Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 8. kapitola

12.07.2010 (09:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2471×

8. kapitola

„No tak, Sam! Já to myslela vážně, když jsem říkala, že to zvládneš!“ Smutně jsem se na ni podívala a pak znovu padla hlavou do polštáře. Po tvářích se mi kutálely slzy.

„Ublížili ti?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Ptám se, ublížili ti?!“ Tentokrát jsem přikývla, jí se prostě lhát nedá. Ale je to opravdu pravda? Oni jsou prostě rodina a chrání se navzájem. Ale co Emmett? Jsem pro něj opravdu jen obyčejná hračka?

„Tak se jim postav. Ukaž, že jsi silná a nezávislá! Ukaž, co se v tobě doopravdy skrývá! Pomůžu ti...“ Poslední větu zašeptala. Byla jsem jí za vše tak vděčná. A já konečně pochopila, že já vlastně mám rodinu. Je jí Jane... Demetri... Dokonalá sestra a bratr. Co víc bych chtěla? Skočila jsem po ní a tiskla ji v pevném objetí. Byla to krása.

„Tak dobře, ale nejprve musíme udělat něco s tím tvým rudým pohledem. Nemyslím si, že bys přešla na stranu vegetariánů, ale čočky by to mohly vyřešit,“ usmívala jsem se svému bezchybnému plánu!

„Tak prr, holka. To jako mám chodit s tebou do školy?“ Přikývla jsem.

„To mám chodit do školy plné lidí?!“ Znovu jsem přikývla.

„Perfektní, že?“ usmála jsem se a znovu ji objala. Ale raději jsem se vyhábala jejímu pohledu, který bude kyselý, jako by snědla kilo citrónů.

„Jo, ty tvé nápady, jsou vždy perfektní,“ řekla přiškrceným hlasem. „Ale měla bych si zajít na lov, jestli nechceš, abych tam zítra nepozabíjela celou školu!“ Usmála jsem se na ni.

***

„Pořád si nejsem jistá!“ opakovala stále dokola moje sestřička Jane. Ale já jen zatřepala hlavou.

„Jane, už jsem ti říkala, že to zvládneš a když ne... Tak hold ne a prostě se přestěhujeme. Já už řešit nic nebudu a vše nechám na osudu.“

„Jak myslíš, Sam. Ale stejně jsi mi pořád neodpověděla na otázku!“ připomněla mi noční rozhovor.

„Jane...“

„Ne, Sam! Prostě mi jen řekni, jestli ho miluješ a vše bude vyřešené. Nechápu, proč mi to nechceš říct, ještě po tom včerejšku.“

„Je to jen obyčejný floutek! Sukničkář, který si myslí, že je bůh, či co! Ale má krásné oči a je doslova neodolatelný. Ale miluji ho? Já... Možná ano, ale co to na tom změní? On mě nemiluje...,“ šeptala jsem tiše. Pomalu jsem zaparkovala na jedno z posledních míst a smutně se podívala do její tváře. Ale co mě překvapilo, bylo, že se smála.

„Je ti něco k smíchu?“ zavrčela jsem na ni.

„Ale ne, jen... Myslím si, že má jen strach. Jestli ví, co jsi zač... Ale miluje tě!“

„Jak to víš?“ zaptala jsem se ji opatrně.

„Stačí se podívat z okna,“ řekla jako by nic. Ale poslechla jsem ji a podívala se ven. Stáli tam všichni, včetně Emmetta. Díval se přímo na mě a tak nějak sklesle. Vystoupila jsem z auta a šla rovnou k Jane. Oni se na nás dívali divně. Hlavně Jane si prohlíželi a vrčeli na ni. Tedy ne všichni. Emm celou dobu sledoval jen mě. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červená. Ale raději jsme jen kolem nich prošly a dělaly, že tu vlastně vůbec nejsme.

„Sam,“ ozvalo se za mnou. Neotočila jsem se. Nechci mu udělat tuhle radost!

„Prosím, chci si jen promluvit.“ Pak mě někdo něžně chytil za ruku a otočil. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho zlatých očí.

„O čem?“ šeptla jsem a pak si vzpoměla na včerejšek. To jak se objímal s tou slepicí! Do očí se mi ihned nahrnuly slzy.

„Chci se ti omluvit. Choval jsem se jako idiot a jsem idiot. Nechtěl jsem si to přiznat... Ale...“ Podíval se mi do očí a pak si mě k sobě přivinul. Rozechvěla jsem se. Cítila jsem na sobě tolik pohledů, ale jen jeden mi podlamoval kolena. Ale můžu mu věřit? Opravdu mu můžu dát vše?

Pak mě políbil. Lehce se dotýkal mých rtů. O co se tu vlastně snaží? A proč mu zase na to skočím? Ale jestli mě nemiluje, něco takového by neudělal před celou školou. Ví, kdo je můj otec... Ví, co jsem zač, a přesto mě tu líbá a to znamená, že mě miluje... A já jeho...

Pohled Demetri

Toulal jsem se po horách a snažil zapomenout, ale nešlo to. Vše jsem měl před očima, jako by se to stalo před chvíli. Proč jsem se tam vracel?!

Nemají o mě zájem a prostě mě vyměnili! Třískl jsem do jednoho stromu a on se skácel jak domeček z karet.

Nahradili! Znovu jsem vybil svou zlost na nejbližším stromu.

Zjistili, že jsem jen obyčejný stopař! Tentokrát to odnesla celá řada malých stromků.

Že jsem nepotřebný! Naštvaně jsem se opřel o jeden strom a díval se na tu spoušť, co jsem zde natropil. Ale když mě tam nechtějí, já se vnucovat nebudu! Půjdu tam, kde mě snad přijmou a doufám, že mě taky nenahradili, jinak zešílím!

Ale když jsem od ní odcházel, nebyla zrovna v rozpoložení, které by bylo pro mě výhodné. Beru ji jako sestru, ale bere mě tak ona? Co mám udělat, abych v jejích očích stoupl? Pak jsem zavětřil a do nosu mě praštila podivná vůně. Vydal jsem se za ní a zavedla mě až na mýtinu, kde se páslo stádo jelenů. Nejprve jsem to zavrhl... Ale naskytla se mi to snad nová příležitost? K tomu, abych byl někdo jiný? Trochu více lidský? Můžu být jako oni? Dokážu to?

Jedna srnka zvedla hlavu a nasála můj pach. Pak se celé stádo rozeběhlo pryč a já za nimi. Stačilo pár vteřin a už jsem byl přisátý na krku největšího samce. Sál jsem tu nahořklou tekutinu, ale byl jsem spokojený. Cítil jsem se jinak... Je tohle snad svoboda? Je tohle to, co jsem si tak dlouho přál?

Odhodil jsem mrtvolu a pak se vydal domů. Tedy... Jak se to jen vezme... Ale snad to můžu považovat za svůj domov, teď když jsem se konečně zbavil Volterry, předsudků a kdo ví čeho ještě!

Pohled Jane

Já to říkám pořád! Stačilo ji jen trochu popostrčit a má vše, po čem toužila. Neměla to lehké a to ani v době, kdy jsem se ve Volteře objevili my. Aro nás měl raději než vlastní dceru. Ze začátku nás nesnášela, ale pak jsem si k sobě našli cestu. Tedy aspoň já a ona. Jsme jako sestry a Arovi to vždy vadilo. Nenáviděl svou dceru za to, co je, a za to, co udělala její mámě. Nezachránili ji a to jí vyčítá dodnes.

Vidívala jsem, jak se na ni tváří. S takovou bolestí v tom bledém obličeji, určitě si toho všimla i ona. Proto bylo lepší, že odjela a začala žít vlastní život. Co by ji vlastně čekalo, kdyby zůstala u svého otce? Jen bolest a utrpení. Nic víc a nic míň!

A pak je tu další kapitola a to v podobě Cullenů. Nesnášela jsem je, to ano! Ale nebylo to z důvodů toho, že se živí zvířaty nebo něco podobného. Ale bylo to kvůli tomu, že oni jsou rodina. Opravdová rodina! To co já nikdy nezažila ani v době, kdy jsem byla člověk. Vždy jsem byla zrůda a to se nikdy nezmění. Jednou jste hold upír a už je vše jinak. Jediné, co vás zajímá, je vaše žízeň.

„Na co myslíš?“ promluvila tiše na mě moje sestřička.

„Na nic důležitého. Jen tak přebírám vlastní život!“ Podívala jsem se do její usměvavé tváře. „Nechci se vrátit zpět do Volterry! Víš, že to tam taky nesnáším, ale Aro si mě najde. A nechci si představit, co by se stalo, kdybych se domů nevrátila.“ Její pohled zesmutněl, ale vteřinu na to se zase usmála.

„Každý má na výběr a ty nejsi vyjímkou, Janie! Nedovolíme mu tě odvést!“ V jejím hlase bylo tolik odhodlání. Opravdu na vteřinku jsem si myslela, že to zvládneme. Ale budou ochotni Cullenovi? Jasně mi dali najevo, že tu o mě nestojí! Že jsem jen Volterrský póvl! A možná mají pravdu. Jak se já s nimi můžu rovnat? Sedím tu a každou chvíli přemýšlím na koho se vrhnu... Kdo bude má další oběť! Čí sladkou krev ochutnám? To pálení v krku je čím dál tím víc otravnější a já se obávám každého lidského pohybu. Ale držím se! A to kvůli Sam! Nechci být zrůda, ale dostanu šanci?

„Nejsem si jistá tím, že mě vezmou k sobě. Sama jsi mi říkala, že i s tebou měli problém!“ upozornila jsem ji na holý fakt!

„Neznáš je tak, jak jsem je poznala já. Jsou opravdu užasní! A chci být součástí jejich rodiny. A pokud tě nevezmou, nemůžu s nimi zůstat ani já! To oni moc dobře ví,“ řekla o něco hlasitěji a podívala se k druhému stolu, kde všichni seděli a pozorovali náš rozhovor.

Skousla jsem si ret a na to raději nic neřekla. Neměla jsem co. Ale do Volterry se opravdu vrátit nehodlám! Znovu jsem přelétla všechny pohledem. Byli ostražití a moc dobře vím proč.

Otočila jsem se zpět k Sam a pak jsem ucítila, jak se mi kontaktní čočky v očích pomalu, ale jistě rozpouštějí.

Rychle jsem vstala a zmateně se podívala na Sam. Ihned pochopila a vyskočila na nohy také. Popadla mě za loket a pomalu mě táhla k záchodům. Tam jsem si pak v klidu čočky vyměnila. Tohle se nesmí stávat!

Opřela jsem se o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla. Moje oči byly dokonalé. Tuhle barvu měly i za mého lidského života. Proč se mi zrovna teď vybavují všechny vzpomínky? To, jak jsem tam stála přivázaná a čekala na smrt. A ano, ona opravdu přišla. I když v jiném a bolestivějším podání! Znovu jsem zvedla hlavu a snažila se usmát, ale vznikl z toho jen bolestný škleb.

„Netrap se, sestřičko. Zvládneme to, uvidíš!“ Sam mě objala a pak jsme společně šly na poslední hodinu.

***

Tak nějak probíhal skoro každý den. Samantha trávila veškerý čas s Emmettem a já s ostatními. Pořád mi nevěřili, ale už se aspoň trochu uvolnili a dokázali mě vzít mezi sebe! Ale problémy začaly nastávat asi měsíc po tom, co jsem nastoupila do školy. Aro se začal shánět! Pořád volal, až to nakonec Samantha nezvládla a pořádně mu vynadala. A teď tu všichni čekáme na to, co bude dál.

Od telefonátu uběhlo dalších čtrnáct dní a zatím nic nenasvědšovalo tomu, že se blíží armáda. Možná ani nepřijde, ale možná taky ano! Kvůli porouchanému vidění té malé upírky Alice, jsme toho moc nevěděli. Ale rozhodnutí prý zatím nepadlo!

„Co dneska podnikneme?“ zeptala se z ničeho nic Bella. Seděli jsme v jídelně a znuděně čekali, až se vylidní, abychom mohli všechno jídlo, co máme na tácku, vyhodit.

„Je pátek... Co tak si zajít do nějakého podniku?“ ujala se příležitosti hned Sam.

„To je docela dobrý nápad. Kousek za hranicemi je docela luxusní podnik,“ řekla jsem jako by nic. Všichni se na mě podívali. Co jsem zase řekla špatného!

„Myslíš Beldark? Ten je dobrý. A pro nás se hodí! Nikdo si nás tam nebude všímat. Dobrý nápad, Jane,“ řekl uznale Jasper. Zmateně jsem zamrkala. Takže už je všechno ok?

Sklonila jsem hlavu, ale v duchu jsem se tetelila blahem. Že by mě konečně brali o něco víc? Můžu snad být člen jejich rodiny?

„Takže večer se jde na pařbu, to bude zase žůžo!“ smál se Emmett. Ušklíbla jsem se. Ale měla jsem radost a vím, že mi ji nic nezničí! I kdyby se měl na prahu objevit samotný Aro!

„Ale asi tě tam nepustí, špunte,“ smál se zas Emm a propaloval mě pohledem. Zavrčela jsem na něj, ale to se začal smát ještě víc. Já mu dám, že mě tam nepustí! Jsem starší než on... I když... Povzdechla jsem si...

„Neboj, nějak tě tam propašujeme,“ šeptla ke mně Alice, sedící vedle mě. Usmála jsem se na ni.

„A když ne, dám si vyhazovače k večeři,“ řekla jsem jako by nic. Ale reakce byla okamžitá. Všichni ztichli!

„Dělám si srandu. Snad víte, že se snažím dodržovat tu vaši... dietu,“ řekla jsem a pak se ležérně zvedla a s úsměvem na tváři odkráčela do třídy.

A samozřejmě další hodina byla stejně nudná jako všechny ostatní. Ale já byla pořád happy. Snad jsem konečně měla to, po čem jsem tak dlouho toužila.

Samantha měla svého vysněného prince. Já měla rodinu. Zatím jediná Rose měla pořád smůlu na chlapy. Ale to se snad časem vyvrbí. A když už jsme u těch mužů... Ten někdo, kdo se opírá o to luxusní auto, toho znám... A moc dobře znám! Sakra!