Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 6. kapitola

07.06.2010 (19:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2712×

6. kapitola

Spokojeně jsem se protáhla a pomalounku jsem otevřela oči. Ale během další vteřiny jsem už seděla a zmateně se rozhlížela okolo. Tak počkat! Tohle není moje ložnice!! Kde to sakra jsem?!

Pomalu jsem vstala, ale pak jsem se zděšeným vyjeknutím zalezla zpět pod peřinu. Kdo si proboha dovolil mě obléct do něčeho takového?! To je snad má největší noční můra. Takové probuzení už nechci nikdy zažít!

„Halo?“ šeptla jsem. Na hlasitější tóninu jsem se nezmohla. Přece jenom nevím, kde jsem a nechtěla jsem na sebe moc upozorňovat, ale i tak jsem se dožadovala vysvětlení. Chvíli na to se rozletěly dveře a v nich stál vysmátý Emmett. Vyděšen jsem na něj vyvalila oči a přitáhla si peřinu blíže pod bradu.

„Ale no tak, přece se nebudeš stydět,“ zasmál se. Zavrčela jsem na něj, ale i tak jsem cítila, jak červenám.

„Pro-proč jsem tady?“ zeptala jsem se mírně chvějícím hlasem.

„Usnula jsi u nás v autě a k nám to bylo blíže. Jakpak se ti spalo sluníčko?“ Nejraději bych na něj skočila a ten jeho připitomělý úsměv mu seškrábla z tváře, ale neměla jsem odvahu. Hlavně ne v téhle košilce, spíše pidi košilce. Jen co jsem si všimla, vím, že byla tmavěrudá a průhledná. Průhledná!!

Probodla jsem Emmetta pohledem a hledala nejbližší východ. Být s ním v jedné místnosti, to bylo za trest. Ale věděl jsem, že takhle jen tak neodejdu. A ta osoba, co mě do toho navlékla, to určitě věděla! Copak ji tak provedu? Schovám jí auto a neřeknu kde je! Ne to by prokoukla… Musím najít něco nápaditějšího! Co tak vyhodit všechno její oblečení? Hm… To taky ne, to bych si naběhla. Další nakupování. Ne že by mě to nebavilo, ale dovedu si představit střeštěnou Alice a její nákupní horečku. Měla by se podívat na ten film… Jak že se jmenoval Shopaholičky nebo tak nějak… Jednou z toho nakupování zešílí a my ostatní s ní! Myslím, že ji dostatečně naštvu jen tím, že si už nenechám kecat do toho, co si obleču!

„To bys mi neudělala, že ne?“ ozvalo se kousek ode mě a vytrhlo mě to z mého dalekosáhlého přemýšlení.

„Ale ano, udělala! Tohle se totiž nedělá, Alice! Takhle škaredě mě podvést. Moc dobře jsi věděla, že bych okamžitě po probuzení zmizela a teď?“ Zlostně jsem si dala ruce v bok a tím mi spadla peřina a odkryla to, co neměla. Škoda, že jsem nekoupila ten bryndák. Chudák Emmett. Popadla jsem peřinu a i s ní jsem vstala a začala hledat své oblečení. Kde může být?

„Ehm… Co hledáš Sam?“ zeptala se mě opatrně Alice. Ona se mě ještě ptá? Naštvaně jsem se na ni otočila.

„Kde mám oblečení?“ zavrčela jsem a povyhátla si peřinu ještě výš. Alice se na mě nesměle usmála, a ukázala na jedny dveře. Nejspíš šatna nebo koupelna. Zamračila jsem se a rychle jsem procupitala vedle nich a dveře otevřela. Jasně, koupelna. Vešla jsem a zavřela za sebou. Opřela jsem se o dveře a přemýšlela, co budu dělat dál. Nemůžu tu zůstat. I když jsou perfektní, já sem nepatřím. Jsem jiná. I když jedna z nich je podobná jako já, ale ona má to, co já nikdy neměla. Rodinu. Já žila celou dobu pod zámkem. Nebyla jsem nic jen odpad. I když byli chvíle, kdy jsem se ve Voltéře cítila skvěle. Bylo to v době, kdy do hradu přišla Jane a Alec… Ale to je dlouhý příběh…

Rozhlédla jsem se kolem. Koupelna byla luxusně zařízena, ale líbila se mi. Měla tu obrovskou rohovou vanu s masážními tryskami. Horká koupel by bodla. Ale můžu vůbec? Přece jenom nejsem doma. Ale co, proč bych takovouhle drobnost měla řešit.

Napustila jsem si vanu a skoro hodinu se v ní vyhřívala. Ale když už byla voda vlažná, řekla jsem si, že je čas vylézt. Znovu jsem se rozhlédla kolem, jestli nenajdu slibované oblečení. Ale asi jsem slepá. Po chvilce dumání jsem uviděla malou kupku. Přešla jsem k ní a vzala do ruky něco velmi malého. Ale tohle jsem si určitě nekupovala, to bych o tom něco musela vědět.

Neochotně jsem tu látku vzala do rukou. Byli to dost vyzývavé bílé šaty. Výstřih byl do V a asymetricky střiženým dolním okrajem, pod prsy je ozdobné lemování ze zlatých flitrů.

„To si ze mě někdo nejspíš dělá srandu!“ zamručela jsem. Moc se mi do něčeho takového nechtělo, ale měla jsem snad na výběr? Jedině kdybych šla nahá a takovou radost Emmettovi neudělám.

„Nedělám si srandu, budou ti slušet, uvidíš,“ ozval se za dveřmi hlásek toho malého skřítka. Taky vím, že mi budou slušet, ale tohle si do školy prostě nemůžu vzít. Ne že bych nechtěla přitahovat pozornost, ale tohle je fakt už moc. A navíc zase takové teplo tam není. Šaty jsem položila zpět na kupu a snažila se přijít na způsob, jak se dostat k něčemu slušnějšímu. Omotala jsem okolo sebe ručník a vydala se na průzkum pokoje. Naštěstí Alice už zmizela.

Když jsem dokončila prohlídku pokoje, došla jsem k názoru, že tenhle pokoj patří Emmettovi nebo nějakému jinému klukovi. Zaprvé postrádal ženskou ruku a za druhé nenašla jsem tu nic, co bych na sebe dokázala obléct.

„Alice!“ řekla jsem a čekala, až dotyčná dorazí. A taky se tak během vteřiny stalo.

„Ale no tak Samantho, přece mi nezkazíš radost,“ usmívala se na mě. Já se jen na ni zamračila.

„Alice, ty šaty si na sebe nevezmu a to je mé poslední slovo. Kde mám to, co jsem si koupila včera?“

„Je to pořád v autě, po cestě do školy se stavíme u tebe a věci si vyložíš. Ale měla by sis pohnout, nebo přijdeme pozdě a to bys myslím nechtěla.“ Znovu ten její úsměv. Jí asi nic jen tak nerozhází.

„Nemáš tu aspoň něco méně vyzývavé? Když už se musím obléct podle tebe?“ rezignovala jsem. S ní se nemá cenu hádat a to za žádných okolností. Mohla jsem použít Bellin štít a prostě zmizet, ale už se stejně nemám důvod vracet domů. A navíc, nezaškodí je trochu poznat.

„Jasně, něco ti vybereme.“ Popadla mě za ruku a táhla mě někam na chodbu a pak asi k ní do pokoje. Naštěstí jsme nikoho po cestě nepotkaly. Tedy chtěla jsem spíše říct, že je dobře, že jsme nepotkaly Emmetta.

„Ale stejně nechápu, co proti těm šatům máš?! Jsou dokonalé a náramně by ti slušely,“ mluvila Alice mezitím, co se hrabala ve své velmi 'malé' šatně. Myšleno ironicky. Po chvíli přešlapování po mě hodila cosi zeleného. Obratně jsem to chytla a podívala se na to. Tohle už bylo lepší než ty šaty, ale i tak to pořád vypadalo jako bych chtěla sbalit všechny kluky na škole. Byl to světle zelený kraťáskový overál nad prsa s dvoj výstřihem. V pase to mělo stříbrnou sponu. Opravdu to vypadalo úžasně, ale pak vedle mě přistála další věc, která mě zaujala mnohem víc. Miluji džínsové věci a tohle bylo naprosto dokonalé. Zelené něco jsem odhodila na postel a s posvátnou lehkostí jsem vzala ten džínový overál. Naprosto perfektní.

„Líbí?“ zeptala se mě Alice, ale já se nezmohla na slovo. Jen jsem přikývla.

„Věděla jsem to,“ řekla znovu a poklepala si na spánky. Pak mi podala ještě jedno nové spodní prádlo a já se do té krásy oblékla. Sedlo mi to opravdu přesně. Postavila jsem se před zrcadlo a prohlížela jsem se snad ze všech stran.

„Sluší ti to, ale už bychom vážně měli jet,“ řekla Alice. Znovu mě popadla za ruku a táhla mě pryč. Opravdu si připadám jako loutka. Během chvíle jsme stály v obrovské vstupní hale a bylo tu trochu přeplněno. Také jsem si všimla dalších dvou upírů, s kterýma jsem ještě neměla tu čest.

„Ehm… Dobrý den!“ šeptla jsem směrem k nim a mírně jsem zčervenala.

„Ahoj! Ty jsi ta Volturiová, že? Říkal jsem si, že tu máme o jedno bušící srdce navíc,“ usmál se na mě přívětivě ten blonďák, určitě Carlisle.

„No, já už nejsem Volturiová, jsem Watson, nechci už mít s těmi krvežíznivými monstry nic společného,“ můj hlas zněl klidně, ale i tak jsem měla docela divný pocit. Tahle rodina je divná, ale možná se mi s nimi bude líbit a možná se konečně odpoutám od mojí vlastní 'rodiny'.

„Slyšel jsem o tvém názoru na ně, prý jsi tu přijela s bratrem…“

„Není můj skutečný bratr… Jen, mě tu měl hlídat, ale včera odešel.“ Nevím, jak jsem se tvářila teď, ale asi to nebylo nic moc, protože se na jeho tváři objevil smutný úsměv. To mě odchod toho upíra tak vzal? To není přece možné, neměla jsem ho ráda… Anebo možná… Zatřepala jsem hlavou, abych si tyhle myšlenky odklidila stranou. Odešel, tak proč to řešit…

„Nikoho od nich jsem nepovažovala za skutečnou rodinu…“ šeptla jsem, ještě když jsem mířila ven. Možná tohle není pravda, ale protože se už nevrátím, musí to tak být.

Cesta do školy proběhla v mlčení. Mě se moc mluvit nechtělo a ostatní se přizpůsobili. Už tak, že jsem se probudila u nich doma. Jak Alice slíbila, ještě jsme se po cestě stavili u mě doma a vyložili oblečení. Ale když jsem vystupovala z auta a chtěla si to namířit ke škole, dostala jsem další vizi.

Stála jsem v rohu opuštěné třídy a na někoho jsem křičela. Cítila jsem vlastní strach a nenávist.

„Proč to chcete vědět?! Copak Vám nestačí mé slovo? Všechno jen zkazíte, myslela jsem si, že jste jiní, ale ne, jste přesně takoví, jak mi o vás říkali. Nenávidím vás tak se mi prosím nepleťte do života!!“

I když tahle vize byla mírně zamlžena, moc dobře jsem ji pochopila. Nedokáže být s někým, jako jsem já. Jsem příliš Volturiová, než aby tohle vše dopadlo dobře. Smutně jsem sklopila hlavu a pomalým krokem jsem se vydala směrem k nim. Edward si mě zadumaně prohlížel, ale když jsem kolem něj prošla, nic neříkal.

„Co jsi viděla?“ zeptala se mě Bella. Otočila jsem na ni hlavu.

„Nic,“ řekla jsem a dál pokračovala v cestě.

„Už bydlíme dost dlouho s Alice, abychom tohle poznali. Něco jsi vidět musela!“ ptal se Jasper.

„Nechte mě být, nemusím se vám se vším svěřovat!“ odsekla jsem jim a prchla do bezpečí třídy.

Do oběda byl docela klid. Oni se mi vyhýbali a já jim. Ale tohle nemohlo trvat věčně, to jsem moc dobře věděla. Zrovna jsem mířila na oběd, když mě popadli něčí ruce a zatáhly do prázdné třídy.

„Sam, měli bychom si promluvit!“ řekl důrazně Edward. Byli tu všichni a netrpělivě vyčkávali. Podle jeho výrazu jsem pochopila, že už mi myšlenky nedokáže číst a ani neví o tom, co se teď stane. Bála jsem se toho.

„Ne, nemusíme,“ řekla jsem relativně klidně a chtěla jsem opustit místnost. Ale Jacob a Jasper stáli u dveří. Zhnuseně jsem se podívala na toho psa a zavrčela na něj. Ale ani se nepohnul.

„Copak mě nemůžete brát tak, jak berete vlastní dceru? Jsem stejná, prosím zapomeňte odkud jsem a bude to v pořádku!“ mluvila jsem rychle, ale zoufale. Tak moc jsem si přála, aby se ta vize nesplnila.

„Ale to nejde, co když jsi jen špeh? A proč by někoho jako ty, s takovým potenciálem nechali jít? Tohle mi opravdu hlava nebere. Kdyby byl na světě někdo jiný s tvou mocí, Aro by ho hledal tak dlouho, aby mu nakonec nezbylo nic jiného než se k Volturiům přidat! A tebe jen tak pustí!!“ Nechápala jsem Edwarda. On je tu jako tiskový mluvčí za celou rodinu? Proč jsou v jednu chvíli tak přátelští a v druhé po mě křičí. Já přece sama vím, že jsem zrůda, už proto mě můj otec pustil… Nenávidí mě tak jako já jeho…

Najednou jsem slyšela, jak mi začal vibrovat mobil. Rychle jsem ho vytáhla a podívala se na volajícího. Byla to Jane, zmateně jsem se rozhlédla kolem a hovor jsem odmítla. Ale po chvíli se ozval znovu, a i když jsem ho vypla podruhé po krátké chvíli se rozezněl znovu.

„Proč to nevezmeš?!“ zeptal se mě Edward.

Roztřeseně jsem zvedla mobil k uchu a hovor přijala. „Jane?“ řekla jsem, co nejtišeji to šlo.

„No konečně, jsem si myslela, že se toho nedočkám!“

„Promiň Jane!“ prskla jsem na ni. „Ale řeším menší problém a nemám na tebe čas!“

„Ale no tak Sam, já nejsem ta, co ti ublížila, tak nemusíš být na mě hnustá. Volám, protože otec chce s tebou mluvit,“ řekla přeslazeně.

„Ale já s ním ne!“ Pak jsem slyšela, jak někomu předává sluchátko.

„Ahoj Samantho!“ tenhle hlas jsem moc dobře znala. Byl to ten, co jsem ze všech nejvíc nesnášela.

„Otče! Co chceš!!“ Opravdu jsem neměla náladu na něj, na tož ještě na jeho pitomé kecy!

„Zlatíčko takhle semnou nemluv, nebo si pro tebe osobně dojedu a to nechtěj zažít to peklo!“

„Víš, já už peklo zažila, takže to pro mě nebude nic nového! Řekni, co chceš a ukončíme to!“ ve mně to vřelo. Když už si myslím, že je vše v pořádku a můžu si žít podle sebe, zase se něco pokazí. Tohle mě provází celou věčnost!

„Kde je Demetri! Už se dlouho neozval a nemůžeme se mu nikdo dovolat.“

„Nevím, nejsem jeho chůva. Včera si sbalil všech svých pět švestek a někam odjel,“ řekla jsem mu.

„Tohle se mi nelíbí Samantho! Jestli se mi neozve, přijedeme tě zkontrolovat. Nemůžeš po světě lítat sama!“

„Nejsem tu sama! Proč mě vlastně pořád řešíš? Už nejsem tvá holčička, která udělá to co řekněš! Sbohem otče!“ řekla jsem docela dost nahlas, aby to pochopil a pak hovor ukončila. Zvedla jsem hlavu a dívala se do zaražených pohledů všech okolo. Tedy až na Emmetta a Alice s Bellou ti jediní se na mě dívali spíše smutně.

„Nejsem jako oni, prosím pochopte to…“

„Sam, když nám řekneš všechno, co víš, dáme ti pokoj,“ řekl zase pro změnu Edward. By mohl dělat mluvčího pro BBC, je stejně otravný!

„Proč to chcete vědět?! Copak Vám nestačí mé slovo? Všechno jen zkazíte, myslela jsem si, že jste jiní, ale ne, jste přesně takoví, jak mi o vás říkali. Nenávidím vás, tak se mi prosím nepleťte do života!!“ Do očí se mi nahrnuly slzy a já spěšně opustila třídu otevřeným oknem. Už jsem toho měla opravdu dost! Tohle mi dělat nebudou! Běžela jsem rychle, ale i tak jsem slyšela, jak mě někdo sleduje. Nevím kdo, proto jsem přidala na rychlosti, ale věděla jsem, že proti upírovi nemám šanci. Zastavila jsem těsně před mým domem a otočila se na pronásledovatele. Byl to Emmett.

„Sam…“

„Co tu chceš?“ štěkla jsem po něm.

„Sam, mě je jedno odkud jsi. Edwarda neřež, je příliš úzkostlivý. S Volturiovimi zažili už hodně a to kvůli Renesmee a teď sse tu objevila ty a tvrdíš, že jsi dcera jednoho z tří. Musíš ho pochopit, chtěli Nessie zabít pro to kdo je.“ Proč? Proč ji chtěli zabít? Přece…

„Já…“ Tohle není možné, to kvůli poloupírce tehdy vyklidili hrad? Přece je stejná jako já, proč to tak museli řešit? Ano, chtěli, aby jejich dosavadní tajemství zůstalo ukryto, ale zabít nevinou holku?!

„To já nevěděla…“

„To je mi jasné, že tě Volturiovi nezasvěcovali do jejich plánů. Jen jsem chtěl, abys to věděla. Pokud chceš, už se ti do cesty plést nebudeme…“

„Ne… To ne… Já… Jen… Nechceš jít na kafe?“ Dost blbá otázka, ale co už. Mile jsem se na něj usmála a čekala na jeho reakci.

Možná si myslíte, že se tam nic moc neděje, ale to hlavní teprve přijde a možná jste si taky všimli, že se pomalu blížíme ke konci. Nemusíte se bát, snad bude dobrý jak pro Samanthu tak pro Emmetta.

Opravdu tahle povídka měla být krátká a o min. obsahu pěti kapitol, ale docela to natahuji, ale jak jsem psala výše, blížíme se pomalými krůčky ke konci… A proto doufám, že tu semnou ještě chvíli vydržíte a budete chtít, aby to dopadlo dobře… Protože mám vymyšlený také špatný konec…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 6. kapitola: