Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 9

01.03.2013 (08:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4258×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Pane, pojďte si hrát! 9

„Ne, nedělám si legraci, všechno to myslím vážně,“ řekl s úsměvem. Zato já jsem pěnila a viděla rudě.

„Edwarde, chápeš, že ta práce tvořila tři čtvrtě mých měsíčních příjmů? Ta zbylá čtvrtina byla mateřská a z té já to neutáhnu! Chápeš to? Přemýšlel jsi vůbec nad tím, z čeho budeme žít, když jim tam zavoláš?!“ vybalila jsem na něj. Nějak mi nedocházelo, že je tu Renesmé a všechno tohle vidí. Edward mě zkrátka vytočil a tak to všechno šlo ze mě ven, nemohla jsem si pomoct.

Edward se stále nepřestával smát, různě šklebit a usmívat. Ani po tomhle mu úsměv na tváři nezamrzl. Naprosto v klidu mi odpověděl: „Ano, přemýšlel. Je to naprosto jednoduché. Já budu váš „sponzor“,“ řekl a ve vzduchu naznačil uvozovky. Jestli jsem před chvilkou valila oči, tak teď mi musely lézt z důlků. Tím, co řekl, mě naprosto zaskočil.

„P-p-p-prosím?“ vykoktala jsem ze sebe. „Eh, to,… cože?“ byla jediná má reakce. Ohlédla jsem se po Renesmé a došlo mi, že není zrovna super dobré, aby tohle všechno viděla a slyšela. Nejradši bych ji poslala do svého pokoje, ale to se sádrou na noze není zrovna nejlepší. Chtěla jsem si s Edwardem promluvit, ale nechtěla jsem u toho svou dceru, a tak jsem se naklonila k Edwardovi a tiše mu řekla: „O tomhle si ještě promluvíme, ale nechci, aby u toho byla Renesmé.“ Edward jen znalecky pokýval hlavou a s úsměvem se ode mě odtáhl. Podíval se na Renesmé a spiklenecky se zasmál.

„Zlato, co takhle nějakou svačinu? Už je to dlouho, co jsi snídala. Nemáš hlad?“ zeptal se jí. On ji nazval zlato? Konečně jsem se na Renesmé po delší době podívala. Chvilku se tvářila překvapeně a znuděně, ale rázem se její výraz změnil, neboť jí došel význam Edwardových slov. Ten předchozí výraz měla zřejmě z toho, jak sledovala naši malou hádku.

„A připravíš mi něco?“ zeptala se ho moje malá lenoška. Teď jsem se zasmála já.

„Jasně, tak pojď. Mamka nás dožene, jen se musí obléct,“ řekl jí, podíval se na mě, usmál se a sklonil se pro Renesmé. Vzal ji do náruče a za chvilku zmizeli společně za dveřmi. Dál už se ozývalo jen cinkání talířů z kuchyně.

Povzdechla jsem si a začala vymotávat své nohy zpod peřiny. Když jsem se na to soustředila a nestála u toho, jako před tím, kdy mě musel Edward chytit, jinak bych se setkala s podlahou tváří v tvář, šlo to snadno. Jakmile jsem se dostala z jejích zrádných spárů, přešla jsem do koupelny, kde jsem zkontrolovala svůj zjev před zrcadlem u umyvadla. Vlasy jsem měla rozcuchané a pod očima se mi rýsovaly kruhy. Vypadala jsem ztrhaně, ale to já skoro každý den.  Spojila jsem ruce a zvedla je nad hlavu. Pořádně jsem se protáhla, až mi křuplo v zádech.  Hned mi bylo líp.

Pustila jsem si studenou vodu a z rukou jsem udělala misku, do které jsem nechala tu vodu natéct a opláchla jsem si tím obličej, abych se skutečně probrala a trošku zahnala ty kruhy pod očima. Znovu jsem se na sebe podívala do zrcadla a nemohla jsem nic jiného, než se usmát.

Život je tak krásný, říká se. Jo, jen ten můj se v poslední době od krásy liší… pomyslela jsem si. No nic, Bello, ber to tak jak to je. Jsou i horší příběhy, než ten tvůj. Ale zase na druhou stranu… máš krásnou dceru, dům a – ne, práci už vlastně nemáš a auto máš stále v opravně, odkud se ti neozývají, což je taky skvělý. Vážně super.

Ale nesmíš brát všechno tak černě. Nic není jenom černé nebo bílé, ne? Otec tvé dcery o vás má zájem a ještě k tomu je tak proklatě krásnej a pozornej. A chce tě sponzorovat, jak on to nazval. No, asi by byla blbost to nevzít, konec konců, co jiného ti teď zbývá, že? O práci jsi přišla… Fajn Bože, Bello, vypadáš příšerně, jako bys byla na pokraji všeho, ale to ty nejsi. Koukej se vzpamatovat! Jako na povel mi zakručelo v žaludku. Čas na snídani. Další den protloukání se životem…

Natáhla jsem se po ručníku a otřela jsem si do něj obličej a ruce. Pověsila jsem ho zpátky na věšáček, naposledy se zkontrolovala v zrcadle a vyšla z koupelny.  Stále jsem na sobě měla rifle a tričko ze včerejší návštěvy bazénu. Když jsme přišli domů, ani jsem se nestihla převléct a večer, když jsem byla s Renesmé v koupelně, jsem se ani nestihla svléknout, takže jsem v tom celou tu dobu. Což mi připomíná, že jsem se ani nešla osprchovat. Ach jo, měla bych se umýt.

Svlékla jsem si tedy všechno oblečení a obdařila své tělo rychlou vlažnou sprchou. Bylo to příjemné, všechny starosti, strasti a problémy mě opouštěli. Když jsem ze sebe smyla všechny zbytky sprchového gelu, vypnula jsem vodu a natáhla se pro svůj ručník. Osušila jsem se a do ručníku se zabalila. Přešla jsem z koupelny k sobě do ložnice a došla ke skříni. Vytáhla jsem z ní čisté tmavé tepláky, barevné tričko a spodní prádlo. Rifle a tričko se včerejška jsem hodila do pračky ještě v koupelně. Když jsem se oblékla, odnesla jsem ručník zpátky do koupelny, kde jsem ho přehodila přes topení, aby uschl. Potom jsem se vrátila zpátky do ložnice, abych zkontrolovala, jestli jsem na něco nezapomněla. Zrak mi padl na neustlanou a rozházenou postel. Byl to příšerný pohled a tak jsem došla k posteli a ustlala ji.

 Konečně mi bylo dobře a já se cítila volně. S lehkým povzdechem jsem došla ke dveřím své ložnice. Už jsem chtěla vejít na chodbu, ale zastavila jsem se v půlce kroku. Vedle dveří napravo ježková nižší skříňka s fotkou mého otce, Charlieho. Jak moc mi chybí. Pohladila jsem rámeček fotky a usmála se na něj. Renesmé by se mu líbila. A jí by se líbil on.

Teprve potom jsem vyšla na chodbu a vydala se dolů do kuchyně. Renesmé seděla naproti Edwardovi, před sebou talíř s jídlem, kterého se zřejmě skoro vůbec nedotkla, neboť se náramně bavila na Edwardův účet.  

„Mami! Mami! Edward říká, že prý ten rohlík nesní! Proč?“ vybalila na mě hned, jakmile jsem vešla do místnosti. Edward se na mě podíval strhaným pohledem ala „Zachraň mě!“ Já jsem jen povytáhla obočí a zasmála se.

„Já nevím, asi nemá hlad, zlato. Vezme si, až bude chtít. Teď papej ty, hm?“ snažila jsem se jí vysvětlit. Renesmé vypadala, že mi to uvěřila a ukousla si kousek rohlíku. Já jsem obešla Edwarda a sedla si na židli, u které byl postavený talíř s míchanými vajíčky. Určitě už to bude studené, ale to mi nevadí. Je příjemné přijít a už mít hotovou snídani.

Vzala jsem do ruky vidličku a nabrala první sousto do pusy. Jak jsem tak žvýkala, podívala jsem se na Edwarda, který mi rty naznačil slovo vděku.

„Děkuju.“ Já jsem se jen ušklíbla a nijak to nekomentovala. Dál jsem jedla a na nic nereagovala. Pozorovala jsem střídavě Renesmé, jídlo a Edwarda. Po chvilce se opět ozvala má dcera.

„Edwarde, odnesl bys mě do obýváku? Chci se dívat na pohádku,“ zaúkolovala ho. Bylo jí jasné, že ji Edward neodmítne. A taky že ne. Ihned jako pejsek vyskočil a odnesl ji vedle.  Pěkně si ho omotala okolo prstu. Edward by pro ni udělal první i poslední, vše, co jí na očích uvidí, klidně by se pro ni přetrhl. Já jsem mezitím snědla poslední tři sousta vajíček a zvedla se, abych to mohla zapít. Zrovna, když se mi do úst nahrnul čistý studený doušek vody, Edward se vrátil. Když jsem pokládala skleničku zpátky na linku, klepala se mi ruka. A to jen kvůli jeho přítomnosti. Edward si toho zřejmě všiml a tak přešel až ke mně. Stoupl si za mě a svou ledovou ruku položil na tu mou.

„Jsi nervózní?“ zeptal se mě. Já jsem jeho otázku ignorovala. Neříkám, že mi to není příjemné. Jeho dotyk, blízkost, přítomnost, ale nejde to. Svou ruku jsem pomalu odtáhla od té jeho a ustoupila od něj.

Z obýváku k nám doléhaly zvuky úvodní melodie pohádky, na kterou se Renesmé koukala a tak jsem se nebála jít ven s tím, co jsem měla na srdci. Byla jsem nervózní, v tom se rozhodně nemýlil.

„Edwarde, musíme si promluvit,“ oznámila jsem mu a upřeně se na něj podívala. Edward se nadechl a sklonil hlavu. Neváhala jsem a začala s rozhovorem. Sám věděl, že si budu chtít popovídat.

„Nechceš mi vysvětlit, co to mělo dneska znamenat s tou prací?“ navrhla jsem mu svou zvědavou otázku. Pořád jsem z toho byla lehce zmatená, jediné, co jsem pochopila, bylo to, že jsem bez práce a že má v plánu mi dávat peníze. Nelíbí se mi to, ani trošku, ale nic jiného mi v tuhle chvíli nezbývá.

„Ano, no… volali ti na mobil, ale ty jsi spala. Zvedl jsem to místo tebe a když na mě spustili otázky typu jak to, že jsi nepřišla a jak si to jako představuješ, řekl jsem, že se omlouváš, ale že do práce stejně už nepřijdeš… Nebyli z toho nadšení, ale jak jsem již řekl, pár studentů by ti rádo poděkovalo. Asi tak,“ vysvětlil mi ve zkratce. Já jsem si jen povzdechla, nevěděla jsem, co mu na to říct, vlastně s tím už teď nic neudělám. Můžu mu tak maximálně nadávat, že se rozhodl místo mě, ale vlastně… nebylo by to poprvé, co bych přišla pozdě do práce, takže bych se stejně nedivila, kdyby mi hned, jak bych přijela, oznámili, ať už zítra nejezdím.

„Bello, omlouvám se, vážně, ale stejně by bylo zbytečné, abys do té práce chodila. Popravdě, spíš bys mi měla poděkovat,“ řekl a já se na něj zvědavě a nevěřícně podívala. Za co bych mu měla, podle něj, děkovat? Nestihla jsem se ho na nic zeptat, neboť pokračoval. „Co vím, trávila jsi v práci tři čtvrtě dne. Když ti skončila pracovní doba, pospíchala jsi pro Renesmé do školky, neboť školku zavírají úplně ve stejnou chvíli a, jak bych to řekl, nebyla jsi moc k použití, neboť jsi byla unavená z práce a tak podobně. Řekni, kolik jsi si toho s Renesmé užila přes týden? Neříkej, že ses o víkendu nemusela přemáhat, abys vůbec udržela oči otevřené. Vsadím se, že jsi toho nikdy moc nenaspala, no nemám pravdu?“ řekl mi a u toho udělal krok kupředu, až e octil těsně u mě. Rukou mě hladil po líci a pár neposedných pramínků vlasů, které mi vyklouzly z gumičky, mi zastrčil za ucho. Já se dívala směrem k zemi, neboť jsem si moc dobře uvědomovala, že má pravdu. Naprostou pravdu.

„No řekni, nemám pravdu, Bello?“ zeptal se mě ještě jednou a rukou mi jemně zatlačil do brady, a tím mě donutil se mu podívat do očí. Ač neochotně jsem mu vyhověla a střetla se s jeho pohledem. Měl povytažené obočí v otázce. Připadala jsem si jako zločinec, kterého odhalili. Polkla jsem a potvrdila jeho slova.

„Ano, ano máš pravdu. Naprostou pravdu, ale nic jiného mi nezbývalo. Snažila jsem se Renesmé věnovat alespoň během víkendu, ale to mě stálo spánek a všechno možné. Chtěla jsem jí vynahradit celých těch pět dní, kdy jsem byla vždy unavená a nepříjemná,“ přiznala jsem mu a u toho těkala očima ze strany na stranu, dívala se kamkoliv, jen ne jemu do očí. Vyhýbala jsem se jeho pohledu schválně.

„Tak vidíš. Ale od teď to bude jinak. Nebudeš muset pětkrát do týdne pospíchat z práce, abys vyzvedla dcerku ze školky. Budeš mít hafo času a budeš moct být s Renesmé čtyři a dvacet hodin denně, sedmkrát do týdne. A s penězi si nedělej starosti. Zaštítím vás, sama víš, že to pro mě není problém,“ řekl mi a při poslední větě se stejně jako já ušklíbl. Nedalo se tomu úšklebku zabránit, ale má pravdu, pro něj to je nic. Jeho tučnému bankovnímu účtu to ani v nejmenším neublíží.

„Hm, nelíbí se mi to.“ pronesla jsem a Edward na to rychle reagoval.

„Já vím.“

„Štveš mě.“

„Já vím.“

„Jsi strašnej.“

„Já vím!“

„Divím se, že tě neunavuje opakovat jednu a tu samou větu dokola.“

„Já vím,“ řekl ještě naposledy a společně se zasmáli. Udělala jsem krok od Edwarda a sedla si na židli u stolu. Edward se opřel o kuchyňskou linku a pozoroval mě. Já jsem nervózně přejížděla rukama po svých stehnech a svůj pohled stáčela k zemi. Střídavě jsme pozorovala Edwarda a podlahu.

„Víš, Edwarde, je tu ještě něco, o čem si musíme promluvit,“ nadhodila jsem do vzduchu a Edward zpozorněl. Naklonil hlavu na stranu a tím mi dal najevo, že mě poslouchá.

„Víš, musíme si promluvit, jak to bude dál mezi mnou s Renesmé a tebou. Hele, mně nevadí, když budeš za Renesmé chodit, má tě ráda a je s tebou šťastná, vážně. Oblíbila si tě… ale to bude asi tak všechno. Jestli mi rozumíš,“ řekla jsem mu. Na Edwardovi bylo vidět, že posmutněl. Jeho výraz byl ještě před chvilkou již na první pohled veselý, v dobré náladě, ale teď posmutněl.

„Takže za Renesmé můžu chodit… ale za tebou ne?“ řekl a veselí se mu vrátilo zpátky do obličeje.  Smál se mi. Podíval se na mě zkoumavým pohledem a čekal, co mu na to odpovím.

„Hm, v podstatě… máš pravdu,“ řekla jsem jen. Byla jsem trochu zaskočená jeho otázkou. Ale v podstatě má pravdu. Za Renesmé chodit může, nevadí mi to, nebudu mu v tom bránit, konec konců, je to jeho dcera.

„Takže to mám brát jako ne?“ zeptal se mě. Udělal pár kroků směrem ke mně a stoupl si přede mě. Trochu jsem se bála důvodu, proč ke mně přešel tak blízko, byl na mě úplně nalepený, a tak jsem se rozhodla rychle reagovat. Rychle jsem se postavila na nohy a rukama ho odstrčila. Beze slova jsem se otočila, málem se přerazila o tu židli, a několika rychlými kroky došla ke dveřím, které oddělovaly kuchyň od chodby. Opět jsem se otočila čelem vzad a pohlédla na Edwarda.

„Brát jako ne… Brát jako odpověď na jakou otázku?“ zeptala jsem se ho. Podívala jsem se do jeho zmateného obličeje, lehce se na něj usmála, či jak mám ten úšklebek pojmenovat, a odešla za Renesmé do obýváku. Přisedla jsem si k ní na pohovku a snažila se sledovat s ní pohádku s mluvícími zvířaty. Renesmé jsou sice čtyři, ale má jednou tak vyspělou inteligenci. Otočila jsem na ni svůj pohled. Byla přímo zažraná do příběhu s káčátkem a nevěnovala mi moc pozornosti.

Stále nemůžu uvěřit, že tahle malá slečna je má dcera. Inteligentní, hodné a krásné stvoření. Je mi tolik podobná a přitom vůbec. Spoustu zdědila po svém otci. Nazlátlý odstín vlasů, které se jí vlnily, ostré rysy obličeje.  Po mně má hnědé oči, plný spodní ret a k tomu lehce nesouměrný horní. Přesně jako já. A je tak kouzelná!

S láskou jsem se k ní přitulila. Sedla jsem si úplně k ní a rukou ji objala kolem ramen. Lehce jsem si opřela svou hlavu o tu její a společně jsme se dívaly na televizi. Po chvilce, sotva po pár sekundách,  Renesmé vyhledala mou dlaň a my se chytly za ruku. Usmála jsem se a zesílila stisk.

Slyšela jsem, jak do místnosti přišel Edward. Zřejmě chtěl něco říct, neboť jsem slyšela, jak natahuje vzduch do plic, ale když nás uviděl, oněměl. Nic neříkal, jen se opřel o futra u dveří a já cítila, jak nás sleduje. Povzdechl si, otočil se a odešel z místnosti…

Takže, další kapitola za náma.

Mám dodatek k jednomu komentáři... Ano, Edward ví, že je Bella poloupír. ;) A počet kapitol opravdu nevím, je to podle toho, jak moc se rozkecám.

Prosila bych komentáře. ;) Děkuji. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 9: