Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 9. kapitola

12.02.2011 (11:00) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1079×

„Bello! Konečně ses vrátila!“ zvolal táta.

„Chceš tancovat?“ ptal se mě Rob.

„Jsem docela unavená,“ řekla jsem.

„Pojď, lehneš si,“ řekl a vedl mě do mého pokoje. Ostatní se dál bavili, takhle jsem si svůj svatební den nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. Robin mě nechal v mém pokoji a někam odešel. Sedla jsem si na postel. Položila jsem si ruku na břicho a začala vzlykat. Mám v sobě dítě, nikdy se ho nevzdám, moje máma mě taky porodila. Plakala jsem, dítě se pohnulo, dávalo mi najevo, že nemám plakat, ubližuju mu, ale já jsem nemohla přestat, Edward tady není, nosím pod srdcem jeho dítě, jsem vdaná. Do pokoje vešel Robin, viděl mě, že pláču.

„Bello? Stalo se něco? Pořád oplakáváš toho Cullena?“ ptal se mě.

„Taky,“ vzlykla jsem.

„Takže je tady ještě něco jiného,“ řekl. Kývla jsem.

„Jsi tak moc nešťastná, že sis mě musela vzít?“ ptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.

„Řekneš mi, co ti je?“ ptal se mě. Váhala jsem, no stejně to za nedlouho půjde poznat.

„Robine… já jsem… jsem těhotná,“ vydechla jsem. Robin ztuhl, možná čekla ledasco, ale tohle ne.

„Cože jsi? Těhotná? Neboj se, dostaneme to z tebe ven,“ řekl.

„Co? Ne! Já si to miminko nechám! Je moje!“ vyhkrla jsem.

„Co? Bells, je to nebezpečné, neznamená, že když to tvoje máma zvládla, že to zvládneš i ty,“ zabručel.

„Já - si – ho – nechám!“

„Dobře. Bells, ale mám strach, že tvůj otec nebude rád, až se dozví, že to dítě je Edwarda,“ řekl Robin.

„Já vím, Robine! Musíš mi slíbit, že když mě při porodu nebude chtít zachránit, postaráš se o mé dítě.“

„Řekneme, že to dítě je moje,“ napadlo ho.

„Nebude ti věřit,“ řekla jsem.

„Ne, za normálních okolností mi věřit nebude. Ale, Bells, můžu se mu trošku pohrabat v hlavě, nedokážu se hrabat více upírům dohromady, ale když něco vnuknu Arovi, ostatní nebudou protestovat,“ vymyslel geniální řešení.

„To bys pro mě udělal?“ ptala jsem se. Kývl.

„Běž se převléct, musíš se prospat,“ řekl. Vzala jsem ze skříně oblečení a šla se do koupelny převléct, vyčistila jsem si zuby, rozčesala vlasy a odlíčila si obličej. Robin ležel na mojí posteli, nechtěla jsem mu říkat, ať vypadne, přece mě zachraňuje. Lehla jsem si vedle něho. Možná to nebude lehké těhotenství, možná Robinovi ubližuju, ale já jsem mu přece nikdy neslíbila, že ho budu milovat, budu mu vděčná, to ano, budu ho ctít, protože mi pomáhá, ale milovat ho asi nikdy nebudu.

„Zvládneme to, Bells,“ zašeptal. Věřila jsem mu, chtěla jsem mu věřit.

xxx

Ráno jsem se probudila s příšerným pálením v krku. Potřebovala jsem krev, potřebovala jsem jídlo, cokoliv.

„Robine, potřebuji krev,“ řekla jsem.

„Dobře, zůstaň tady. Něco seženu,“ řekl a odběhl. Nečekala jsem dlouho, s lahví krve byl u mě ve vteřině. Vypila jsem ji na jeden nádech.

„Lepší?“ ptal se mě.

„Mnohem,“ kývla jsem.

„Večer jsem byl za tvým otecem, vnuknout mu moje myšlenky, až mu řekneme, že jsi těhotná, uvěří, že to dítě je moje, ale ostatní asi ne, zkoušel jsem to i na Caia, ale je trošku odolnější, nevím, jestli se mi to povedlo,“ řekl Robin.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Za málo,“ usmál se.

„Půjdu se osprchovat,“ řekla jsem. Ze skříně jsem si vzala oblečení a šla jsem do koupleny, shodila jsem ze sebe oblečení, ve kterém jsem spala. Vlezla jsem si pod sprchu a pustila na sebe horkou vodu. Mé břicho bylo malinko vypouklejší, ale jen malinko. Můj malý Anthony ve mně roste. Nevím proč, ale skoro jsem si byla jistá, že to bude kluk. Když jsem byla dostatečně umytá, usušila jsem se a oblékla se. Musela jsem si vzít něco volného, aby nikdo nepoznal moje rostoucí břicho. Člověk by si toho nevšiml, ale jsem si jistá, že upíři ano.

„Bells, někdo tady na tebe čeká!“ zavolal Robin. Čekal na mě Felix, seděl na posteli a s něčím si hrál.

„Bells, jen jsem se chtěl zeptat, co se včera stalo na svatbě? Bylo to kvůli Edwardovi? Kvůli němu ses tak tvářila?“ ptal se mě.

„No, nebylo to přímo kvůli Edwardovi jako samtoném, spíše kvůli součásti Edwarda,“ vysvětlila jsem.

„Počkat! Teď tě trošku nechápu, jaká součást? Jeho rodina?“ nechápal.

„Ano, jeho rodina, ale taky moje,“ řekla jsem. Nebyla jsem si jistá, nevím, jestli mám říct Felixovi o dítěti.

„Bells, prosím, řekni mi to,“ naléhal. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Robina, kývl.

„Dobře Felixi, já jsem těhotná,“ řekla jsem.

„Co?!“ vyletěl Felix. Byl to zděšený výkřik.

„Jsem těhotná!“ zopakovala jsem.

„Bello! Ty pitomo! Musíme tě toho monstra zbavit a hned!“ zařval.

„Co? Řekls mi, ty pitomo? Nazval jsi mé dítě monstrem?! Nezapomínej, že je skoro stejného druhu jako já!“

„Ne, ne, ne! Ono tě zabíjí!“

„Nezabíjí! Moje matka…“ Ani jsem to nedořekla a Felix mi skočil do řeči.

„Ne, tvoje matka nepřežila!“ zařval. Vykulila jsem na něj oči, co to k sakru říká?

„Felixi? O čem to mluvíš?“

„Chvíli počkej, chci, aby u toho byla i Renata,“ řekl Felix a odběhl. Robin se tvářil taky nechápavě. Felix a Renata se vrátili vzápětí.

„Takže už to víš,“ podotkla.

„Nic nevím!“

„Felixi, proč jsi říkal, že moje matka nepřežila? Kdo je potom Sulpicia, která sedí v síni po boku mého otce Ara?“ ptala jsem se.

„Jsou všechno, jen ne tvý rodiče,“ řekla hořce Renata.

„Tak kdo je moje matka?“ ptala jsem se.

„Tvoje matka se jmenovala Maria, byla moje sestra, když jsem se stala upírkou, moji rodiče velice trůchlili, proto si pořídili o dvacet let mladší Mariu. Seznámila jsem se s ní, chtěla jsem znát svou sestru, za rok jsme se natolik zblížili, že jsem ji zavedla do světa upírů, bylo jí tehdy devatenáct. Neměla jsem ji sem vodit, Maria se zamilovala do Felixe a Felix zase do ní. Po dalším roce se vzali, Aro, on nesouhlasil, byl zásadně proti, ale Felix a Maria slíbili, že hned po svatbě se Maria stane jednou z nás. Odjeli na líbaky a z líbanek se Maria vrátila těhotná. Aro se chtěl dítětě okamžitě zbavit, ale Maria tě uchránila. Už v břiše jsi byla mimořádná. Maria dokončila těhotenství hned po měsící, když začala rodit, dělali jsme vše proto, abychom ji zachránili, nedalo se dělat nic… Mariino poslední přání bylo, ať se o tebe postaráme. Přála si mít děvče jménem Isabella,“ řekla Renata. Mluvila pomalu a potichu. Hleděla přitom někam do neznámých míst, myslím, že když mi to vyprávěla, znovu se přenesla do těch časů, co ještě měla svou sestru, ale nějaké monstrum jménem Isabella jí sestru vzalo.

„Zabila jsem svou matku,“ zašeptala jsem.

„Ne, tak to není,“ řekl Felix, vlastně můj otec.

„A ty?! Tys mi celou dobu lhal! Nikdy jsi neměl tolik odvahy, abys mi to řekl,“ mluvila jsem k Felixovi velmi rozzuřeně.

„Neřekl? Ani nevíš, co jsem všechno prožil. Každou schůzi jsem Ara prosil o svolení ti to říct, ale to ne. On věděl, že kdybys o tom věděla, nechtěla bys chránit jeho ani gardu. Vydával se za tvého otce, aby s tebou mohl líp manipulovat. Prosil jsem ho, ale ty nevíš, jaké to je, když tě někdo mučí nebo ti odřízne všechny smysly, Jane a Alec vykonávali jen svou práci, já vím. Bello, prosím tě, nenechávej si to dítě,“ prosil Felix.

„Nechám si ho! Renato, jak vypadala moje matka?“ ptala jsem se.

„Vypadala přesně jako ty,“ řekla. Usmála jsem se nad tou myšlenkou, moje máma vypadala přesně jako já. Asi to muselo být pro Felixe těžké.

„Jestli to bude holka, bude se jmenovat Maria,“ řekla jsem a pohladila si břicho.

„A co kluk?“ ptala se mě Renata, že by mě třeba podporovala?

„Anthony,“ řekla jsem.

„Bello, teď mě poslouchej. To dítě je špatné, musíš si ho nechat vzít,“ řekl Felix.

„Jo? Aby mě nezabilo jako já svoji matku? Já vím, nenávídíš mě,“ štěkla jsem.

„Omyl. Nenáviděl jsem tě ze začátku. Vzala jsi mi lásku, ale s rostoucím věkem si jí víc byla podobná, nemohl jsem tě nenávidět,“ řekl Felix.

„A ty? Tys mě taky nenáviděla? Nebo stále nenávidíš?“ ptala jsem se Renaty.

„Ne, já tě mám ráda, už kvůli tomu, že si jí tolik podobná, jen jsem si tě nechtěla pouštět k tělu, nevydržela bych to,“ přiznala Renata.

„Pomůžeš mi?“ ptala jsem se.

„Zkusím přijít na způsob jak tvoje srdce po porodu udržet v chodu, někdo se ale bude muset starat o dítě,“ řekla Renata.

„Já se o něj postarám,“ řekl Robin.

„Vážně?“ Otočila se na něj Renata.

„Já mu věřím,“ řekla jsem.

„Tak fajn. Těhotná budeš asi měsíc možná míň, ty jsi poloupír a Edward upír. To dítě bude jiné, než jsi ty. Krev budeš potřebovat ale určitě. Udělám všechno, co budu moct, Bells, raději bys měla zaštítit celý hrad, Edward by se mohl vrátit, to my nepotřebujeme. Budeš potřebovat hodně krve, nějaké láhve máme, v jídelně jich bude hodně. Felixi? Mohl bys pro Bellu něco udělat? Zajdi pro pár lahví,“ řekla Renata. Felix se otočil na patě a vyšel z pokoje… Tohle nebude snadné těhotenství.

„Táta to ještě neví,“ řekla jsem.

„Já vím, řekneme mu to, až nastane správný čas,“ usmála se Renata.

„Až ze mě bude koule?“

„Ne, Bells. Prostě teď ne. Musím jít, příjdu zase za chvílli…“ řekla Renata a odešla, Felix ještě přinesl pár láhví s krví a odešel.

„Děkuji, Robine, za všechno co pro mě děláš…“

„Není za co, Bells,“ usmál se na mě. Raději bych měla u sebe Edwarda, Robin je fajn, ale Edward je prostě Edward.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 9. kapitola: