Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo s vlkem - 1. kapitola - Noční můry a telefon

06.12.2010 (15:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3714×

Kapitola 1.   Noční můry a telefon

Bella ležela na posteli se zavřenýma očima a vypadala, že spí. Ráda by byla usnula, ale ať už by se o to snažila sebevíc, nemohlo se jí to podařit. Už dva roky nespala… od té doby, co se po porodu Tonyho pozvolna měnila v to, čím byl jeho otec. V upíra. A upíři spát nemohou. Nemohou se ani unavit, ale ona, teď, po týdnu nocí, které strávila konejšením svého synka, by nějaký ten odpočinek uvítala.

Přetočila se na bok a hlavou jí proběhlo, jak dlouho to ještě bude trvat, než se dnes poprvé rozkřičí. Poslední dobou ho pronásledovaly noční můry. Nedokázal jim vyprávět, co konkrétního se mu zdálo, jen křičel děsem, a když ho probudili, rozplakal se a schovával se mámě nebo tátovi do náručí. Usínal se zaschlými slzami na tvářích, na hodinku, na dvě, než se rozkřičel podruhé… a pak potřetí. Rekord byl šest takových událostí za noc a Bella, trpící výčitkami svědomí, že synek zdědil zrovna tuhle vlastnost po ní, už si nevěděla rady. I ona trpívala nočními můrami, ale vždycky to byl následek toho, co prožila nebo si přečetla, a když si vzpomněla na své sny o černých žíznivých očích, které se nakonec ukázaly být očima jejího manžela, v duchu se usmála. Tahle noční můra dopadla dobře. Jenže to, co teď trápilo jejich syna, nemělo tvar ani podobu.

To proto teď byla bez Edwarda. Ani on nedokázal říct, co se jejich synovi zdá, v jeho snech viděl jen šmouhy, kouř a mraky a cítil z nich děs, hrůzu a hrozící nebezpečí. Nic konkrétního, co by se dalo nějak vysvětlit nebo pochopit. Ničilo ho to, trpěl skoro stejně jako Tony, když sledoval jeho strach a pláč, a tak, když zbytek rodiny vyrazil na dvoudenní lov, poslala ho Bella s nimi.

„Potřebuješ to. Jeď a ulov nějaké pumy,“ usmívala se na něj láskyplně, ale v očích jí stále probleskovaly starost a obavy.

Edward se jí do těch ustaraných očí zadíval a zavrtěl hlavou.

„Nenechám tě tu samotnou. Ne teď, když je Tony na tom takhle.“

„Ale Edwarde, co se nám může stát? Tony má špatné sny. Nikdo nevíme proč, ale konejšit ho a držet v náručí ho může jen jeden z nás. Potřebuješ vypadnout, odpočinout si, vidím, jak tě to trápí. Jeď na ten lov, stejně máš oči žízní už černé. Až se vrátíš, půjdu si zalovit já, ano?“

Přesvědčila ho. Nakonec souhlasil a celá rodina odjela. A kupodivu, Tony se zklidnil. Dnes byla po týdnu první noc, kdy spal tiše, ani jednou se neprobudil, a teď ve čtyři hodiny ráno Bella už začínala doufat, že se ani neprobudí. Že se konečně ty sny ztratily.

Převalila se na posteli a objala Edwardův polštář. Tolik jí chyběl a přitom byl pryč teprve jeden den a jednu noc. Vrátit se měli zítra večer, ale Belle scházel už teď. „Vlastně ani nemusel odjíždět,“ pomyslela si, ale hned se za sebe zastyděla. Copak je z ní taková stíhačka, že by ho nejradši nikdy nepustila ze své blízkosti? Jenže vždycky, když nebyli spolu, se jí po něm strašně stýskalo. Jako by jí chyběla nějaká její součást, připadala si bez něj neúplná, ztracená. A pokud věděla, podle toho, co jí říkal, on to cítil stejně. Skoro se těšila, kdy se rozední a Tony se probudí. Kdy začne celodenní kolotoč se snídaní, obědem, jeho lumpárničkami a nápady, tisícem otázek proč a jak a kdy a kam a jak to… Nikdy ji neomrzelo mu odpovídat, i když některé ty otázky byly… Dusila se smíchy, když si vzpomněla na to, jak nedávno přivedl do úzkých Emmetta.

Tony přiběhl tehdy odpoledne z rezervace celý nadšený a už ve dveřích křičel, že jedné z fen saňových psů se narodila štěňata. A on je viděl přicházet na svět! Oči měl navrch hlavy, svítily mu jako lucerničky a nadšeně vyprávěl, jak jsou malincí a roztomilí a jak ještě neumějí chodit ani koukat. Vydrželo mu to dva dny a pak začal vypadat přemýšlivě. Bella poznala, že mu něco vrtá hlavou, a jen čekala, kdy z něj vypadne příslušná otázka. A dočkala se.

Tony seděl s Emmettem u stolu a dávali společně dohromady nějaký model letadýlka, zatímco Edward v obývacím pokoji hrál na klavír a ona pomalu chystala Tonymu večeři. Zbytek rodiny byl různě po domě, Alice a Jasper ve svém pokoji, Carlisle v pracovně, Rose s Esmé nahoře skládaly prádlo. A najednou z Tonyho vypadlo to, na co zjevně už dva dny myslel.

„Strejdo, ty pejsky jejich máma nosila v břiše, viď?“

Emmett se trochu zarazil, zadíval se na Bellu, jestli je to pro něj bezpečné téma, a když kývla, přisvědčil.

„Jo. Maminky mají v břiše takovou komůrku, která je na miminka přichystaná. Miminka v ní vyrostou a když jsou dost velká, narodí se.“

Tony zapřemýšlel a pokračoval v dotazování.

„U lidí je to stejný? Tý feně štěňátka lezla ven takovou dírkou pod ocáskem. Lidi přece ocas nemají, ne? Tak kudy se ta miminka narodí lidem?“

Bella sledovala Emmetta, jak zadržuje dech, a vyprskla smíchy. Kdyby její švagr mohl zrudnout, byl by teď červený jako malina. Ale byl to statečný borec a tak se do toho s odvahou pustil.

„No jasně, že lidi ocas nemají. I když…“ Vzpomněl si na Jakea a ostatní Quileuty ze smečky a uchechtl se. Z obývacího pokoje se ozvalo Edwardovo: „Emme, nech toho! Tohle sem nepatří!“ a za chvíli se Edward objevil ve dveřích, zvědavý, jak z toho Emmett vybruslí. S Tonyho otázkami a logikou už měli všichni své zkušenosti.

„Nemaj.“ Emmet pokračoval a horlivě přemýšlel, jak to podat, aby se u toho nepropadl sto sáhů pod zem.

„Lidské maminky mají v břiše stejnou komůrku jako všechny zvířecí. A i když nemají ocas,“ Edward zdusil výbuch smíchu a Emmett se na něj zamračil, „vede z té komůrky ven z maminčina těla taková chodbička, víš? Mezi nohama. A tou se to miminko protlačí ven.“

Tony znovu zapřemýšlel a pak se ujistil: „Takže maminky nemají pindíka, ale chodbičku?“

„Jo,“ úlevně přisvědčil Emmett a doufal, že to je konec diskuze. Ale Bella věděla, že je to marná naděje. Tony byl analytik a ještě mu všechno jasné nebylo. Viděla, jak krčí čelo a přemýšlí, jak se mu kolečka otáčejí v hlavě a skoro to zacinkalo, když čelo vyjasnil a položil tu nejdůležitější otázku.

„A kde se tam ty miminka vezmou?“

Emmett se skoro zhroutil. Proč má tomu klukovi tohle vysvětlovat on? Na co má rodiče? A oba jsou tady, jeden se opírá o futra a nepokrytě se mu směje, a druhý otočený zády předstírá přípravu večeře. Škodolibě se zašklebil a přehrál to na ně.

„Víš, Tony, tohle by ti asi líp vysvětlili táta s mámou. Koneckonců oni už jedno miminko vyrobili, že jo? Tebe přece. Mají to vyzkoušený.“

Bella se otočila a sežehla Emmetta spalujícím pohledem, ale dychtivý a bezelstný výraz svého syna ignorovat nemohla.

„Tohle máš u mě, Emme,“ zasyčela, ale položila nůž a přisedla si k Tonymu ke stolu. Edward raději vyklidil pole, ale když dodala: „A ty taky, zbabělče!“ dobře věděla, že ji slyšel.

Nadechla se, obrnila se a věrná své zásadě, že dětem se nic tajit nemá, jen se jim to musí přiměřeně podat, pokud se zeptají, se pustila do svízelného vysvětlování.

„No, Tony, jak už ti tady strejda Emm vysvětlil, maminky vypadají jinak než tatínkové. A je to právě proto, aby si mohli udělat miminko. Maminky mají na něj připravenou v bříšku tu komůrku, ve které čeká takové malilinkaté vajíčko. Tak malé, že ani není vidět. A tatínkové zase mají pindíka jako ty, a mají v něm schovaná semínka. Taky jsou hrozně malinká a nejsou vidět, ale jsou tam. A když se maminka s tatínkem rozhodnou mít miminko, musí tatínek jedno to semínko dát mamince do té komůrky v břiše. Semínko se spojí s vajíčkem a začne se z něj vyvíjet miminko. Má část z maminky a část z tatínka, a tak je jim podobné. A  u maminky v komůrce roste a sílí, a když už je dost velké, tou chodbičkou se protlačí ven, stejně jako jsi to viděl u těch štěňátek.“

Emmett zíral na Bellu jako na zjevení. Netušil, že z toho tak elegantně vybruslí, a obdivně zvedl palec vzhůru. Ale Tony pořád ještě s otázkami neskončil.

„Mami, a jak jí ho tam dá? To semínko.“

Teď by málem zrudla Bella, ale statečně se odhodlala k odpovědi.

„Tou chodbičkou, Tony.“

„Tou, kterou se pak miminko narodí? A jak jí ho tam dá?“

A bylo to tady. Sakra. Ale dala se na vojnu, musí bojovat. Jenže uchechtávající se Emmett a dušený Edwardův smích z obývacího pokoje jí v tom vůbec nepomáhal.

„No, Tony, pindíkem. Tatínek musí dát mamince pindík do té chodbičky.“ Oddechla si, ale ne na dlouho.

Tony vykulil oči. „Každý tatínek? Každý, kdo má pindíka? Já to taky můžu udělat?“

Bella vytřeštila oči a překvapeně zamrkala. Nebyla sama, kdo ztratil na chvíli řeč. Emmett zíral s vytaženým obočím na svého synovce a Edward se znovu zjevil ve dveřích, následován zbytkem rodiny. Slyšeli z kuchyně zajímavý rozhovor a dostavili se v plném počtu, aby si vyslechli zbytek. Bella zoufale pohledem prosila Edwarda o pomoc, a ten jako pravý džentlmen a zachránce Tonymu odpověděl.

„Ne. Ještě ne, Tony. Nejdřív musíš vyrůst a naučit se vydělávat peníze, abys tomu miminku mohl kupovat oblečení a hračky a jídlo. A taky si na to musíš najít nějakou jinou maminku, tahle je moje,“ objal Bellu a políbil ji do vlasů.

Tony se znovu zamračil a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Nakonec se mu ale čílko vyjasnilo, zřejmě došel k zásadnímu rozhodnutí.

„Tak jo. Já počkám. Ale až vyrostu, tak to budu dělat pořád!“

Všichni na něj chvíli vytřeštěně zírali, až je strhl Emmettův hurónský řev: „To je správnej kluk! Tak se mi to líbí!“

Smáli se tomu ještě za týden.

Bella se usmála, ale ze vzpomínek ji vyrušilo zavrzání okna. Pomalu se odšouplo a dovnitř se protáhla temná postava, která se po špičkách blížila k posteli, na které ležela. Bella se otočila se čelem k oknu. A přivítala nečekaného návštěvníka.

„Pst, potichu, nevzbuď Tonyho. Dneska poprvé po týdnu klidně spí, ještě ani jednou nekřičel.“

„Nekřičel?“ usmál se na ni úlevně její manžel a sedl si k ní na postel. „To jsem rád. Snad mu ty noční můry už konečně dají pokoj.“

„Co tu vůbec děláš? Měli jste se vrátit až zítra večer, ne?“

„Nemohl jsem to bez vás vydržet. Dělal jsem si starosti o Tonyho i o tebe,“ pohladil ji po tváři hřbetem ruky a Belle se tělem rozběhly jiskřičky vzrušení. Už týden neměli klid ani jednu noc, a teprve teď si uvědomila, jak strašně jí chybělo Edwardovo objetí a něha.

„Jen co jsem uhasil žízeň, ztratil jsem se z lovu a vrátil jsem se za vámi. Carlisle o tom ví, nebudou mě hledat. Ale jestli ti vadí, že jsem tu, můžu se tam vrátit,“ škádlivě se na ni usmál.

Bella se na něj zamračila. Tak on si z ní bude dělat legraci? Ale pak se škodolibě ušklíbla. To ona může taky.

„Jasně že mi to vadí. Čekám tady na milence a místo něj přijde manžel, no není to pech?“ Odhrnula přikrývku, a protože na sobě měla jen staré vytahané tričko, které nejradši nosila na noc přes všechny Aliciny protesty, předvedla Edwardovi své dlouhé štíhlé nahé nohy. A šťastně sledovala, jak mu černají oči.

„Tak na milence jsi čekala? Chudinko, a starý okoukaný nudný manžel ti nestačí? Jak jen bych ti to vynahradil?“ vraštil Edward přemýšlivě čelo a pomalu přejížděl Belle dlaní po noze směrem vzhůru. Té zčernaly oči stejně jako jemu, popadla Edwarda za tričko a přitáhla si ho k sobě.

„Taky jsi mi chyběl, lásko. Ani nevíš jak.“ A políbila ho tak vášnivě, že na okamžik přestali vnímat cokoliv jiného, než jeden druhého.

Když jí Edward zadýchaně přetahoval tričko přes hlavu a kreslil jí cestičku z polibků od jednoho vrcholku ňadra k druhému, šťastně vzdechla: „Je to jako kdysi.“
„Jak to myslíš?“ zvedl hlavu, ale nepřestal ji hladit všude, kam dosáhl.

„No, přišel jsi oknem jako tenkrát… vlezl jsi mi do postele jako tenkrát… jenže dnes tu s námi není Agnes a já nejsem tak křehká…“ zablýsklo se jí v očích, převalila se na Edwarda, posadila se na něj obkročmo a teď zase stahovala tričko ona jemu. Když sledoval její nahá ňadra, v očích mu zahořel oheň a vzal je do dlaní.

„To máme ale štěstí, co?“ zašeptal, ale to už se k němu sklonila a další slova mu vzala z úst svými rty. A pak zase ležela pod ním a ani nevěděla, kam se poděly jeho boxerky i její kalhotky, sálala jako plamen a nemohla se dočkat jeho těla, toužila s ním splynout, stát se jedním…

Zazvonil telefon.

„Sakra,“ zaúpěl Edward. „Když to není Tony, tak… Kdo to může být ve čtyři ráno?“

„Nevšímej si toho,“ objala ho Bella a přitáhla ho k sobě blíž. „Oni zavolají ráno znovu.“

Jenže telefon to nehodlal vzdát. Vyzváněl a vyzváněl, několikrát spadl do schránky a znovu vyzváněl. Pak se ozval zoufalý dívčí hlas.

„Záznamník… Jste na lovu? Bello, já vím, že nespíte, jestli tam jsi, zvedni to, prosím, potřebuju pomoct.“ A pak byl slyšet jen tlumený pláč, dokud záznamník nezapípal a neukončil nahrávku.

„To je Agnes,“ vytřeštila oči Bella, „něco se muselo stát. Pusť mě, zavolám jí zpátky.“

Edward se převalil na posteli na záda a zavřel oči. A pak že je Agnes nevyruší! To je snad osud, nebo co. Slyšel Bellu vytáčet číslo, a když se ohlásila, jeho upíří dokonalý sluch mu donesl i Agnesina slova roztřeseným hlasem, ze kterého byly cítit slzy. A pak vytřeštil oči i on.

„Bello, jsem zoufalá. My jsme se s Jakem rozešli. Můžu přijet k vám?“

xxxx

Svatý Petr plácl Samiela po rameni, až nadskočil.

„Šmíruješ, chlapče? Proč jim nedáš pokoj ani v noci?“

„Nešmíruju,“ zamračil se na něj Samiel. „Dávám pozor na Tonyho. Už týden ho budí nějaké noční můry a já nevím, proč. Měl jsem špatný pocit, že se stane něco zlého, a už je to asi tady. Slyšel jsi někdy o tom, že by otisk nefungoval?“

„Otisk?“ podivil se svatý Petr. „Ne, ten zatím fungoval vždycky. Proč?“

„No koukni se na to. Agnes se s Jakem rozešla. Vůbec tomu nerozumím, ty ano?“

Petr zavrtěl hlavou. „Ne, to tedy ne. Tohle by se v žádném případě nemělo stát, je to divné. Poradím se se svatým Valentýnem, uvidíme, co na to řekne. A ty se zatím mrkni na ty noční můry… zajdi do oddělení snů, možná najdeš něco, co ti pomůže.“

Když odešel, Samiel ještě chvíli koukal dolů a vrtěl hlavou. Měl podezření, že to nebude jen tak. Tony má týden špatné sny a pak se rozejde otištěný pár. To je divné, moc divné… a on tušil, kdo by v tom všem mohl mít prsty. Nebo drápy. Jenže jak to zjistit? Potřeboval by nějakého špióna, jako byl tehdy tady v nebi on… A najednou mu svitlo. Už ví! Jenže jak… od té doby, co byl z něho anděl, nezkusil rozkřesat svůj zpravodajský plamínek. Asi to nebude fungovat, už nemá drápy, ale nehty… ale přece jen křísl nehtem o nehet. A vida! Ještě to jde!

Plamínek se rozhořel a Samiel do něj opatrně zavolal: „Sulfurino? Sulfurino, ozvi se! To jsem já, Samiel!“

Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo s vlkem - 1. kapitola - Noční můry a telefon: