slyšet zájem.

„Bella,“ špitla jsem. Proč se mě na to ptal? Musel o mě všechno vědět nebo ne?

„Odkud jste se přistěhovali?“ Ptal se dál a ten úsměv mu z tváře nemizel. Naštěstí zazvonilo a do třídy v pochodovala učitelka. Od pohledu bylo jasné, že má špatnou náladu. Zvedla jsem se a šla jí dát podepsat papír.

Když už jsem byla téměř u stolu, někdo mi nastavil nohu a já se blíže seznámila s podlahou. Kruci! Pohlédla jsem vzhůru a viděla jsem Niky, jak se na mě culí. Celá třída propukla v hlasitý smích. Bylo mi do pláče a jediný kdo se nesmál, byl ten kluk Jasper. Díval se na mě spíše starostlivě a po chvíli střelil pohledem k Niky a jeho pohled se změnil na zuřivý.

„Slečno Swanová, když ani neumíte chodit, pojďte se postavit k tabuli a a řekněte nám, co jste probírali s vaší sestrou na minulé škole.“ Setřela mě učitelka. Postavila jsem se na nohy, podala jí papír k podepsání a stručně řekla, co jsme dělali ve Pheonixu. Když jsem se vracela zpátky k lavici, dávala jsem si dobrý pozor.

Už takto jsem byla úplně promočená a chvěla jsem se zimou, nechtěla jsem ještě znova skončit na zemi. Když si konečně sedám do lavice, zahlédnu Jaspera, jak se na mě smutně kouká.

To tak! On patří mezi první třídu a první třída ti co? Ubližuje ti! Ponižuje tě! A ty si tady o klukovi, kterej se na tebe jednou mile usměje, myslíš, že je milý! První třída znamená bolest! Řvala na mě jedna půlka, ta rozumnější a logičtější, mysli.

Ale co když ta starost byla opravdová? Neříká se, abychom přijali pomocnou ruku, pokud je nám nabízena? Ptala se ta část, ve které jsem se schovávala před nebezpečím.

Nevěděla jsem, které dát za pravdu a tak jsem zvolila rozumnou. Je to kluk z první třídy, který ti určitě ublíží! Budu ho ignorovat! Zazvonilo na konec hodiny a tentokrát mě čekal dějepis. Pomalu jsem si zabalila věci a s plánkem před očima jsem se vydala hledat učebnu. Dorazila jsem chvilku po zvonění, ale tahle učitelka byla milá a sympatická.

„Proboha! Co se vám to stalo? Proč jste celá mokrá, Bello?“ A v hlase byla opravdu slyšet starost.

„Zmokla jsem po cestě do školy,“ pípla jsem odpověď a vlastně to byla i tak trochu pravda. Zamračila se, ale dál to neřešila, za což jsem jí byla moc vděčná. Tohle byla dvouhodinovka a pak byl oběd.

Mně naši zařídili, abych už potom neměla odpolední vyučování a tím pádam zvládala víc domácích prací, dle Niky. Samozřejmě, že naši s ní nadšeně souhlasili. Až vypadnu z domu, chci se postavit na vlastní nohy.

Podala jsem jí papíry, podepsala je a pokynula mi, ať si jdu sednout. Naštěstí jsem seděla sama. Celou hodinu se probíralo to, co už jsem dávno uměla. Historie se nemůže měnit, zůstává pořád stejná. Možná proto jsem v ní hledala útěchu ve volném čase. První hodina uběhla rychle. Zazvonilo a spolužáci si tu nechali věci a šli ven. Jen já jsem tu zůstala sedět.

„Bello, pojď sem prosím,“ zavolala na mě paní Smithová. Zvedla jsem se a šla k ní.

„Musí ti být strašná zima, v tom promočeném oblečení. Počkej tady, donesu ti něco suchého.“ Řekla a odešla ze třídy.

Za chvilku se už vracela zpět s hromádkou oblečení. Vzala jsem ho od ní a vděčně se usmála. Ona odešla ze třídy a zamkla za sebou dveře. Byla na mě moc hodná a to mě ani neznala. Rychle jsem se převlékla a to oblečení mi padlo jako ulité. V tu chvíli, co jsem si sedala, se dveře otevřely a ona vstoupila dovnitř.

„Děkuju, paní Smithová.“ Pípla jsem se sklopenýma očima.

„Pro tebe Esme, drahoušku.“ Řekla klidně a podávala mi ruku. Přijala jsem ji, ale její byla o trochu studenější než ta moje. Ale necukla jsem.

Začala jsem si s ní povídat. Dozvěděla jsem se, že žije sama, ale přála by si mít děti, ale nemůže. Je totiž neplodná. Bylo mi jí líto. Byla drobná, karamelově hnědé vlasy a přívětivý úsměv z ní dělali „maminku“. Někdo jako ona by si zasloužila mít dítě. Život je prostě nespravedlivý!

Ani jsem nevěděla, co dělám, ale už jsem ji objímala a šeptala jak je mi to líto. Ale jakmile moje skutky dohnaly myšlenky, pustila jsem ji a s hořícími tvářemi sklopila pohled.

„Promiňte Esme,“ špitla jsem.

„To nic drahoušku! A když spolu budeme takto samy, tykej mi ano?“ Ona se na mě nezlobila? Byla první člověk, co na mě po více jak pěti letech nekřičel! Kývla jsem a trochu roztržitě zvedla svůj zrak. Dívala jsem se do usmívající se tváře anděla. Opravdu byla jako maminka, která mi tak moc chyběla.

Zazvonilo na další hodinu a do třídy se nahrnuli studenti. Ona opět začala vyučovat a sem tam se na mě povzbudivě usmála. Když její hodina skončila, zvedla jsem se a šla se s ní rozloučit.

„Bello,“ zastavila mě, když jsem vycházela ze dveří. „kdybys cokoliv potřebovala, jsem tu pro tebe, ano?“ Bylo vidět, že má o mě upřímnou starost a byla trošku nervózní. Kývla jsem a ona se na mě zářivě usmála. Pak už mě nechala jít. Na oběd jsem nemohla a stejně jsem neměla hlad, tak jsem se vydala domů.

Zrovna jsem šla po chodbě a musela jsem se ztratit, když jsem za sebou uslyšela kroky. Nebyly jedny, ale asi dvoje. Otočila jsem se a tam stál Jasper ještě s nějakou dívkou. Vyděšeně jsem se na ně koukala a moje srdce bušilo jako o závod. Byli to lidé první třídy a ti mi zásadně ubližovali. Pomalu se ke mně přibližovali a v očích měli ostražitost.

„Neubližujte mi, prosím,“ zašeptala jsem a rozhlížela se kolem. Zahlédla jsem únikový východ. Rozeběhla jsem se k němu a za sebou jsem slyšela něco ve smyslu: „Bello, počkej! My ti nechceme ublížit!“

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláčeš? I v slzách je síla... 4. kapitola: