Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pitomá sázka 3. kapitola - kláštěr

08.10.2010 (19:30) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2119×

Klášter

Pohled Edward Cullen:

Vysoukal jsem se na nohy a hodil jsem naštvaný pohled po mé rodině. Tohle jim neodpustím!
„Ale, Edwarde... Ještě mi poděkuješ," zavrčela Alice.
„To určitě, leda tak ve snu!" prskl jsem na ni naštvaně a šel pomalu k sobě do pokoje.
Musím se přece balit! Sakra!
„Edwarde, tu košili si tam dej!" vykřikla Alice z jejího pokoje. Zase viděla to, co neměla.
„Tak si to pojď sbalit sama!" křikl jsem po ní naštvaně... V tuto chvíli by mi bylo vážně jedno, i kdyby mi tam zabalila růžovou noční košii s Mickey Mousem!
„No konečně," zajásala a už stála u skříně a přehrabovala se v ní.

„Stop! K čemu tam budu potřebovat zrovna takové drahé a módní oblečení?" ptal jsem se zvědavě.
„Nech se překvapit," mrkla na mě.
Do háje... Jak to myslela? Co to má znamenat? Proč si hlídáš své myšlenky? Do háje, zase ví víc, než já.
Zavrčel jsem na ni! Byl jsem vážně, vážně vytočený. Nejenom, že si vymyslí nějaký pitomý úkol s klášterem, ale ještě přede mnou tají věci, které se určitě netýkaly toho, co budou dávat dnes večer k večerníčku! 

„Edwarde, nech ji!" vtrhl do pokoje Emm.
„Co zase dělám?" rozmáchl jsem ruce v obraném gestu.
„Zlobíš!" smála se ode dveří Rose.
„Ještě ty začínej... A víte co? Běžte pryč! Okamžitě! No padejte!" ukázal jsem na dveře a zamával jsem Emmetovi před obličejem.

***
„Budeš mi chybět. Koukej nám psát!" usmála se na mě smutně Esmé. Jako jediná výrazně protestovala vůči Alicinému nápadu. Budu jí moc chybět.
Rose si myslí, že mi to jen prospěje a já si pak budu více vážit života, který jsem doposud žil.
Emmett si myslí, že když půjdu mezi jeptišky, tak až se vrátím, vrhnu se na první holku, která mi přijde do cesty.
Carlisle se bavil nad tím, že jeho upírský synek půjde do kostela.
Jasper mě v myšlenkách podporoval, že je také proti tomuto nápadu, ale netroufl si nic říci. Podpantoflák jeden!
Alice - no, u Alice opravdu nevím. Pořád tu lítá jako tornádo a balí mi.
Po tom, co jsem jí řekl, že dvacet kufrů si do kláštera brát nebudu, tak neustále, s bolestí ve tváři, zužovala můj šatník. Výsledek bylo pět kufrů a příruční zavazadlo. I to na mě bylo moc, ale když jsem viděl její smutný obličej (jako bych jí ukradl štěně), tak jsem to raději nekomentoval a zmohl se jen na povzdech. Jsem šlechetnost sama.

Při cestě do kláštera jsem stále přemýšlel nad tím, proč Alici napadlo zrovna tohle. Musela něco vidět, ale co?
Asi na to přijdu až tam dorazím! Heh, nebo až dorazím ji!

Když jsem spatřil zdi kláštera, přemýšlel jsem, kdy je poprvé přeskočím. Možná už dneska v noci, ale teď mě musí ještě přijmout.
Začal jsem tlouct do mohutné brány kláštera.
„Kdo jste a co chcete?" ozvalo se nevrle z druhé strany.
„Jsem Edward Anthony Masen Cullen a přihlásil jsem se na vaši školu," oznámil jsem jí přehnaně mile. Okamžitě se otevřely dveře a v nich stála dost buclatá sestra, napresovaná v hábitu. Chuděrka...
„Vy... vy... vy chcete do... do kláštera?" ozvalo se zděšeně z jejího hrdla.
„Ano," přitakal jsem jí.
"No, tak to tady ještě nebylo... všechny sestřičky z něj budou vedle... Pro Pána krále, všechny ho budou chtít..." nedomyslela a křižovala se.
Musel jsem se tomu pousmát. Možná o tohle mé drahé sestřičce šlo, ale kdo ví.
„Pojďte tedy za mnou," požádala mě a já vstoupil do jámy lvové.

„Pane Cullene, vítejte u nás," přivítal mě otec představený, když se podíval do mé přihlášky a přečetl si kolik jim můj otec dává peněz jako dar.
„Děkuji, pane," usmál jsem se.
„Tady páter Tobiáš vás doprovodí do vašeho pokoje. Doufám, že se vám bude líbit," usmál se tentokrát on a já se zděsil.
Viděl jsem ten pokoj v jeho hlavě. Mám tam jen postel a klekátko na modlení. Super, oboje hodně využiji. Doufám, že zde mají aspoň knihovnu.

„Slečno, co tady děláte?" zavolal na jednu mladou dívku páter Tobiáš.
„Promiňte, já zabloudila. Netuším, kde to jsem," sklonila smutně hlavu.
„No jistě, doprovodím vás na vaši stranu hradu, hned jak ubytuji tady mladého pána," povzbudivě se na ni usmál a ona okamžitě zvedla hlavu s pohledem plným vděčnosti. Bůh ví, jak dlouho tu musela bloudit. 

„Děkuji," špitla a pak svým pohledem zabloudila ke mně.

Její srdce se na okamžik zastavilo a pak se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Krev v žilách jí proudila stále rychleji a rychleji. Tvář jí zčervenala. Vypadala tak nádherně, tak nevinně a zranitelně. Raději jsem ani nedýchal, bál jsem se toho, co ucítm. Už tak mě odrovnaly její nádherné oči, které se stále vpíjely do těch mých. 

„Ehm, ehm," upozornil na sebe páter Tobiáš, který si nás nedůvěřivě měřil. Těkal pohledem mezi mnou a tou dívkou.
Nelíbilo se mu co tu vidí. V jeho hlavě jsem viděl, jak spřádá plán, abychom se my dva viděli co nejméně. Z nějakého důvdu se mi to vůbec nelíbilo. Nechtěl jsem být připraven o tuto nádheru. 

Po sto letech konečně najdu někoho, kdo mě zajímá - no, a hádejte kde?!
V klášteře! 

Pohled: Isabella Marie Swanová

Sestra Agháta mě doprovodila k mému velice skormnému pokoji a tam mě zanechala s tím, že mám přijít na večeři. Vypadala jako velice přísná dáma. Když odcházela, tak samozřejmě nezapomněla dodat, že když nepřijdu přesně v šest hodin, tak budu o hladu.
No? A co se samozřejmě nestalo? Za Boha jsem nemohla najít jídelnu, i když mi cestu popisovala a ještě navrch mi dala plánek kláštera. Jenže já a můj orientační smysl nejsme kamarádi!

Takže, buď se nede mnou slitují, nebo jsem připravena o večeři. Tomu se říká skvělý začátek! Vážně! Byla jsem už velice unavená. Nikdy bych neřekla, že tady může být tolik chodeb a dveří, ale nikde ani noha.

Opřela jsem se o stěnu a dala si hlavu do rukou. Nevěděla jsem co budu dělat. Ztrácela jsem síly. Nakonec jsem začala přemítat o tom, jestli to byl vážně tak skvělý nápad! Jestli by mi nebylo lépe doma.

Ale pak jsem se musela opět napomenout, přece to nebudu vzdávat hned po prvním dnu, kdy mi něco nevyjde. Sebrala jsem se a vydala se opět na cestu temným hradem. Šla jsem tak dlouho a najednou jsem uslyšela dva hlasy, nesoucí se z druhé strany chodby. Skoro jsem se rozbrečela úlevou. Tak přeci nestrávím bůhví kolik let tím, že budu hledat jídelnu.

„Slečno, co tady děláte?" zakřičel na mě muž malého vzrůstu, v hnědém šatu s kápí. Nejspíše to bude jeden z páterů.
Nadechla jsem se a spěchala k nim. 
„Promiňte, já zabloudila. Nevím, kde jsem..." sklonila jsem hlavu samým studem. 
„No jistě, doprovodím vás na vaši stranu hradu, hned jak ubytuji tady mladého pána," řekl. Jeho hlas nezněl káravě a ani naštvaně. Úlevně jsem zvedla hlavu a setkala se s přívětivým pohledem. 
„Děkuji," špitla jsem a pak jsem se podívala na toho mladého kluka, který mě pozoroval zkoumavým pohledem. 

Vykulila jsem oči. Ten kluk byl tím nejkrásnějším stvořením jaké jsem kdy viděla. Co tady dělá? Nedávalo to vůbec žádný smysl. Vymykalo se to zákonům této doby. Nemohla jsem najít svůj hlas, abych se alespoň představila. Stála jsem tam jako idiot s otevřenou pusou a udiveným pohledem, kterým jsem dávala jasně najevo: "Nejraději bych tě sežrala!".

Dívali jsme se jeden druhému do očí, než se připoměnl páter, který stál vedle toho krásného kluka. Podívala jsem se na pátera a vycítila jsem z jeho pohledu, že se mu tohle vůbec nelíbí. Upřímně řečeno, mě také ne! Nerozhodla jsem se, že půjdu do kláštera proto, abych se tu bezhlavě zamilovala do nějakého manekýna, který se mi pak vysměje před celým světem, eh nebo spíše před bohem!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pitomá sázka 3. kapitola - kláštěr: