Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pár minut lásky - 2. kapitola

09.12.2010 (09:15) • NessieBellaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1254×

„Co prosím?“ ptal se táta užasle.

„Nezabíjej ho, prosím. Je to mrhání,“ řekla jsem.

„Bello, on zabil Adama a k nám se přidat nechce,“ řekl táta.

„Prostě ho zabij,“ sykl Caius. Prudce jsem na něho zavrčela, bylo to hluboké hrdelní zavrčení, takhle jsem ještě nikdy na nikoho nezavrčela.

„On se k nám přidá, o to se postarám,“ řekla jsem. Vůbec jsem nevěděla jak, ale vím, že on nesmí zemřít. Edward se na mě díval nechápavým pohledem.

„Já si nejsem vědom toho, že bych se k vám chtěl přidat,“ zavrtěl hlavou Edward.

„Neboj se, tati, on se k nám přidá,“ řekla jsem a šla k Edwardovi, pobídla jsem ho, aby se postavil. Povzbudivě jsem se na něj usmála, nebudu ho nutit, aby se k nám přidal, jen ho donutím, aby s námi chvíli bydlel, a pak mu nejspíš pomůžu utéct.

„Dám mu pokoj hned vedle mě,“ řekla jsem. Vzala jsem Edwarda za paži a vedla ho do pokoje.

„Já se k vám, ale nechci přidat,“ protestoval, když jsme dorazili do pokoje.

„Nikdo tě nenutí, jen jsem nemohla dopustit, aby někoho jako jsi ty, zabili,“ usmála jsem se.

„Myslíš můj dar?“ ptal se.

„Tak jsem to nemyslela, ale ano je to i kvůli daru,“ zalhala jsem. Vlastně jsem ho zachránila jen kvůli jeho kráse.

„Ale musím tady být, moje rodina mě potřebuje,“ řekl.

„Vydrží to bez tebe měsíc?“ ptala jsem se.

„Jo, asi jo,“ kývl.

„Fajn, za měsíc budeš zase s rodinou,“ řekla jsem. Přiznám se, tahle představa mě vůbec netěší, nedokážu si představit, že něco tak krásného mě za měsíc opustí.

„Co jsi zač? Neslyším tvoje myšlenky, je to frustrující, taky cítím lidskou bytost,“ zamračil se.

„Jo, jsem poloupír a jsem štít, nikdo na mě nemůže psychicky útočit,“ usmála jsem se.

„Zajímavé,“ řekl. Vzhledem k tomu, že Edwardovy šaty byly dost potrhané a špinavé, našla jsem ve skříni nějaké mužské šaty, myslím, že patřili jednomu z ochránců, ale ten se od nás odpojil už dávno.

„Díky,“ zahučel.

„Máš hlad?“ ptala jsem se.

„Jo, mám, ti vaši ochránci mě táhli přes celou Evropu a ani mi nedovolili napít se,“ řekl.

„Tak pojď, Heidi už určitě bude tady,“ usmála jsem se. On se ale nesmál, jeho výraz ztuhl.

„Jsem vegetarián,“ zabručel.

„Já zapomněla! Tak pojď, musíme do lesa, ale tajně,“ usmála jsem se šibalsky. Potají jsem ho vedla k oknu, které mířilo přímo k lesu. Mně nepřipadá divné jíst lidi, jsem tak vychovaná od malička. Pomalu jsem vyskočila a on hned za mnou, upíří rychlostí jsem běžela k lesu, Edward byl rychlejší, ale solidně na mě čekal. V lese jsme už nemuseli mít obavy, nikdo tu není, nikdo nejí zvířata.

„Edwarde? Vadilo by ti, kdybych se k tobě přidala? Ještě nikdy jsem zvířata nelovila,“ přiznala jsem se.

„Jasně, něco ti chytnu, krev zvířat je jiná než lidská, asi ti nebude ze začátku chutnat, ale zvykneš si, nebudu tě nutit, abys přešla na zvířecí stravu, ale, prosím, nikdy mě neber na lov lidí,“ zasmál se.

„Možná přejdu,“ pokrčila jsem rameny. Možná je to lepší než lovit lidi, zabila jsem už tolik lidí, že bych se měla stydět, kolik matek a otců jsem vzala dětem? Kolik dětí jsem vzala rodičům?

„Tak jdeme,“ řekl a rozběhl se, byl rychlejší než já, než jsem ho dohonila, už měl chytnutou srnu. Položil ji přede mě, rychle odběhl, vrátil se ani ne za deset vteřin, v rukou nesl další srnu a položil ji vedle te mé.

„Společně,“ usmál se. Neurčitě jsem kývla, přiznám se, že lidská krev voní milionkrát víc, tahle sice nezapáchá, ale moc se mi do ní nechce.

„Tady je tepna, přilož k ní zuby a saj,“ pobídl mě Edward, sám se zakousl srně do krku. Pomaloučku jsem se přiblížila k srně, raději jsem zavřela oči a zakousla se. Krev mi překvapivě chutnala, teda chutnala líp, než voněla, jako bych měla na jazyku bombu, která explodovala, tahle krev je úplně jiná než lidská a chutná mi.

„Edwarde! To je úžasné! Tahle krev není vůbec špatná! Asi budu taky vegetariánka,“ usmála jsem se. Edward mě radostně objal, známe se asi hodinu, ale já mám pocit, jako bych ho znala celý život. Moje šaty byly celé od krve, ostatně ty Edwardovy taky. Moje podstatně víc, dneska jsem byla poprvé na lovu, poprvé venku sama, myslím to tak, že se mnou nebyl ochránce nebo Felix, táta nebo kdokoliv jiný z gardy, jen Edward.

„Pojď, musíme se převléct,“ usmála jsem se.

„Ty potřebuješ hlavně sprchu,“ zasmál se.

„Proč?“ divila jsem se.

„Máš celou pusu od krve a ruce taky,“ zasmál se. Na pusu jsem si sice neviděla, ale na ruce ano, opravdu byly celé od krve, no co, dneska jsem na lovu poprvé. Lidským krokem jsme se vraceli k hradu. Měli jsme štěstí, nikdo nás neviděl, tím samým oknem jsme se vrátili zpátky. Ze skříně jsem vzala Edwardovi oblečení a šli jsme do mého pokoje. Z mé skříně jsem si vzala své oblečení a šla do koupelny. Se sprchováním jsem se moc nezdržovala, rychle jsem se umyla a oblékla. Když jsem přišla do pokoje, Edward byl už oblečený v čistém a ležel na mé posteli.

„Kde budu vlastně spát já?“ ptal se s úsměvem.

„Jsi upír, spát nepotřebuješ,“ usmála jsem se.

„Ne, ale někde potřebuji trávit noc,“ řekl.

„No, tak to si asi vezmeš pokoj vedle,“ řekla jsem. Víc by mě potěšilo, kdyby byl tady se mnou, ale neznáme se tak dobře.

Ještě nebylo tak pozdě, sedla jsem si vedle něj, Edward se na mě usmál, krásnější tvář jsem nikdy neviděla, škoda, že mi je teprve pět let, i když u poloupíra se to bere jinak.

„Hezký náhrdelník,“ prohodil.

„Jo, dal mi ho Felix,“ usmála jsem se.

„Škoda, že jsi neznala Felixe tak před padesáti lety,“ usmál se smutně.

„A proč? Byl snad jiný?“

„To byl, ale nechci ti o něm kazit iluze, je důležitější, že teď se chová jinak,“ řekl.

„Jo, Felix je fajn. Táta je taky skvělý, jenže tys neměl ještě šanci ho poznat v jiném světle,“ usmála jsem se. Myslím, že se s tátou potkali a skoro pokaždé si šli po krku, těžko Edward uvěří, že je táta docela fajn chlap.

„Ach, Sněhurko, kdy už ti konečně přestanou lhát?“ Zavrtěl hlavou, neposedný pramínek, co mi padal do tváře, mi zase dal za ucho.

„Sněhurko? Přestanou lhát? Co to povídáš?“ divila jsem se.

„No, máš tmavé vlasy jako Sněhurka a taky bílou pleť,“ vysvětlil.

„Jaké lži?“ zeptala jsem se znovu.

„Schválně, Sněhurko, myslíš, že tvůj otec je tak skvělý? Který otec by nechal svou tříletou dceru bojovat v boji? Já vím, máš skvělý štít, ale i přesto, kdo by nechal své děti bojovat?“

„Co? Ve třech letech jsem vypadla na deset, mohla jsem bojovat,“ ohradila jsem se.

„Nechala bys svoje děti vycvičit, aby pak mohly bojovat s dospělými upíry?“ ptal se pobaveně.

„Jako novorozená jsem byla dost silná,“ zasyčela jsem.

„Ty svému tátovi do hlavy nevidíš, za to já ano. No, nechám to plavat, Sněhurko,“ usmál se a chystal se k odchodu.

„Můj táta není žádny tyran! Co si to dovoluješ? Zmiz!“ zakřičela jsem. Co si o sobě myslí? Že přede mnou bude urážet mého otce? On asi zapomněl, že já jsem ho vysvobodila z jisté smrti. I když jsem nebyla unavená, lehla jsem si do postele a zavřela oči. Můj otec přece není takový, jak říkal Edward. Mají na tom podíl oba rodiče, oba rodiče mě nechávali vycvičit k boji jen, jak jsem začala chodit, dělá to z nich automaticky špatné rodiče?

xxx

„Vstávej, Sněhurko, dnes je nádherný den na vycházku,“ budil mě Edward.

„Co?“ bručela jsem ospale.

„Promiň za ten včerejšek, asi jsem byl jen naštvaný na tvého otce. Pochop, chtěl mě zabít,“ usmál se. Na Edwarda je těžké zlobit se.

„V pohodě,“ mávla jsem rukou.

„Co chceš dneska dělat?“ ptal se mě.

„My dva spolu? Můžeš mi vyprávět o svojí rodině,“ navrhla jsem.

„Tak fajn. Pohodlně se usaď,“ usmál se.

„Je nás šest. Já, sestry Alice a Rosalie, bráchové Emmett a Jasper. Esmé a Carlisle nás adoptovali. Jasper chodí s Alicí a Emm zase s Rose. Alice vidí do budoucnosti, teď už vím, co je to slepé místo, když se dívá na tvou rodinu, přes tebe nevidí, jsi jiná než my ostatní, jsi jedinečná, Sněhurko,“ usmál se. Líbí se mi, jak vyslovuje „Sněhurko“ - vyslovuje to s ladností a něžností.

„Jasper zase může ovlivňovat náladu, když křičíš, dokáže tě uklidnit, je to někdy účinné. Můj bratr Emm je zase dost silný, ale jako dar se to nepovažuje. Rosalie je zase krásná. Mám je všechny moc rád a teď si myslí, že jsem mrtvý,“ řekl smutně.

„Proč si to myslí?“ divila jsem se.

„No, jak jsem říkal, jsi slepé místo, někdy zachytím myšlenky, Alice mě vidět nemůže, protože jsem pořád s tebou,“ vysvětlil.

„Neboj se, Edwarde, dostanu tě zpátky k rodině,“ řekla jsem.

„Díky, Sněhurko,“ usmál se. Bude těžké se s ním loučit, je tu teprve den a už myslím na to, že se s ním nechci loučit.

„Na co myslíš?“ ptal se mě.

„Na to až mě za měsíc opustíš,“ řekla jsem.

„Nemusí to tak být,“ řekl.

„Nemůžeš trápit svou rodinu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Uteč se mnou,“ navrhl.

Autor: NessieBellaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pár minut lásky - 2. kapitola: