Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 7. kapitola

18.06.2010 (20:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3023×

7. kapitola

„Máš to tu hezké,“ řekl mile. Odkdy se on chová mile? Takovému jako on raději nevěřit ani nos mezi očima. Ale úsměv jsem mu oplatila.

„Předpokládám, že kafe nepiješ?“ usmála jsem se na něj.

„Proč bych tu jinak byl?“ Znovu vykouzil na tváři ten okouzlující úsvěm, co by mě klidně dostal na kolena. Ale držela jsem se co to šlo! Přešla jsem do kuchyně a začala připravovat dva šálky oblíbené kávy.

„Chceš tam cukr a mléko?“

„No jasně. Je třeba si ten život osladit,“ smál se. Tohle mi na něm opravdu nesedělo. Nešlehnul si něčeho? Měla bych se ho slušně zeptat jestli něco nebere a pak ho pro jistotu vypakovat z domu.

Dochystala jsem kávu a pak s oběma hrnky přešla zpět do obýváku. Položila jsem je na stolek a čekala. Ale on si opravdu vzal hrníček do ruky a chystal se napít.

„Ale no tak, přede mnou si nemusíš hrát na tvrďase. Stejně tě mám prokouknutého.“ A to doslova. Takových už jsem potkala. Nagelovaní frajírci co hledají holku jen, aby si s ní užili a pak ji odkopli. Proč já mám zrovna na takové štěstí?! Nebo spíše smůlu!

Emmett odložil hrnek, ale já si svoje kafíčko plně vychutnávala. Ta jeho dokonalá vůně... Počkat... Když už jsme u těch vůní, vím co mi to kafe připomělo. Takhle voní on, Emmett! Pokaždé proto dostanu chuť zrovna na kafe. Znovu jsem nasála tu jeho lahodnou vůni a vlastně ani nevím, jak jsem se dostala k němu do náručí. Ale když jsem cítila jeho přerývavý dech, neodolala jsem a políbila ho. Nejprve váhavě, byl najednou tak něžný. Jednou rukou mě hladil po zádech a druhou nechal ležérně položenou na opěrce sedačky.

Přitáhla jsem si ho blíže k sobě a donutila ho polibek prouhloubit. Tiše jsem vzdychla a pak zaklonila hlavu, abych se mohla nadechnout. On mezitím pokračoval svými motýlími polibky a prozkoumával každý kousek mého krku a dekoltu. Líbilo se mi to, ale chtěla jsem víc. Zajela jsem mu rukou pod tričko. Zavzdychal. Musela jsem se usmát, ale tohle jsem neměla dělat. Lačně se vrhl na mé rty a jemně do nich kousal. Bylo to k nevydržení.

Škubla jsem za tričko a servala ho z něj. Polibek jsem přerušila a pak ho druhou rukou zatlačila více do pohovky. Obkročmo jsem si na něj sedla a začala ho dráždit pohyby mé pánve. Z jeho pohledu jsem poznala, že se mu to víceméně líbí. Lehce jsem se nadzvedla a velmi lehce ho políbila na rty. Pak jsem pomalounku postupovala níž, kousla jsem ho do krku. Pak jsem se přesunula ještě níže a jeho celý hrudník zasypávala polibky.

Když už jsem byla u lemu jeho kalhot vrátila jsem se zpět k jeho ústum. Jeho polibky byly vášnivé a drsné. Znovu jsem se jemně pohla na jeho klíně a okamžitě zareagoval. Usmála jsem se na něj a na chvíli jsem se zadívala do jeho zčernalých očí. Ale i tak je měl dokonalé a překrásné. Před chvílí jsem ho odsuzovala, ale po tomhle pohledu to prostě nejde... Vím, že dělám chybu, ale třeba toho litovat nebudu a třeba ano. Vše ukáže čas... Oddala jsem se mu celá... Mé tělo bylo jeho a jeho tělo bylo mé... Celou noc, až do doby než jsem vyčerpáním usnula.

Probudilo mě až světlo, které proudilo přes nezakryté okna. Zamžourala jsem a zjistila, že tu jsem sama. Pomalu jsem vstala. Všechno mě bolelo. Každičký sval, každý pohyb. Mohů říct, že i samotné myšlení mě bolelo.

„Emme?“ zašeptala jsem, ale nic se neozvalo. Takže se zachoval přesně tak jak jsem si myslela. Užil si a teď ho už zajímat nebudu. Ani nevm proč, spadla jsem zpět do postele a tiše plakala. Proč vždy naletím? Takových románků mám za sebou nespočet, ale když se konečně zamiluji, je to stejné. Ano! Miluji ho. Pokaždé když ho vidím, mé srdce tluče jako o závod. Ale to mu je jedno! Jsem pro něj jen kus masa, nic víc. Holka na hraní...

Asi po hodině ustavičného pláče jsem se vydala do koupelny. Přece mu neudělám tu radost a nezesypu se. Ale, když jsem na sobě spozorovala nespočet modřit zděsila jsem se. Byly snad všude. Lehce jsem přejela po té největší, která se táhla od ramene až na druhou stranu zad.

„Au,“ sykla jsem. Znovu jsem se dala do breku. Tak a máš to tady! Zase si naletěla. Sklopila jsem hlavu a vlezla do sprchy. Potom jsem se pomalu oblékla, najedla a mířila si to do školy. I když určitě pozdě. Ale to mi bylo orpavdu jedno. Cítila jsem se pod psa. Každičký krok mě bolel. Ale zvládla jsem to a po dvaceti minutách jsem stála u dveří učebny. Ale teď nastává otázka! Vstoupit či nikoli? Počkat na další hodinu nebo ne? Ale nakonec jsem na dveře zaklepala a vešla. Tiše jsem se omluvila a pak jsem si šla sednout na poslední vólné místo vedle té malé Renesmee.

„Ahoj,“ špitla tiše. Otočila jsem se na ni se zvednutým obočím.

„A-ahoj,“ dostala jsem ze sebe, ale přesto mnou projela vlna obavy.

„Omlouvám se za všechny. Určitě to tak včera nemysleli. Nechápou jak to musíš mít těžké, ale já to vím. Jsem přece taky poloupírka,“ dokončila svou řeč a zářivě se na mě usmála. Byla tak nějak roztomilá. To jak se omluvila. Ale za co vlastně? Za ten výstup včera ve škole nebo za Emmetta? Věděla o tom co se mezi námi stalo?

„To jo, ale ty nejsi Volturiová. Ty máš milující rodinu, to já ne! Tebe neberou jako špeha, či co! Pochop mě...“ Ona jen zakroutila hlavou.

„Samantho ty pochop nás. S Volturiovými nemáme dobré zkušenosti. Ale můj otec to bere docela vážně, ale ostatní ne. Chceme být s tebou, Jsi fajn, víš?“ usmála se na mě. Ale já ji úsměv nedokázala oplatit. Podívala jsem se na profesora a chvíli dělala, že ho poslouchám. Ale v mé hlavě to hýřilo. Všechny ty údálosti posledních dnů. V jednu chvíli se chovají tak a v druhé onak. Kdo se v tom má vyznat!

Do konce hodiny jsme už nemluvily. Já sledovala látku a ona mě. Nevím co tím rozhovorem chtěla dokázat, ale copak jim můžu věřit? A proč ráno Emmett nezůstal? To jsem pro něj opravdu byla jen holka na jednu noc?

Když zazvonilo v rychlosti jsem se sbalila a ze třídy vyrazila jako raketa. Ještě by mě zastavila a pokračovala v rozhovoru a na to já opravdu neměla náladu. Zastavila jsem se až na konci druhé budovy. Další hodinu bych měla mít skoro se všemi. Zrovna jsem stála a čekala až se třída vyprázdní po předešlé hodině a koukala na své boty. Když jsem uslyšela něčí smích. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Emmetta jak kolem pasu drží nějakou hubenou blondýnu. Ta se na něj dívala jako na boha.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Ale pláč jsem udržela. Tak jsem měla pravdu... Když si všiml, že se na ně dívám, zářivě se na mě usmál. Hajzl jeden! Nechala jsem je projít do třídy, ale pak jsem se otočila a šla pryč.

Bloumala jsem po chodbách a přemýšlela co dál. Chtěla jsem žít normálně, ale nejde to. Jsem příliž Volturiová, jsem příliž jiná. Asi se vrátím domů, tam kde patřím...

Vytáhla jsm mobil a vytočila známé číslo.

„Ahoj, Sam!“ ozval se nadšený dětský hlásek.

„Ahoj,“ řekla jsem mdle.

„Děje se něco, Samantho?“ zeptala se mě, má malá sestřička.

„Ne... Nic, jen si chcii popovídat. Jak se to daří, Janie?“

„Jde to, ale bez tebe je tu nuda. Ale něco mě napadlo. Teď není skoro žádná práce a Aro by mi dovolil přijet, co ty na to?“ Zamračila jsem se. Ale nakonec jsem si řekla, proč ne? Je to jediná duše, která na mě vždy byla hodná. Tedy aspoň v soukromí. I když poslední léta ve Volteřře byla drsná... Vyhýbala se mi a moc dobře jsem věděla proč. Arovi se nelíbila její náklonost ke mně. Byly jsme jako sestry a to ho dohánělo k nepříčetnosti. A opravdu se s ním pořád hádat nebyl zrovna můj koníček. Raději jsem zalezla do kouta a dělala, že neexistuji. A to byl hlavní důvod mého odchodu... Ale tady je to taky peklo, jako by se celý svět proti mně spikl.

„Sam? Vnímáš mě?“ ozvalo se po chvíli mého mlčení.

„Ale ano, Jane. Jen přemýšlím, jestli nebude lepší se vrátit domů...“

„Tak to prrh, holka! Moc nám tu chybíš, ale nezasloužíš si žít v téhle špíně. Máš svůj život! Proč se vracet, Samantho!“

„Já...“

„No vidíš! Hezky tam zůstaň a přijedu já! Budu tam tak za hodinu,“ řekla mi.

„Cože? Za hodinu?“ Takhle rychlý není ani ten jejich Edward. Slyšela jsem jak si povzdechla.

„Mělo to být překvapení. Už jsem dávno na cestě za tebou.“ Usmála jsem se. Tak to bude ještě hodně zajímavé.

„Tak dobře, přijeď před školu. Nemám auto, aspoň mě hodíš domů. Jaký máš model tentokrát?“

„Úžasné porshe. Bude se ti líbit,“ smála se a pak to vypla. No jasně jak jinak. V jejím věku si měla hrát ještě s panenkama, ale místo toho ji zajímaly auta a namakaní upíři. Celá Jane...

Hm... Myslím, že už tu nemá cenu zůstávat. Proč se pořád rozčilovat...

S úsměvem na trech jsem se vydala směrem k východu.

„Samantho?“ křikl na mě někdo. Otočila jsem se a znechuceně si odfrkla. Pokračovala jsem ve své cestě. Ale někdo mě přitiskl k jedné ze zdí.

„No tak, sluníčko,“ šeptal mi jeho nádherný hlas do ucha. Tiše jsem vzdychla. Něžně mě políbil na krk. Skousla jsem si ret a snažila se jeho polibky nevnímat. Snažila jsem se, aby pro mě nic neznamenaly. Ale vlastní tělo mě zrazovalo.

Jednou rukou jsem si ho přitáhla blíž a spojila naše rty ve vášnívém polibku. Naše jazyky hrály úžasnou show. Rukou mi hladil záda a poté mi s ní vklouzl pod tričko. Dohánělo mě to k šílenství. Vyzdvihl mě a já mu nohy omotala okolo jeho pasu. Pak jsme se přesunyli do prázdné třídy. Opřel mě o zeď a dál pokračoval ve vášnivých polibcích a já mu vycházela vstříc. Proč jsem si dneska brala sukni? To musí mít vše tak jednoduché? Naštěstí modřiny byly už pryč a já se teď pokoušela o další?

Odpojily jsme naše rty a on mě lehce kousl do krku. Zavrčela jsem na něj. Jeho pohyby se zintenzivěly. Vyhrnula jsem mu tričko a opatrně mu ho přetáhla přes hlavu. Moje tričko následovalo. Tiše jsem vzdychala. Ale co když sem někdo přijde... Zbloudilá myšlenka mi prolétla hlavou, ale ihned jsem ji zapudila. Momentálně jsem měla lepší věci na práci, než zjisťovat kdo se sem přijde podívat.

Znovu jsem se začala věnovat jeho rtům. Byl opravdu dokonalý. Jeho doteky ve mně vyvolávaly hotovou bouři. Přejel rukou po mém radečku a zmáčkl ho. Pak mě chytl za stehno a pomalu ruku sunul výš. Mírně jsem zaklonila hlavu.

„Prosím...“ šeptala jsem. Pobaveně se uchechtl, ale dál pokračoval v laskání mého těla. Lehce přejel po lemu mých kalhotek. A pak je roztrh. Kousky malé látky sklouzly dolů a jeho prsty začaly prozkumávat mé místečko.

Nechtěla jsem zůstat pozadu a jednou rukou jsem se mu snažila rozepnout kaltoty, ale nešlo mi to tak, jak jsem chtěla. Znovu jsem zavrčela. Ale nakonec, společnými silami jsme je sundali a s nimi i jeho boxerkami.

Přitlačil se na mě a pomalu spojil naše těla. Zavzdychala jsem. Zajela jsem mu rukou do vlasu a pomalu se začala pohybovat. Líbilo se mu to, to jsem poznala hned. Líbal mě čím dál tím vášnivěji. Celé mé tělo vibrovalo a rozechvělo se. Dýchala jsem rychleji a rychleji až jsem nakonec vykřikla jeho jméno. On chvíli po mě.

Unaveně jsem se opřela o jeho rameno. Teprve teď na mě dolehlo to co jsem teď udělala a že určitě o tom ví celá škola. Zrovna tiší jsme nebyli. Postavila jsem se na zem. V rychlosti jsem pozbírala své věci

„Kam pospícháš, Sam?“ Přispěchal ke mně a objal mě kolem pasu, ale vykroutila jsem se mu.

„Pryč! Tohle se stát nemělo!“ Rychle jsem se oblékl a vyšla na chodbu. Ještě jsem se otočila a podívala se do jeho zmatené tváře.

„Už se to nikdy nestane! Nech mě být!“ řekla jsem mu narovinu a zavřela za sebou dveře. Když jsem vyšla ven, zrovna zazvonilo. Několik spolužáků šlo mým směrem. Já se pomalu loudala na parkoviště. Jane zatím nikde nebyla. Opřela jsem se o jedno auto a přemýšlela. Co se teď bude dít? Podívala jsem se ke škole a všimla si zaražených pohledů naší malé rodinky.

Pousmála jsem se, asi nás opravdu slyšeli. Ale co, je to cenná skušeost a vím, že jedinné místo kam patřím je Volterra. Tam byl můj domov tisíc let, proč to měnit, když všude kde vlezu je to stejné!

Uslyšela jsem auto, které nejelo jen tak pomalu. Ohléhla jsem se po něm. Stříbrné Porsche proletělo zatáčkou a těsně přede mnou prudce zastavilo. Majitelka onoho auta vyskočila z místa řidiče a vrhla se mi kolem krku.

„Hej, děsíš lidi!“ upozornila jsem ji se smíchem.

„Ale, co mi je po lidech? Jsou dobří jen na jedno,“ usmála se na mě a hladově se usmála na procházejícího kluka.

„Jak myslíš. Jak je vlastně možné, že jsi tady?“ zeptala jsem se ji.

„Dlouhý příběh. Ale postavila jsem se Arovi, už mě to tam opravdu nebavilo. Jaksi neměl na výběr. Dokážu být přesvědšivá, hlavně co se týče tvého otce!“ Uslyšela jsem zalapání po dechu a obě jsme se automaticky otočily. Jane se zamračila a pak se ohlédla zpět na mě.

„Asi jsem řekla něco co jsem neměla, že?“

„Ne, to je v pohodě. Stejně se vracím domů, tak ať si myslí co chtějí!“ řekla jsem docela dost hlasitě. Měřili si nás podezřele. Ale když jsem řekla, že jedu domů Emmett se zatvářil smutně. Nebo jsem to jen vidět chtěla? Ještě jednou jsem se na ně otočila a pak nasedla do auta. A když jsme vyjely začala jsem brečet. Jane se na mě zmateně dívala.

„Sestřičko?! Co se děje?“ plašila.

„Ni-nic, jen... Tak strašně moc jsem chtěla žít normálně. Najít si někoho koho bych mohla milovat. Ale já nikdy nic takového mít nebudu. Nehodím se na to! Jsem jen zrůda!“

„Tohle neříkej! Jsi ten nejúžasnější tvor co na tého planetě chodí. Hoď trable za hlavu. Alijaška není jediné místo na této planetě.“ Kývla jsem hlavou. Asi má pravdu. Opřela jsem si hlavu o chladné sklo a tiše jsem sledovala cestu.