Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S.: Nikdy nezapomenu - 2. Kapitola

19.05.2010 (20:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4771×

2. kapitola - Sic erat in fatis

(Tak bylo psáno v knize osudu)

Město se halilo do příjemné tmy a pomalu se loučilo s posledními paprsky slunce. Večerní vítr si pohrával s pohozenými odpadky v opuštěné úzké uličce. Procházel jsem mým rodným Chicagem a míjel podobná zákoutí, která se v pozdějších hodinách promění v semeniště zločinu, než jsem konečně dorazil k masivním dubovým dveřím vedoucím do přízemí staré budovy. Vešel jsem do potemnělé krátké chodby plné bzučivého hluku z vedlejší místnosti. Potřeboval jsem se odreagovat. Potřeboval jsem zapomenout.

A neexistovalo lepšího místa, než-li naší oblíbené hospody U Starýho kozla. S Willem sem chodíme v podstatě od chvíle, kdy nás kojná odstavila. Will je můj nejlepší přítel už od plen, vlastně jsme spolu vyrůstali. Je to syn naší služky a momentálně u nás slouží ve stájích. Ale já ho považuji za bratra a jemu jedinému důvěřuji. Vždycky mě vyslechne a podpoří.

Když jsme se viděli naposledy, plánoval dokonce můj únos, abych se nemusel ženit. S díky jsem odmítnul a ignoroval jeho řeči o poslušném synkovi. Jemu se to mluví. Nemá tolik společenských závazků jako já, bohatý synek slavného sira Masena, který se sem přistěhoval z Londýna i s rodinou před mnoha lety.

A ten největší hlupák pod sluncem.

Ještě pořád vidím celou tu scénu před sebou. Celý ten zpropadený den. A hlavně ji.

Štěstí mi ten den přálo. A já jsem to, aniž bych něco tušil, všechno pokazil. Osud mi ji přihrál do karet, už když nás nechal spatřit světlo světa v ten samý den. Celý svůj život jsem ho za to nenáviděl, a kdyby mi někdo, třeba i Will, řekl, že mu za to jednou budu neskonale vděčný, vysmál bych se mu.

Dveře se otevřely a já pro jistotu vykročil pravou nohou. Věděl jsem, že budu potřebovat notnou dávku štěstí. Moje zasnoubení nebylo tajemstvím ani mezi níže postaveným obyvatelstvem, které tvořilo stálé zákazníky tohoto malého podniku. Doufal jsem, že mě bude zpovídat jenom Will. A ten, že mě alespoň trochu podpoří.

„Á, pan Masen se nám vrátil!“ ozvalo se vedle mě a starý pan Cartwright mě poplácal po rameni. „Jak bylo na starým kontinentě? A co ta slečínka, neukousla vás náhodou?“ smál se mi. Odstoupil jsem od něj a s rozpřaženýma rukama udělal otočku.

„Jsem celý, jak vidíš, Joe,“ smál jsem se s ním. „Další je na mě!“ ukázal jsem na džbán v jeho rukou. To ho alespoň na chvíli zdrží a navíc potěší.

„Ahoj zlatíčko,“ vlípla mi Annie pusu na tvář. Ani jsem se jí nevšiml. Je strašně živá, horší než uragán. Její snědou tvář vždycky zdobí úsměv a z očí čiší energie. Dneska měla světle oříškové vlasy spletené do copů a jako obyčejně bílou halenku a dlouhou červenou sukni. Nepotřebovala drahé šaty – nepatřila k lehkým děvám, které se potloukají po hospodách. Vypomáhala tu. Byla totiž dcerou hospodského.

„Nezapomněl`s na mě?“ ptala se a pokládala dva džbány na stůl. Ruce si otřela do bílé zástěry.

„Jak bych si to mohl dovolit?“ ptal jsem se s lehkou příměsí urážky. „Ukaž se mi,“ chytil jsem jí za ruku a protočil před sebou dokola. „Rosteš nám do krásy, děvče…“ Zasmála se, popadla prázdné džbány a odtančila k otci. Byl sice jen středně vysoké postavy, ale jeho břicho bylo nepřehlédnutelné. Zrovna dotáčel další pivo. Rukou jsem mu pokynul a objednal si také jedno.

Ještě jsem se přivítal s pár lidmi a už jsem zasedal ke stolu. Will se mračil a ani mě neuvítal. Chvíli jsem ho pozoroval a potom se rozesmál. Šlo mu o Annie. Líbila se mu, už když jsme byli malí kluci a potkali ji na louce za domem. Vlasy měla ještě blonďaté, ozdobené věnečkem z květin, a oči pomněnkově modré. Ty jí zůstaly a Will se v nich vždycky utápěl. Teď po mě ale šlehal nenávistnými pohledy. Po chvíli se ale také zasmál a krátce mě objal jednou rukou.

„Kdybys nekasíroval hubičky od Ann, řekl bych, že tě rád vidím…“ mrmlal ve chvíli, kdy mi jmenovaná přinášela plný džbán. Usmála se a taky ho políbila na tvář. Položil si hřbet ruky na čelo, vzdychl a v mdlobách se skácel na lavici.

„Podívejte se co děláte, slečno!“ začal jsem vyvádět a ovívat Willa ubrouskem. Annie se smála na celý šenk. „Doneste ihned kýbl vody!“ rozkázal jsem jí.

„Je mi líto, ctěný pane, ale máme jenom kýbl splašků…“ snažila se mluvit co nejklidněji. Klečel jsem před ní a tiskl si bílý ubrousek k srdci.

„To je jedno, hlavně ho zachraňte!“ křičel jsem. Will se urychleně posadil.

„Jsem v pořádku,“ zahlásil. „Jenom je mi trochu slabo… Neměla byste tam ještě jedno políbení?“ upíral na ní svůj psí pohled.

„Pro takový šašky jako jste vy dva?“ vypískla nevěřícně. „Ani náhodou!“ zasmála se, vyplázla jazyk a odběhla. Nikoho naše scénka nepřekvapovala, už byli na podobné výlevy zvyklí a náramně se bavili.

„Spokojený?“ zeptal jsem se, Willa, když jsme se uklidnili a já se sápal na nohy.

„Náramně!“ povzdechl si a v zápětí se zasmál. Připili jsme si na zdraví. Tohle jsem potřeboval – přijít na jiné myšlenky…

„Dneska bys neměl tolik pít,“ připomínal mi. „Divím se, že ses tuhle vůbec dostal domů…“

„Největší chyby byla, že jsme se rozdělili… Říkal jsem ti, že to není náš dům,“ vyčetl jsem mu zase já. V opilosti se totiž vloupal do domu nějakých postarších lidí. Tvrdil jim, že je jejich syn a bydlí u nich.

„Musíme si dát větší pozor. Mohla ti ujet loď!“

„Mohla, ale neujela,“ bránil jsem se. „Stejně to nakonec skončí tak, že si budeme někde, v zapadlý uličce vyznávat lásku,“ smál jsem se.

„Odstup, Satane,“ uhýbal přede mnou v hraném zděšení. „A co na tebe vůbec doma říkali?“ ptal se mě. Nevrátil se totiž domů, protože mu to ti lidé uvěřili. Mysleli si, že je to jejich mrtvý syn převtělený do cizího těla. Ráno ho s sebou vzali na pole. Neměl ani sílu se bránit, tak prý celý den oral. Nemohl se s námi ani rozloučit.

„Jako vždycky, vždyť víš. Jenom se mě ptali, kde jsem tě prodal,“ střílel jsem si z něj.

„Jak vtipné…“ pronesl suše a znovu se napil. „Divím se, že tě vzali na loď. Když si vzpomenu, v jakým si byl stavu –“

„Ty si něco pamatuješ?“přerušil jsem ho posměšně. Většinou se snaží trochu mě mírnit, ale posledně mu to trochu ujelo. Vrhnul po mně další ze svých naštvaných pohledů.

„Neříkej, že bys nebyl radši, kdyby tě s sebou nevzali vůbec,“ díval se na mě s pozdviženým obočím.

Možná měl pravdu. Ušetřil bych se veškeré té potupy i vyčítavých pohledů od rodičů. Ale na druhou stranu bych nepotkal ji. Moje mlčení si zřejmě vysvětlil jako souhlas, a tak dál pokračoval ve výzvědu.

„Muselo to bejt strašný, jet na lodi s takovouhle kocovinou a cílem…“ Jenom jsem se pousmál:

„Když já to vlastně prospal...“ Will se samozřejmmě rozřehtal jak valach, ale já si ho nevšímal. Kdo by v takovým stavu byl schopnej trávit čas venku na palubě a dívat se na ty vlny, který ustavičně kolíbají s lodí a obracej tak všem žaludek? Možná tak jedině on...

„A jaká je?“ nachomýtla se k nám Annie. Trochu jsem se jí lekl, a to už jsem byl na její rychlá objevení a ještě rychlejší zmizení jakž takž zvyklý. Někdy mě děsilo, že dokáže chodit tiše jako duch.

„Na tom nezáleží,“ vykrucoval jsem se.

„Podle mě jo!“ stála si za svým a Will jen pobaveně přikyvoval:

„Já si taky myslím - jestli je aspoň trochu taková, jak sis jí představoval, tak jsme všichni nahraný...“ Zase ten jeho přiblblej úsměv. Jak jsem mohl jen trochu tušit, že to nebude nějaká slečinka s nosánkem nahoře, která je vzděláná asi jako mravenec a zajímají jí jen poslední výstřelky pařížské módy? I když je pravda, že ty šatky jí moc slušely... Sakra, takový myšlenky jsou nebezpečný!

"No, nebyla až tak hloupá, jak jsme si mysleli," podíval jsem se významně na Willa. Annie se rozchechtala:

„A to jste si mysleli proč? Protože je z významný rodiny, nebo proto, že je to ženská,“ Will dostal významný tik do pravého oka a já rychle vyhrkl něco o možnosti číslo jedna. Dostal jsem po hlavě utěrkou a Will se mi začal smát. Dostal taky.

„Jste neuvěřitelní pokrytci,“ předstírala Ann vztek. „Některý ženský jsou daleko chytřejší než chlapi!“ obhajovala své pokolení.

„Anebo větší potvory, že?“ vysloužil si Will další ránu utěrkou a já musel souhlasit. Kupodivu mě Ann nebacila a zaraženě se na mě dívala. Měl jsem pocit, že měla před chvílí pravdu.

„Ale, ale! No tak povídej, co ti provedla?“ Jí vážně nic neuteče. Poraženecky jsem si povzdechl a snažil se vrůst do židle nebo se aspoň utopit v pivu. Will už taky zpozorněl a oba na mě teď upírali svá modrá kukadla.

„To by vás nebavilo,“ vykrucoval jsem se. Annie si založila ruce v bok a měřila si mě naštvaným pohledem.

„Vážně by to nestálo za nic... Spíš vy povídejte, co se tady dělo,“ snažil jsem se odvést jejich pozornost. Annie mě sice prokoukla a odfrkla si, ale Will se toho hned chytil:

„Vždyť víš, že se tady skoro nikdy nic něděje...“ podíval se a já kývnul. „No, tak to teď už asi nebude pravda, protože se stal zázrak! Julii Marwelovou požádali o ruku,“ vypískl. Já se pokusil neutopit se a vykašlat všechno pivo z plic. Třeštil jsem na něj oči a Ann mě bouchala do zad, což ho zřejmě nesmírně pobavilo.

„To si děláš srandu?! Tu ošklivku si chce někdo vzít? Tak to je konec světa... Nebo má ten chlap nějaký problémy s očima!“ Will se jen pobaveně usmíval a Annie si ho měřila vyčítavým pohledem.

„Vy chlapi jste daleko větší drbny než ženský!“ zlobila se. „A ty jseš, Wille, ze všech chlapů nejblbější!“ osočila ho. Zhrozeně se na ni podíval a ona jen protočila očima. „Copak nevidíš, o co se Ed snaží?“ Will kroutil hlavou a já se jí snažil varovat a zároveň prosit pohledem. „Nechce nám nic říct a ty ho v tom ještě podporuješ. Nemysli si, chlapečku, že tomu unikneš!“ hrozila mi utěrkou. Pak mávla na otce, aby přinesl další pivo a pohodlně se u nás posadila na židličku, kterou ukradla od vedlejšího stolu. „Ale teď říkej, kdo by si jí chtěl vzít?“ vyhrála v ní zvědavost. Začal jsem se nehorázně smát a ona mě znovu seškvařila pohledem tak, jak to umí jen ona. A zřejmě i moje snoubenka a v konečným výsledku asi všechny ženský. Radši jsem přesunul svoji pozornost na Willa a byl vděčný za její zvědavost. No dobře, taky mě zajímalo, kdo by byl takovej sebevrah, aby si vzal tu nejošklivější ženskou na celým kontinentě.

Will se rozpovídal o nějakém starém hraběti, vdovci, který prý už taky dosluhoval a chtěl zajistit dětem novou matku. Docela jsme se bavili, většinou na jeho účet. Jak večer postupoval, jen matně jsem vnímal, jak do mě Ann "nenápadně" lije čím dál víc piva a postupně přidává i trochu té pálenky, na kterou sice neměli s otcem povolení, ale stejně je živila převážně ona. Možná jsem byl i trochu vděčný. Začínal jsem se smiřovat s tím, že Ann jen tak něco nevzdá a i když by bylo lehké Willa oblafnout a opít ho tak, že by zapomněl na nějakou Isabellu, Annie byla tvrdý oříšek a alkoholu se navíc ani nedotkla.

„Ale víš co, aspoň se mu za ní na plese nikdo neotáčel,“ smála se Ann. Pak se otočila ke mně a já jen nasucho polknul. „A teď už nám řekni, co se dělo na tom tvým,“ upírala na mě psí oči. „Bylo to tam aspoň hezký? Kde ses schovával?“

„No dovol, já se neschovával!“ Jenom se smála a tvrdila mi, že mě zná jako svý vlastní boty. Musel jsem s ní souhlasit, měla mě přečtenýho.

„No tak dobře, no! Ale dělal jsem to jen proto, že jsem ji nechtěl ani vidět, vždyť víte.“ Kývli. „No, tak proto jsem chodil tancovat, jen abych se jí vyhnul. Ne proto, že bych se jí bál, byly tam pěkný holky...“ Zatracená utěrka. „Annie, jestli mě nepřestaneš mlátit, nic vám nepovím“ vyhrožoval jsem. Pustila ten malý hadřík z ruky jako by byl napuštěný jedem. Ten se jí asi vsáknul do kůže a ona se ho snažila posílat k řehtajícímu se Willovi pomocí jednoho spalujícího pohledu, ve kterém se všechen jed koncentroval. Někdy z té malé ještěrky šel vážně strach. Teď obrátila pozornost ke mně a naštěstí jen kývla hlavou, abych pokračoval. Radši jsem nedobrovolně začal s vyprávěním, protože jsem nechtěl přijít k úrazu. Nejblíž k ruce jí byl totiž dost bytelný džbán.

„No a pak jsem málem vrazil do jedný holky,“ povzdechl jsem si. Na jednu stranu jsem nemohl uvěřit, že to ze mě Ann vytáhla, ale na druhou stranu jsem to ze sebe potřeboval dostat. „Šli jsme tancovat a ona byla strašně záhadná. Pořád se mě vyptávala, ale nechtěla mi říct nic o sobě. Ani jméno mi neřekla. Jen se ptala, co tady dělám, když jsem až z Chicaga. Tak jsem na ní vysypal, že je tohle můj zásnubní ples a ona se normálně naštvala. Prej proč nejsem s tou svojí, tak jsem jí jako začal vysvětlovat, že jsem jí ještě nikdy neviděl a ani nevím, jak vypadá, protože to dohodli naši. Ona ale furt vyváděla, proč tady tancuju s ní, když je to můj ples. Proč prej radši nejsem se svou vyvolenou...“ odmlčel jsem se. Oba ne mě koukali s očima vykulenýma.

„No a co bylo dál?“ naléhala Ann.

„Já jsem jí tak trochu řekl, že jsem se svojí vyvolenou. Kdybych si mohl vybrat.“ Tentokrát to byla dramatická odmlka.

„Tys jí vyznal lásku!“ vyhrknul Will. No to je doba, než mu to dojde. Ann chvíli vypadala, jako by ani nedýchala, ale pak se jí začaly zvedat koutky a ona jen těžce zadržovala smích. S tím si Will očividně hlavu nedělal. Bratrsky mě poplácal po rameni:

„Máš ty ale štěstí, kluku jeden! On se nám zamiluje na zásnubách... To se jen tak nevidí“

„Já jí ale nemiluju!“ zavrčel jsem.

„Nevšímej si ho. Co ti na to řekla?“ zajímala se Ann.

„Když to nemá cenu. Ne s tímhle,“ pokynul jsem rukou k Willovi. Ann se na něj jen shovívavě podívala a pak upřela svá prosící očka na mě. Aspoň ona by mohla být rozumná a chápat, že jsem to prostě nemohl tušit. Tohle by mě totiž nenapadlo ani ve snu.

„Ona se mi totiž nakonec představila jako Isabella,“ svěřil jsem se jí. Chvíli se na mě nachápavě dívala, pak se udeřila svojí malou dlaní do čela a začala se nehorázně smát. Nezmohl jsem se na nic, jen jsem pozoroval ty dva zrádce vytírající podlahu svými zády v neřízeném záchvatu smíchu. Mohlo mi být hned jasný, že mě Ann taky nepodrží!

„Tak to je... Ježíš! Ale máš vlastně štěstí...“ utíral si Will slzy smíchu.

„Tak to mi pověz v čem?“ ptal jsem se nevěřícně. Prvně se mi směje a teď mi bude tvrdit, že mám štěstí?

„Ty to nechápeš? Když miluješ svou ženu, tak máš velkou výhodu!“ vysvětlovala mi Annie trpělivě.

„Ale já ji nemiluju! A ta... Ta... Isabella mě taky nesnáší!“ hledal jsem správné označení pro toho malého ďábla s andělskou tvářičkou, ale potvora mi nějak nešlo vyslovit. Ale nemiloval jsem ji, to bylo nad slunce jasnější!

„Jenom si to přiznej, miluješ ji!“ povokoval Ann. „A kdybys mi udělal to samý, taky bych tě nesnášela...“

„Ale ona mě ztrapnila přede všema!“ stěžoval jsem si. Annie mě pohladila po tváři:

„Promiň, zlatíčko, ale nenapadá mě nic, co by sis za to nezasloužil.“ Jenom jsem na ní nevěřícně zíral. Tak ona ještě takhle? No to mě podrž.

„Ženská k ženský sedá, viď!“ neodpustil jsem si. Will mě hned opravoval, že se v téhle souvislosti používá spíš vrána, ale byl usmažen hned dvěma vražednými pohledy a tak radši zmlknul.

„Náhodou, chovala se jako malý dítě! Takhle nevyzrálá, drzá, prostořeká a... A nedospělá, jo - nedospělá, chová se jako malý dítě!“ Oba se zase smáli a já nechápal proč. Opravdu se chovala strašně. Ale jak jí slušelo, když se zlobila... Ne! Je to jen malá vychytralá holka, která se mnou normálně zametla. A i když jí to strašně slušelo, neznamená to přece, že ji miluju.

„To už jsi nám jednou říkal. Máš jí prostě plnou hlavu, přiznej si to,“ pronesl Will a pohled upíral někam za mě. Nemá cenu se s ním hádat. Jenom jsem protočil očima a hluboce si povzdechl. Měl trochu pravdu, ale to, že na ni neustále myslím nemusí znamenat, že ji miluju. Prostě mě jen normálně naštvala.

„A jaká teda je? Je pěkná? Jak vypadala - byla hezky oblečená? A byla chytrá, že? No tak, pověz nám o ní!“ žadonila Ann a Will jen souhlasně pokyvoval. Ale co vlastně chtěli slyšet? Že v těch červánkových šatech připomínala oslňující západ slunce, ale ve skutečnosti svojí krásou předčila slunce samotné? Že od teď je středobodem mého vesmíru a já už se naprosto vymykám zemské přitažlivosti? Že můj život bez ní by byl nepředstavitelný, a když mě hlavou jen na malý okamžik probleskne myšlenka, že bych ji neměl už nikdy vidět, srdce se mi rozletí milion chladných střepů, které mě zevnitř bolestivě trhají na kusy? A když pomyslím, že by se jí mělo něco stát, zatrne mi a já bych byl schopný obětovat pro ni život, neboť ten můj je bez toho, aby dýchala, aby její srdce tlouklo, oči zářily jak čokoládové nebe a tichým domem se rozléhal její melodický hlas plný štěstí, naprosto k ničemu?

Pane Bože, To není možný! Přece ji nemiluju...

Zhnusenně jsem odsunul džbán, už jsem ani nepočítal, kolikátý to byl, a pak si vzpoměl na mé dva přátele, kteří jistě čekají na mou odpověď. Dívali se na mě zmateně. Asi jsem přemýšlel moc dlouho, uvědomil jsem si.

„No, hezká byla. A taky pěkně vychytralá!“

„To my víme, ale jak přesně vypadala,“ ptala se mě Annie vytrvale.

„Hnědý vlasy, hnědý oči. Hezky tancovala. Je celkem dost malá, asi jako tady Annie,“ smál jsem se jejímu ukřivděnému výrazu.

„Já nejsem malá,“ bránila se, „jenom jsem tolik nevyrostla. Nemůžu za to, že jste tak vysoký,“ stěžovala si.

„My víme, špunte,“ utěšoval ji Will. „Tak proč jseš furt tak nešťastnej, když je vlastně tak skvělá?“ obrátil svou pozornost na mě. „Podle mě ji teda miluješ, což naprosto nechápu, ale jestli si myslíš, že ne, tak si jí přece nemusíš brát. Ještě pořád by šel ten únos...“ nabízel mi se šibalským úsměvem.

„Ne, díky, to fakt nemusíš. Já si jí ani nemusím brát,“ řekl jsem jen tak mezi řečí. Oba se na mě zvědavě podívali a Will přestal pít:

„A to jako proč? Kvůli tomu na plese?“ divil se.

„Ne. Umřeli jí rodiče, tak mi naši řekli, že si jí nemusím brát. Jestli nechci...“ zabořil jsem pohled do bílé pěny.

„Tak to je skvělý, gratuluju! Chlape, ty máš ale štěstí,“ radoval se Will. Mlčel jsem a pořád hypnotizoval džbán.

„Ty si jí vezmeš, viď?“ ozvalo se nesměle jemným hláskem. Will se přestal usmívat. Vzhlédl jsem k Ann a kývnul.

„Cože? Tak to si děláš srandu, ne?“ poulil na mě oči Will. Jenom jsem pokrčil rameny.

„Pochop, on jí má fakt rád,“ vysvětlovala mu zase tím tichým hláskem.

„Tak tohle mi nejde na rozum. Prvně tvrdí, že jí nemiluje, i když mu to říkáme, a teď si jí chce vzít dobrovolně! Tohle fakt nepochopím...“

„Naši by byli zklamaní, kdybych si jí nevzal. A já taky neříkal nic o tom, že je mi lhostejná,“ připomínal jsem mu. Možná ta zamilovanost opravdu nebude až takový nesmysl. Ale to bych nikdy nahlas neřekl. „Navíc teď někoho potřebuje. Má jenom sestru, která už je taky zasnoubená, takže s ní asi nezůstane dlouho,“ líčil jsem dál její strašlivý osud a zároveň hledal vhodnou výmluvu. Tak nerad jsem si představoval, jak teď musí trpět. Nejradši bych si to s ní vyměnil, kdybych mohl. Takhle jen doufám, že ji dokážu alespoň nějak utěšit a pomoct z toho nejhoršího.

Will se mi ještě dlouho divil, ale nakonec musel uznat, že to je to jediné, co mohu udělat. Rodiče měli vážně radost, že jsem k tomu přistoupil takhle. Najednou jsem si na něco vzpoměl:

„Hele, naši mi to už slíbili, ale vy musíte taky,“ podíval jsem se do jejich zmatených obličejů. Po chvíli oba kývli. „Nesmíte jí říct, že jsem měl na vybranou,“ mluvil jsem k nim naléhavě. Oba naštěstí souhlasili, takže jsem neměl sebemenší důvod mít strach. Věřil jsem jim. Aspoň do chvíle, kdy se mi Will svěřil, že jí vlastně fandí:

„Ta už tě má pod čepcem, chlapče! Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale našeho Edíka zkrotila jedna malá ukecaná holka,“ smál se, až se za břicho popadal. Nevěděl, že mám utěrku...



Předchozí

anetanii

Rosalie7

Další

Upozorňujeme: postavy, místa i čas jsou smyšlené!

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek P.S.: Nikdy nezapomenu - 2. Kapitola: