Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peligro de Voltera - Prolog + 1. kapitola - Překvapení

03.04.2010 (12:15) • AnCarlie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 924×

Děj se odehrává skoro dva roky po “narození“ Belly jako upírky.

Prolog

Bella, nyní už upírka žije život ve Forks se svou rodinou – Cullenovými. Nový život přináší mnoho nového, strastí i radostí. Renesme dospěla a bude se vdávat, přijede nečekaná návštěva a Volturiovi, ti kteří byli minule málem poraženi se vrací zpátky. Nikdo z Belliny rodiny nebude v bezpečí, opravdu nikdo.

René přijede, ta slabá křehká Renéé přijede vstříc světu, který měl být před ní skrytý, jede vstříc mně mladé, krvelačné upírce. Zůstaneme tady než přijede? Nebo odjedeme a všechno tady necháme? Nevím…

1. kapitola – Překvapení

Zrovna jsme se vracely s Alicí z obchodu, když ona si zase vzpomněla, že ještě potřebuje růže.

„Alice, když to takhle půjde dál, tak se odtud nehneme!“

„Bello, klid,“ uklidňovala mě honem, „jenom ještě růže a jedeme domů.“

Ale já jsem potřebovala jet domů a to hned, potřebovala jsem jet domů za Renesme a hlavně jsem potřebovala Jasperovu schopnost, abych nezabila Jacoba. Jacob už se smířil s tím, že nejsem nadšená jako zbytek rodiny, že se s Renesme zasnoubili. Vždyť je jí osmnáct*. Jistě, já jsem si Edwarda brala v osmnácti, ale tohle je moje dcera a tu se nikdo nesnaží zabít, až na Volturiovi… Zastavila jsem u vchodu do květinářství a zmučeně vypochodovala z auta. Pár lidí co stálo kolem se otočilo a hledělo na moje Ferrari a na nás. Hrůza!

„Alice, musím jít s tebou nebo to zvládneš sama?“

„Tak hele, podívej se, je to tvoje dcera a vdávat se bude jenom jednou.“ Alice div nevrněla blahem. Nejenže zařizuje svatbu a vše kolem, ale teď je zase ve středu pozornosti. Chytila mě za ruku a odtáhla do květinářství. V květinářství skoro nikdo nebyl, až na prodavačku a starou paní. Alice hned odtančila k růžím. Já jsem se za ní pomalu – i na upíra, který si hraje na člověka – sunula.

„Tak co myslíš, bílé nebo růžové?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Má cenu něco říkat, když víš, které koupíš? Navíc, ty zařizuješ svatbu.“ Alice chtěla něco namítnout, ale přišla prodavačka.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.

„Ano, prosila bych sto bílých růží,“ řekla medovým hlasem tak, že nebylo možné, že by se jí nezalepil krk medem.

„Och, ano, hned to bude, mohu se zeptat k jaké příležitosti?“ Nesnáším vlezlé prodavačky. Alice chtěla odpovědět ale já jsem byla rychlejší.

„Do toho vám nic není!“ řekla jsem ledově ostrým hlasem. Zaskočeně jsem sebou nepatrně škubla, na takové svoje reakce jsem si ještě nezvykla. Vysloužila jsem si vražedný pohled od Alice. Až prodavačka odejde, tak to nebude moc hezké.   (* zhruba po dvou letech Renesme vypadá na 18)

Prodavačka vyděšeně odběhla a já se psychicky připravovala na šrumec.

„Ježiši Bello! Nestraš lidi, vím, že ti to asi není příjemné, ale už se s tím smiř, Renesme a Jacob se budou brát,“ řekla a zpražila mě vyčítavým pohledem.  Alice pokračovala ve svém výkladu a já jsem se snažila ji nevnímat, což se mi moc nedařilo. Proč se upíři umí zaměřit na více věcí najednou?! No, alespoň pár částí mého mozku ji nevnímalo a já si vzpomněla jak mi to řekli. Ta vzpomínka byla naprosto jasná.

Stáli před naší chaloupkou v lese a já s Edwardem jsme se vraceli z lovu.

„Mami, tati, my vám musíme něco říct,“ zašeptala Renesme. Tehdy jsem nechápala, co mi to připomínalo, ale teď jsem si vzpomněla. Připomínalo mi to, jak jsme to samé s Edwardem řekli Charliemu. Edward zavrčel a zaskuhral směrem k nim.

„To si snad děláte srandu!“

„Mohli by jste mě zasvětit do rozhovoru?“ požádala jsem.

„Mami, víš, my jsme se zasnoubili,“ zašeptala bojácným hlasem Renesme. Začala jsem nadávat a nadávala bych ještě dlouho, kdyby nepřišla Alice.

„Měla jsem vizi,“ rozjařeně se usmála, „viděla jsem sebe jak chystám věci na svatbu a Bellu jak mi pomáhá. Došlo mi, že když se mi to rozmazává, tak to musíte být vy! Přišla jsem vám popřát."

No a pak to šlo ráz na ráz a já teď stojím tady, tady s Alicí a zařizuji svatbu.

„Bello, Bello, snažíš se mě aspoň trochu poslouchat?“ zeptala se Alice a zatvářila se uraženě.

„Jo, tebe se nedá neposlouchat,“ řekla jsem kysele. V tom přišla prodavačka a v rukách nesla hodně krásných růží. Moc hodně.

„Tak, tady to je,“ řekla a podala růže Alici. Alice za tím kvantem růží skoro zmizela.

„Bello, mohla bys to zaplatit, já podržím ty růže,“ poprosila mě. Byla to taková fráze pro lidi, protože kdyby Alice vzala všechny růže do tří prstů a zaplatila by sama, tak by to vypadalo divně.

„Jistě,“ řekla jsem a obdařila prodavačku sladkým úsměvem.

„Tak kolik to dělá?“ zeptala jsem se. Prodavačka musela dvakrát zamrkat než se vzpamatovala.

„Mohly byste jít se mnou na pokladnu, tam vám to spočítám,“ řekla a ještě se vzpamatovávala z toho úsměvu. Pomalu jsme šly za prodavačkou. Jak jsem tak přemýšlela část mé mysli se začala stáčet k oblečení. Ano, Alice je ze mě pořád na prášky. Od té doby, co jsem se zorientovala v šatníku jsem chodila jen v pár věcech, tak se Alice rozhodla, že mě bude oblékat ona. Dneska mi vytáhla tmavě riflové, úplé kraťasy, květinový top, tenký svetřík, který měl snad milion knoflíčků a žabky na klínku. Naštěstí mi vlasy nechala jenom v culíku. Ještě že jsem upírka, protože být já ještě člověk a chodit v těchto vražedných žabkách, asi bych se zabila. Prostě nemám vztah k módě. A tečka. Pomalu jsme došly k pokladně a já podala prodavačce kreditu, takovou tu černou, která je hodně prestižní. Prodavačka vykulila oči a já jsem slyšela, jak jí srdce zaškobrtlo, ale rychle  - na člověka – ovládla svou tvář a hbitě provedla transakci. Vzala jsem si kreditu a s Alicí jsme odešly. Alice dala růže na zadní sedadlo a já se divila, jak se to tam může vejít. Začalo se stmívat. Alice v autě pustila nahlas cédečko tak, aby mě nemohla slyšet, asi se urazila. Zpáteční cestu jsem si zpříjemnila aspoň tím, že jsem na dálnici zhasla světla a pořádně to rozjela. Cesta, která mi tam trvala půl hodiny, jsem zvládla za pět minut. Doma – u Cullenů – jsem vyndala věci z auta a podala je Alici, ta odběhla ještě něco připravovat. V domě jsem uslyšela Edwardův hlas, tak jsem se rozběhla.

„Ach, Edwarde.“ zašvitořila jsem celá šťastná, že už jsem doma.

„Ahoj Bell-“ víc toho nestihnul říct, protože jsem ho nedočkavě políbila. Tento polibek, jako i mnoho předchozích, by nemusel nikdy skončit, protože ani jeden z nás nepotřebuje dýchat, ale jako většinou ho přerušil Emmettův řehot.

„Emmette!“ zakřičela jsem.

„Čau Bello,“ řekl mezi návaly řehotu. I když už jsou to skoro dva roky jsem pořád silnější než on.

„Emmette mohl bys jít ven?“ zeptala jsem se ho. Když Edwardovi došlo, co mám v plánu, začal se hihňat. Uslyšela jsem tiché žuchnutí na zahradě, ale teď mě zajímalo něco jiného.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se. Edward mi zakryl oči a někam mě vedl.

„Ty nevíš, kterého je?“ zeptal se mě naoko dotčeně a políbil mě na levou ruku, kterou jsem měla na té jeho.

„No, je červenec…“ řekla jsem pomalu a zbytek si domyslela. Jako kdyby s hlasitým cvaknutí zapadly věci do sebe.

„My máme výročí!“ zavýskla jsem nadšeně, ale s trochou zděšení.

„Ty jsi na to zapomněla?“ zeptal se mě s přehnaným zděšením a já jsem uslyšela smích, ale teď už více lidí.

„Ne, nezapomněla, jenom přepomněla,“ řekla jsem. To bude asi to, proč mi dnešek připadal jiný. Začala jsem cítit vůni řeky, přibližovali jsme se k ní. Edward mi sundal ruce z očí a já jsem žasla. Začalo mi to celé docházet, proto mě Alice tahala celý den po městě a ptala se na ty růže. Začala jsem se rozhlížet, byli tam všichni. Vlci, upíři, moje rodina a Charlie, přátelé ze střední, Nessie a… Jacob. „Ne, Bello teď ne.“ přemlouvala jsem se k nezabití Jaka.

„Och, týjo,“ bylo vše co jsem ze sebe dostala. Začalo mě popalovat v krku, ale dalo se to vydržet. Edward celou dobu zkoumal můj obličej. Na zahradě byl stůl pokrytý krémovým ubrusem, na němž se kupily hromádky určitě skvělého jídla a skleničky se šampaňským. Všude kolem byly rozestavěny křišťálové vázy s růžemi, bílými růžemi. Kolem stromů na druhé straně řeky byly obmotána světýlka a mašle.

Najednou všichni spustili. „Všechno nejlepší k výročí, Edwarde a Bello!“ Edward mě objal a něžně políbil, stále jsem se ho nemohla nabažit. Kdyby nepřišla Alice, tak by nás asi přerušil Emmettův smích.

„Bello, pojď, jsi jediná oblečená v riflích,“ zatahala mě Alice za ruku, „musíš se převléct,“ dodala a už mě vší silou táhla za loket do domu. Vevnitř rychle odletěla pro šaty a když přiletěla s krabicí, nakázala mi, ať si je obleču.

„Bello, neznič je, já ti zatím doběhnu pro boty.“ Její hlas vyzněl do dálky jak zase odběhla pro boty. Mezitím jsem otevřela krabici a vytáhla krémové šaty se zlatě našitými, okrasnými lemy. Byly nádherné. Převlékla jsem se, naprosto dokonale padly. No jo no, Alice. Alice přiběhla a podala mi krémové lodičky s otevřenou špičkou – jestli nespadnu, i když jsem upír, bude to zázrak - .V ruce taky držela kosmetickou taštičku. Rty mi namalovala tmavě červenou rtěnkou a nehty na nohách lakem stejné barvy.

„Bello, vypadáš skvěle a to ber jako názor odborníka,“ pochválila mě viditelně potěšena svou prací.

„Díky, Alice, za všechno,“ poděkovala jsem jí.

„Tak, a teď už pojď, ať můžete rozbalovat dárky,“ řekla, div se netetelila blahem z pochvaly a táhla mě zase zpátky na zahradu. Tam na mě čekal Edward, předtím jsem si nevšimla, že byl oblečený slavnostně. Postavila jsem se po jeho boku a chytla jsem ho za ruku.

„Všechno nejlepší k výročí, pane Cullene,“ zašeptala jsem mu do ucha, ale stejně většina hostů to slyšela.

„Vám taky, paní Cullenová,“ zašeptal nazpět. Myslím, že jsem slyšela Emmettovo zasmání. Přísahám, že mu při blízké příležitosti urvu hlavu. Z přemýšlení, jak bych zabila Emmette mě vytrhnul Carlisle.

„Pro vás, tady, takový malý dáreček,“ řekl.

„Děkujeme,“ poděkoval za nás Edward, který věděl, co to je. Dále nám dali velkou krabici Esmé, Alice a Jasper. Potom přišli na řadu Emmette a Rose.

„Tak, tady je něco pro tebe, Bello. Otevři to hned jak přijdeš domů.“ řekla Rose podávající mi malou taštičku s francouzským nápisem. Emmett se otočil k Edwardovi.

„Edwarde, pro tebe je dárek ve vaší chaloupce,“ řekl a uličnicky na něj zamrkal. Edward nejdříve znepokojeně zvedl obočí, ale potom se mu po tváři rozlil slunečný úsměv.

„Díky, brácho,“ pronesl vděčně. Dále nám přišli popřát upíři z Denail i s Garrettem, přátelé, vlci, Jacob a Renesme…

Rodina z Denail zůstala přes noc, vlci hned po ukončení slavnosti odešli a Renesme půjde ven s Jacobem, dvakrát šťastná jsem z toho nebyla, ale začínám se s tím smiřovat. Edward mě odtáhl k naší chaloupce, jen co jsme pouklízeli. Když jsme běželi, cítila jsem, že je na něco natěšený, kdyby byl člověk, srdce by mu asi bilo jako o závod. Když jsme doběhli k chaloupce otočil se a pronesl. „Nechoď do ložnice, a rozbal si dárek od Rose.“ Podal mi taštičku a zmizel. Začala jsem chápat,  co se asi chystá. Prošla jsem obývákem až do koupelny a otevřela jsem dárek od Rose. Z taštičky jsem vytáhla drahé francouzské prádélko. Za to Rose budu muset poděkovat. Byla to tmavomodrá, krajkovaná podprsenka na níž byla připevněna jako kdyby košilka, podobně jako na tom černém, které jsme zničili na líbánkách a taky tmavomodrá krajkované tanga. Wow. Oblékla jsem si to a šla jsem se na sebe podívat do zrcadla. Z nakrucování před zrcadlem mě vytrhla moje ukolébavka. Šla jsem se podívat odkud se line má skladba, samozřejmě že z ložnice. Otevřela jsem dveře a tam stál on, bůh na zemi, anděl, jenom můj. Nechtěně jsem odtrhal pohled od mého anděla stojícího v boxerkách vedle postele a rozhlédla jsem se po místnosti. Růže byly všude, lístky i celé kytice bílých růží byly po celé ložnici. Ukolébavka hrála z přehrávače a já jsem byla dojata. Edward se přesunul ke mně a zašeptal mi do ucha.

„Mělo by být nezákonné být tak sexy.“ Tuhle větu jsem slýchala skoro pořád, ale vždy jsem se začala uculovat, když ji řekl.

„Edwarde, to je nádhera,“ zašeptala jsem, teď už úplně utopená v jeho očích. Začala jsem se soustředit na to, co mě Zafrina naučila. Obestřela jsem svůj štít kolem nás dvou, aby Edward slyšel na co myslím. Už mi to šlo skoro dokonale.

Miluji tě, Edwarde, pomyslela jsem si.

„Já tebe víc,“ odpověděl. Chtěla jsem něco namítnout, ale on už mě začal líbat. Ze zvyku jsem začala přerývaně dýchat a on věděl na co právě myslím. Jeho polibky byly vášnivé a já mu je s vášní také oplácela. Nevím jestli jsme se dostali k posteli, ale jako vždy jsem si přála aby tento okamžik byl nekonečný.

MOJE SHRNUTÍ

Autor: AnCarlie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peligro de Voltera - Prolog + 1. kapitola - Překvapení: