Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 14

06.04.2013 (15:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3918×

Jak jsem tak procházela kolem schodů, zaslechla jsem ze shora Renesméin a Dannyho smích. Usmála jsem se nad tím a najednou si vzpomněla, že přesně takto veselá je i s Edwardem.

Trochu mě z toho píchlo u srdce… Až Edward zjistí, že není jediný muž, se kterým je Renesmé tak dobře… bude žárlit? Nebude Edward dělat problémy? Jak to asi všechno vezme? A co Renesmé, doufám, že si nebude nějak vybírat mezi Edwardem a Dannym a bude je mít oba stejně ráda… Edwarda, a dokonce i mě by nesmírně zranilo, kdyby se k tomu všemu stavěla tak, že buď on, nebo on…

Snažila jsem se takovéto myšlenky vyhnat z hlavy a nemyslet na to. Bože, Bello, co to plácáš…

Došla jsem zpátky do obýváku a všimla si, že Jacob už nesedí na sedačce, kde seděl předtím, ale že stojí u zdi a prohlíží si fotografie. Na některých jsem byla já a můj otec Charlie, na jiných jsem byla zase jenom já s Renesmé, někde byl i Danny před dvěma lety. Renesmé tam byla ještě malinká. Až příliš malinká… nebude mu divné, proč tak rychle roste?

Jacob mě zřejmě slyšel přijít, neboť se otočil, aby se ujistil, že jsem to já. Udělala jsem pár kroků k němu a stála asi metr od něho.

„Ta malá je roztomilá. A taky pěkně živá…“ zkonstatoval a já slyšela, jak se směje. Musela jsem se nad tím usmát také, neboť přesně popisuje i mé dojmy z mé dcerky.

„Jo, je úžasná. A ano, je jí všude plno. Bohužel jí k tomu nenahrává to, že je po mně pěkně nešikovná,“ dodala jsem a sama se zasmála tomu, co jsem řekla. Renesmé po mně zdědila to nejhorší, co mohla. Má obě nohy levé a je nešikovná.

„Zdá se mi to, nebo nějak rychle roste? Jak jsou tyhle fotky s Dannym staré? Ty dva roky, co byl v New Yorku?“ začal se mě vyptávat a já zkoprněla. Takže si toho všiml…

„Ehm, no… jo. Renesmé je… výjimečná, řekněme. Hm…“ dostala jsem ze sebe a jen se modlila, aby mu to stačilo. „Hm, jak, nebo spíš kde jste se vlastně poznali?“ zamluvila jsem to rychle a doufala, že ho tím odtrhnu od tématu a nasměruji konverzaci jinam.

Jacob ovšem naprosto ignoroval mou otázku a udělal těch pár kroků ke mně. Byl mi tak blízko, až se mi z toho začaly potit dlaně nervozitou, a to se mi, pravda že, nestávalo příliš často. Teprve teď jsem poznala, jak moc je vysoký, převyšuje mě snad o hlavu a půl.

„Výjimečná? Asi jako ty, že?“ zašeptal. Zaskočilo mě, jakým hlasem to řekl, vypadal, jako by byl plný nedůvěry a možného strachu. Byla jsem trošku zmatená i ze slov, která mi vydechl do tváře.

„Nechápu, o čem to mluvíš?“ hrála jsem si na pitomou, i když má mysl na mě přímo křičela, že se nějak musel dozvědět o mé upíří podstatě.

„Moc dobře to chápeš. Já tě jen důrazně upozorňuji, že jestli si ty, nebo nedej bože ta malá, uděláte z mého kámoše kousátko, udělám si já kousátko z tebe,“ řekl a tím mi naprosto vyrazil dech. Kousátko? Bože, co si myslí? A jak na to přišel? A jak to myslel, že si udělá kousátko on ze mě?

„Ehm, cože?“ vyhrkla jsem ze sebe jako jediné a dál se na něj dívala jako na totálního idiota. Můj mozek byl stále mimo a skutečnost, že jsem z něj tak paf, mi to ani trošku neulehčovala. Nedivila bych se, kdyby slyšel, jak mi tluče srdce, a doufám, že to přiřazuje k něčemu jinému, čemukoliv, jen ne k tomu, že jsem strašně nervózní z jeho blízkosti a totálně mi plaší hormony. Takovéto pocity jsem snad nikdy nezažila ani s Edwardem, a to jsem si s ním byla tisíckrát blíž, než doteď s Jacobem.

„Tak… tak hele! Já bych Dannymu nikdy, rozumíš, nikdy neublížila. Je jako můj bratr a otec zároveň, jsem mu vděčná za to, že ještě vůbec existuju, že se Renesmé vůbec narodila. Ty vůbec nevíš, co pro mě a pro mou dceru znamená, co pro nás udělal, jak moc jsem mu vděčná za to, kde a kdo teď jsem. Vůbec nic nevíš, tak si laskavě tyhle řeči nech pro sebe. To zaprvé. A zadruhé… jak by sis ty z nás chtěl udělat kousátko, hm? Nejde z tebe cítit ani špetka upíra,“ vmetla jsem mu přímo do obličeje.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se do všech těch slov tak vžila a udělala posledních pár malých krůčků k němu. Nosy jsme se téměř dotýkali. Cítila jsem, jak mě ovívá jeho dech a jak z jeho těla sála teplo.

„Nejspíš si neuvědomuješ, že upíři nejsou jediná nadpřirozená stvoření na tomto světě. A navíc… bylo to jen přátelské upozornění, Bello. Vlastně… nebylo to…“ podal mi jako odpověď, kterou nestihl doříct, neboť jsme oba dva zaslechli, jak Renesmé s Dannym schází ze schodů. Okamžitě jsme od sebe s Jacobem odstoupili a já se nervózně otočila směrem ke dveřím, do kterých vzápětí vešla má dcera s mým přítelem.

Renesmé se ihned dobelhala ke stolu a usrkla si z horkého čaje. Sledovala jsem ji jen koutkem oka, neboť jsem očima visela na Dannym.

„Ta malá je k nezastavení,“ šeptal mi a já se nad tím pobavila. Danny se zasmál a sedl si na sedačku. Vzal do ruky svůj hrnek s kávou a také si usrkl. Atmosféra se tím rázem uvolnila a já ihned zapomněla na menší potyčku, kterou jsem tu před chvílí s Jacobem absolvovala. Pravda, ještě chvilku mi v hlavě běhala Jacobova poslední nedokončená věta…  A navíc… bylo to jen přátelské upozornění, Bello. Vlastně… nebylo to…Bylo to co? Stále to nechápu, velmi mě zajímá, co tam chtěl dodat.

„A co jste vlastně nahoře dělali?“ zeptal se Jacob mé dcery a já se podivila, že se tak zajímá. Renesmé se na něj zprvu jen dívala, nevypadala na to, že by mu chtěla odpovědět, dokonce mě napadaly myšlenky, že se stydí, ale když si ho přestala měřit pohledem, začala mu v klidu odpovídat.

„Ukazovala jsem Dannymu svůj pokoj, dlouho tu nebyl,“ řekla mu jen tak na úvod a usmála se na něj. Opřela se o opěrku gauče a sledovala ho pohledem. Byla roztomilá a já jsem si všimla, že se na ni Jacob usmívá. Ušklíbla jsem se nad tím.

„Hned se vrátím,“ řekla jsem jim a vydala se do kuchyně, neboť jsem si vzpomněla, že mám stále v troubě ty těstoviny. Když jsem tak šla, hezky krok za krokem, neustále jsem si v hlavě přehrávala můj a Jacobův rozhovor. Tak strašně mě znervózňovala ta jeho nedokončená věta, ale ještě více mě vyváděl z míry on sám.

Bože, co to znamená? Jsem z něho naprosto mimo, stačí jen, abych ucítila jeho pohled na mých zádech, a ztrácím půdu pod nohama. Přesně jako teď…

„Hezky to voní,“ řekl a já nadskočila leknutím a to i přes to, že jsem o něm věděla. Po těle mi naskočila husí kůže a zrychlil se mi dech.

„Ehm, díky. Počítám s vámi na oběd, to doufám víte…“ prohodila jsem, stále k němu otočená zády, neboť jsem byla nakloněná k troubě. Tak nějak jsem se bála ji zavřít a otočit se na něj, ale kdybych do trouby koukala jako na televizi, asi by mu to přišlo divné, takže jsem ji přece jenom zavřela a nechala ji ještě chvíli běžet.I přes protesty svého mozku a nadšeného skákání svého srdce jsem se otočila a zjistila, že Jacob se opírá o kuchyňskou linku. Pozoroval mě docela zamyšleným pohledem a vypadal, že je mimo.

„Hele, nechceš mi dopovědět tu větu, co jsi mi chtěl říct v obýváku? To s tím, že to bylo jen přátelské upozornění. Trošku jsem to nepobrala,“ řekla jsem narovinu a čekala, co z něho vyleze. Upřímně jsem doufala, že mi to nějak vysvětlí, ale on se jen usmál a mlčel.

„Víš, bylo to fakt jen přátelské upozornění. Jen jsem tě…“ rozpovídal se konečně, ale opět to nestihl doříct, protože se z obýváku ozval hlas mé dcerky zrovna ve chvíli, když jsem pohledem zavadila o hodiny a zjistila, že se přibližují ke dvanácté hodině.

„Mamí! Já mám hlad,“ zakřičela na mě a mně poklesla hlava. Bradou jsem se dotýkala hrudníku a přivřela oči.

Bože, za co mě trestáš…

„Za chvilku, zlato, ještě to není,“ odpověděla jsem jí nazpátek a znovu se vyzývavě podívala na Jacoba. Ten se jen ušklíbl a zřejmě si myslel to samé, jako já. Já se to snad nikdy nedozvím, krucinál!

„Vážně bych si tu větu ráda doposlechla,“ řekla jsem mu a zvědavě pozdvihla obočí. Jacob pokýval hlavou a konečně to ze sebe vystřelil.

„Přátelské upozornění, chtěl jsem si vyzkoušet, jak jsi na tom se svým ovládáním a jak moc kontroluješ svou upíří podstatu. Víš, je to v mém popisu práce,“ řekl mi a já se na něj podívala vykuleným pohledem.

„V popisu práce? Jsi snad nástupce Buffy? Jak jsi vlastně poznal, že já a Renesmé, no, že nejsme tak úplně čistokrevní lidé, řekněme,“ řekla jsem a sama se zasmála tomu, co jsem řekla. I Jacob se při oslovení Buffy zasmál a bylo znát, že se směje z plna hrdla.

„Jo, řekněme, že tak trochu plním funkci přemožitelky upírů,“ řekl jen tak do vzduchu a já se nad tím ušklíbla. S přimhouřeným výrazem jsem se otočila ke skříňce s nádobím a snažila se uklidnit tuhle situaci. Samozřejmě jsem neměla nutkání uklidnit jen tu náladu kolem, ale také svůj tep.

Naprosto robotickým způsobem jsem vyndala čtyři talíře a příbory, které jsem rozložila na stůl. Jacob mi v tom milerád pomáhal. Když jsem se na něj podívala se zdvihnutým obočím, okomentoval to slovy: „Já jsem jen lidumil. Rád pomáhám.“ Měla jsem co dělat, abych udržela svou pusu zavřenou, nechtěla jsem znovu rozpoutat sáhodlouhou konverzaci.

Byla to snad telepatie, ale zrovna ve chvíli, kdy jsem zkonstatovala, že je jídlo hotové, se do místnosti přiřítili Danny s Renesmé. Na to, že má Renesmé zlomenou nohu, je docela živá.

„Mám hlad jako vlk!“ vykřikla má dcerka, když se drala na židli, na které obvykle sedávala. Natáhla jsem se pro talíř, který si přivlastnil Danny, abych mu, jakožto návštěvě, nandala jako prvnímu zrovna ve chvíli, kdy opět promluvil Jacob.

„Copak ty víš, jak velký hlad má vlk?“ zeptal se jí. Ozvalo se Renesméino hm, které značí, že přemýšlí a potom mu odpověděla. Já jsem mezitím nandala jídlo i Jacobovi.

„Hm… To ne, ale bude asi velký, když se to tak říká,“ řekla a Jacob se zasmál. Když se uklidnil, pokračovali ve své konverzaci vesele dál.

„To si piš, že je velký,“ řekl a začal u toho jíst. Mezitím jsem nandala i Renesmé a sobě.

Vůbec jsem nechápala, na co tím Jacob naráží, no něco mi říkalo, že to všechno, co teď řekl, nebylo jen tak. Drželo se mi to v hlavě i během celého oběda, snažila jsem se dělat, že jsem neviditelná a nemísit se do jejich konverzace. Jediné, co jsem dělala, bylo napichování těstovin na vidličku a snažení se splynout se židlí.

Musela jsme být asi hodně mimo, protože jsem nadskočila na židli, když Jacobova teplá ruka přistála na mém rameni. To bylo samozřejmě jako signál pro mé srdce.

Dělej, tluč jako splašené!

Samotným leknutím jsem nadskočila a bouchla se tak do kolene o desku stolu. Vyplašeně jsem se podívala na jeho ruku a potom na něj. Dívala jsem se mu do očí a čekala, jestli z něj něco vypadne, ale ono nic.

„Co je?“ zeptala jsem se naprosto nechápavě. Odpovědi jsem se dočkala úplně ve stejnou chvíli, jako jsem tu otázku vypustila z úst. Domem se neslo ťukání o dřevo a mně došlo, že někdo stojí za dveřmi a snaží se dostat dovnitř. Pohled mi padl na okno, ze kterého jsem se podívala ven a, světe div se, tam stálo mně známé auto.

„Jo, jasně, omluvte mě,“ řekla jsem s pohledem stále nalepeným na okenním skle. Vystřelila jsem od stolu a hnala se ke dveřím. Copak od toho jednoho pitomýho dne v parku se nedočkám dne, kdy by se tu neobjevil? Je jako můj stín…

Došla jsem až ke dveřím a otevřela je. Edward tam stál s tím jeho úsměvem na tváři a rozcuchanými vlasy. Slušelo mu to, jako vždy, ale jedna věc mi tu neseděla. Vždy, když jsem ho viděla, se mi rozklepala kolena, srdce tlouklo jako o závod a myšlenky vypovídaly službu. Teď jsem na sobě nic takového nepociťovala…

„Ahoj. Co potřebuješ? Zrovna obědváme,“ sdělila jsem mu a podívala se na něj tázavým pohledem, kterým jsem mu jasně chtěla dát najevo, že ruší.

„Ahoj, ano, já vím. Slyším ještě pořád dobř-e,“ řekl a u posledního slova se zasekl. Snažil se to své zaškobrtnutí nějak zakrýt, ale já si ho i přesto všimla.

„To je dobře, takže, proč jsi přišel?“ zeptala jsem se ho ještě jednou.

„Jen jsem se chtěl připomenout kvůli tomu číslu tvého účtu. Esmé mě uhání, abych ti už poslal nějaké ty peníze. A když sek tomu přidá i další půlka rodiny, tak je to doma k nevydržení. Jo a mám tě pozdravovat. A od Esmé hned dvacetkrát,“ vysvětlil mi důvod svého příchodu. Já si jen povzdechla a snažila se dělat, že jsem tu poslední informaci přeslechla. Nechtěla jsem dát najevo, že mě to těší a že bych jim jejich pozdrav ráda oplatila.

„No dobrá, tak pojď dál, já pro to skočím, někde to mám založený. Možná to bude chvilku trvat, nevím. Pojď,“ vyzvala jsem ho, aby šel dál. Popravdě jsem vůbec, ale vůbec neměla tušení, kde ten zatracenej papír s tím číslem je. Můžu jen doufat, že ho najdu rychle.

„Díky,“ řekl a vešel dovnitř. Zavřela jsem za ním dveře a vydala se nahoru po schodech. Edward zůstal stát na chodbě a já doufala, že tam taky zůstane. Nejsem si tak úplně jistá, jak by reagoval na setkání s Dannym a Jacobem…

Edward

Vešel jsem dovnitř a Bella za mnou zaklapla dveře. Tady byl ten pach, který mi drásal hrdlo a štípal mě v nose, ještě silnější. Tak strašně jsem doufal v to, že mě Bella pozve dovnitř už od chvíle, kdy jsem to poprvé ucítil. Pach vlkodlaka.

Ahoj,

vím, že na další díly čekáte jako na smilování, ale zkuste to pochopit. V poslední době jsem měla malou psací krizi, tak snad to teď bude lepší. Mám napsanou necelou patnáctou kapitolu, tudíž se budu snažit napsat něco nového. Už by neměl být problém s tím, co dál. Měla bych to mít vymyšlené a co nevidět začít psát úplně nvou povídku, ovšem jakou, to vám zatím neřeknu. ;) Tak se smilujte a vyčkávejte, omlouvám se vám za dobu trvání. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 14: