Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Paprsek života - 1. kapitola

20.05.2011 (19:15) • Twinkle • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2202×

Za rytmického klapotu vysokých podpatků, na kterých by se devadesát procent žen, které jsem kdy poznala, zabilo během dvou minut, procházela úzkou uličkou s desetimetrovými zdmi po obou stranách útlá postava. Neviděla jsem jí do tváře, ale zlověstná aura, kterou byla obklopená, by přivedla do nemocnice každého citlivějšího člověka. Svit úplňku z jedné strany a bezhvězdná noc ze strany druhé dokonale vykreslily siluetu mladé dívky v dlouhé, černé kápi. Došla k v této noční hodině tiché křižovatce a vydala se po hlavní silnici. Zastavila u pouliční lampy a pozvedla hlavu. Kapce jí sklouzla z temena a odhalila pár pramínků světlých vlasů. Po bezchybné tváři se jí rozlil blažený výraz a ona doširoka rozevřela své kruté, krvavě rudé oči.

Splašeně jsem otevřela oči a okamžitě se vzpřímila. Posadila jsem se však příliš rychle, zmáčkla jsem si břicho a žaludek a okamžitě mě přepadla nevolnost. Znovu jsem si lehla a snažila se dýchat. Když byl nepříjemný pocit pryč, vzpomněla jsem si na svůj sen. Překvapeně jsem se začala smát, ovšem stále s náznakem hysterie. O Jane? Jak se mi proboha mohlo zdát o Jane? Ve stávající situaci, kdy jsem se topila v moři problémů, byla existence této sadistické upírky tím posledním, čím bych se měla trápit. Dokonce mi to přišlo směšné. Evidentně mé podvědomí mělo odlišný názor. A i když jsem si to odmítala přiznat, v hloubi duše jsem věděla, že se jí stále bojím.

Po prvních pár zmatených sekundách jsem si konečně uvědomila, kdo jsem, kde jsem a co se děje. Náhlá prudká bolest v místech, kde mi unaveně tlouklo srdce, jako vzpomínka na milovanou a nenáviděnou osobu, polevila poté, co můj mozek automaticky zareagoval ve snaze se vyhnout nepříjemným vzpomínkám, a já upadla do lehké hypnózy, ve které jsem setrvávala po celý den.

Byla jsem zpocená, tak jsem se rozhodla dojít osprchovat. Zvedla jsem se z postele, tentokrát pomaleji, a šouravým krokem jsem se dopotácela do koupelny. Zavřela jsem dveře, pustila jsem vodu a čekala, než se ohřeje. Mezitím jsem se svlékla a rozpustila si a rozčesala vlasy.  Opatrně jsem vlezla do sprchy a nechala jsem kapičky horké vody, aby mi stékaly po těle a odnášely tak sebou jak krůpěje potu, tak i všechnu bolest. To jsem si myslela do té doby, než mě voda pořádně probrala. Můj mozek, skoro jako kdyby se snažil dohnat ztracený čas, začal zběsile pracovat. Hlavou se mi jako rozmazané čmouhy míhaly vzpomínky, obrazy a představy. Pokoušela jsem se znovu dostat do toho zvláštního stavu otupělosti, ale nešlo to. A já jsem se opět musela utápět ve svých zoufalých představách. Dříve jsem byla naivní a vsugerovávala jsem si bezvýznamné iluze, že třeba ještě nějaká naděje existuje. Teď už ne. Fungovala jsem jako robot, stroj. Měla jsem několik základních potřeb, totiž spát, jíst a chodit na záchod. To jsem vždy splnila a zbytek už mě nezajímal. Každé ráno jsem se probouzela s vědomím, že už to do konce mého života bude stále stejné.

Z náhlého přívalu bezmoci a zoufalství jsem se sesunula na ledové dlaždičky. Tiše jsem vzlykala. Jen matně jsem zaregistrovala, že se venku rozpršelo. Déšť bubnoval na střechu prázdného domu. Zůstala jsem sama. Úplně sama. Byla jsem paralyzovaná neskutečnou tíhou beznaděje. Jak mi to mohl udělat? Sliboval mi, že budeme navždy spolu. Říkal, že mě miluje! Já pro něj trpěla, krvácela jsem pro něj. A on mi zlomil srdce. Vyrval mi ho a odnesl si ho s sebou. Odešel. Byl pryč, navěky pryč. A nechal mi něco, co jsem nemohla mít a ani nechtěla, ale zároveň jsem to nedokázala opustit. Skrčila jsem nohy a paže obmotala kolem nich. Hlavu jsem si položila na kolena. Nemělo smysl se vzpírat, tak jsem se jednoduše poddala utrpení.

Mému náhle zcela osamostatněnému mozku se mě nejspíš zželelo, protože se má mysl začala ubírat jiným, docela překvapivým směrem. Většina lidí v mém věku se snažila najít samu sebe, svůj styl, cestu, po které jejich život povede. Já ne. Věděla jsem, jaká jsem a co mě v životě čeká. Kdybych ho nikdy nepotkala, zcela jistě bych byla stále ta plachá, nenápadná studentka. Ostatní ze školy se na sebe snažili strhnout pozornost, chtěli být originální a překvapovat a ohromovat. Všichni, kromě mě. Ale teď se na mě lepil zrak více lidí, než mi bylo milé. Devatenáctiletá dívka s břichem, řekněme, jako menší míč, a navíc dcera dnes již mrtvého policejního ředitele, to bylo lákavé sousto pro drbny. Mrtvého policejního ředitele. Charlie. O kolik lidí mě vlastně připravil? O tatínka, o přátele, o rodinu...o mou pravou rodinu. Říkával, že k nim patřím, že jsem jeho součástí, že mě nikdy neopustí, že jsem jeho život! Tak proč? Proč se to tak náhle změnilo? Proč musel zničit vše, co jsme společně vybudovali, proč se můj život zhroutil jako domeček z karet?

Náhle jsem vyjekla. Děťátko se ve mně prudce pohnulo. Natáhla jsem nohy před sebe a zhluboka se nadechla. Objala jsem si břicho, jako kdybych jej chovala. Poprvé za dnešní den jsem se pousmála. Ono bylo důvodem, proč jsem žila dál. Kvůli němu jsem nespáchala sebevraždu, nebo něco takového.

„Ššš, to bude dobré,“ konejšila jsem miminko. Nepomohlo to. Následné bolestivé kopnutí mě položilo na zem. Tváří jsem ležela přitisknutá k podlaze sprchového koutu a napůl v bezvědomí jsem vnímala, jak se z nitra mého těla ozvalo hrozivé zapraskání a jak se mi na levém boku tvoří obrovská, inkoustově černá, modřina.

Autor: Twinkle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek života - 1. kapitola: