Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlá 1. kapitola

01.04.2010 (07:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1628×

1. KAPITOLA

Vnuknutí

Proč se to muselo stát? Proč jsem zrovna já musela zakolísat? Proč? Ach, tohle mě bude trápit ještě hodně dlouho! Ano! Dlouho! Já se totiž budu trápit do konce světa. Já neumírám, nestárnu... Budu stále stejná. Ale možná až se můj pán rozhodne, že se mohu vrátit. Vrátit se zpět domů, tam kam patřím, budu vědět čeho se vyvarovat. Jenže jak ho přesvědčit?

Dlouze jsem nad vším přemýšlela a pak mě napadl docela dobrý nápad. A tak jsem to začala plnit!

Našla jsem si dům na kraji města, abych měla výhled na nebe. Na moji útěchu... ona se stejně jako já, nikdy nezmění. A když ano, bude to opravdu problém. Ale to je už jiný příběh. Tedy ten můj předcházející! Teď se musím snažit najít člověka, který mi pomůže k mému návratu.

„Au...“ žena přede mnou upadla na silnici a omdlela. Já viděla to co se stane. Ne! To se nesmí stát! A vrhla se k ní. Začala jsem svými pocity ovlivňovat řidiče, ten okamžitě začal brzdit a já ženu ochránila svým tělem. Dopadlo to dobře. Auto se zastavilo pět centimetrů od mého těla.

Vydechla jsem úlevou, uvolnila sevření ve kterém jsem držela tu ženu a podívala jsem se na ni. Celou jsem si ji prohlédla a vydechla jsem nadšením. Nezachránila jsem jen jeden život, ale dva. Je těhotná, ale ještě o tom neví. Měli bychom tedy zavolat sanitku.

Otočila jsem se na lidi a chtěla je o to požádat. Ti však už dávno volali. Záchrana přijela velmi rychle a začala se starat o tu ženu a mě.

„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo. Věnujte se jí! Jooo a dávejte na ni pozor, je v jiném stavu,“ zašeptala jsem na daného doktora a znovu použila svoji schopnost a zmátla jim jejich pocity. Proto jsem mohla velmi rychle zmizet ze scény. Jenže...

„Slečno?“ ozvalo se za mnou.

„Ano?“ otočila jsem se za nádherným, mužským, zvonivým hlasem.

„My musíme vyšetřit i vás,“ usmál se na mě.

„Pane, já...“ chtěla jsem se začít vymlouvat a pak mi došlo, že on bude má spojnice mezi mnou a novým zaměstnáním.

Proto jsem dodala: „Nic mi není, ale jestli o mě máte takový strach, tak vám slibuji, že se zítra budu hlásit u vás v ordinaci a budu žádat o místo zdravotní sestry. Stačí to?“ podívala jsem se po něm.

Zahleděl se mi hluboko do očí a pak řekl: „Beru vás naprosto vážně! Což znamená, že zítra budete očekávána. Jen jediný dotaz, než utečete,“ zaprosil a já věděla, že to pro něj udělám a přikývnutím jsem ho vyzvala k otázce.

„Vaše jméno?“ zašeptal a zpytoval mě pohledem.

„Zatím mě nazývejte neznámou,“ vyhrkla jsem první věc co mě napadlo.

„Neznámá?“ zopakoval po mě a zakroutil hlavou. Nestačilo mu to. Jenže co mu mám jiného říct? Své pravé jméno? To přece nemohu.

Z hlavy se mi kouřilo nad tím jak jsem hledala své nové jméno. A pak jsem požádala o pomoc mé sestry. Jejich vnuknutí bylo rychlé a já vyslovila své nové jméno.

„Jmenuji se Christina Realisová,“ vydechla jsem s potěšujícím úsměvem.

„Výborně, děkuji za krásnou odpověď. Takže zítra jste očekávána,“ mrkl na mě a odcházel.

„Počkat...“ vykřikla jsem.

Otočil se a pozvedl jedno obočí.

„Zapoměl jste se mi představit a říct kam mám přijít,“ oplatila jsem mu mrknutí.

„Mé jméno je Cullen, Carslie Cullen. Doktor v nemocnici u svaté Anny,“ odpověděl mi.

„Děkuji,“ zašvitořila jsem a začala utíkat pryč co nejrychleji mi to mé nohy dovolovali.

Běžela jsem celé tři bloky než jsem se zastavila a vydýchala jsem se. Poté jsem se rozhlédla kam jsem se to vlastně dostala. Naproti mně byl auto bazar. Zakroutila jsem hlavou a vyslala další děkovnou myšlenku k mým sestrám.

S úsměvem na tváři jsem vešla na území bazaru a okamžitě se ke mně vrhl jeden mladík a začal se mě ptát jestli si přeji nějaké autíčko.

Přikývla jsem a on spustil: „Tak máme tady pro vás skvělí výběr. Třeba tady to je velmi... slečno? Děje se něco?“ podivil se, když mě viděl jak sleduji černé BMW.

„Líbí se vám tohle?“ zeptal se podezřívavě.

„Ano,“ přitakala jsem.

„A co vás na něm zaujalo?“ vyhrkl zvědavě.

„Tohle,“ usmála jsem se a ukázala mu malá stříbrná křídla na zadní straně, nad espézetkou.

„Jen kvůli těm křídlům?“ vytřeštil na mě oči.

„Ano!“ přikývla jsem a dodala: „Beru ho!“

„Dobrá, tak tedy, pojďte se mnou, všechno vypíšeme,“ ponoukl mě a já se s radostí vydala s ním do prodejny.

Po podepsání kupní smlouvy a splacení jedné částky peněz jsem byla obdarovaná klíčky, teď už od mého autíčka a tudíž jsem směla vyjet.

S hrdostí jsem sedla za volant a vyrazila. Ke svému domečku jsem dorazila velmi rychle a byla jsem se sebou spokojená. Tedy, ale musím říct, že kdyby nebylo mých sester nevím jak bych dopadla. Asi bledě, měla bych to tisíckrát těžší.

A tak jsem si udělala něco malého k jídlu a vyrazila k mému střešnímu oknu, abych směle pozorovala nebe a hvězdy. Jak jsou dokonalé, okouzlující, chápající a nejvěrnější pro nás... ne! Pro mě už ne! Jak těžké je být tak vzdálena od jejich záře. Musím se s tím smířit a bojovat. Nesmím se vzdát.

Nakonec jsem usnula. A ráno jsem docela spěchala. Musela jsem přece stihnout moji novou práci. Bohu dík moje nové autíčko jelo naprosto perfektně.

Zaparkovala jsem před nemocnicí sv. Anny a vyrazila dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem s úsměvem sestru u recepce.

„Hm dobrej,“ zavrčela na mě.

„Promiňte já jsem se chtěla zeptat kde má ordinaci doktor Cullen, já jsem s ním...“ nedomluvila jsem.

„Pan doktor si nepřeje být rušen takovou...“ tentokrát nedořekla ona, protože se za mnou ozval ten krásný zvonivý hlas.

„Tato mladá dívka byla včera ode mě pozvána na konkurz zdravotní sestry,“ upozornil ji a mě pokynul rukou abych jej následovala.

Učinila jsem tak a nebyla jsem zklamaná.

„Vyzkouším si vás v akci. Zrovna dnes mám vizitu a tak půjdete se mnou,“ povzbudivě se na mě usmál.

Přikývla jsem. Přesně toto jsem potřebovala.

Hned u prvního pokoje jsem věděla, že toto je pravá práce pro mě. Na lůžku ležela postarší žena, která umírala. Věděla, že nemá šanci. Ale byla se svým životem smířena. Stačilo se na ni usmát a poslat ji trochu povzbuzení s velkou dávkou síly proti bolesti. Nemusí se přeci trápit víc než do teď.

V tu chvíli zareagovala a svým teď již zkaleným pohledem se na mě zaměřila a pravila:

„Netušila jsem, že i já budu mít štěstí potkat strážného anděla před svou smrtí. I bez křídel vypadáš naprosto dokonale!“

„Ano paní Williemsová, opravdu se svou krásou podobá andělu,“ souhlasil s ní pan doktor.

„Nejen krásou. Necítíte její sílu? Jak na mě působí? Právě teď mě nic nebolí. Poslala mi sílu,“ nedala se.

„Opravdu vás nic nebolí?“ udivil se.

„Nevypadám na to?“ střelila po něm laškovný úsměv.

„No tedy?“ zvědavě se na mě podíval.

Jen jsem se mírně usmála, mrkla na něj a přistoupila k ní.

„Nebojte se, náš Pán je milosrdný,“ pošeptala jsem.

„Věděla jsem to a nebojte už nikomu neprozradím, že jsi tady. Jen mi prozraď jednu věc. Jak se jmenuješ?“ pohlédla na mě s prosbou.

„Christina...“ šeptla jsem.

„Ne, nemyslela jsem tvé lidské jméno, ale andělské...“ znovu na mě pohlédla.

„Zeptejte se mých sester,“ odpověděla jsem jí.

„Budu si to pamatovat?“ zeptala se.

„Ano, všechno!“ přikývla jsem.

„Dobrá tak já se jich pak poptám,“ usmála se.

„Hlavně je prosím pozdravujte a řekněte jim, že je miluji,“ zaprosila jsem.

„Vzkážu,“ slíbila a poté únavou usnula.

Odcházela jsem z jejího pokoje velmi rozpačitě. Jestli to pochopil tak jsem v háji.

„Krásně jste to s ní sehrála,“ pokýval s uznáním hlavou.

„Děkuji, lidé se musí ukonejšit když umírají,“ mrkla jsem na něj.

„To je pravda! Tak jdeme dál?“ pohlédl na mě.

Jen jsem přikývla.

V dalších pokojích to bylo naprosto v pořádku. Každý pacient měl šanci přežít. Až na jednu dívku. Mladou krásnou hnědovlásku, která ležela na jednotce intenzivní péče. To bude člověk kterému pomůžu. Díky kterému mě můj pán přijme zpět.

„Děje se něco?“ pohlédl na mě s úzkostí.

„Jen jsem se zamyslela. Připadá mi jako kdyby jen spala,“ snažila jsem se usmát.

„To ano, nikdo z nás však netuší jak ji máme pomoci. Snažili jsme se všemi možnými způsoby. Prošla různými operacemi. Získala i nové srdce, ale nereaguje na něj tak jak by měla. Nové srdce v ní reaguje a ona vlastně taky a tak nám tady zůstává. Pro mě je to velmi zvláštní. Chci přijít na to co se to s ní děje. Jenže nemám nikoho kdo by mi pomohl,“ postěžoval si.

„Ráda se zapojím do vašeho výzkumu,“ povzbudila jsem ho.

„Opravdu? Tak to vás beru za slovo,“ usmál se potěšeně a odváděl mě zpět do své kanceláře.

„Mám to tedy brát jako přijetí?“ potěšeně jsem se zeptala.

„Jistě!“ přikývl a dodal: „Nechcete rovnou začít?“

„To bych byla velmi ráda,“ mrkla jsem na něj.

„Dobře, zatím bych tedy začal důkladným pozorováním jejího stavu. Musíme zaznamenat jakoukoliv nesrovnalost. Všechno musí být přesné a důkladné,“ poučoval mě.

„Ano, já vím... jinak nic nedopadne tak jak si myslíme. Každou práci musíte dělat s plným nasazením a když to neuděláte a něco se pokazí budete si to celý život vyčítat!“ dala jsem mu jasnou odpověď o tom co si myslím.

„Jsem rád, že to berete takto. Aspoň vím, že jsem vybral správně a nemusím se bát velkých chyb,“ přitakával si.

Raději jsem pro jistotu mlčela, ale vlastně na to ani nebyla odpověď!

Po práci jsem celá nadšená sedla do auta a jela domů. Konečně se budu na něco moct upoutat a nebudu se proto tolik trápit mojí starou chybou. A možná ji ještě odčiním! No uvidím jestli to Pán vezme jako správnou lítost!

Znovu jsem začala upadat do depresí a tak jsem musela rychle pryč. Obula jsem si sportovní boty a vyrazila na průzkum lesa. To mi zaměstná hlavu a nebudu proto tolik myslet na svůj opravdový domov.

Šla jsem zprvu velmi pomalu, ale nakonec jsem se rozeběhla a to mi bylo osudným. Podjela mi noha a já spadla. A dost nešikovně! Vyvrtla jsem si kotník. Bolest mi nahrnula slzy do očí a z úst mi vyjelo syknutí. Jsem ráda, že jsem nepoužila sprosté slovo!

Pak mi došlo, že si tam chvilinku pobudu. Tedy aspoň do doby než se mi to samo zahojí.

Opřela jsem se zády o kmen a pozorovala přírodu okolo mě, když jsem zaslechla zapraskání větvičky. Lekla jsem se! Za normálních okolností bych se ubránila. Ale takto?

Uviděla jsem pohyb mezi stromy a poté z jejích stínů vyšel pan doktor Cullen.

Vytřeštila jsem oči v němém úžasu, tohle byla pěkně prekérní situace.

Okamžitě si totiž všiml mého napuchlého kotníku a sklonil se ke mně, aby se mi na to podíval.

„To neřešte pane doktore. Za pár minut to bude v pohodě!“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Nebude! Vždyť ho máte příšerně napuchlý!“ nedal se.

„Ale ne!“ kroutila jsem hlavou a měla jsem pravdu, můj kotník už byl skoro v pořádku.

„Jak je tohle možné?“ vytřeštil oči a prohlížel znovu mou nohu.

„Říkala jsem vám, že to nic není!“ usmála jsem se na něj.

„Viděl jsem to!“ zašeptal si pro sebe.

Jak ho přesvědčit o opaku?

„No dobrá! Můžete vstát? Pomůžu vám domů, jestli tedy budete chtít!“ mile se na mě zazubil.

No dá se takovému muži odolat? Nedá!

„To budu velmi ráda!“ vyjelo ze mě a už jsem pomalu stála.

Ze začátku jsme šli mlčky, ale nakonec jsme se přeci jen rozpovídali.

Pan doktor, tedy Carslie rozproudil náš rozhovor.

„Jak jsi se dostala tak daleko?“ zašeptal skoro neslyšně.

„Ráda se procházím a ještě raději běhám, ale dneska mi to nějak nevyšlo!“ přiznala jsem se.

A pak jsem dodala: „A co jste tam dělal vy?“

S úsměvem odpověděl: „Miluji procházky na čerstvém vzduchu. V lese mohu bez zábran přemýšlet.“

„Tak to vás chápu!“ mrkla jsem na něj.

„No a co mi na sebe ještě prozradíte Christine?“ pohlédl na mě.

„U mě není nic zajímavého a tykejte mi,“ zaprosila jsem ho.

„Dobrá budu vám rád tykat, ale vy mi také ano?“ lišácky na mě mrkl.

Jen jsem s ruměncem ve tváři přikývla.

„Tak a teď mi řekni úplně všechno o tobě,“ nedal se odbít.

Zaksichtila jsem se na něj a znovu zavrtěla hlavou.

„Nedej se prosit,“ udělal na mě psí oči. Stejně mu to nepomohlo! Jenže mě znovu překvapil.

„Dobrá, tak ti řeknu všechno o sobě já!

Jsem bláznivý doktor, který rád zachraňuje lidi. Nejen nemocné, ale třeba i chudé a v nesnázích! A tak jsem vlastně přišel k celé své dosavadní rodině.

Mám pět adoptivních dětí. Tři chlapce a dvě dívky! Nejstarší je Emmett, kluk který má rád rošťárny a nikdy se nepřestane smát. Jeho přítelkyní je Rosalie. Mé druhé nejstarší dítě. Velmi krásná a kurážná holka. Jejím o patnáct minut mladším dvojčetem je Jasper. Trošku ostýchavý, ale velmi vnímavý k druhým lidem. Jeho přítelkyně je drzá a věčně rozjásaná. Nikdy ji nikdo neviděl v klidu. Pořád něco vymýšlí a předělává. Vypadá velmi drobně a skoro elfsky. Jmenuje se Alice. No a poslední z mých dětí je Edward. Velmi chytrý, vnímavý kluk, ale většinou vypadá nakrknutě a odtažitě. Nemá totiž rád, když ho někdo příliš otravuje. Potřeboval by holku, která by mu pomohla z jeho zakřiknutí, ale kde ji najít?“ povzdechl si.

S uchechtnutím jsem mu odpověděla: „Tak popros jeho strážného anděla...“

„No vidíš, to je rada? Ale bude to fungovat?“ zeptal se podezíravě.

„Věř mi! A víš co? Zkusíme to spolu. Tedy jestli chceš,“ pohlédla jsem na něj.

„Jasně že chci!“ usmál se na mě.

„Dobrá, tak vítej v mém království,“ mrkla jsem na něj a my vyšli z lesa.

Zalapal po dechu a usmál se.

„Líbí?“ zvědavě jsem ho pozorovala.

„Úchvatné!“ přikývl a kochal se výhledem na můj domeček.

„No tak pojď, jdeme poprosit toho anděla,“ zatáhla jsem ho nedočkavostí za rukáv.

„To k tomu bude něco potřeba?“ podivil se.

„Nech se překvapit...“ zasmála jsem se a opatrně vyšla k domu.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlá 1. kapitola: