Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 3. kapitola

01.05.2010 (07:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2623×

3. kapitola

„Ahoj Sam,“ usmála se na mě Monica. Já ji úsměv oplatila a vydali jsem se společně na naši společnou hodinu.

„Co budeš dělat o víkendu?“ zeptala jsem se ji.

„No jedu za babičkou proč?“

„To je škoda, chtěla bych na nějaké větší nákupy. Musím si dovybavit šatní skříň,“

„A nešlo by to ten další víkend?“ zeptala se mě. Ale to jsem s jistotou věděla, že nebudu moct. Slíbila jsem Demetrimu, že zajedeme někam dál za tohle město. Chce si zajít na větší lov a já se prý provětrám.

„No to právě zase nemůžu já,“ povzdechla jsem si. A Demetriho žádat nehodlám, už tak, že s ním přežívám pod jednou střechou. Ale chtěla bych někdy zažít perfektní odpoledne, samozřejmě na nákupech, ale s dobrou kamarádkou. Ve Volteře to moc nešlo, Jane ta mě většinou ignorovala a Heidy měla ‚důležitější‘ věci na práci, než semnou trajdat po nákupech. A co se týče ostatních to je lepší se ani nezmiňovat. Tady jsem jen já a moje budoucnost. Tady nemusím nic řešit… Tedy musím, kdo půjde semnou na nákupy.

Porozhlédla jsem se kolem sebe a můj zrak zůstal na Cullenech. Všimla jsem si, že mě pečlivě sledují, ale nejvíce ta malá Alice. A když jsem kolem ni prošla všimla jsem si jak se na mě usmála.

„Ty Sam, jak jsi říkala, že Cullenovi znáš, můžeš mi říct odkud? Víš, jsem strašně zvědavá,“ ozvala se z ničeho nic Monica. Takže nákupy budu muset na chvíli odložit na druhou stranu mozku, protože si teď musím vymyslet dobrou výmluvu.

„Je to už dávno, můj otec se zná s Carlislem, tedy jejich otcem. Není to nic důležitého, jak jsem řekla. Osobně jsem se, se všemi nesetkala. Jen jsem je zahlédla, jednou,“ řekla jsem ji a doufala, že jí to bude stačit. Ale jak šeredně jsem se spletla. Taky jsem si mohla všimnou zkoumavých pohledů od té podivné upíří rodinky, jak ráda bych se s nimi normálně poznala. Třeba budou fajn…

„Včera jsem se ani nedostali k tvé rodině pořádně, odkud že to přesně jsi? Říkala jsi něco o Itálii, ale kde tam? Máš sourozence? Co vlastně rodiče dělají?“ Tak a teď jsem v pytli. Co jí mám říct? No můj papíček je jeden z tří nejhlavnějších upírů a když ti tak teď říkám pravdu, tak možná přijdeš o život, ale neboj se, třeba si tě nechá jako domácího mazlíčka. No myslím, takhle by to nešlo. A co tak říct, že všichni umřeli při hromadné autonehodě? A teď mě má na starost nevlastní bratr? Ne to by taky nešlo, už proto že jsem řekla, že můj otec se zná s Carlislem. Ach jo, tohle je prekérní situace.

„Moje rodina není důležitá, je to jen banda bláznů a pokrytců. Opravdu není o co stát,“ při těhle slovech jsem se významně podívala na Cullenovi. Stáli kousek za námi a zjevně taky čekali, než zazvoní. Proč být ve třídě, když mě takhle můžou mít ‚nenápadně‘ pod drobnohledem.

„A co tvůj bratr?“ snažila se aspoň něco se dozvědět. Povzdechla jsem si. Myslím, že s ní to budu mít ještě hodně těžké.

„Je docela v pohodě, nepřekáží a to je na něm asi jediné plus.“

„A můžu ho někdy poznat? Jak je starý? Má někoho?“ Jo tak o to jí jde? Musela jsem se sama pro sebe usmát, vůbec si nedokážu představit jí po boku Demetriho. Tenhle vztah by trval nanejvýš tři vteřiny, než by se s ní stala svačinka. Já mám štěstí, že jsem na krev nikdy moc nebyla a ani mě nějak neláká představa sebe, jak pobíhám po lese kvůli nějaké zdechlé srnce. Na to bych se mohla… Takhle si přijdu domů otevřu ledničku a můžu se najíst čeho chci, skoro bez námahy.

„Sam? Vnímáš vůbec?“

„Je promiň Moni, jen jsem se zamyslela. Na mém bratrovi není nic zajímavého. Ale klidně tě seznámím, ale asi z toho nebude moc nadšený. Drží si lidi docela od těla,“ usmála jsem se na ni. „Tedy pokud nejsou zrovna pozvaní na večeři jako hlavní chod,“ dodala jsem velmi tiše, ale nejedny upíří uši mě slyšeli. Jen jsem se na ně oslnivě usmála a společně s Monicou zapluly do třídy. Ale k mému štěstí tři z nich s námi.

„No já si jdu sednou k bratrovi,“ usmála se na mě smutně. Bratrovi? Nezmínila se, že tu má bratra. Podívala jsem se na menšího, nenápadného kluka. Usoudila jsem, že to bude asi on. Monica si k němu sedla a ani o něho nezavadila pohledem. Ta sesterská láska dokáže být krutá. Ušklíbla jsem se.

Tak moc jsem se zakoukala na ně, že už na mě nezbylo skoro žádné volné místo. Tedy jedno ano a to vedle Alice Cullenové. Sakra já mám štěstí. Pomalým krokem jsem se doloudala k lavici. Ale když jsem procházela kolem Edwarda a Belly všimla jsme si jejich zkoumavého pohledu, tedy hlavně Edwarda. Že by mi dokázal číst myšlenky. Jeho úsměv se rozšířil, takže čte. Další sakra! Nesmím myslet na Volteru! Nesmím… Sakra proč myslím na Volteru?! No protože na ni myslet nesmím…

Došla jsem k lavici a s tichým ‚Můžu? jsem se posadila, bez toho abych čekala na odpověď. Otočila jsem hlavu a zadívala se z okna. Jestli zase ze mě ucítí tyhle upíry, zase bude k nevydržení. Už vidím ten jeho proslov… Nebo se rovnou sbalíme a odcestujeme na bezpečnější místo. A to mu nehodlám dopřát. Třeba mu na svačinku předhodím nějakou hezkou slečnu a možná budu moct zůstat… Reakce na tuhle myšlenku byla okamžitá, Edward se na mě otočil a tiše zavrčel. Ale já dělala, jako že jsem ho neslyšela. Jsem přece člověk ne? Stejně by mě zajímalo jakto, že nepoznali, co jsem zač… Jsem tak dokonale průhledná a pak další věc je ty přihlouplé myšlenky. Včera je číst nedokázal a dneska dokáže? Tohle se bratříčkovi líbit taky nebude… Schválně nepoužívám jeho jméno, nemusí hned Cullenovi vědět kdo je tu semnou… Stačí, že ví, že patřím k Volturiům… Ne nepatřím! Už nepatřím! Musela jsem si udělat trochu pořádek v myšlenkách.

„Ahoj,“ promluvila tou svou zvonkohrou moje spolusedící. Pomalu jsem se na ni otočila, ale snažila jsem se jí nedotknout. Zrovna teď by se mi nehodilo mít vidění, i když… Ušklíbla jsem se.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni co nejupřímněji to šlo.

„Jsem Alice Cullenová, ale to asi víš že?“ řekla a podala mi ruku. Já jí více než ochotně přijala a úplně ignorovala vrčení z lavice před námi. A pak se to stalo, v hlavě mi začalo bzučet a pak přišla má první vidina. Nebylo to nic, čemu bych mohla rozumět, bylo to snad tisíc obrázků v jednom. Začala mi strašně třeštit hlava. Pustila jsem její ruku a chytla si hlavu.

„Bože, tohle cítíš pokaždé?“ zeptala jsem se. Nechápavě se na mě podívala. Já jen zakroutila hlavou. Proč jsem tak blbá a po všem jdu hned po hlavě. Měla jsem si nejprve ověřit fakta a zjistit informace. Teď tu sedím s migrénou.

„Můžeš si za to sama,“ smál se mi Edward. Zavrčela jsem na něj, ale on se začal smát ještě více.

„Co se tu děje?“ zeptala se Bella a otočila se na mě.

„Ale co by, jen jsem zrovna prožila první vidění do budoucnosti a jelikož jsem tak padlá na hlavu, už se toho nezbavím,“ řekla jsem a pořád si masírovala spánky.

„Jak to myslíš vidění?“ zeptala se mě zvědavě Alice.

„Asi bych Vám to měla vysvětlit že?“ všichni tři přikývli. Já jen na sucho polkla. To mám říct vše?

„No určitě vše,“ usmál se mile.

„Nelez mi do hlavy!“ zavrčela jsem na něj, „už tak že tam mám snad milion obrázků!“

„No tak řekneš nám to?“ naléhala Bella, ale v té chvíli do třídy vešel profesor a začala výuka. Ale já ji vůbec nevnímala, a jakmile zazvonilo, sbalila jsem si věci a co nejrychleji pelášila pryč, jen abych se vyhnula jistým otázkám. Ale moc mi to nepomohlo, protože během další proběhnuté chodby mě na zeď přimáčkli čísi ruce.

„Ahoj, hledáme tě,“ usmál se na mě Emmett. Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření a docela se mi to dařilo. Přece jenom jsem teď dostala jeho sílu. Někdy ten svůj dar proklínám, ale v některých situacích se hodí. Ale pak jsem ucítila další dotek. Tentokrát Jasper a já myslela, že každou chvíli exploduji. Kolik jich je v rodině co mají nějaký dar! Aha… hodně. Najednou jsem se cítila divně, začalo mi být blbě od žaludku. Už mám v sobě tolik moci, že bych si mohla za chvíli otevřít krám a začít je prodávat.

„Prosím, pustě mě,“ zaskuhrala jsem. V hlavě jsem měla jak na kolotoči, žaludek jak na vodě a nohy mě skoro nedokázali udržet. Ve chvíli kdy mě Emmett s Jasperem pustili, svezla jsem se po zdi a zůstala sedět na podlaze. Stáli tam všichni Cullenovi i ten jejich pes a nechápavě se na mě dívali.

„Sam? Jsi v pořádku?“ přiskočila ke mně Alice a jedním rychlým pohybem mě postavila na nohy.

„Jsem ok, jen to musím rozdýchat…“ chabě jsem se usmála. Alice mě podepřela a společně jsme se vydali na parkoviště. Kousek od školy jsou lavičky a asi pochopila, že potřebuji na čerstvý vzduch. Ale začínala jsem se opravdu bát. Mírně jsem se rozechvěla. Co když na tohle můj bratr přijde? Bude hodně zle? Do očí se mi nahrnuli slzy. Já nechci odejít… Teď když jsem poznala, že i upíři můžou být fajn.

Šli jsme mlčky, ale já věděla, že to není na dlouho. Tiše jsem vzlykla. Od kdy jsem tak strašně přecitlivělá. Tohle nejsem já…

„Sam? Opravdu jsi v pohodě?“ znovu se mě zeptala Alice a posadila mě na lavičku a podávala mi láhev s vodou. Vděčně jsem ji přijala a na ex ji celou vyprázdnila.

„Děkuji,“ špitla jsem a zadívala se do jejích karamelových očí.

„Je to docela nezvyk, jsem zvyklá na rudé oči,“ řekla jsem a pořád ji propalovala pohledem. Měla jsem strach podívat se na kohokoliv jiného natož ještě na Emmetta.

„Ty jsi žila ve Volteře?“ zeptal se mě Jasper. Stočila jsem pohled na něj. Cítila jsem kolem sebe nervozitu, strach, nejistotu, nenávist. Zase jsem se zachvěla.

„Hodně dlouho, nechci o tom mluvit. Teď jsem tady a nehodlám se tam vrátit.“

„Co jsi zač?“ tentokrát promluvila Renesmee. Asi jako jediná pochopila mou pravou podobu, přece jenom byla stejná jako já.

„Je to pravda?“ vyhrkl Edward. Určitě taky pochopil. Jen jsme přikývla.

„Jak je možné, že tě tam nechali žít? Nás chtěli kvůli ní zabít, nechápu to,“ řekl Edward.

„Ono je to pochopitelné, nechtěli si přiznat vlastní chybu. A kdyby Vám neřešili, hned by to vypadalo podezřele. A mě by nedokázali zabít, jsem jednou z Volturiů. Koluje ve mně krev jednoho z tria…“ Pohled jsem zaryla do země. Najednou jsem ztratila odvahu podívat se jim do očí.

„Koho,“ vydechla Rose. Zatřepala jsem hlavou.

„Nemůžu to říct, chci, ale nemůžu. Jestli se to dozví bratr. Řekne to otci a on bude mít konečně důvod vás všechny zabít. Nechci vás ohrozit, pochopte. Neznám vás moc dobře, ale jste fajn. Nepleťte se mi do cesty a já se nebudu plést vám. Bude to tak pro všechny lepší,“ prudce jsem vstala a svou rychlostí jsem běžela zpět ke škole a ani jednou jsem se nepodívala zpět. Aspoň, že je po zvonění jinak bych velmi špatně vysvětlovala lidem, kde jsem se tu najednou tak rychle vzala.

Když jsem vcházela do třídy, podívala jsem se z okna. Zrovna začalo pršet a oni tam pořád stáli. Povzdechla jsem si, omluvila se učiteli a pak si sedla na své místo a snažila se věnovat hodině.

Líbilo?

:) Snad ano :)

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 3. kapitola: