Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 10. kapitola - Otázky a odpovědi

16.03.2010 (07:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4921×

Kapitola 10. - Otázky a odpovědi

„Tak povídej,“ vyzvala Bella Jakea, hodila batoh do trávy, sedla si se zkříženýma nohama proti němu a vyčkávavě se na něj zadívala.

„A odkud mám začít?“ usmál se na ni.

„No, třeba, proč se o tom dozvídám až teď? Známe se celý život, tak jak to, že už to nevím dávno?“

„Víš, Bello, dřív to nebylo nutné. Neměnili jsme se.“

Bella na Jakea nevěřícně koukala. To se jí snad zdá! Takže dokud se neměnili, nebylo potřeba jí o tom říkat? Moment! Teď se mění? Teď?

„A jak to, že teď ano?“

„Bello, poslouchala jsi včera pořádně? Nemohli jsme se měnit, když tu nebylo nic, co by proměnu nastartovalo, ovšem teď… Teď už tomu tak není.“ Jake se ušklíbl.

„Chceš říct, že tu jsou upíři! Fakt?“

Jake přikývl. Bella se odmlčela a chvíli tu informaci zpracovávala. Nebylo snadné všechny ty skutečnosti přijmout za své. Její předtím tak jednoduchý svět se měnil jako mávnutím kouzelného proutku. A pak jí to pomalu začalo docházet. Jen tomu nechtěla, nemohla uvěřit.

„Kdo?“ hlesla, ale už tušila, jak bude znít odpověď.

„Uvažuj, Bello. Kdo se nedávno přistěhoval a tak úplně nezapadá do okolí?“

Bella zavřela oči. Nechtěla to vyslovit, ale musela. „Cullenovi.“

Pak je náhle otevřela a zasvitlo jí v nich zděšení.

„Ale Jakeu, jestli jsou upíři… Vždyť jsou tu už skoro půl roku! Jak, proč jste je nevyhnali? Přece podle těch legend je tu nemůžete nechat! A co když někoho…?“ Ani to nedokázala dopovědět.

„Nevyhnali? Bello, my upíry nevyháníme, my je…“ nedopověděl, ale významné gesto rukou přejíždějící přes krk to víc než názorně udělalo za něj.

Bella si představila zlikvidovanou rodinu Cullenů a udělalo se jí špatně. Vypadali tak lidsky, tak mile! Stále tomu nemohla uvěřit.

„Tak proč jste…?“

„Oni jsou trochu jiní, Bells,“ skočil jí do řeči Jake. „ Nezabíjejí lidi, loví jen zvířata.  Mají s námi smlouvu, a dokud neublíží člověku, mohou tu zůstat. To ovšem nic nemění na tom, že jsou to, co jsou, a přeměny začaly v okamžiku, kdy sem přijeli, tak jako kdysi.“

„Jako kdysi? Oni tu už byli?“

„Jo, byli. Původní smlouvu uzavřeli s mým pradědečkem. Pak se načas ztratili, bylo by nápadné, že nestárnou. Teď se vrátili.“

„Jsou to ti samí? Nestárnou?“ Bella se už ani nemohla divit. Začínala být tak otupělá, až měla pocit, že ty otázky klade někdo jiný, a ona se na to jen nezúčastněně dívá.

„Ne, nestárnou. Jsou v podstatě nesmrtelní, můžeš je zabít jen tak, že je roztrháš a spálíš. A oni se jen tak snadno nedají, víš? Vlastně není moc věcí, které by jim ublížily.“

„Jen slunce,“ náhle došla Belle souvislost mezi nepřítomností Cullenů ve škole a počasím.

„Slunce? Jak jsi na to přišla?“ podivil se Jake.

„No, všimla jsem si, že dnes nebyli ve škole.  Vlastně nikdy, když bylo hezky. Přišlo mi to divné.“

Jakob se rozesmál. „Ne, Bells, tak to není, slunce jim neublíží, ani česnek ani jiná taková pitomost. Mě taky nepřemění úplněk, a kulka by mě asi zabila, to jo, kdyby byla dobře mířená, ale rozhodně by nemusela být stříbrná. Ovšem kdybys mě trefila jinam než přímo do srdce, uzdravil bych se za pár hodin. Výhody vlkodlačího genu.“ Ušklíbl se na ni, ale pak se zarazil. Všiml si, jak je čím dál víc mimo. Vypadala tak klidně, všechno brala s takovým přehledem, že ho nejdřív pocit úlevy úplně ovládl. Ale teď si nebyl jistý, jestli toho na ni není moc.

„Bello, jsi v pořádku?“ Zkoumavě se na ni podíval, a pak zděšeně sledoval, jak jí zpod víček začínají téct slzy. Objal ji, schoval ve svém náručí, stíral jí slzy a chlácholil ji.

„To nic, zlato, to nic. Zvykneš si. Musela ses to dozvědět. Ale nechtěl jsem, aby ses vyděsila.“

„Já nejsem vyděšená,“vzlykla Bella. „Jen si musím zvyknout na to, že je můj nejlepší kamarád vlkodlak. Je mi to tak líto.“

Jake se zarazil. Tohle nečekal. Myslel si, že bude zděšená, že se ho bude bát, že jí bude odporný, všechno tohle čekal, ale lítost? Zdálo se mu, že Bellu podcenil. Ta holka je ale statečná! Znovu ji přitiskl k sobě.

„To nic, Bells, já byl nejdřív taky naštvanej. Ale už jsem se s tím vyrovnal. Ber to, jak to je. Jsou horší věci.“

„To jo,“ pípla Bella. „Například já jsem se asi zamilovala do upíra.“

„Zamilovala?“ vyjekl Jake, pustil ji z náručí, popadl za ramena a prudce s ní zatřásl. „Jak, zamilovala?“

„Já nevím, Jakeu, jak,“ vzlykla nešťastně Bella. „Už od začátku mě k Edwardovi něco táhlo. Byl tak jiný než ostatní kluci tady. A tím nemyslím jen jeho vzhled. Jistě, je hezký, ale v tom to není. Jako by ho obestíralo nějaké tajemství, a já byla zvědavá.“ Na chvíli se odmlčela a přemýšlela, jak pokračovat.

„Nejdřív jsem se tomu bránila. Choval se ke mně, jako bych byla vzduch, a na to já nejsem zvyklá. Naštvalo mě to. Říkala jsem si, co s takovým náfukou. Nemá zájem, proč bych ho měla mít já? Ale pak přišel ten ples a my se museli na jevišti políbit. Jakeu…, nevím, jak to popsat.“

Jakob ji pustil a zmoženě složil hlavu do dlaní. Tohle tedy byla dost podstatná komplikace. Věděl, že Edward je do Belly zamilovaný, ale taky věděl, že by ji nikdy do ničeho nenutil proti její vůli. Ale jestli do toho spadla i Bella, kdo ví, co se může stát? Náhle dostal strach.

„Bylo to jako úder blesku. Najednou jako bych věděla, že patříme k sobě, že nikdy nikoho jiného nebudu chtít. Ale ještě jsem nebyla ochotná si to přiznat.“ Bella pokračovala ve zpovědi a Jakeovy reakce si ani nevšimla, jak byla ponořená do svých vzpomínek.

„Odjeli jsme do Chicaga, a když jsem se vrátila, znovu mě naštval. Jak si dovolil mě před tebou varovat! Před tebou! K smíchu, kdyby to nebylo k zlosti. Ale pak z něj vypadla ta poslední věta…“

Bella vzhlédla, ve tváři červená jak rak.

„Proč to říkal, Jacobe?“

Jake se zatím stačil vzpamatovat natolik, aby své obavy před Bellou nedal znát.

„No, nejspíš proto, že to je pravda. Neříkal by něco takového, kdyby to nemyslel vážně.“

„A to varování myslel taky vážně?“

„Asi jo,“ začervenal se teď zase Jake. „Víš, někdy u nás může přeměnu spustit i vztek nebo jiná náhlá emoce. A pak můžeme být nebezpeční pro každého, kdo je v tu chvíli blízko. Ale Bello,“ pohlédl jí do očí, „já bych ti nikdy neublížil, nikdy. Ani bych nikomu nedovolil, aby se tě dotkl. Přísahám.“

„Já vím, Jakeu. Ale teď už taky vím, že k Edwardovi něco cítím. Myslím, že jsem pochopila, proč se tak choval, když teď vím, co je zač. Snažil se mě taky chránit, už od začátku. Před sebou, před tím, co je. A pak i před tebou.“

„No, jen nebuď zas tak shovívavá. Nakonec tě přece jen chce, ne? A vlastně, taky bych tě měl varovat. Bello, nezáleží na tom, že jsou teď na zvířecí krvi. Pořád budou mít chuť na tu lidskou a záleží jen na tom, jak silné je jejich sebeovládání. Není pro tebe bezpečné si s nimi něco začínat. Ale to už si musíš srovnat v hlavě sama.“

Bella přikývla. Náhle nevěděla, na co se ještě zeptat. Měla toho tolik k přemýšlení! A pak ji napadlo, že na jednu otázku Jake neodpověděl.

„Jakobe, říkal jsi, že slunce jim neublíží. Tak proč nejsou nikdy ve škole?“

„Víš co, Bello? Nech si taky nějaké otázky pro ně. A hlavně, nezapomeň, že máš navždycky někoho, na koho je spoleh. Kdybys potřebovala mužné rámě, jsem tu.“

Usmál se a vstal. Natáhl ruku, aby jí taky pomohl vstát a vedl ji k jejímu autu.

„Dej mi klíčky, máš toho dost. Hodím tě domů a pak se vrátím pro motorku.“

xxxx

Svatý Petr odložil kukátko a spokojeně se usmál.

„Výborně, děvče, tak teď už víš…“ bručel si pod vousy. Je to statečná holka, ani se moc nevyděsila. Trochu se bál, jestli ji neodradí, až se dozví, kdo Edward je, ale vypadalo to, že se s tím nakonec smíří.

Samiel na to jen závistivě koukal. „Jak jsi to zařídil? My se tolik snažili, a nic. Pořád ho odmítala.“

„Já nic nezařídil, Samieli, kolikrát ti to mám opakovat? Jen trochu pomáhám osudu.“

„To určitě“, pomyslel si Samiel. „Ale ta Bellina náklonnost se nám může hodit. Stačí, že skoro neodolal své vášni. Jestli zařídíme, aby ho sváděla navíc i ona… To bude ještě zajímavé. Zatím jsme neprohráli!“

Pohlédl na kukátko, ležící na Petrově židli, a zatetelil se radostí. Že by Petr zapomněl?

Ten stál u brány a vpouštěl nějaké duše dovnitř. Otočil se na Samiela a řekl: „Budu muset na chvíli před Pána, uvést nové duše do ráje. Hned jsem zpátky.“ Udělal dva kroky, pak se zarazil a vrátil se.

„Málem bych zapomněl,“ řekl a strčil kukátko do kapsy. Pak odešel.

Samiel se zklamáním málem rozplakal.

Než se Petr vrátil, Samiel už se stačil dát dohromady. Ještě dostane příležitost! Však kdo si počká, ten se dočká. A zatím může všechno sledovat pěkně zblízka.

Petr znovu vytáhl kukátko, namířil ho do Forks  tiše si bzučel pod nos: „Potřebuješ přemýšlet, holka. Tak kampak tě pošleme?“

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Samiel. „Co na tu louku? Podívej se, kde je zrovna teď Edward… Stačí jen lusknout prsty.“

Svatý Petr pohlédl s údivem na Samiela. Že by mu vážně chtěl pomáhat? Byl si jistý, že určitě sleduje ještě i nějaké své pekelné zájmy, ale tahle rada se mu zrovna teď hodila. A vlastně nebude špatné, když si bude Samiel myslet, že mu věří.

„Hm,“ naoko chvíli přemýšlel. „A víš, že to není špatný nápad? Ale žádné luskání! My to tady děláme jinak. Vnuknutí, víš?“ A jemně foukl směrem k Forks.

xxxx

Bella doma neměla stání. Tolik myšlenek jí plnilo hlavu, až měla pocit, že jí praskne. Jistě, na nějaké otázky dostala odpověď, ale ještě více jich to otevřela. Co teď má dělat? Jak se chovat ke Cullenům? Má jim říct, že o nich ví? Všimla si, že Alice poslední dobou přímo nadskakuje, když ji potká. Jako by se s ní chtěla dát do řeči. Taky jí z nich všech byla nejvíc sympatická. Myslela si, že by snad mohly být kamarádky, ale teď… jak to bude? Může kamarádit s někým, kdo má chuť ji kousnout? A dokonce s někým takovým chodit?

Náhle měla pocit, že se mezi čtyřmi stěnami udusí. Popadla klíčky, vyběhla ven a skočila do auta. Rozjela se tam, kam chodila vždycky, když jí bylo ouvej. Na svou louku.

Když dojela na konec lesní cesty a vystoupila, byla ráda, že svítí sluníčko. Čekala ji ještě dost dlouhá cesta lese a teď, když věděla, že se houštím mohou prohánět bůhvíjaká monstra, ji sluneční svit dodával pocit jistoty. Za tmy by tudy nešla ani za nic. Teď si nebyla jistá, jestli jít sem sama byl dobrý nápad, ale vracet se nechtěla.

xxxx

Edward ležel na louce, na místě, kde před časem našel Bellinu stužku, a snažil se na nic nemyslet. Ostatní byli ještě na lovu, ale on potřeboval být chvíli sám. Už měl po krk jejich myšlenek plných lítosti a soucitu. Nechtěl, aby ho litovali, nechtěl, aby mu pomáhali, chtěl… sám nevěděl, co vlastně chce.

Ležel na zádech a díval se na modré nebe, zhluboka vdechoval vůni posledních podzimních květin, hlíny, trávy i stromů okolo. Zdálky slyšel ptačí cvrlikání a tlukot malinkých srdíček myší hluboko v zemi. Dnes více než kdy jindy litoval, že nemůže spát. Tak rád by na chvíli usnul! Proč upíři nemohou snít? Zavřel víčka a před očima se mu začala objevovat ta, na kterou už delší čas nemohl zapomenout. Viděl ji před sebou, usmívala se, v očích lásku a něhu. Pak k němu závan větru náhle přinesl novou vůni. Tu, která v něm vyvolávala záchvaty nezvladatelné žízně, tu, kvůli které málem zešílel touhou. Otevřel oči, posadil se a nevěřícně se zadíval mezi stromy. Jeho sen se změnil ve skutečnost. Stála tam.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 10. kapitola - Otázky a odpovědi: