Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 4. kapitola

15.05.2010 (13:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2431×

4. kapitola

Seděla jsem v lavici a opravdu se snažila soustředit na výuku, ale opravdu to nešlo. Už bylo skoro čas na oběd a mně se tam opravdu nechtělo. Po tom co jsem se s nimi rozloučila na parkovišti, tam ještě docela dost dlouho postávali a asi něco řešili, spíš mě řešili, ale pak se vrátili zpět do školy.

Byla jsem nervózní, ale nejvíce z jejich pohledů a podivné směsice nálad. A to mi to vůbec neulehčovalo. Jediné plus, co ta jejich moc má, je to, že ji dokážu blokovat, jako všechny, které v sobě mám. Za těch tisíc let se jich naspřádalo opravdu šílené množství. Jak říkám, jediné štěstí je to, že je umím odsunout stranou a využívat jen ty, co potřebuji. Ale snažím se nepoužívat žádné… Je to docela problém, když potřebuji jednu a spustí se jich více, tak jako dnes ráno… Ale další věc je to, že se určité ptáte, proč si takového zázraku můj otec neváží… Možná je to tím, že jsem je odmítla používat… Možná mou jinakostí, ale spíše je to mnou… Nenávidí mě a nenávidět bude, a to i kdybych byla nejmocnější na světě.

Zazvonilo a já se zvedla k odchodu a nevšímala si zkoumavého pohledu od Renesmee a Jacoba. Jen jsem urychleně prošla kolem nich a rázovala si to do jídelny. Stoupla jsem si do řady a koupila si jen Colu a sendvič, na nic jiného jsem neměla jaksi chuť. Pomalu jsme se otočila a hledala volné místo na sezení, ale nikde nic. Tedy skoro nikde, ještě pár míst bylo u stolu, kde seděla naše úžasná rodinka. Přejela jsem je pohledem a se sklopenou hlavou jsem se vydala k nim.

Když jsem si sedala na nejzazší koutek stolu, ani jsem se na ně nepodívala a věnovala se jen tomu, co jsem měla na talíři. Tedy snažila jsem se, ale byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala vůbec jíst. Připadalo mi to jako guma. Po chvíli jsem jídlo odsunula. No co, najím se doma. Pomalu jsem zvedla zrak a všimla si, že mě zaujatě sledují. Najednou mě zase začala bolet hlava, jako bych v ní měla zabodnutou dýku. Chytla jsem se za ní a pak jsem viděla neurčitý obraz.

Stála jsem u dveří své ložnice a z očí se mi řinuly slzy, nekontrolovatelný příval slz. Najednou jsem se otočila a vyběhla ven a sledovala odjíždějící auto.

„Prosím… Nenechávej mě tu…“ vzlykla jsem.

Pak se vše rozplynulo. Zase jsem seděla na židli v přeplněné jídelně a neurčitě sledovala dění kolem sebe. Ale po chvíli můj zrak padl na Edwarda. Díval se na mě s bolestným výrazem. Kdo ví, kdy se tohle stane… Třeba vůbec ne, jen bratříčkovi nesmím dát příležitost. Zatřepala jsem hlavou a snažila se tuhle hroznou vidinu vyhnat z hlavy, ale nešlo to.

Raději jsem se zaměřila na něco jiného, nebo spíše někoho. Ale jakmile jsem se na něj, byť jen okem podívala, zčervenala jsem a raději zase uhnula pohledem. Teď se všichni tvářili pobaveně. Znovu jsem se podívala do těch karamelových očí, ve kterých bych se snad mohla utopit. Byl tak dokonalý, jeho poťouchlý výraz… Tmavé vlasy v mírných kudrlinkách, jeho široká ramena… Můj zrak pak putoval zase nahoru a zasekl se na tom dokonalém šibalském úsměvu… Jeho rty… Pak jsem uslyšela uchechtnutí a to mě vytrhlo z mého obdivování. Párkrát jsem zamrkala a zase jsem cítila, jak červenám.

Raději jsem vzala své nedojedené jídlo, dala ho na pult a pak se zase velmi rychle a nenápadně vydala na dvouhodinovku tělocviku. Ale ani tak jsem se nedokázala zbavit představit mě a Emmetta v pevném objetí…

Byla jsem do téhle vidiny tak zabraná, že jsem si nevšimla postavy, která mě rychle předběhla a pak mě z ničeho nic popadla a vtáhla do prázdné učebny. Tohle se mi dneska stává nějak často, ale než jsem vůbec stačila cokoliv udělat, ta osoba mi přitiskla rty na ty mé a políbila mě. Ze začátku to bylo tak nějak jemně, ale když zjistil, že skoro nereaguji, na chvíli se odtáhl. Věděla jsem, že je to Emmett, ale nechtěla jsem si to přiznat. Srdce mi bušilo jako splašené. Byl tak strašně blízko a já tu stojím jako tvrdé y a nedokážu se pohnout…

Znovu se ke mně naklonil, začala jsem zrychleně dýchat. Znovu spojil naše rty, ale tentokrát jsem se vůbec nebránila. Právě naopak. Jednou rukou jsem mu zajela do vlasů a druhou si ho přitáhla blíž k sobě. Začala překrásná hra jazyků a já začínala být čím dál tím víc vzrušenější. On mě něžně hladil po zádech a sem tak jsem uslyšela, jak se zasmál.

Ale z ničeho nic jsem tam stála sama. Zamrkala jsem a snažila se vzpamatovat a hlavně se uklidnit. SAKRA! Co to mělo znamenat? Známe se sotva dva dny a on mě tu sprostě přepadne a snaží se mě svést? Tak to ne, hošánku, já nejsem něčí hračka. Počkej, až se mi dostaneš pod ruku!! Naštvaně jsem třískla rukou do zdi, až jsem tam vyhloubila malou díru. Raději jsme vzala nohy na ramena a upalovala na hodinu. Už tak jsem dneska na jednu přišla pozdě.

V rychlosti jsem vběhla do šatny, naházela na sebe úbor a vyšla do tělocvičny. Skoro všichni tam už byli, jen učitel zatím nikde. Spokojeně jsem si oddechla. Začala jsem prozkoumávat okolí a všimla si, pro změnu zase, naší dokonalé rodinky. To jsou všude pohromadě? Tohle mi dělají naschvál. Člověk jim řekne, držte se dál a oni se na vás nalepí jako klíště. Hlavně ten jeden z nich. Lehce jsem přimhouřila oči a tiše na ně zavrčela.

Najednou do tělocvičny přišel profesor a všichni jsme se shlukli do jednoho chuchvalce a čekali, co si pro nás vymyslel. Podle Edwardova a Aliciia pohledu jsem pochopila, že asi bude sranda. Na sucho jsem polkla.

„Tak dneska jsem si pro vás připravil velmi zajímavou hodinu. Jak určitě všichni víte, poslední dobou přibývají případy přepadení mladých dívek, ale nejen jich. Proto v mých hodinách budeme probírat základy technik, jak se tomu ubránit…“ Tak to jsem pěkně… V háji! Něco podobného jsem mohla tušit. Ještě, abych byla s někým z nich, a můžu si rovnou hodit mašli!

Porozhlédla jsem se okolo sebe a všimla jsem si jednoho zaujatého pohledu. Zamračila jsem se na něj, ale i tak mě dál sledoval. Ať si vybije z hlavy, že budu tyhle podivné techniky dělat zrovna s ním. Tiše jsem na něj zavrčela, ale on se jen usmál a pořád mě propaloval pohledem. Sakra, jeho brácha snad čte myšlenky, tak ať mě přestane sledovat, nebo po něm skočím. A je mi jedno, kdo nás uvidí.

Všimla jsme si, jak Edward do něj drcl a něco mu tiše zamumlal do ucha. Emmett se na mě zašklebil a pak se dál věnoval profesorovi. Ale teď jsem to byla já, kdo sledoval jeho… Tedy já ho sleduji pořád, nesmím si ho připustit k tělu… I když…

„Tak slečno Watson, určitě tohle vše zvládá perfektně, tak nám to předvedete jako první.“ Poplašeně jsem zamrkala.

„Ale…“

„Žádné ale, slečno. Pojďte sem doprostřed. Ještě vyberu někoho k vám.“ Se svěšenou hlavou jsem došla doprostřed tělocvičny a tiše vyčkávala. Tak tohle bude ještě zajímavé. Z jedné strany by bylo dobře, kdyby ke mně dal upíra nebo někoho z jejich rodiny, už jen z důvodu abych člověku neublížila. Ale z druhé strany… Může být sranda…

„Tak, pane Cullene, vidím, že vás tato hodina taky moc nezajímá. Tak pojďte tady k nám a ukažte, co umíte,“ usmál se mile profesor na Emmetta. Já jsem to věděla!! A to nepotřebuji ani vidění…

Když ke mně Emm přicházel, usmál se na mě. Já mu to chtěla oplatit, ale spíše z toho vznikl nějaký podivný škleb.

Asi po deseti minutách vysvětlování do jaké, že to polohy si máme lehnout… Ano lehnout. Já jsem se měla položit na záda a on si měl kleknout nade mě. Když se mě takhle dotýkal, všimla jsem si vlastního splašeného srdce. On se tím strašně bavil.

„Tak co Sam, bojíš se mě?“ zeptal se a zadíval se mi do očí.

„Ne!“ sykla jsem na něj. Ale v hlouby duše jsem se spíš obávala sama sebe. Něco podobného jsem ve Volteře nemohla zažít, a kdybych tam zůstala, ani bych to nezažila. Bylo to tam, jako v těch strašidelných pohádkách, až na to, že tam to bylo až moc reálné. Myslím jako ve Volteře. Ty celé dny zavřená v temnotě… Divím se, že jsem vyvázla bez psychické úhony, tedy aspoň myslím.

Uslyšela jsem uchechtnutí a podívala se po zdroji toho zvuku. Jasně Edward. Nelez mi do hlavy, nebo uvidíš!! Poslala jsem mu slušně a zamračila jsem se na něj. Trochu se zarazil, ale pak se zase začal usmívat jak sluníčko. Co tohle je za rodinu!!

„Ehm… Asi by jsi se měla začít bránit. Kdybys byla takhle mimo pořád, asi by to každý s tebou měl lehké,“ smál se mi tiše Emmett. Počkej, já ti dám lehké.

Trochu jsem sebou škubla, abych věděla, jak jsem na tom. Ale ležel na mě celou svou váhou, přemýšlela jsem, co mám udělat. Profesor řekl, že je to hlavně hra nohou? Nebo jsem špatně slyšela? Znovu jsem se snažila pohnout, ale bylo to marné, a čím více jsem se snažila, tím více přidával na síle a pevně mě držel na zemi. Ale když si to tak vezmu, měla bych být stejně silná jako on, tak proč se mi to nedaří?

„Slečno Watson, měla byste se více snažit. Ležíte tam jako poleno,“ řekl profesor a tím mě dokonale vytočil! Co si to taky všichni o sobě myslí!!? Ale najednou mě napadl menší plán, jak se z pod tohohle hromotluka dostat. Začala jsem se soustředit na jednu svou moc, co jsem získala ve Volteře. Zavřela jsem oči a pak se usmála. Emmett z ničeho nic sykl bolestí. Já jsem toho využila a pár ladnými pohyby jsem vyskočila z pod něho a vítězně jsem se usmála.

„Tohle nebylo fér,“ stěžoval si tiše.

„Život není fér, na to by sis už mohl zvyknout,“ odpověděla jsem mu a už jsem spěchala na druhý konec tělocvičny. Dělat, že tu vlastně ani nejsem.

„Tak, viděli jste sami. Nevím přesně, jak se to slečně Watson povedlo, ale dostala se z jeho sevření. Vaším dnešním úkolem bude to trénovat. A ne jen muž na ženě, ale i naopak.“ Tomuhle jsem se musela usmát. Ale můj úsměv mi velmi rychle ztvrdl na rtech, když jsem si uvědomila, že všichni už jsou spárovaní a na mě čeká zase Emmett. Ale asi bych si na ně už měla zvyknout.

Zbytek hodiny probíhal docela v klidu. Emm už nebyl tak sebevědomý jako na začátku. Věděl, že kdybych chtěla, upražila bych ho na prášek. Ale zase taková potvora já nejsem. Nezneužívám svou moc. Používám ji jen v krajních případech, nebo jen sem tam. Nikdy jsem to neměla ráda…

Když hodina skončila, v šatně jsem se urychleně převlékla a pádila na parkoviště. Totiž podle velmi dobrého zdroje, mého vidění, jsem věděla, že už tam Demetri čeká. Když jsem vběhla na parkoviště a uviděl mě, nastartoval a čekal, než k němu přijdu. Ale abych se přiznala, vůbec se mi nastoupit nechtělo.

„Ahoj,“ řekla jsem a nasedla. Demetri mě zpražil pohledem, ale zatím nic neříkal.

„Nebavíš se semnou?“ zeptala jsem se ho po chvíli tiché jízdy. Nic. Díval se na cestu a asi dělal, že tu vůbec nejsem. Smutně jsem si povzdechla. Co jsem zase udělala? Ale pak jsem dostala další vidinu. Stáli jsme v koloně aut a čekali, až nás policisté pustí. Nějaká nehoda na silnici.

„Ehm… Demetri? Asi tě otravuji, ale měli bychom to domů vzít oklikou,“ řekla jsem mu.

„A to jako proč?“ Sakra co ten hnusný tón?

„Mě-měla jsem vidění. Je tam uzavírka.“ Viděla jsem, jak se na mě šokovaně podíval. Tak to bude zlé.

„Vidění?! Samantho! Vidění!!“ vrčel na mě, až jsem se skrčila. Šla z něj hrůza.

„Promiň Demetri, ale…“

„Řekl jsem, že se jim máš vyhýbat. Víš, co to s tebou dělá? Jsi fakt nenapravitelná Sam!!“ vrčel na mě a chvíli na to zabočil na druhou cestu. Pak už nepromluvil, ale rychlost auta napovídala o jeho perfektní náladě. Smykem zastavil a vylezl z auta. Já chvíli ještě seděla, ale pak se rozhodla mu to nedarovat. Je to přece můj život!!

Když jsem vlezla do domu, stál tam uprostřed pokoje a naštvaně si mě měřil.

„Demetri je to můj život! Proč se mi pleteš do toho, s kým se bavit a s kým ne?!“ řekla jsem mu s náznakem naštvaností.

„Tady nejde o to, jestli je to tvůj život nebo ne. Víš, jaká jsou pravidla. Víš, co by mi udělal tvůj otec, kdyby se tohle vše dozvěděl.“

„Jasně, tak tady jde jen o tebe že? O to jestli tvoje kůže je v bezpečí! Víš co, jestli se ho tak bojíš, tak mě tu nech a vypadni. Stejně nechápu, co tu ještě děláš!!“ vrčela jsem na něj, ale i tak se mi do očí nahrnuly slzy.

„Jak chceš Sam!“ Otočil se a s bouchnutím dveří se vypařil. Já se taky otočila a vydala se ke svému pokoji, ale pak jsem si uvědomila tu skutečnost, že jsem tu teď prakticky sama. Na všechno. Možná ho nenávidím, ale jednou mi chybět bude. Vždyť on jediný se ke mně z celé Voltery choval slušně a já ho takhle vyhodím. Po tváří mi začaly téct slzy.

Stála jsem u dveří své ložnice a z očí se mi řinuly slzy, nekontrolovatelný příval slz. Najednou jsem se otočila a vyběhla ven a sledovala odjíždějící auto.

„Prosím… Nenechávej mě tu…“ vzlykla jsem.

Poslední dobou jsem nějak nesvá a moje dílka se mi nezdají...

Nevím proč, ale snad Vám tenhle dílek líbit bude.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 4. kapitola: