Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 13. kapitola - Žárlivost, té je dost

01.03.2011 (09:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2109×

13. kapitola – Žárlivost, té je dost

Když druhý večer přišla Agnes domů, přivítal ji dům tichý jako oko hurikánu. V obývacím pokoji hořel v krbu oheň, ale nebyla tam ani noha. V kuchyni se svítilo, v kávovaru syčela káva, ale jinak byla taky prázdná. A seshora z ložnic se neozývalo vůbec nic. Právě přemítala, jestli má zkusit zaklepat na jednu z nich, a chystala se vyjít po schodišti do patra, když se nahoře objevila Bella, která zrovna uložila Tonyho ke spaní.

„Ahoj, Ness,“ přivítala ji s úsměvem a scházela dolů. „Jak ses měla? Pojď si dát večeři a kafe, ještě to bude všechno teplé,“ prošla kolem ní směrem ke kuchyni.

Agnes se na ni zadívala s podezřením ve svých nazelenalých očích. Bella se usmívala nějak nuceně a její hlas zněl divně. Přiškrceně a jakoby… bolestně? Co se tu sakra stalo?

„Bello, co se tu děje?“ náhle se v ní zvedla vlna paniky. Co když zase… co když Jake…? To už by nezvládla. Jestli se mu zase udělalo hůř, teď, když k tomu není žádný rozumný důvod, to už by vážně musela být její vina. Všichni ji strašili, že se to stane, že otisk bez své vyvolené nepřežije, a jestli se to splnilo… Bože, co to jenom udělala? Pořád ho odhání a vlastně už ani nějak neví, jestli chce. Jestli se ještě zlobí nebo ne. Když s ním teď byla pod jednou střechou, honilo se jí hlavou tolik emocí a pocitů, že se v nich sama nevyznala. Nechtěla si to přiznat, ale najednou jako by se jí důvody k rozchodu s Jakem začaly zdát malicherné. Jenže i přesto si tvrdohlavě odmítala připustit, že by neměla pravdu, a násilím si připomínala, jak zraněná byla, když čekala a čekala a Jake se zdál s platonickým napůl kamarádským vztahem naprosto spokojený, o společné budoucnosti nemluvil a tvářil se, jako by s ní chtěl jen chodit až do skonání světa. To Devlin – ale teď nechtěla myslet na Devlina a jeho očividnou snahu zdolat tu poslední metu, o kterou Jake neměl zájem. Teď jí projížděla jedna vlna hrůzy a strachu za druhou a roztřásla se jí kolena.

„Kde všichni jsou? Co… je Jake v pořádku?“

Bella o jejím duševním boji neměla ani zdání. Ale při její otázce překvapeně zvedla hlavu a pozorně se Agnes podívala do očí.

„Proč by neměl být v pořádku?“ zeptala se nechápavě.

„Tak proč tu nikdo není? Proč se tváříš jako bouřkový mrak? Kde všichni jsou, kam se poděli? A Jake? Co mu je?“

Bella se rozhlédla a jako by teprve teď zjistila, že je celé přízemí domu prázdné, zhluboka se nadechla a pak pomalu vypustila vzduch z plic ven.

„Uklidni se, Agnes. Jake JE v pořádku. Až moc. A ostatní… no, holky jsou ve svých ložnicích. A chlapi jsou… v klatbě.“ Rozšířilo se jí chřípí a zaskřípala zuby.

Agnes nějak nevěřila svým uším a očím. Cože?

„V klatbě? Kluci? Jak to myslíš? Proč? Co se stalo? A co dělají holky v ložnicích?“

„Trucují,“ usmála se teď Bella a pak popadla Agnes za ruku a dotáhla ji ke gauči. „Pojď, posaď se, to je na delší vyprávění.“ A začala.

„Esme nás dnes rozdělila a zaúkolovala vším možným. Nějak se nám rozrůstá lidské osazenstvo srubu a zásoby se ztenčily, takže my ženské jsme sebraly džíp a naplánovaly nákupy. Sully nesmí chodit a Jake zatím taky moc ven nemůže, takže zůstali – nebo měli zůstat doma. Chlapi měli být v práci, kromě Edwarda,“ ušklíbla se, „ten měl na starosti Tonyho, kterého nákupy potravin nebaví. Jo, kdybychom jely do obchoďáku s pořádnými odděleními hraček nebo elektroniky, to by asi doma zůstat nechtěl, ale mražená brokolice, rajčata a brambory ho nelákají, takže měli zůstat s Edwardem doma a nějak se zabavit. Edward alespoň tvrdil, že si budou číst – snad Harryho Pottera nebo co. Jenže – když jsme se vrátily, z domu se ozýval tak hurónský řev, že si ani nikdo nevšiml, že jsme doma. Všichni – i ti, co měli údajně být v práci – seděli v hale kolem krbu, co seděli, rozvalovali se. A Sully tomu kralovala. Byla ve vrcholné formě. Vyprávěla vtipy, blýskala očima, vrtěla se, že jí bylo výstřihem vidět až na pupek, a chlapi nás vůbec nevnímali. Řehtali se jako o život a každá z nás si postupně vyslechla svoje…“ Bella se odmlčela a v očích se jí objevil nepřítomný výraz.

„Sully, ty jsi báječná ženská, v životě jsem se ještě tak nebavil,“ řval smíchy Emmett. „Neznáš ještě nějaký podobný vtip?“

Sully se uculila, na chvilku zapřemýšlela a odpověděla: „A víš, že znám? Víš jak se říká blondýně na vysoké škole? Nevíš? Přece návštěva!“ A když se utišila další salva smíchu, pokračovala. „Nebo… Volá jedna blondýnka druhé: ‚Ty hele, vařila jsem si kafe a zbyla mi horká voda.‘ Ta druhá jí odpoví: ‚Tak ji dej do mrazáku, horká se vždycky hodí.‘“

A zase se všichni smáli jak pomatení, zatímco Rosalii pomalu tuhly rysy. To ještě ale nebyl konec.

Jak se Sully smála, na tom jejím požehnaném hrudníku konečně nevydržel ten namáhaný knoflíček (stejně mám podezření, že ho měla schválně přišitý stehovkou, aby tolik nedržel), a upadl. A hádej, kdo si toho všiml nejdřív! Carlisle, náš ctnostný Carlisle. A hned:

„Sully, ne že by to nebyl krásný pohled, ale nechtěl bych, abys pak byla v rozpacích…“ a ukázal jí na hrudník a ona se začala hihňat a prý aby neoslepli a že aby nebyli v rozpacích spíš oni…a představ si – Jasper prohlásil: „My a v rozpacích? Kdepak! Alespoň je tam něco k vidění, a že to JE na co se dívat!“ Zíral jí tam docela mlsně a Alice nasucho polkla a shora si přejela pohledem svoje áčka, načež se nadechla a chtěla vystartovat, jenže to už zase mluvil Carlisle…

„Sully, stejně jsi obdivuhodná ženská. Takové krasavice obvykle nebývají ve vědě kapacity, ale ty máš přece dva doktoráty, že?“

„Nemám,“ zavrtěla hlavou. „Zatím jeden, a jestli nespočítám ty jeleny karibů, tak na ten druhý můžu zapomenout.“

„No, s tím bychom ti mohli pomoct,“ Carlisle na to, „třeba Esme by mohla, stejně nic pořádného nedělá…“

No, a to byl konec,“ dokončila to Bella. „Esmé tam vlítla jak Číňani do Tibetu a výsledek je, že holky se zavřely v ložnicích, kluci šli radši na lov a pak se to asi nejspíš budou snažit žehlit. Ale budou to mít pěkně těžké, hošánci.“

Agnes zírala, div jí nevypadly oči. „A co Edward?“ zeptala se nesměle.

„Coby?“ ušklíbla se Bella. „Tak za prvé, taky se toho sedánku nadšeně zúčastnil. A za druhé, dopustil, aby se toho účastnil Tony. Sice ty vtipy nebyly úplně mládeži nepřístupné, ale stejně se taková zábava pro něj moc nehodí. Takže držím s holkama basu a je taky trestanec.“ Rozesmála se, evidentně ji to zas tak moc netrápilo. A taky že ne. „Ale nejspíš se nechám usmířit mnohem dřív než ostatní holky,“ pošeptala Agnes do ucha a v očích se jí zablýsklo nedočkavostí.

„A Jake?“ nesměla se zeptala Agnes. A Bella zvážněla. Rozpačitě se podívala na sestru, a pak zapíchla pohled do koberce a neochotně řekla:

„Jake odnesl Sully nahoru do jejího pokoje. To bylo před dvěma hodinami. A je tam doteď.“ Úkosem se podívala na Agnes, co ona na to, ale ta na sobě nedala nic moc znát. Sice se jí trochu zadrhl dech, ale pak, jako by ani neslyšela, co Bella říkala, začala úplně o něčem jiném.

„Bello, Devlin po mně pořád chce, abych s ním jela na pár dní k těm jeho známým, co u nich nechal Démona. Myslíš, že tady ještě budu potřeba? Docela ráda bych na chvíli vypadla…“

Bella se na ni zkoumavě zadívala; nemohla přeslechnout, že Agnes má najednou nepřirozeně vysoký hlas a že se jí trochu třese. Tobě to, holčičko, nebude tak jedno, co Jake se Sully provádí, že ne?

„Hele, jak chceš,“ řekla nakonec, „ale nemysli si, že před tím někam utečeš.“

„Před čím?“ dělala Agnes nechápavou.

„Však ty víš. Před tím, co cítíš k Jakeovi. Začínám toho mít dost. Jste oba paličatí jak dubová polena. Měli byste si opravdu upřímně promluvit, vážně.“

„Já nemám o čem,“ odmlouvala Agnes a zrudla do malinové červeně. „Jake ať si se Sully dělá, co chce, a já si s Devlinem taky budu dělat, co budu chtít.“ Zamračila se. „A vůbec, jdu večeřet a spát, dřív, než se vrátí ti provinilci. Jestli se začnou omlouvat všichni najednou, bude to tu jak o Benátské noci.“

Tak ty si budeš dělat, co budeš chtít? opakovala si po ní Bella v duchu. Jen abys, holčičko, nakonec nedělala to, co nechceš. Odříkaného chleba největší krajíc…

****

„To se nám to tam pěkně rozjíždí,“ radoval se Lucifer a očička mu zářila jako vánoční světýlka. „Beliale, ta Sulfurina je formát. Není tam ani dva dny, a hele, jak jim to tam rozklížila. Jde na to chytře. Žárlivost je mocnější čarodějka než láska, vždycky byla.  Ze žárlivosti lidi spáchají i ty nejhorší zločiny. Násilí, psychický teror, napadení, vraždy… Krása! Nádhera! Už se nemůžu dočkat. Žárlivost často lásku i zahubí, o tom by mohl svatý Valentýn vyprávět celé romány. A jestli Devlin není úplný trouba, měl by toho rychle využít – a pak tam bude žárlit každý na každého a všichni půjdou k čertu – totiž k nám!“

Uvolněně si vydechl a pohodlně se opřel na trůnu o opěradlo, založil si ruce na břiše, propletl prsty a palci začal točit mlýnek.

„Tak skvěle už jsem se necítil alespoň sto let. Napadá mě, jestli ty ženské tady v pekle moc nediskriminuju. Možná bych měl nějaké nabrat mezi své rádce…“ přemýšlel nahlas a Belialovi zaskočila v krku ohnivá slina. Ženské! A rádci! No potěš měděný kotel, to by mu tady ještě scházelo! Představil si, jak ho ječivý hlas sekýruje přímo před pekelným trůnem, a hrůzou se mu zježily chlupy na ocase. Ale pak ho něco napadlo, nadechl se a opatrně začal:

„To není špatný nápad, Vaše pekelnosti. Některé z nich určitě velitelský potenciál mají. Skoro jako by se to naučily tenkrát od jisté Kateřiny…“ a nechal svůj hlas vyznít do ztracena.

Luciferovi se nachvíli rozostřil zrak pod náporem živých vzpomínek, pak se otřásl a náhle se vzpamatoval.

„Ne. To byl jen takový letmý nápad. To by nebylo dobré. Nebudeme si tu zavádět žádné demokratické novoty jako lidi. Podívej, kam to dopracovali oni. To nemáme zapotřebí.“

Belial se úlevou málem rozplakal, ale stejně honem odváděl pozornost od nebezpečného tématu dál.

„Mám tedy Sulfurinu kontaktovat a dát jí další instrukce?“

„Ne,“ rozhodl se Lucifer. „Zjevně to má pod kontrolou. Jen ji sleduj a podávej mi pravidelná hlášení. Ale pár dobrých rad by neuškodilo Devlinovi. Toho kontaktovat můžeš.“ Mávl rukou a Beliala pro dnešek propustil.

Ten na odchodu jen zaslechl, jak si Lucifer spokojeně prozpěvuje: „…já žárlím a žárlím na cíl myšlenek tvých, já žárlím jak ďábel snů zlých… já žárlím a žárlím na proud, kterým jsi hnán, já žárlím na úsvit tvých rán…

****

„Co to ta holka provádí?“ durdil se Samiel a zoufale drtil v rukou kukátko.

„Co by prováděla, plní svůj pekelný úkol,“ pokrčil rameny svatý Petr a nevzrušeně zapisoval do knihy příchozích nové duše.

„Ale proč? To jí jich není líto?“ nechápal Samiel.

Petr vzhlédl, položil pero doprostřed rozevřené knihy a založil si ruce na prsou. „Jak to, proč? Protože kdyby to nedělala, šeredně by si to odskákala. Proto. A jestli je čertovi něco líto? Samieli, ty máš ale krátkou paměť! Copak to vůbec jde?“ vrtěl hlavou a nevěřícně upíral oči na svého bratra ve zbrani nad zlatými brejličkami, které mu sjely až na špičku nosu.

„Ale já myslel…“ Samiel se odmlčel a lítostivě se zadíval zase dolů. A pak dostal vztek. Vlastně dva. Jeden na Sulfurinu a druhý na sebe, že je tak hloupý a pořád ještě doufá…

A dost, pomyslel si. Už se tam nepodívám. Ani koutkem oka ne.

Ale ve skrytu duše věděl, že to zase poruší. Asi. Určitě.

****

„No tak, Bello, přece bys nežárlila,“ prosil Edward kajícně za dveřmi své vlastní ložnice. „Alespoň mě pusť dovnitř, stojím tu jak na hanbě,“ rozhlédl se po chodbě a když viděl, že tam rozhodně není sám, frustrovaně si povzdechl. Co se to s nimi se všemi stalo?

„Vždyť přece víš, že mnou si můžeš být jistá, stejně jako já tebou. Já bych na tebe nežárlil nikdy…“

Cvakl zámek a dveře se pootevřely na úzkou škvírku.

„Ne? A kdo to tuhle nemohl Devlinovi přijít na jméno, co? A to jsme si ho ani nenasadily do baráku, tak jako vy Sully,“ zasyčela Bella skrz pootevřené dveře a chtěla je zase přibouchnout, ale její muž byl rychlejší. Bleskově nacpal rameno dovnitř a popadl Bellu za ruku. Chtěla mu ji vytrhnout, ale držel ji pevně a přes její odpor si ji přitáhl k ústům a políbil na zápěstí.

„Nehraješ fér,“ vzdychla Bella, ale její snaha odtáhnout se zmizela bůhvíkam.

„V lásce je dovoleno všecko,“ prohlásil Edward, vecpal se do dveří celý a přitáhl si ji do náruče. „A vezmi na to jed, že já tě miluju a zkusím úplně všechno, abych tě o tom přesvědčil,“ vydechl jí do úst.

„Všecko? Slibuješ?“ špitla Bella, Edwardovi se v očích zalesklo vítězství, a pak už se rty přitisknutými k manželčiným jen nohou zabouchl dveře, zanechávaje na chodbě zbytek neúspěšných kajícníků.

Písnička, která zněla Luciferovi v uších a neudržel se, aby si ji neprozpěvoval:

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 13. kapitola - Žárlivost, té je dost: