Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 3. kapitola

26.12.2010 (13:30) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1207×

„Uteč se mnou,“ navrhl.

„To nejde, mám svou rodinu ráda, tak jako máš rád tu svou,“ řekla jsem.

„Jsi jiná, Sněhurko, známe se den, a něco mě na tobě přitahuje, až tu nebudu, bude to pro nás oba těžké,“ povzdychl si. Bude to hodně těžké, ale teď na to myslet nechci, vzala jsem jeho obličej do dlaní a blížila se k němu, Edward se ke mně nakláněl, skoro se naše rty setkaly, to by ale do pokoje nesměla vletět Renata.

„Těší mě, když vidím, že sis našla partnera, možná byste se měli vzít a odstěhovat se,“ řekla.

„Možná bys nám měla dát pokoj,“ zašklebila jsem se na ni.

„Možná bys neměla být drzá,“ odsekla.

„Možná bys na mě neměla mluvit,“ zašklebila jsem se.

„Klid,“ zašeptal Edward.

„Proč jsi přišla?“ ptala jsem se.

„Tvůj velectěný otec chce, abys posnídala se svými rodiči,“ řekla a odešla.

„Mrcha,“ odfrkla jsem, když odešla. Nechápu, co proti mně má, nic jsem jí neudělala, je naštvaná, že už není jen ona štít a že já mám silnější štít než ona?

„Tohle neříkej, snaží se ti jen pomoct,“ zastal se jí Edward.

„Jasně, Edwarde? Nezapomněl jsi, kdo tě zachránil? A taky kdo ti pomůže utéct?“ ptala jsem se ho, měl by být na mojí straně, ne na její.

„Ne, nezapomněl,“ řekl.

„To jsem ráda, chceš jít s námi posnídat?“ ptala jsem se.

„Jsem upír, lidské jídlo nejím,“ zabručel.

„A ty si myslíš, že moji rodiče, jo? Bude tam i krev,“ vysvětlila jsem.

„Jo, ale jen lidská,“ řekl.

„To asi jo, ale darovaná, jsou to transfúze,“ řekla jsem.

„Nechci tvého otce teď vidět a rozčilovat ho, ještě včera mě chtěl zabít,“ řekl Edward.

„Tak fajn, počkej tady nebo na konci téhle chodby je můj bývalý pokoj, vlastně ne bývalý, ale pokoj, kde jsem si jako dítě hrála, je tam i počítač, můžeš tam jít a napsat rodině,“ nabídla jsem.

„To zní dobře, a jen pro pořádek - ty jsi pořád dítě,“ zašklebil se. Vyplázla jsem na něj jazyk, Edward se pousmál. Neměla jsem čas na pošťuchování, raději jsem to vzala upíří rychlostí do jídelny. Táta i máma seděli u stolu, seděli jako sochy vytesané z mramoru, čekali na mě, až přijdu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je.

„Dobré, Bells,“ řekl táta. Máma se jen usmála, typické.

„Edward s námi nebude jíst?“ ptal se táta.

„Ne, on lidskou krev nepije,“ vysvětlila jsem.

„To přece vím, nechal jsem pro něj ulovit i pár pum,“ usmál se táta.

„Fajn. Dám si raději tu pumu,“ řekla jsem, vzala jsem si pohárek s krví, lidská mě lákala, a hodně, ale ne, nevezmu si ji, už kvůli sobě a taky Edwardovi.

„Ale my přece zvířecí krev nepijeme,“ namítl táta.

„Já ano, prostě jsem přešla na tuhle krev,“ řekla jsem.

„Ale zvířecí není tak posilující jako lidská,“ řekl.

„Prostě od teď budu pít tuhle,“ zasyčela jsem. Nikdy jsem na ně nezasyčela, ani teď jsem nechtěla, poslední dobou nějak často vrčím a syčím.

„Dobře, Bello, nebudu tě nutit,“ kapituloval táta.

„A co bude Edward jíst?“ zajímala se máma.

„Nejspíš půjde na lov,“ odvětila jsem.

„Sám? A co když se pokusí utéct?“

„Edward není sketa, nikdy by neutekl, dál trpělivě čeká, až ho pustíte,“ řekla jsem.

„Je tu teprve jeden den,“ řekl táta.

„Jo, ale on tady nechce být,“ namítla jsem.

„No, potom má smůlu,“ zasmál se táta.

„Má rád svou rodinu,“ odsekla jsem.

„Tak ať přijedou taky,“ navrhl táta.

„Ale oni tady být nechtějí! Jak by se ti líbilo, kdyby mě někdo takhle věznil? Co kdybych já nesměla domů, byla bych někde zavřená u jiné rodiny. Měl bys radost?“ ptala jsem se ho.

„Jistě že ne, to je, Bello, něco jiného,“ řekl táta.

„Jo? A v čem?“

„Prostě ho nepustíme, on je čtenář myšlenek, buď se k nám přidá, nebo se nechá zabít,“ řekl táta.

„Jestli ho zabiješ, budeš muset zabít i mě,“ řekla jsem tvrdě. Nevím co to se mnou je, bouřím se proti rodičům kvůli upírovi, kterého vlastně ani neznám, bráním ho, nechala bych se kvůli němu i zabít.

„Bello, to je nesmysl,“ zasmál se táta.

„Jsem poloupír, já najdu řešení, jak se z tohoto světa sprovodit,“ řekla jsem.

„Dobře, Bello, za dva týdny se všichni sejdeme, myslím všechny důležité upíry, Marcus odjel na dva týdny pryč, Caius jel vyřešit nějaké problémy s upíry, taky by se měl vrátit do dvou týdnů. Do té doby se o Edwarda starej, možná si to rozmyslí a přidá se k nám,“ řekl táta. To znělo jako dobré řešení, s dobrým pocitem jsem se usmála.

„To zní dobře,“ kývla jsem.

„Vždycky se nějak dohodneme,“ usmál se táta.

„Jdu za Edwardem,“ řekla jsem. Rychle jsem utíkala za Edwardem, abych mu sdělila tu novinku.  Edward pořád seděl u počítače, asi si potřeboval něco zařídit. Přitiskla jsem na dveře ucho, Edward psal jako stroj, psal velmi rychle, prostě upíří rychlost, no. Slyšela jsem za sebou nějaký šramot, rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl, asi to byla myš nebo jiné malé zvíře. Když jsem se chtěla otočit a zase přitisknout ucho na dveře někdo mě praštil do hlavy.

„Sněhurko? To jsi ty? Promiň,“ mumlal Edward. Edward si asi myslel, že ho poslouchá někdo jiný a vykopl dveře, velké masivní dveře, prudce jsem se svalila na zem.

„Budu tam mít bouli,“ řekla jsem.

„Promiň, nevěděl jsem, že mě špehuješ ty,“ omlouval se. I když spíš já bych se mu měla omlouvat.

„V pohodě, jsem poloupír, zahojí se to hned,“ mávla jsem rukou. Edward mi pomohl vstát, byla to teda pořádná šlupka, ale jsem poloupír, takže po zranění ani stopy.

„Proč jsi vlastně poslouchala za dveřmi?“ ptal se mě.

„Jen tak.“ Kdybych se mohla červenat, určitě bych byla rudá jako rak.

„Tak co snídaně?“ ptal se mě.

„No právě, za dva týdny bude schůze. Snažila jsem se, aby tě pustili už teď, no, ale nejde to, za dva týdny to možná vyjde. Do té doby se o tebe mám postarat, dobrý ne?“ usmála jsem se.

„Jo, bezva,“ řekl pouze.

„Jo, bezva?“ Já se za něj skoro pohádám s rodiči a on řekne jen „jo, bezva“.

„Ale Sněhurko, víš, že jsem rád, že ses za mě bila, ty ale zapomínáš na jeden fakt, že čtu myšlenky,“ usmál se.

„Co tím myslíš? Můj táta není lhář, jestli to dobře dopadne, pustí tě,“ řekla jsem pevně.

„Jasně, že pustí,“ kývl. Řekl to tím stylem, jako když se s malým dítětem nechcete hádat, raději mu dáte za pravdu.

„Jsi nevděčník,“ odsekla jsem.

„Ne, jsem čtenář myšlenek,“ odsekl.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 3. kapitola: