Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Paprsek života - 2. kapitola

28.05.2011 (09:30) • Twinkle • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1542×

Po desáté, po sté, po tisícé, po milionté jsem přemýšlela stále o stejné věci. Zranilo mě. Vlastní dítě. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale nenacházela jsem jedniné rozumné řešení. Kap, kap, kap, bubnovaly dešťové kapky na střechu. V souladu s nimi hučel a šuměl proud vody vytékající z okapu. Pršelo. Stejně jako v den, kdy se to stalo. Nebrala jsem to jako zvláštní znamení. Pršelo tady skoro pořád.

Pomalu jsem se zvedla ze židle a došla k oknu. Mlžný opar ležel nad Forks a zakrýval celé nebe. Dříve by se mě zmocnila klaustrofobie, ale teď už jsem byla zvyklá. Sledovala jsem temně zelený les, jak se táhne po celé délce horizontu a plynule, nenásilně přechází ve sdružení domků. Dva týdny. Dva týdny a já stále neznala východisko. Jedině snad... ne, to ne. Zakázala jsem si na to myslet. Nemohu ho zabít. Vždyť je to moje dítě. Má vlastní krev.

Cítila jsem se hrozně, už jen kvůli tomu, že mě ta příšerná věc napadla. Stejně by to nešlo. Nevěděla jsem, jestli mu vůbec bije srdce, natož jestli je smrtelný. Možná zdědil něco z upíří odolnosti, ale rostl, takže upír to jistě nebude. Ucítila jsem jemné kopnutí. Dával mi najevo, že tu je. Pohladila jsem si břicho.

„Neboj se. Maminka je s tebou.“ Ne. Nemohla jsem mu ublížit, i přesto, co mi udělal.

V noci jsem nespala, a jak jsem stála opřená u okna, začala mi padat víčka. Přitáhla jsem si židli blíž k sobě, posadila se a bradu si opřela do dlaní. V klidu jsem zavřela oči a slastně vydechla. Potřebovala jsem si odpočinout.

Prudká bolest mě nutila prohýbat se v zádech, proudila celým mým tělem a škubala mými končetinami v nesnesitelných křečích. I přes ta hrozná muka jsem dokázala myslet jen na to, jestli je moje miminko v pořádku. Roztřeseně jsem natáhla ruku vedle sprchového koutu a prakticky poslepu nahmatala kalhoty. Z kapsy jsem vytáhla mobil a vyťukala číslo pohotovosti. Zvonění se ozvalo pouze jednou, téměř okamžitě to někdo zvedl.

„Haló?“ ozval se ženský hlas, velmi naléhavý. Ale já jsem nebyla schopná slova. V duchu jsem se modlila, ať jim to dojde, ať zachrání mé dítě, ať přijedou a vše urovnají. Ozvalo se pípání, položila. Poslední, co jsem vnímala, bylo, že za rohem houká sanitka.

S cuknutím jsem se probudila a zároveň se bouchla do čelisti o parapet. Zatímco jsem si třela bradu, hlasitě mi zakručelo v žaludku. Poslední dobou jsem měla hlad pořád. Nedivila jsem se, to, jak moje břicho rychle rostlo, naznačovalo, že dítě potřebuje velké množství živin. I přesto jsem stále slábla. Obávala jsem se, že nedokáže přijmout lidskou potravu, a tak se jeho potravou stávám já. Což o to, já bych za něj klidně svůj mizerný život položila, ale obávala jsem se, že to nepřežije on.

Teď jsem to nechtěla řešit. Už tak jsem měla problém vyřešit spoustu dalších věcí. Další zakručení v žaludku mě přinutilo popadnout peněženku, igelitku a upalovat do supermarketu, než umřu hlady.

Procházela jsem uličkou mezi regály a sem tam něco hodila do nákupního košíku. Nevnímala jsem zboží, které mi procházelo rukama, byla jsem na to příliš zamyšlená. Nakonec to dopadlo dobře. Přijeli včas, ošetřili mě. Jen obinadlem pevně ovázaná žebra tu zůstávala jako vzpomínka na nepříjemnou událost.

Nebyla to tak docela pravda. Doufala jsem, že už se to nikdy nestane, ale opět jsem se mýlila. Ucítila jsem prudký pohyb v lůně. Roztřásla jsem se a neudržela se na nohou. Podlomila se mi kolena a já se tvrdě udeřila do hlavy o dlaždičky. Rozostřil se mi zrak a prostředí obchodu mi splynulo v jednu velkou, barevnou a rozmazanou skvrnu.

„Rychle! Zavolejte někdo záchranku! Honem!“ ječel kdosi hystericky. Temnota se přes mě valila a unášela mě do zapomnění.

(...)

„Slečno? Slečno, probuďte se. Slyšíte mě?“ Mrzutě jsem zamručela, všechno mě bolelo. Několikrát jsem zamrkala a otevřela oči. Ležela jsem na tvrdé posteli s postranicemi v bílé místnosti silně páchnoucí po dezinfekci. Nade mnou se sklánělo několik obličejů. Dvě ženy a muž s brýlemi.

„Už se probrala,“ zašeptala jedna z žen. Ten muž odkudsi vytáhl malou baterku a posvítil mi do očí. Nečekala jsem to, slzné kanálky začaly produkovat slzy, které mi následně začaly stékat po tvářích. Přimhouřila jsem oči. I přes mou reakci byl muž očividně spokojený.

„V pořádku, reaguje normálně,“ poznamenal směrem k sestřičkám - jak jsem si později uvědomila.

„Slečno, víte, kde jste?“

„Ehm, v nemocnici?“ Nechápavě jsem na něj koukala. Snaží se ze mě udělat blbce?

„A pamatujete si, co se stalo?“ Nemohla jsem mu říct, že mě málem zabilo vlastní dítě, které čekám s upírem a které je evidentně velmi nebezpečné. Bleskurychle jsem se rozhodla zalhat.

„Spadla jsem a bouchla se do hlavy.“ To byla tak napůl pravda, ne? Okamžitě jsem ucítila, jak se mi červeň hrne do tváří. Lékař si toho kupodivu nevšiml. Panebože, moje dítě. Ruka mi automaticky vyletěla k... břichu, které vypadalo jako menší meloun.

„Je...“ Nedokončila jsem, po jednom slově se mi zlomil hlas. Zhluboka jsem se nadechla. „Je moje dítě v pořádku?“ Doktor se na mě zkoumavě podíval.

„Jistě, ale oba si teď musíte pořádně odpočinout.“

(...)

V nemocnici se čas vlekl, jenom mi třikrát denně přinesli jídlo a mezitím prášky. Tím jejich péče o mě končila a já jsem zbylý čas mohla přemýšlet. V noci se mi spalo špatně, měla jsem polámaná žebra, nemohla jsem se bezbolestně ani nadechnout.

Po zhruba čtyřech týdnech jsem mohla domů. Nic se tam nezměnilo, nemělo se tam co změnit. Unavená, rozlámaná z tvrdé nemocniční postele jsem večer zalehla. Během pár minut jsem usnula klidným, vyrovnaným a hlubokým spánkem.

Autor: Twinkle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek života - 2. kapitola: