Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlá 2. kapitola

17.04.2010 (11:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1344×

2. KAPITOLA

Prosba

„Víš, že se tě začínám bát?“ pohlédl na mě s bázní v očích.

„To nemusíš, nikoho to nebude bolet!“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Věřím ti,“ svěřil se mi.

„To jsem ráda!“ mrkla jsem na něj.

Dorazili jsme ke dveřím, já je odemkla a pozvala ho dál. Rozhlížel se a zkoumal vše co viděl. Musela jsem se tomu zasmát. Já ho však vedla do podkroví. K mojí prosklené střeše.

„No páni!“ vyjelo z něj.

Můj smích se nesl hodně daleko!

„Nesměj se! Tohle překvapí skoro každého,“ vehementně se bránil.

„Mám ráda světlo a volnost. No a to tady všechno mám!“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Chápu a co tedy budeme dělat teď?“ Pohlédl na mě.

A mě to najednou docvaklo! Vždyť je ještě moc brzy, abychom použili moji dokonalou metodu! Mám mu to říct? Nebo nemám?

„Co se děje?“ zeptal se nejistě.

„Nic! Zapomněla jsem se tě zeptat jestli by sis nedal třeba čaj nebo kávu?“ Ptala jsem se ho rychle.

„Ooo, děkuji, ale nic si nedám!“ Začal se vymlouvat.

„Ach, tak to jo...“ Stále jsem se vykrucovala a snažila se přijít na nějaký nápad. No tak, sestry zapomněly jste na mě?

Knihovna! Proběhlo mi znenadání hlavou. Super tak jo! Dobře!

Začala jsem svojí schopnost strukturovat do útočné pozice. Poslala jsem ji tam, kde jsem měla knihovnu.

Při ráně, která se ozvala při a po pádu mé knihovny byla děsná. Sama jsem se toho lekla.

„To neee!“ zasténala jsem.

„Co to bylo?“ ptal se zvědavě.

„Moje knihovna,“ odpověděla jsem a zamračila jsem se.

„Knihovna? A nechceš pomoci ji postavit zpět?“ Nabídl mi galantně pomoc.

„Budu velmi ráda!“ Usmála jsem se na něj.

„Tak jdeme na to!“ Pobídl mě.

Zavedla jsem ho do mé druhé oblíbené místnosti. Bylo tam jedno obrovské okno vyplněné z malých barevných sklíček, které bylo seskládané do podoby noční oblohy. Zbývající stěny byly plné knih. Tedy byly. Teď jedna stěna byla prázdná a ta část knihovny ležela na zemi.

„No páni!“ Vyjelo z něj dnes už po druhé.

„Co sis myslel?“ Pohlédla jsem na něj se smíchem.

„Nic!“ Bránil se. Já mu však nevěřila.

„Zvedneme to?“ Zeptal se mě.

Přikývla jsem a už jsem stála u jednoho rohu knihovny.

„Na tři?“ pohlédl na mě.

„Ano! Tak jedna, dvě, tři,“ vyhrkla jsem a už jsme zvedali. Každý z nás do toho dal asi trošku víc síly než chtěl, protože celá knihovna v mžiku stála.

Oba jsme se na sebe podívali s neskrývaným zájmem. No páni, on byl tak silný. Jako by pro něj ta skříň nic nevážila. Stejně jako pro mě!

Raději jsem se rychle sklonila ke knihám a začala je sbírat ze země. Po očku jsem pohlédla na Carlislea, který se u každé knížky na moment zastavil a pousmál.

„Netušil jsem, že tady budeš mít takové skvosty!“ Pochválil mě a přerušil tím naše mlčení.

„Děkuji za pochvalu. No čtení a sbírka knih je jeden z mých koníčků,“ odpověděla jsem.

„Takže, miluješ prostor, světlé místnosti, procházky po lese, ráda čteš, sbíráš knihy, jak se tak dívám tak hvězdy i umění tě baví také, skvěle jednáš s lidmi, jsi velmi šikovná zdravotní sestra a co ještě?“ Vyjmenovával a položil nenápadnou otázku.

„Na to přijdeš později,“ mrkla jsem na něj.

„Dobrá, budu ti důvěřovat!“ Zasmál se.

„Už důvěřuješ...“ Musela jsem dodat.

„Taky pravda,“ zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Něco se ti nezdá?“ Musela jsem si do něj ještě rýpnout.

„Jsi drzá,“ řekl jako by se nechumelilo.

„Co?“ Vyhrkla jsem a naštvaně jsem se otočila. Já a drzá? Tak to tedy ne? Nebo ano? Jak to mám jako vědět?

„Stalo se něco?“ Díval se na mě se strachem v očích.

„Ne, neboj se,“ konejšila jsem ho.

„No tedy? Nerozsvítíme? Je už docela tma,“ pohlédl na mě.

„Jistě,“ přitakala jsem a vykročila k vypínači, ale Carlisle mě předběhl. Cvakl vypínačem a rozsvítil.

„Za chvíli to budeme mít,“ znovu se na mě usmál.

„Já vím,“ zaksichtila jsem se.

„Ty!“ Ukázal na mě.

„Co?“ Stoupla jsem si do bojovné pozice.

„Přestaň!“ Pohrozil mi.

„A s čím?“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Uvědom si jaký věkový rozdíl je mezi námi?“ Nedal se.

„Pět let,“ zasmála jsem se.

„To by ses divila...“ Zašeptal to tak potichu, že jsem měla pocit jako by to ani neřekl. Raději jsem to nechala tak! Taky by se divil!

„Tak a co teď?“ Zeptal se mě, když vložil poslední knihu do mé knihovny.

„Teď? Teď si dáme... Tu prosbu k tomu anděli ano?“ Podívala jsem se na něj s otázkou v očích.

„Ano!“ Přikývl a čekal co udělám.

Zavedla jsem ho zpět do podkroví a usmála jsem se. Přesně tohle jsem čekala. Přestože ve dne bylo zataženo, teď obloha doslova zářila. Všechny hvězdy se chvěly vzrušením. Věděly k čemu se chystám.

„Řeknu ti jenom toto, tvůj syn má svého strážného anděla a ten se stará o jeho dobro. No a my ho teď poprosíme o to, aby nám ukázal nějakým znamením, která dívka je pro něj ta pravá. Nebo ji rovnou poslal přímo k němu. Čekala jsem schválně až doteď, protože andělé mají za své pomocníky hvězdy. Ty jim jsou schopny poradit, proto jsem vyčkávala až do tmy,“ dopověděla jsem a pohlédla na něj.

Díval se na mě zkoumavým pohledem, poté se zářivě usmál a řekl: „Takže se zajímáš nejen o hvězdy, ale také o anděly...“

Přikývla jsem a čekala, že začne mluvit, ale nějak se k tomu neměl. Tak jsem promluvila jako první.

„Andělé strážní, stojíme zde a žádáme vaši pomoc. Víme, že jsme slabí a rychle ztrácíme o některé věci zájem. Však láska je snad jediná věc, která i zlo dokáže změnit. Dejte nám proto prosím znamení jaká dívka je ta pravá pro Edwarda, syna Carlislea. Nebo danou dívku, nenápadně pošlete přímo jemu do cesty...“ Ztišila jsem se a doktor na mě navázal.

„Já také velmi prosím a klaním se. Vím, že každý má svůj osud stanoven a já teď žádám o jeho vyjevení, ale jestli je to možné, udělejte to. Nechci aby se trápil ještě více než doteď. Děkuji...“ zašeptal a zavřel oči.

Tak tohle bylo krásné!

Usmála jsem se a pak jsem najednou slyšela a viděla minulost spojenou z budoucností. Začala jsem zrychleně dýchat a dál sledovala vnuknutí.

Viděla jsem Esme, mou svěřenkyni jak umírá. Já však nestíhala, ale snažila jsem se. Vnukla jsem nejbližšímu doktoru, aby ji šel zachránit. Jenže to nebyl ten pravý. Zemřela! Věděla jsem, že v tu chvíli jsem se stala padlou. Víc jsem nesměla vědět jenže vidění pokračovalo. Viděla jsem spěchajícího Carlislea. Vběhl na operační sál a zasekl se. Jeho šepot byl jasný: „Přišel jsem pozdě!“

Zakroutil smutně hlavou a svěsil ji.

Poté dodal: „Ani jako upír jsem nebyl dost rychlý...“

Poté se má vidina přenesla k mladíkovi, který seděl na gauči ve svém pokoji a četl si. Podle popisu jsem pochopila, že je to Edward.

Zaklepání na dveře ho vyrušilo. Zvedl hlavu a zeptal se: „Co se děje Carlisle?“

Žádná odpověď! Jenže on vypadal jako by naslouchal a pak znovu promluvil. Jako by na nevyřčenou otázku. No jasně čtenář myšlenek. Super!

„Kdo?“ znovu se zeptal.

„Bella Swanová? Chceš, abych si přečetl její myšlenky a zjistil proč se nemůže probudit? Dobrá, jdu s tebou,“ pousmál se a stoupl si.

Když jsem je viděla u Bells myslela jsem si, že je to již budoucnost jenže nebyla. Edward neslyší ani jednu myšlenku mladé slečny. Seděl u ní hodinu a snažil se něco zjistit! Nic, prostě nic! Jenže já viděla změnu. Když u ní seděl nic se nedělo, ale ve chvíli kdy na ni promluvil se mírně vytrhl její rytmus dechu. Její hrudník se zachvěl. Reagovala... To je ona! Páni!

To je ta jeho holka? Nebudou to mít ani jeden jednoduché co?

Jediné co mě uklidnilo bylo, že jsem viděla Bellu vedle Edwarda jako dokonalou upírku.

Pak jsem jen zaslechla smích mých sester. Otevřela jsem oči a dívala se do těch zlatých Carlisleových.

„No konečně! Měl jsem strach, velký... Byla jsi mimo pěkně dlouho,“ oddechl si.

„To nic, asi jsem omdlela z té únavy...“ sSnažila jsem se nějak vymluvit.

„Asi ano!“ Přitakal. Věděla jsem, že mi nevěří, ale nemůžu mu nic říct. Vždyť vím jejich největší tajemství. Zabila jsem jeho budoucí manželku dřív než ji stihl poznat. A pro jeho syna jsem zase našla holku, která je pěkně dlouho v komatu. No bezva!

„Asi bych měl jít nebo se u nás doma něco stane. Vždyť jsem tam nechal pět mladých lidí úplně samotné,“ uvědomil si a naoko se vyděsil.

„Odvezu tě,“ nabídla jsem mu, i když jsem věděla, že by byl doma rychleji pěšky.

Nemohl odmítnout a tak s úsměvem přijal.

Vezla jsem ho až za město do lesa, kde stál dvoupatrový domek v kterém se svítilo úplně všude.

„Neumí zhasínat,“ povzdechl si.

„To se někdy stane,“ zasmála jsem se a těšila se na jeho upíří děti.

„Dobrá, tak teď tě pozvu dál zase já,“ řekl a otevřel mi dveře od auta. No tedy a ještě je gentleman.

„Děkuji,“ usmála jsem se a vystoupila.

Pokynul rukou a já vyšla. Cítila jsem, že je hned za mnou.

A pak mi došlo, že se musím chránit. Vždyť by mohl slyšet mé myšlenky. Okamžitě jsem se zaštítila.

„Vítej u mě doma,“ přivítal mě.

„Děcka, pojďte dolů!“ Zahřměl hlasitě. Jako by to bylo potřeba.

„Co je tati?“ Řítil se ze schodů velký hromotluk. Tak to je určitě Emmett.

„Chtěl bych vám někoho představit,“ odpovídal mu.

„Jo! Já vidím,“ zasmál se hlasitě.

„Tati?“ uslyšela jsem další hlas, tentokrát dívčí a taky naštvaný.

Ohlédla jsem se za tím krásným zvukem a uviděla bohyni. A to doslova! Takže Rosalie. Rychle jsem se na ni usmála. Její tvář se však stále mračila.

„Rose, přestaň!“ zazněl další hlas. Ten už jsem znala z mého vnuknutí. Na scénu přicházel Edward, ale nebyl sám. V závěsu za ním šla malá dívka, která vypadala jako elf. Takže to je Alice. Samozřejmě držela za ruku posledního člena rodiny, Jaspera.

„Takže Christine, dovol abych ti představil mé děti. Toto je Emmett, Rosalie, Edward, Alice a Jasper,“ představoval a postupně na ně ukazoval.

„Těší mě,“ kývla jsem na ně.

„Nás také...“ Usmála se na mě Alice.

Chvíli jsme mlčky stáli a dívali se na sebe. Poté jsem to nevydržela a řekla: „Tak já tedy jdu.“

„Ne, počkej...“ Zastavoval mě Carlisle.

„Nedáš si čaj?“ Pomáhala mu Alice.

Tak teď mám na vybranou. Buď říci ne a neztrapnit je, nebo říci ano a čekat jak se vymluví.

„Ano, ráda,“ vyhrkla jsem.

„Jdu ho udělat,“ poskočila si ta malá bytost a vyrazila ke kuchyni.

Carlisle sledoval její nadšení a poté vyděšeně pohlédl na Edwarda.

Takže se ho na něco ptá. Ten nenápadně přikývl. Aha, něco nevím. Ale já to chci vědět!

No jasně, mám to! Na moment jsem zavřela oči a napojila se na Edwardovu schopnost.

,Ještěže má Alice svá vidění...´ oddechl si Carlisle.

Vidění? Aha budoucnost! Jenže jak to, že mě viděla? Mám přeci štít? Počkat, jak jsme sem jeli ještě jsem jej neměla. Takže takhle to je.

,Proč ji sem přitáhl?´ Vrčela Rose.

,Necítím její emoce. Nemůžu ji ani ovlivnit. Necítím nic, jako by tady nebyla...´ Vrtěl nevěřícně hlavou Jasper. Takže jeho schopnost je ovládání emocí.

,Je zvláštní, že jsem její rozhodnutí předtím viděla a teď ne...´ Přemítala Alice.

,Neslyším ji ať se snažím, jak se snažím!´ naštvaně nadával Edward.

,Tak tohle bude ještě zajímavé. Náš Edík nemůže číst myšlenky. Alice ji viděla jen při prvním rozhodnutí, Jasper ji necítí. Rose ji nesnáší, protože nám prý zasahuje do života a já? Já ji mám čím dál víc radši. Bude s ní prča...´ Poslední myšlenka patřila vysmátému Emmettovi. Pak jsem se odpojila.

„Čaj je hotový, tak pojďte do obýváku,“ halekala Alice z kuchyně.

Přešli jsme tedy tam kam určila. Všichni si posedali tam kde byli zvyklí. Na mě tedy zbylo křeslo. Tak jsem k němu pomalu vyšla, když Alice vyděšeně vykřikla a pustila horký čaj na zem.

Pohlédla jsem na ni. Její oči hleděly do prázdna a tělo měla úplně ztuhlé. Aha, takže má vidění. Celé to trvalo necelou půl minutu. Najednou se pohnula a zamrkala.

„Alice? Co jsi viděla?“ vyhrkl zvědavě Emmett.

Všichni na něj zasyčeli.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá 2. kapitola: