Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pianista - 9. kapitola

03.07.2011 (16:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2549×

9. kapitola

Edward

Bylo osvobozující, jen tak nechat prsty, aby si volně plynuly po klávesách, necítit žádnou vinu, jen si užívat melodii, kterou jsem dokázal po těch létech zahrát, aniž bych se přerušil. Dodávala mi sílu, netuším čím, ale stačilo, když seděla vedle mě, a já se cítil, jako kdybych nikdy nepřestal hrát, jako kdybych nikdy neztratil celou svou rodinu, jako kdybych byl naprosto celistvý, neraněný. Ona mě zdokonalila, zamazala zející rány, které jsem měl jak v srdci, tak i v hlavě, kvůli své blokaci. Bylo to neuvěřitelné, jako bych byl najedno naprosto cizí člověk. A proto jsem neviděl důvod, proč odmítnout vychovatelky, které mě poprosily, jestli bych si nepřipravil pár písní na Štědrý den. Několik z nás, hlavně nás dospělých, tady v domově zůstává i na Štědrý den. Pro menší děti si obvykle přijde vždy nějaká rodina, která je s radostí a láskou přivítá. Aspoň že na ty Vánoce mají nějakou rodinu, ale o to je pak těžší je uklidnit, když se opět vrátí zpět sem.

Přesto mě trápila jedna věc. Zbývaly dva dny a já neměl ani jeden dárek. Ani pro Janie, ani pro Bellu. Nebýt těch pitomých vycházek! Kdybych tak na začátku neztrácel neustále hlavu, mohl jsem v klidu jet sám do města a něco nakoupit. Takhle jsem musel být trochu kreativnější. Vlastně se musím pochválit, na dárek pro Bellu jsem byl více než pyšný. Rozhodl jsem se jí ukázat svou mýtinu. Ale ne jen tak v obyčejném světle. Potřeboval jsem pomoct, abych to mohl všechno připravit, a svého spojence jsem našel kde jinde, než u Janie.  Téměř jako jediná z menších dětí zůstala v domově, nechtěla k někomu cizímu, chtěla tu být se mnou. Ochotně mi pomohla ukrást z půdy jeden starý stůl a dvě rozvrzané židličky. Dokonce mi pomohla zatlouct kolíky, abych mohl upevnit jakýsi látkový altán, který jsem tam našel společně s lehátkem a slunečníkem. Zašedlá bílá, který pokrývala altán, se na to krásné kouzelné místečko docela i hodila, a černý stoleček s bílými židličkami tomu dodávaly šmrnc. Ale pořád to nebylo ono. Jelikož děti se nudily v domově, protože začaly prázdniny, každý den jezdily do města. A já jsem každý den Janie pověřil, aby mi dovezla velký puket bílých lilií, které byly velmi drahé, protože se v tuhle dobu špatně shánějí. Utratil jsem za ně všechny své úspory, ale rozhodně jsem toho nelitoval. Obmotal jsem je kolem čtyř sloupů altánů a mezi sloupy na zen jsem dal svíčky všech druhů a velikostí, protože ty jsem si také vypůjčil v domově. Doufal jsem, že těch pár dnů vydrží a nebudou vypadat jak uvadlé křoví.

„A to jí chceš požádat o ruku? Že chceš, viď? Já být na jejím místě, řekla bych ano, protože je to tady naprosto nádherné,“ žvatlala nadšená Janie, když jsem ji dovedl k hotovému dílu. Byl večer před Vánocemi a Bella musela odjet do města. Mrzelo mě to, protože přijdeme o náš společný večer, ale ráno, ještě když všichni spali a ona se přišla rozloučit, slíbila, že mi to vynahradí. Přespávala totiž u kamarádky a vrátit se měla až zítra, na Vánoce, někdy odpoledne.

„Na to je ještě brzy, Janie,“ klidnil jsem její nadšení a odhazoval jsem sníh okolo altánu. I sem nakonec dorazil sníh. Zelená tráva byla pryč.

„Nikdy není moc brzy, když ji miluješ, není co řešit!“ stála si na svém a hodila po mě kouli sněhu. Minula, naštěstí. Jinak by skončila v hromadě.

„Měla bys přestat koukat na televizi, už neumíš mluvit podle vlastní hlavičky. Tak,“ odhodil jsem poslední hromádku sněhu. „Bude se jí to líbit?“

„Myslím, že do tebe kvůli tomu zamiluje!“ prohlásila hrdě a poplácala mě po boku, protože na rameno nedosáhla.

„Jen kvůli tomuhle místu? To nemám nic jiného, kvůli čemu by mě měla mít ráda? No to jste si u mě teda pěkně zavařila, slečinko!“ hrál jsem uraženého a praštil jsem lopatou do hromady sněhu. Otočil jsem se k ní zády.

„Pro mě ne! Koně nevlastníš, ani pořádné auto nemáš a co teprve pořádná práce?“ vypočítávala na prstech vážně. Vyprskl jsem smíchy.

„Ty na tu televizi vážně už nekoukej, jinak si manžela nikdy nenajdeš. Nezáleží jen na hmotných věcech, víš milá Janie?“ Popadl jsem ji pod pažemi a vyzdvihl si ji do náruče.

„Chceš říct, že je to i o tom, co máš tady?“ bouchla mi pěstí do místa, kde bylo moje srdce.

„Chytrá holka,“ pochválil jsem ji s úsměvem.

„Tak to nevím, co ty vidíš na Belle, protože jsem jasně cítila, že jí tam nic nebouchá. Asi tam má jen vakuum,“ založila si ruce na prsou a našpulila pusu, jako kdyby věděla všechno na světě.

„To je nesmysl. Každému musí bít srdce, jinak bychom tady už nebyli.“

„Tak je teda Bella zombie, nebo co já vím,“ jela si pořád to svoje.

„Raději pojď, nebo se ještě dozvím, že já jsem čaroděj ze země Oz, ty jsi Buffy, přemožitelka upírů a vychovatelka Katy Baba Jaga,“ píchl jsem ji prstem do nosu a položil na zem, abych mohl pobrat nářadí.

Zpět jsme dorazili těsně před tím, než nás šla Katy zkontrolovat. Museli jsme se totiž společně vyplížit ven, ostatní šli ještě do města, ale Janie odmítla jít, tak jsme zůstali v domově sami. Přálo nám štěstí, netušil jsem, co by mě čekal za další trest, kdyby mě zase nachytali, že opět porušuji zákaz.

Na večeři jsem musel sedět u stolu se všemi, jelikož nás bylo tak málo. Bylo mi nepříjemné sedět naproti Collina, ale nemohl jsem nic dělat. Nevšímal jsem si nikoho, jen jsem se občas usmál na Janie, ale většinu času jsem strávil svými myšlenkami u Belly. Co asi tak právě dělá? Vzpomene si na mě aspoň?

„Jasně jsem ji slyšel, že říká: „Já tě taky miluju, Jamie.“ Takže se zdá, že naše nová učitelka je přece jen zadaná,“ vyrušila mě slova spolužačky Mii.

„Dávalo by to smysl, protože nereagovala na žádné posunky, který jsem ji nadhodil. Ani když jsem ji ve městě pozval na zmrzlinu,“ přidal se k tomu i Collin. Po očku jsem je sledoval a špicoval uši, abych zaslechl každé slovo. To není přece možné. Nelhala by mi.

„A to její přespávání u kamarádky? Hodně průhledná lež,“ dodala nakonec ještě Georgia. Prudce jsem se zvedl od stolu a odkráčel do svého pokoje, aniž bych se večer dotkl. Přece jsem ji věřil, a ona by mi nikdy nelhala. Ale pochybnosti mě přece jen dostihly. Co já o ní vlastně věděl? Vždycky jsme mluvili hlavně o mě a o tom, co jsem prožil. Kdykoli jsem se zeptal na její rodinu, její minulost, vyhnula se odpovědi. Ani jsem nevěděl, jestli má nějaké sourozence, jediné co jsem vážně věděl, bylo, že Cullenovi byli její adoptivní rodiče.

Vzpomněl jsem si na to, jak se na  mě občas koukala a jakékoli lži jsem naprosto vyvrátil. V očích jsem viděl jen upřímnost, lásku. Kdo ví, co mohli slyšet, chtěli mě jen vyvést z míry.

„Edí?“ strčila hlavu mezi dveře Janie.

„Jo, prcku?“ usmál jsem se na ni, ale patrně ne nijak přesvědčivě, protože se na mě zamračila. Protáhl se dveřmi, nechala je prásknout, a lehla si ke mně do postele.

„Kdo může být ten Jamie? Už jen to jméno, ts. To bude nějakej pobuda,“ zauvažovala a stočila se do klubíčka.

„Na to se budeme muset zeptat Belly,“ pokrčil jsem rameny a taky se natáhl na posteli. Ačkoli jsem se snažil, jak jsem chtěl, neusnul jsem ani, když začalo vycházet slunko.

___

„Vánoce!“ vyletěla ze spaní Janie, až mě ta malá mrška málem shodila na zem.

„Rychle, musíme jít postavit sněhuláka a taky ozdobit stromeček! Tak honem, jinak nám to zaberou ostatní a to bys přece nechtěl. Edí, tak se pohni!“ naléhala, když jsem neustále polehával v posteli a snažil se dospat probdělou noc. Dnes se mi to už asi nepodaří. Jen myšlenka na to, že se ona brzy vrátí, mě donutila vstát a dát se trochu do pořádku. Kruhy pod očima jsem ovšem zakrýt nedokázal. Mohl jsem jedině doufat, že se během dne ztratí.

Skoro mě ta ještěrka nenechala nasnídat, a to jsem to kafe zrovna tak potřeboval.

„No tak vstávej, frajere!“ zahučel na mě Collin a než jsem stihl zareagovat, velká a pěkně tvrdá koule mi přistála na obličeji. Všichni se začali smát.

„I ta malá prdka má větší postřeh jak ty,“ ušklíbl se Collin. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, což se dělalo docela dobře, když jsem na hlavě všude jen samý sníh. Přesto jsem si stihl všimnout bílé čáry, která proletěla těsně kolem mé hlavy a přistála v Collinově obličeji.

„Ta malá prdka nesnáší, když se pitomci jako ty vytahujou,“ usmála se na něj sladce Janie a natáhla ruku, aby si se mnou mohla plácnout.

„Jane!“ okřikla ji Katy. „Odkud znáš takové slovo? Za to dnes budeš pomáhat mýt nádobí službě!“

„Trestáte toho nesprávného,“ zamumlal jsem, přesto dost nahlas, aby to mohla slyšet.

„Ty mlč, nikdo se tě na nic neptal,“ odsekla mi vychovatelka a podívala se na mě pohledem, který nepřipouštěl žádné poznámky. Přesto já jsem si ještě jednu dovolil.

„Vy se neptáte nikdy nikoho.“

„Tak dost,“ zaječela. „Oba do domu a až do večera budete tam.“ Ukázala prstem ke dveřím. Vysadil jsem si Janie na záda a s provokativním úsměvem jsem se vydal do domu.

„Jo, my jsme prostě tým,“ rozesmála se Janie, jakmile jsem zavřel dveře.

Rozhodli jsme se, že ozdobíme společně stromeček, i když bývalo zvykem společné zdobení. Bylo nám to jedno. Oba jsme si to užívali, házely jsme po sobě papírovými řetězy a ověšovali jsme se i lampičkami. Nikdy jsem neviděl, že by se Janie takhle smála, a tak nějak mě to hřálo u srdce. Najednou mě představa toho, že bych měl odejít a že mě to za rok čekalo, jaksi bolela. Měl jsem tady tuhle ztřeštěnou osůbku nechat na pospas těm blbcům? To bych jí přece nemohl udělat. Ale co jiného můžu dělat? Co jsem mohl nabídnout? Ani našetřené peníze jsem neměl.

„Nechci vám radit, ale všechno to co máte na sobě, se většinou věší na stromeček,“ ozval se ten nejkrásnější hlas ode dveří. Pomalu jsem otočil hlavu a kochal se pohledem. Stála jako nejkrásnější osoba na světě a usmívala se na mě. Zakroutila hlavou a úsměv na její tváři se ještě prohloubil. Nespouštěl jsem ji z očí, no vlastně, ona mě z té pasti svých očí nepustila. Svět se zdál opět dobrý. Touha jít k ní aspoň ji pohladit po tváři mě přemohla. Nikdo tu přece nebyl, jen Janie a ta o nás věděla.

„Myslela jsem, že tohle bys už mohl znát, přece jenom to nebudou tvoje první Vánoce,“ dobírala si mě s úsměvem, když jsem těsně k ní přistoupil. Nenatáhla ruku, nechala je obě založené na prsou a jen mě sledovala.

„Chyběla si mi,“ ignoroval jsem její popichování. Úsměv z její tváře zmizel a konečně se pohnula. Uchopila můj obličej do svých dlaní a jemně mě políbila.

„Vždyť ty mě taky… netušíš jak,“ zašeptala, když jsem si opřel čelo o to její. Najednou se narovnala a ustoupila o krok stranou. Vrznutí dveří mě upozornilo na nově příchozího.

„Slečno učitelko, už jste zpátky?“ zeptal se sladce Collin.

„Ano, Colline. Něco jste mi chtěl?“ zeptala se trochu podrážděně Bella. Asi ho měla plné zuby jako já.

„Už se vám Edward pochlubil, že bude hrát dnes večer po večeři? To zas dopadne. Asi bychom měli zamknout všechny dveře, aby zase neute-“

„Myslím, že jste toho řekl, více jak dost, Colline. Neměl byste být venku s ostatními?“ zarazilo ho příkře. Na chvíli ho to vyvedlo z míry. Po několika vteřinách se opět vzpamatoval.

„Chtěl jsem dělat společnost tady těm dvou, když byli vykázáni,“ pokrčil rameny nevinně.

„Ale vidím, že oni si našli daleko lepší společnost, že je to tak slečno učitelko?“ dodal pichlavě, když nikdo nereagoval.

„Radši zmiz, nebo -“

„Nebo co?“ přerušil mě a okamžitě se narovnal, aby byl snad větší než já. Docílil pouze toho, že se semnou mohl rovnat.

„Bello, pomůžete mi? Mezitím, co se tihle dva budou prát, bychom mohli konečně ozdobit ten stromeček,“ zatahala Janie za Bellinu ruku.

„Kdo mluvil o praní? Tenhle půjde k zemi po první ráně jako posledně,“ vysmál se nám Collin. Už jsem chtěl něco namítnout, ale Bella zvedla ruku.

„Tohle je směšné. Jsou Vánoce, chlapci. Nechte si to aspoň až na Silvestra, prosím vás.“

Neměli jsme další možnost nějak to řešit, protože zbytek lidí vtrhnul dovnitř. Čas oběda, který já jsem strávil trochu jinak než ostatní. Došel jsem si pro jídlo, to ano, ale položil jsem ho jenom na stůl a okamžitě se odebral do druhého patra k mé nejoblíbenější místnosti. Nemusel jsem ani klepat, v podstatě jsem téměř netušil, jak jsem se dostal dovnitř. Pokoj, který sloužil pro paní Cullenovou, kdyby někdy přijela, sloužil jako naše skryté místo.

„Nesmíš zanedbávat jídlo,“ zakřenila se na mě Bella a zamykala dveře. Zatím nás tu nikdy nikdo nehledal, ale co kdyby. I když nevím, jestli nás zamčené dveře nějak uchrání.

„Jídlo počká, tohle je důležitější,“ oplatil jsem ji stejnou mincí a namáčkl ji na dveře. Abych pravdu řekl, od té doby, co jsme spolu byli tu noc venku, náš vztah se den ode dne prohluboval a řekněme, přiostřoval. Nevím, co to do mě vjelo, ale toužil jsem ji svírat ve svých rukách, líbat její rty. Nemohl jsem se toho nasytit.

„No nevím, jestli je tohle vážně důležitější než tvoje zdraví, ale koneckonců jsi už skoro dospělý, tak je to na tobě, jak se budeš chovat. Pokud si chceš škodit, prosím, nebudu ti bránit.“ Pokrčila rameny. Škádlila mě, nechala svoje ruce podél svého těla.

„Mám pro tebe překvapení,“ oznámil jsem jí a sklonil se, abych ji políbil na krku. Jen lehce, přesto to stačilo k tomu, aby ruce položila na místo, kde mají být. Na můj zátylek.

„Vážně? Mám se začít bát?“

„To rozhodně. Měla by ses na to psychicky připravit,“ přikývl jsem s vážnou tváří.

„Tak to se oba překvapíme navzájem. Něco pro tebe taky mám. Jen nevím, jestli se ti to bude líbit,“ přiznala a na čele se jí objevila vráska.

„Něco se děje?“ Pohladil jsem ji po vlasech, chtěl jsem, aby ty starosti zmizely.

„Ještě ne, ale bojím se, že právě dnes večer ano.“ Její zamračení se prohloubilo.

„Ale no tak, jsou Vánoce, Bello. Po dlouhé době jsem tak šťastný, i na Vánoce, které jsem tak nerad před tebou slavil. Dnešek bude perfektní. Před večeří spolu zahrajeme na klavír a v noci ti dám svůj dárek. Nechci vidět žádný zamračený obličej.“ Chytil jsem její obličej do dlaní. Upřela na mě smutné oči.

„Slibuješ, že se nic nezmění? Že mě budeš milovat pořád stejně, nezáležíc na tom, co ti dnes řeknu nebo ukážu?“ Chtěl jsem ji okamžitě ujistit, že ji budu milovat navždy, ale její pohled mě na chvíli znejistěl. Dnes se dozvím něco velkého.

___

Vesele jsme se smáli, bavilo nás hrát dvojhlas. Na dnešní odpoledne jsme pro tuhle chvíli zcela zapomněli. Bylo to zvláštní, tak dlouho jsem se tomu bránil, ale proč? Tenhle pocit, jak kolem mě všichni stáli a zpívali s námi, to jak jsem slyšel čisté tóny, cítil jsem pod prsty klávesy… To bylo k nezaplacení. Přál jsem si, aby tu s námi mohl být můj otec, naprosto jasně jsem si ho dokázal představit, jak by stál po mém levém boku, ruku položenou na mém rameni a jen kýval hlavou do rytmu. Spokojený se svým synem, pyšný, že právě on má takové štěstí, a má syna, který sdílí stejnou zálibu.

„Veselé Vánoce, tati,“ zamumlal jsem se skloněnou hlavou, když jsme dohráli. Bella mě pohladil po zádech, aniž by si toho někdo všiml, a pak jsme se všichni vrhli na večeři. Janie mi seděla na klíně a Bella ji krmila. Nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou. Smála se, jak Bella létala se lžičkou, a občas jí naschvál umazala obličej od bramborového salátu. Sledoval jsem tu mou spřízněnou duši a pomyslel si, že nic lepšího už od života snad nemůžu ani chtít.

Hned na začátek bych se vám chtěla hrozně moc omluvit. Trvá mi to strašně dlouho, jsem jak zpomalený film... Psala jsem do soutěže Stín historie a trochu se mi to protáhlo. Napsala jsem snad nejdelší jednorázovou povídku.:-D Doufám, že aspoň někdo vydržel a počkal si na další dílek. :-)

Tak a teď ke kapitole? Co má asi v plánu Bella, když je tak smutná a vystrašená? Jak přece jen dopadne Vánoční noc? Co myslíte vy? :-)

8. kapitola • Shrnutí • 10. kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pianista - 9. kapitola: