Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlá 3. kapitola

28.04.2010 (18:30) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1541×

3. KAPITOLA

Mlžení

No jo, já to vlastně nevím, že? Tak teď mě zajímá jak se z toho vykroutí.

„Lekla jsem se! Vždyť mě znáš, já a má fobie z pavouků. A přes okno jeden lezl. Neuvědomila jsem si to... Aaa vždyť jsem se stihla i polít!“ vyhrkla a už jí nebylo.

Tak to tedy zmákla. A jako mávnutím kouzelného proutku se všichni najednou začali pochechtávat. Zjistili, že tohle se jim na poslední chvíli podařilo zamlžit!

„Já vám udělám nový čaj a ty Emmette uklidíš za Alice ten nepořádek,“ usmála se Rose a odešla do kuchyně. Emmett nešťastně zavyl, ale šel to udělat. Poslušný kluk, zajímalo by mě co by mu udělala kdyby neposlechl.

„Chceš pomoci?“ zeptala jsem se Emmetta, když začal s velkým odporem sbírat rozbitý hrníček.

„Jé, to budeš hodná,“ usmál se na mě a přikývl.

„Emmette Cullene, zapomeň! Jsi normální?!“ zavrčela na něj Rose ode dveří.

„Ale mě to nevadí,“ usmála jsem se na ni.

„Vždyť nenechám návštěvu něco uklízet,“ nedala se odbít.

„Tvůj táta mi také pomohl s knihovnou!“ vysvětlovala jsem.

„S knihovnou?“ pohlédl na mě se zájmem Emm.

„Ano!“ odpověděl Carlisle.

„Spadla,“ dodala jsem.

„Vážně? A našel tam táta něco zajímavého?“ ptal se mě Emmett, ale díval se na Carlislea.

„Pochválil mě a řekl, že tam mám vážně krásné skvosty,“ chválila jsem se.

„Skvosty?“ vytřeštil na mě oči a plácl se přes čelo.

Na co myslel? Proč Edward protočil panenky? Tak nerada používám své schopnosti.

„Emmette, ty seš pako!“ zašeptala Alice. Myslela si, že ji neslyším. Tak to ne! Já musím! Začala jsem se soustředit a napojila se na Edwardovu schopnost.

,Takže táta schválně lichotil, ona se mu asi fest líbí. No a vlastně se mu nedivím. Je to kus, vážně kočka!´letělo Emmovi hlavou.

,Jestli to táta udělal schválně a je do ní zakoukaný zblázním se. Ona přece nemůže vědět kdo jsme!´ křičela ve svým myšlenkách Rose.

,Už by se všichni mohli zklidnit! Jestli v tomto budou pokračovat, rozletí se mi hlava. To se ještě žádnému upírovi vážně nestalo!´ vztekal se Edward.

,Tak, abych pravdu řekla, toto je vážně zajímavé, ale tátovu budoucnost nevidím, takže je s ní velmi blízce spjat! Takže ať se Rosalie staví klidně na hlavu, mě se to líbí. Konečně nebude sám! Ještě najít někoho pro Edu! V tom by nám, ale taky mohla pomoci ona!´ hleděla do budoucnosti Alice. Ta jediná snad vyjádřila přesně. I když nevidí moji budoucnost. Ví, že já přivedu do života jejího bratra dívku. Šikovná holka!

,Jestli moje děti myslí na to, co si myslím, zabiji je! Jo, já nejmilosrdnější upír budu vraždit! Proč vždycky všechno chtějí vyřešit za mě?´ vrtalo hlavou Carlisleovi.

,Musí mít všichni tak rozdílné emoce? Zrovna teď, když se před ní mám tvářit jako normální kluk? Fakt jim moc poděkuji až odejde!´ vrčel Jasper.

Musela jsem se usmát, jinak to nešlo! A pak jsem se odpojila.

Seděla jsem tam, ještě půl hodiny a vypila jsem ten čaj a pak jsem rychle zmizela. Škoda, že nemůžu poslouchat jejich rozhovor. Vlastně můžu, ale já ani nechci, nebudu jim zasahovat do soukromí. Už to, že jsem se jim hrabala dvakrát v hlavách bylo moc. Jenže to bylo pro moje dobro. Musím vědět co si o mě myslí, abych zjistila co mě s nimi čeká.

Když jsem si byla jistá, že už mě Edwardova schopnost nedostihne, odpojila jsem štít. Konečně jsem byla volná. Nemám ráda používání mých schopností v lidském těle, protože mě to svazuje.

Ráno jsem šla do práce s mnoha pocity. Měla jsem strach co mi Carlisle řekne, jak se ke mně bude chovat. Prostě jsem se celá klepala. Jsem na tom asi už dost špatně!

„Děje se něco Christino?“ zeptal se, když jsem se nepřestala klepat a těkala jsem všude možně očima. Jen na něj jsem se nepodívala.

„Ne, neděje. Proč se ptáš?“ dělala jsem ze sebe hloupou.

„Já, že se pořád chvěješ a nevydržíš soustředěná,“ odpověděl.

„To se někdy tak někomu stane. Zničeho nic,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Jo, možná někdy a někomu. Ale tobě ne!“ nedal se.

„Ale jo i já jsem na tom někdy špatně.“ I tento pokus vyšel vniveč.

„Tak jestli tě zajímá co si o tobě mysleli moje děti, rád ti to povím. Emmett říkal, že seš vážně kus a vysloužil si tím od Rose facku.

Edward říkal, že jsi milá a určitě skvělá zdravotní sestra.

Alice už tě cpe do rodiny a chce s tebou jít na nákupy. Nedoporučoval bych to! Je hyperaktivní a ještě schopaholik!

Jasperovi se moc líbíš a tvrdí, že jsi velmi silná, když dokážeš jít do domu plného puberťáků. Tím si od Alice vysloužil pusu.

No a Rose tak té se nelíbí skoro nikdo! Nemá moc ráda cizí lidi, protože se bojí, aby někdo neublížil naší rodině, ale nic proti tobě nemá. Jsi jí prý ukradená. Což je vlastně úchvatné.

Tak co? Stačí to k tomu, aby ses uklidnila a začala zase fungovat?“ pohlédl na mě s otázkou v očích.

„Stačí, ale nebylo to kvůli tvým dětem,“ přiznala jsem. Sama jsem nevěděla proč, to tak bylo.

„Chceš tedy slyšet můj názor jak sis vedla? No dobře! Podle mě si vedeš skvěle ve všem co uděláš, řekneš, v tvém chování a charakteru je velká síla a imponuješ tím ve svůj prospěch,“ mrkl na mě.

„Tak jsem to taky nemyslela, ale děkuji, že jsi mi to řekl,“ uchechtla jsem se a snažila se zmírnit mé červenání.

„Ty se červenáš?“ usmál se.

„Jo, červenám. Nejsem moc zvyklá na lichotky!“ odpověděla jsem mu.

„Cože, nejsi? Tebe nikdo nikdy nechválil?“ vytřeštěně na mě hleděl.

„Ne! Neměl k tomu důvod,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Tak to vážně nechápu!“ zavrtěl hlavou a pak dodal: „A teď půjdeme na tradiční vizitu.“

„Ano pane doktore!“ zasalutovala jsem jako voják.

Jeho výbuch smíchu se nesl přes ztichlou chodbu. Zakroutila jsem hlavou a vešla jako první do pokoje pacienta.

„Dobrý den, jak se dnes cítíme?“ zašvitořila jsem vesele na tu mladou ženu, kterou jsem zachránila.

„Nic moc!“ odpověděla mi naštvaně.

„Ale no tak, když se budete cítit lépe, bude lépe i vašemu miminku a pak budete moci jít domů,“ usmála jsem se na ni.

„Takže je to jisté? Jsem opravdu těhotná?“ zeptala se mě s nadšením.

„Není! Ještě nám nepřišli výsledky!“ vložil se do našeho rozhovoru Carlisle.

„Proč mi to tedy říkáte?“ zavrčela na mě.

„Komu budete věřit? Doktorovi, který nikdy rodit nebude, nebo ženě, zdravotní sestře, která ví a pozná?“ pohlédla jsem na ni.

„Dobře, beru možnost B!“ znovu se zasmála.

„Tak! A je to! Samozřejmě vám musím říct, aby jste na sebe dávala pozor, protože nechceme, aby se vám, nebo miminku něco stalo!“ varovala jsem ji.

„Ano!“ přikývla.

„Výborně. A my vás pro dnešek opustíme. Jdeme dál,“ vyhrkla jsem a odtáhla vykolejeného Carlislea pryč.

„Proč jsi jí to řekla? Vážně není jisté jestli je těhotná. Je to moc brzy!“ chytil mě za paži Carlisle.

„Ale já jsem si jistá!“ stála jsem si na svém.

„Dobrá, ale až se prokáže, že není. Půjdeš jí to říct ty!“ ukázal na mě prstem.

„Neboj, řeknu jí potvrzenou pravdu,“ zamračila jsem se na něj.

„Jak chceš, já se s tebou hádat nechci,“ řekl rezignovaně.

„Perfektní! Jdeme dál,“ vyhrkla jsem a už jsem ho znovu táhla za ruku pryč.

„Dneska jsi vážně divná,“ nechápavě kroutil hlavou.

„Zvykni si,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Nezlob mě!“ pohrozil mi.

„Nebo co?“ provokovala jsem ho.

„Ti dám...“ nedokončil.

„Co mi dáš?“ vyzvídala jsem.

„Pět a dvacet na zadek,“ vyhrkl a lekl se.

„Ha ha, to chci vidět!“ vybuchla jsem a opřela se o zeď.

„Neuvidíš a pojď,“ chytl mě za ruku a zavedl do dalšího pokoje.

„Dobrý den pane Smithe,“ zašvitořil do útrob pokoje.

„Doktore jdete pozdě!“ nadával.

„Ale no tak, nemůžeme pořád jenom nadávat,“ konejšil ho Carlisle.

„No to tedy můžeme,“ nedal se odbít pan důležitý.

„Jak myslíte,“ řekl smutně Carlisle.

„Myslím!“ zasmál se pomstychtivě pacient. A já se naštvala.

„Tak dost! Pan doktor se vám snaží pomoci. Léčí vaši nemoc a vy se mu odvděčujete skuhráním? Víte co? Já vám něco poradím. Nechte se převést na jinou kliniku. A uvidíte co tím ztratíte!“ zavrčela jsem na něj.

„No dovolte?“ pohlédl na mě s opovržením.

„Nelíbí se vám pravda?“ oplatila jsem mu jeho pohled.

„Já jsem velmi nemocný a převoz bych nemusel zvládnout!“ vykřikl.

„Cože? VY už jste naprosto zdravý! A měl byste jet domů a to, že vás tam vaše děti nechtějí je důkaz toho, že se nechutně chováte ke každému. A ono by stačilo změnit své chování!“ zahleděla jsem se mu do očí.

„Tak to by stačilo,“ odstrčil mě Carlisle a přešel k němu. Jako pokaždé si poslechl jeho srdce, i když moc dobře věděl, že je v pořádku.

„Tak zase zítra,“ usmál se na něj Carlisle a odtáhl mě ven.

„Co to mělo znamenat?“ vytřeštil na mě oči.

„Neudržela jsem se, omlouvám se! Už se to nestane!“ slibovala jsem a dívala se na špičky svých bot.

„Měl jsem dojem, že ses úplně zbláznila. Najednou jsi vypadala jako anděl pomsty!“ vysvětloval.

„Anděl pomsty?“ vykvikla jsem.

„Jo... tvé oči plály, tváře ti hořely a vypadala jsi, že ho chytneš pod krkem a něco mu uděláš. No a přesně tak si představuji anděla pomsty!“ vysvětloval.

„Aha, tak to ti řeknu jen jedno. Andělé pomsty vypadají mnohem hůř než já v tom pokoji!“ odpověděla jsem mu.

„Začínám se bát,“ zasmál se.

„To už jsi měl dávno,“ mrkla jsem na něj.

„No jasně,“ zavrtěl hlavou a vešel do dalšího pokoje.

„Dobré ráno!“ pozdravil pokoj kde ležely tři stařenky.

„Ráno? Pane doktore, už dopoledne! Ráno je v pět hodin a to vy jste ještě spal,“ kroutila hlavou jedna z nich.

„Tak to vás zklamu dámy! Pan doktor tady byl už od toho vašeho rána,“ mrkla jsem na ně.

„Vážně?“ zeptala se ta druhá.

„Ano,“ přikývl Carlisle.

„Tak to jste skvělý,“ řekla třetí babča a mrkla na něj.

Tak to je na mě moc! Můj výbuch smíchu jsem dusila kašláním.

Carlisle měl taky namále, ale udržel se.

„Děkuji, tak teď vám změříme tlak a poslechnu si vaše srdce,“ vysvětloval jim to, co už dávno věděly.

„Pane doktore?“ ptala se ho první.

„Ano?“ usmál se na ni.

„Máte nějakou přítelkyni?“ mrkla na něj.

„Jestli mám, co?“ vytřeštil na mě oči.

„Přítelkyni, pane doktore,“ vysvětlovala druhá.

„Já slyšel dámy, ale proč vás to zajímá?“ proletěl svým pohledem všechny tři babičky.

„No, že by jsme vám nějakou našly,“ vyhrkla jedna z nich.

„Nooo, my vám nějakou najdeme,“ přitakávala druhá.

„Dámy? A nechcete to nechat na mě?“ mrkl na ně.

„No to v žádném případě! Co kdyby byla zlá? A nechtěla děti?“ děsily se.

„Já už mám dětí pět a to mi bohatě stačí,“ zasmál se a mrkl na ně.

„Pět? Jak jste to zvládl?“ vytřeštila na něj jedna oči a sjela ho svůdným pohledem.

A já znovu dusila svůj smích a předstírala, že kašlu. Tak jestli všechny návštěvy budou takovéto tak budu hodně veselý člověk.

„Jsou adoptované,“ usmál se.

„Máte cizí děcka?“ vyhrkla druhá.

Tak a teď chci slyšet Carlisleovu odpověď.

„Ne, už jsou moje a miluji je jako vlastní,“ odpovídal.

„To vás obdivuji,“ uznale přikývla třetí.

„Děkuji a my se teď se sestřičkou odebereme dál,“ usmál se na ně a tahal mě pryč. Ještě, že jsem jim ten tlak stihla změřit v době co spolu tak úžasně konverzovali.

„Sestři?“ zavolala na mě jedna.

„Ano?“ otočila jsem se na ni.

„Nechte se od pana doktora vyšetřit, ten kašel zněl strašlivě, určitě vám to sedlo na průdušky,“ hořekovala.

„Ano jistě děkuji,“ usmála jsem se na ni a vyletěla ze dveří jako střela.

Třetí výbuch jsem už nemusela dusit. Smála jsem se naplno.

„Takové jsou pořád?“ zeptala jsem se, když jsem se dosyta nasmála.

„Ano, proto jsem tě včera vzal na vizitu jinam. Protože poznat pana Smitha a tyto tři babičky, nezůstala bys tady ani minutu,“ přiznal se.

„Právě, že zůstala. Jen mě příště varuj jo? Já fakt nevím, jak se mám chovat. U jednoho se mračím a u druhých chytám neudržitelné záchvaty smíchu,“ vysvětlovala jsem mu.

„O.K. Takže se připrav. Dvě mladé holky, jedna před interupcí a druhá po odstranění apendixu,“ varoval mě.

„Cože? Před interupcí?“ Mé oči se naplnily slzami.

„Ano,“ přikývl smutně.

„Dobře, tak tě moc prosím, abych směla zkontrolovat stehy dívky co jste jí vyřezali ten slepák. Hlavně mě nepouštěj k té druhé,“ poprosila jsem ho.

„Slibuji,“ pohladil mě po ruce.

„Dobré dopoledne dámy,“ zašveholil.

„Dopoledne? Je ráno, vzbudil jste nás,“ stěžovala si jedna.

„Tak dnes si nevybereme,“ mrkl na mě a přešel k té co promluvila. No jasně budoucí vražedkyně.

„A jak se cítíš ty?“ pohlédla jsem s úsměvem na tu druhou dívku.

„Už to skoro nebolí,“ odpověděla a úsměv mi oplatila.

„Tak já se ti podívám na ty stehy,“ vysvětlila jsem jí, oddělala peřinu a chtěla vyhrnout noční košili. Jenže tu si chytila a začervenala se.

„Stydí se, protože nemá kalhotky,“ žalovala ta vedle.

„To není nic špatného!“ zavrčela jsem a dodala: „Tak víš co? Přikryjeme tě zpátky dekou tak, aby nic nebylo vidět a ty si vyhrneš košili. Ano?“ usmála jsem se na ni.

„Ano,“ začervenala se a udělala to.

„Viditelně je všechno v pořádku. Léčí se to krásně, ale ještě si tě tady necháme. Doufám, že ti to nevadí?“ mrkla jsem na ni.

„Ne, nevadí,“ pošeptala.

„Bože, trapnej slepák. S tím naděláte! Kdyby měla takový problémy jako já? Tak to beru? Ale takhle?“ vrtěla nechápavě hlavou ta druhá.

„DOST! TY žádné, opakuji žádné problémy nemáš! Jestli je těhotenství problém, který vyřešíš interupcí, tak není! A pamatuj si, za tohle se dostaneš do pekla! Chceš zabít živého tvora!“ zavrčela jsem na ni.

„Co to melete? Žádné peklo není,“ poklepala si na čelo.

„Tak se pojď vsadit!“ podala jsem jí ruku na sázku a zadívala se jí zpříma do očí.

Její rozšířené zorničky a zrychlený dech naznačovaly jistou změnu mého pohledu. Takže je přeci jenom umím přeměnit.

„Tak?“ napřáhla jsem k ní znovu ruku.

„Dobře věřím vám. Ale jestli je peklo, musí být i nebe,“ pohlédla na mě.

„Jistě, že nebe je a je plné dobrých a milostivých andělů, samozřejmě jsou tam i dobrotiví lidé, kteří se snažili chovat podle Božího zákona. Ale pro některé osoby tam, už není místo,“ pohlédla jsem na ni.

„Co když toho ten člověk bude, ale litovat a pochopí svoji chybu?“ zeptala se najednou ta druhá.

„Například vražda je opravdu obrovský hřích, ale jistě se dá napravit. Jen je to opravdu těžké!“ Sklonila jsem hlavu. O tom přeci jenom něco vím.

„Vážně? Jak se to dá napravit?“ zeptaly se obě zároveň.

„Dobrými skutky a svátostí smíření,“ odpověděla jsem jim.

„A co když není křesťan?“ vyzvídala ta s prohřeškem.

„Může se z něj křesťan stát a když se začne chovat podle přikázání, určitě mu bude odpuštěno! Hlavně se musí vyvarovat hříchu ze kterého se chce tak zvaně léčit,“ vysvětlovala jsem.

„Takže když jsem teď díky vám pochopila svoji chybu a nechci to už udělat. Mám dělat co?“ pohlédla na mě.

„Říct doktorovi, že si to necháš,“ mrkla jsem na ni a ukázala ke Calisleovi.

„Nechci interupci!“ podívala se na něj a on se na ni zářivě usmál.

„No tak?“ šťouchla jsem do něj.

„Jistě, takže jste si jistá svým rozhodnutím?“ zeptal se profesionálně.

„Ano! To dítě chci!“ přikývla.

„Dobrá tedy, sestra vypíše vaši propouštěcí zprávu. Vy se zatím tedy připravte na cestu domů,“ mrkl na ni a odvedl mě ven.

Za dveřmi vyhrkl: „Tak to bylo něco. Jak jsi to dokázala?“

„Nevím?“ pokrčila jsem rameny.

„Obdivuhodné!“ Nevěřícně pokyvoval hlavou.

„Děkuji,“ zašeptala jsem. A pak mi došlo, že to musel slyšet. Bohu dík se k tomu nevyjadřoval. Aspoň něco!

„Christino?“ pohlédl na mě.

„Ano?“ vyděšeně jsem vytřeštila oči.

„Zvládneš všechny lidi stejně skvěle přesvědčit jako tu mladou?“ vyzvídal.

„Já nevím, nezkoušela jsem to. Proč?“ zamračila jsem se na něj. Co se mnou zamýšlí?

„Jen tak...“ odpověděl až moc rychle. Takže jen tak jo? Zase mlží, ale proč? Musím to vědět. Znovu jsem se tedy zaposlouchala do jeho myšlenek.

,Má schopnost ovládat lidi? Nebo emoce? Jak to, že Edward neslyšel její myšlenky? Alice viděla, pak neviděla a zase vidí. No ona vlastně taky vidí! Do háje... ta je tedy asi fest silná! Vždyť má tolik schopností?!´ přemítal v duchu Carlisle.

Rychle jsem se odpojila. Chudák, kdyby věděl kdo doopravdy jsem, byl by víc vyděšený než kdyby zjistil, že ho jde navštívit Aro.

„Přemýšlíš nad nesmrtelností brouka?“ šťouchl do mě, když jsme se konečně vraceli do jeho ordinace.

„Ne! Nad vaší!“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

„Cože?“ vytřeštil na mě oči a přitiskl ke stěně.

Tak a teď nevím jak z toho ven.

,Sestry? Pomozte...´ zaprosila jsem sklesle.

,Dělala sis přece legraci ne?´ zaznělo mi v hlavě.

No jistě, to mě mohlo napadnout.

„Carlisle, já si dělala legraci,“ škytla jsem a koukla mu do očí.

„Legraci? Já vím, vždyť já taky,“ mrkl na mě a vtáhl do ordinace.

Chudák, ten musí mít šoky. Se z něj kvůli mně stane první upír, který dostane infarkt.

„Tak všechno se nám dnes povedlo, tedy až na dvě věci. Pana Smitha a tu jakože těhotnou ženu.“ Zamračeně si mě měřil.

„Co se ti pořád nelíbí? Nejsi rád, že chce mít dítě a právě ho čeká?“ Nechápavě jsem kroutila hlavou.

„Nemůžeme to ještě vědět, jestli těhotná je zjistíme to až z testů a ty ještě nejsou. Leda... Leda, že by jsi to věděla díky něčemu jinému!“ Pozvedl jedno obočí.

„Díky čemu?“ hrála jsem nechápavou. Nemůžu mu přece říct pravdu.

„Ale to nic, jen přemýšlím proč si stále stojíš na svém,“ povzdychl si.

„Uvidíš...“ šeptla jsem a otočila ke dveřím. Musím jít přece zanést té slečně její propustku.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá 3. kapitola: