Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan Božský! 2. kapitola

12.04.2010 (16:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2520×

2. Kapitola

„Cítím z tebe upíry, nechceš mi něco říct?!“ řekl mi Demetri a tím mě vytrhl z mého zasnění.

„Myslím, že ne. Není co, jen taková malá rodinka zlatooček, ale jinak je vše ok,“ řekla jsem tiše.

„Věděl jsem, že jednou na takové narazíme. Kteří to jsou? Denalští?“ To jako, že jich je tady víc? No to bude opravdu zajímavé. Hlavně, když se do toho zapojí Emmett, moc dobře jsem si všimla jak po mě pošilhává.

„Samantho, posloucháš mě vůbec?!“ zavrčel.

„Promiň, trochu jsem se zasnila, ale stejně nechápu co je ti po tom. Může ti být jedno, jestli je znáš nebo ne, stejně se za pár týdnu odstěhuješ, tak proč to řešit!“

„Řeším to proto, že jestli je to někdo důležitý, nemůžeš tu zůstat a ohrožovat tak naší existenci. Kdyby se někdo dozvěděl o tvém původu, zničilo by to všechno, chápeš?! Tak teď to jméno!!“

„Cullenovi,“ řekla jsem poplašeně. Tohle jméno v něm zvedlo podivnou náladu, pořádně šlápl na plyn a uháněl domů.

„Ty je znáš?!“

„Moc dobře Sam, je to dlouhý příběh, ale nejdůležitější je, že se stěhujeme. Zas takhle riskovat nehodlám!“ řekl a vystoupil z auta.

„Tak to tedy ne, nemůžu se po jednom dni jen tak sbalit a odjet!! Tohle ti nedovolím Demetri!!“ Dohnala jsem ho u dveří. „Je to přece můj život!“

Pomalu se ke mně otočil.

„To nepochybně ano, ale neznamená to, že nejsi pořád Volturiová a to znamená dodržování pravidel! To, že tě otec pustil na tuhle nesmyslnou výpravu neznamená, že tě nehlídá a nemůže ti do ničeho mluvit slečinko!“

„Dej jim šanci prosím, Demetri,“ řekla jsem tiše a udělala na něj psí oči. Možná to zabere. Ale taky možná ne. Znechuceně si mě přeměřil.

„Měsíc!“ řekl a bez dalšího slova odešel do svého pokoje.

Chvíli jsem tam postávala a pak se začala smát. Tak přece jenom není tak beznadějný, jak jsem si myslela.

Vydala jsem se do svého pokojíku a spokojeně se uvelebila na posteli. Z nočního stolku jsem si vzala svůj noťásek a s úsměvem na tváři jsem ho zapla. Třeba na internetu něco o naších Cullenových něco najdu. I když je to nepravděpodobné, ale za zkoušku to stojí.

Prohledávání mi zabralo asi dvě hodiny. Už jsem byla pořádně nakrknutá, že to bude zbytečné když jsem narazila na malý článek a jistém Carlislu Cullenovi. Pracuje momentálně v místní nemocnici jako doktor.

To by mě zajímalo, jak to dělá. Přece jenom je to upír, zrůda žíznící po krvi. Ale když už jsem viděla upíry ve škole tak by mě nemělo překvapit nic dalšího. Uspokojivě jsem zaklapla můj malý počítač. Nepříjemně mi zakručelo v žaludku.

Při chystání večeře jsem začala vzpomínat na dnešní den. Cullenovi jsou opravdu zvláštní. U nás ve Volteřře jsme nikdy nebyli rodina. U nás jsme jen velký coven, který je závisný na moci a síle. Ale u nich je ta síla v lásce. Kéž bych mohla mít to co oni. Nepřítomně jsem se zahleděla do neznáma. Znovu jsem si v paměti přehrávala jejich tváře. Ale pokaždé když jsem pomyslela na Emmetta jsem se začervenala. Nikdy jsem si nemyslela, že potkám někoho jako je on. Je opravdu k nakousnutí.

Rychle jsem se najedla a vydala se za svým ‚velkým bratrem‘ Měla jsem na něj pár otázek. Chvíli jsem postávala u jeho dveří.

„Jestli tam budeš ještě chvíli stát, vystojíš tam důlek,“ ozvalo se z pokoje. Otevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř.

„Potřebuješ něco, princezno?!“ Tak strašně jsem nesnášela ten jeho arogantní hlas. Ale raději jsem to přešla, bez komentářů.

„Nechci tě otravovat, ale můžeš mi něco říct o těch Cullenech?? Víš, abych věděla, jak velký pozor si mám dát.“ Na něj musím volit taktiku ‚hodné holčičky‘, ale kdyby věděl za jakým účelem tady jsem, asi by se mu to moc nelíbilo.

„Nemusíš o nich vědět skoro nic jen se jim vyhýbat.“ Snažil se mě zbavit. Ale to ne hošánku, já se nedám. Smutně jsem se na něj usmála, a zase udělal ten smutný kukuč.

„Jsi neodbytná, víš o tom?!“ zavrčel na mě a já v tu chvíli věděla, že mám vyhráno.

Posadila jsme se na postel s výrazem největšího soustředění.

„Největší hrozbou tam jsou dva a to Edward a Alice, Edward dokáže číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti.“

„No to problém není, nemůže se mi dostat do hlavy. Nevím proč, ale dneska jsem ho zaslechla.“ Demetri se zamračil.

„Tohle je zajímavé, pokud vím tak to nedokázal jen u té své Belly.“

„Nebude to třeba tím, že dokážu na sebe vzít moc upírů kolem mě?“ řekla jsem jako by nic.

„To nevím, přece to dokážeš, jen když se té osoby dotkneš ne?“ tohle v něm usídlilo velkého červa pochybností.

„Kdo ví jak to je, ale hlavní je že nedokáže číst myšlenky a ta Alice, kdyby přece něco viděla, věděli by, že přijdu.“

„Celá jejich rodina je divná, Aro se s nimi měl vypořádat, když byla možnost!“

„Jak vypořádat? Jako zlikvidovat?“ Tohle mě naštvalo. Jen protože jsou mu nepohodlní tak se jich zbaví. Aspoň, že opravdu nejsem po něm.

„Je to už hodně dlouho. Tehdy jsme za nimi jeli úplně všichni. Bylo to kvůli dítěti. Isabella porodila dítě, které měla s Edwardem. A tehdy dostal, Aro strach. Přece jenom, kdyby nepodnikl nic, znamenalo by to, že něco tají, proto se rozhodl to řešit, ale nakonec je nechal být. Ale pořád jsou nebezpeční. Na jejich straně jsou taky ti jejich vlci, nebo co to je.“ Poslední větu řekl opravdu s nechutí.

„Tak to byl ten divný pach,“ řekla jsem si pro sebe.

„Jaký pach, on tam s nimi je i ten všivý čokl?!“ zavrčel.

„No je jich tam celkem osm a jeden z nich nemá s upíry určitě nic společného.“

Takhle jsme si povídali asi ještě hodinu. Řekl i o nich opravdu hodně. Takže teď vím na koho si musím dát největší pozor. Ale v mém případě to bude Emmett.

Ráno jsem vstala docela brzo a celá nedočkavá jsem už o půl osmé stepovala před naším autem.

„Ale co ta nedočkavost?“ ušklíbl se Demetri, který si to mířil ke mně.

„Prostě se tam těším! A neboj s těmi ostatními upíry to nemá nic společného. Jsem jen ráda za to že konečně můžu žít vlastní život… Bez pravidel.“ Ale má to s nimi společného hodně, ale to mu přece nebudu vykládat.

Podíval se na mě takovým tím pohledem ‚nepomátla jsi se‘ ale nic neříkal. Aspoň, že tak nechtěla bych se zase pohádat.

„Jedeš jak šnek, šlápni na to trochu!“ řekla jsem nabroušeně. Tohle mi opravdu dělá naschvál. Zase!

„Jsi hrozná, víš to!“ řekl mi na oplátku, ale aby mi udělal radost, trošku zrychlil.

Když jsme přijeli na parkoviště, bylo tu už posledních pár volných míst. Ale toho si Demetri nevšímal. Zajel jen na kraj, abych mohla vystoupit a podle výrazu jsem usoudila, že chce hodně rychle vypadnout.

Tak snad se líbilo.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Božský! 2. kapitola: