Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S. Miluji tě... 2. kapitola

09.11.2010 (16:45) • Enutka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1118×

Už uběhlo několik dnů, možná dokonce i týdnů, a já pořád dokola četla Jacobův dopis. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dal si s tím tu práci a napsal mi dvanáct dopisů, které budu po jeden rok dostávat. To je ten nejkrásnější dárek, který mi mohl dát. Byla jsem šťastná, ale ne na dlouho. Došlo mi totiž, že tohle nebude trvat věčně. Dvanáct dopisů jako důkaz, že na mě nezapomněl, a že mě miluje a co potom? Celý jeden rok budu žít ve světě, který nikdy nebude reálný. Někteří lidé by mi řekli, že jsem pesimistka, ale tohle není pesimismus! To je holá pravda. Budu žít ve falešné naději a ta se mi rozplyne ve chvíli, kdy přijde poslední dopis od Jacoba. Když jsem si to uvědomila, začala jsem plakat. Uslyšela jsem tiché kroky a v tu chvíli u mě seděla máma.

„Zlatíčko, vím, že ti Jacob chybí, ale takhle nemůžeš dál žít!“ řekla máma.

Bez jediného slova jsem jí podala dopis a ona se začetla. Ani ne za dvě vteřiny zvedla oči od dopisního papíru a podívala se na mě s bolestným výrazem ve tváři. Máma mi jednou vyprávěla o tom, jak od ní táta odešel. Totálně se zhroutila a Jake mi to potvrdil. Že by se to dědilo? Aspoň ví, jak se cítím.

„Mami, já už prostě nemám sílu žít,“ řekla jsem jí mezi vzlyky. „Poslední zbytek energie jsem vyplýtvala na tu oslavu.“

„Renesmé, já vím, jak se cítíš a asi je blbost radit ti něco, co jsem já sama předtím nezvládla, ale ty víš, že tě Jake miluje a určitě by nechtěl, aby ses trápila. Vždyť ti to píše i v tom dopise.“

„Já vím, ale ta bolest je nesnesitelná! Je to, jako by kus mě chyběl a já nemůžu tu druhou polovinu nechat někde jinde a sama si žít svůj vlastní život,“ řekla jsem.

„Ale ty musíš, jinak to nikdy nepřekonáš!“

„Já nechci nic překonávat! Dokonce si s tebou teď nechci povídat. Já už prostě nechci nic, než aby mě ta bolest zabila,“ řekla jsem a máma na mě zírala s vytřeštěnýma očima.

„Renesmé, takhle nesmíš mluvit!“

„A proč bych nemohla? Copak ty si nechtěla nic jiného než umřít?“ zeptala jsem se.

„Protože ti to říkám. A ne, nechtěla. Protože jsem myslela na své rodiče, ale tebe něco takového jako jsou rodiče vůbec nezajímá!“ řekla mi a neměla ani tušení, jak mě to zabolelo.

„Jdi pryč,“ řekla jsem jí a přehodila si přes hlavu polštář.

Ještě chvíli tu seděla a pak odešla. Rozhodla jsem se, že půjdu za tetou Alice. Poslední dobou jsem si s ní rozuměla víc než s tetou Rose. Byla mi oporou, i když nikdy nezažila to co já nebo máma. Sice mi říká, abych se přes to už dostala, ale kdo ne? Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. Alice seděla na posteli a dívala se na mě. Skočila jsem na postel a stulila se k ní.

„Proč mě nikdo nechápe, Alice?“ zeptala jsem se.

 „Tvá máma tě chápe a ty ji vyháníš. Proto se tě radši nikdo chápat nepokouší, protože ví, že bys je odehnala.“¨

„Fakt? Jsem děsná! Vidíš co se všema provádím?“

„Ness, měla by ses jít Belle omluvit. Ona je ta, která ti teď rozumí ze všech nejvíc. Já ti můžu poradit, co bych dělala, ale nevím jaké to je,“ řekla.

„Zajdu za ní. Alice, kolikátého je dnes?“ zeptala jsem se.

„29. září,“ řekla Alice a já na ni koukala. Připadá mi to jako včera, co jsem dostala dopis od Jacoba.

„Hmm... úplně jsem zapomněla popřát mámě k narozeninám.“

„To je dobře. Já to udělala a málem mi utrhla hlavu,“ řekla a začala se smát.

Normálně bych se taky zasmála, ale pořád jsem byla zaražená tím datem. Čeká mě další dopis. Další utrpení, další myšlenky na téma Jacob. Ne, že bych na něj normálně nemyslela, ale je pro mě těžké myslet na to, že jsem čím dál blíž dvanáctému dopisu.

„Co se děje?“ zeptala se starostlivě Alice.

„Alice, za dva dny dostanu další dopis,“ řekla jsem jí. Nejdřív na mě koukala a nevěděla, o co jde, ale pak jí to došlo. Ona byla jediná, koho jsem v den svých narozenin pustila do svého pokoje.

„A není to dobře? Nejsi ani trochu zvědavá, co ti píše?“

„Jasně, že má zvědavost je velká, ale jsem čím dál blíž poslednímu dvanáctému dopisu,“ řekla jsem a po tváři se mi skutálela slza.

„Neplač. Ness, uvidíš, jednou se stane něco, co navždy rozzáří tvůj obličej,“ řekla Alice.

„Zkus mluvit na rovinu. Pořád mluvíš jen v hádankách! A mně už nic nepomůže. Jacob se nevrátí a já bez něj nebudu šťastná,“ řekla jsem.

„Já vím,“ řekla prostě a to mě rozzuřilo.

Bez jediného slova jsem vstala a vyšla z pokoje. Musím něco dělat, ale co? Už vím. Strašně dlouho jsem zanedbávala Emmetta. Několikrát mě prosil, ať s ním jdu dělat blbiny. Myslím, že to teď potřebuju. Šla jsem dolů, kde seděl a čekala, jestli se otočí. Šla jsem až k sedačce, ale on mě neslyšel. To jsem se naučila od Jaka. Jít neslyšně a Emm byl teď zaneprázdněný televizí, takže ani pořádně nedýchal.

Nahnula jsem se k jeho uchu a zakřičela: „Emmette!“

Lekl se tak, že málem spadl ze sedačky. Musela jsem se zasmát.

„Tohle mi nedělej. A teď mě nech, musím se dívat na zápas,“ řekl.

„Dobře, omlouvám se. Jen se hrozně nudím a nikdo se mnou nechce na lov,“ řekla jsem a nechala ukápnout slzu, aby mé divadlo bylo dokonalé.

„Ten zápas mě stejně nebavil. A na lov bych už měl zajít,“ řekl Emm.

„Dobře, Vsaď se, že ulovím většího medvěda než ty,“ řekla jsem.

„Hmm... myslím, že by sis měla jít lovit nižší zvěř a medvědy přenechat zkušenějším,“ řekl Emmett.

„Já vím, ale zrovna tady nikoho silného a zkušeného nevidím, takže to nemám komu přenechat,“ řekla jsem a Emm se zakřenil.

Vyběhla jsem z domu a Emmetta jsem slyšela za sebou. Běžela jsem dál, než bylo nutné, ale Emmetta nebaví lovit mršiny, jak tomu říká. Zastavila jsem se, když jsem ucítila vůni krve.

„Ten větší je můj,“ řekla jsem.

„O tom si můžeš nechat leda tak zdát,“ řekl Emm a oba jsme se rozběhli s úmyslem skolit toho největšího méďu.

Emmett je sice obyčejně rychlejší než já, ale dnes jsem do běhu dala všechno a předběhla jsem ho. Oba jsme běželi, jak nejrychleji jsme mohli a zanedlouho jsem uviděla medvěda. Bez váhání jsem se na něj vrhla, ale Emmett se nedokázal smířit s tím, že by prohrál a vrhl se na něj ve stejnou chvíli, jako já. Samozřejmě se jaksi netrefil a shodil na zem mě. Ležela jsem pod ním a začala jsem se smát.

„Dobře, tak je to nerozhodně,“ řekla jsem.

„Ani náhodou. Ty nemáš nic, ale já mám jako úlovek tebe,“ řekl a skláněl se k mému krku s vyceněnými zuby. Okamžitě jsem ztuhla a nebyla jsem schopna slova.

Emmett se mé reakci začal smát.

„Lekla ses?“ zeptal se a zase se začal smát.

„Ty jsi neuvěřitelný,“ řekla jsem a smála jsem se s ním.

Pak už jsme nesoutěžili tak přehnaně. Každý jsme si ulovili medvěda a nějakou snadnou kořist. Už jsem zapomněla, jak je fajn dělat blbosti s Emmettem. Začalo se stmívat takže jsme se rozběhli zpět k domu, aby táta neměl starost. Doběhla jsem domů a táta se nesouhlasně mračil.

„Pozor! Budeš mít z toho mračení vrásky,“ řekla jsem a Emmett málem bouchl smíchy.

„Proč si mi neřekla, že jdeš pryč?“

„Jsem dospělá a byla jsem s Emmem, takže nechápu, proč bych tě měla o všem informovat.“

„Pořád jsem tvůj otec,“ řekl.

„Jo? Fakt? Neříkej. Já jsem si toho všimla, ale nemůžeš mi bránit jít na lov. Jsem unavená, jdu si lehnou. Jestli mi to teda dovolíš,“ řekla jsem.

Nečekala jsem na odpověď a šla jsem do domu. Běžela jsem rovnou nahoru, protože jsem po té výměně názorů s tátou neměla náladu na zpovídání se mámě. Vůbec je nechápu. Když sedím v pokoji, tak jim vadí, že nechodím ven. Když jdu na lov s Emmettem, taky jim něco vadí. Dneska už to nebudu řešit.

Šla jsem se osprchovat, ale netrvalo mi to tak dlouho, jak jsem chtěla. Oblékla jsem se do tepláků a tílka a šla si lehnout. Ani nevím jak, ale sotva jsem ulehla, už jsem se ocitla v říši snů.

 (...)

Když jsem se vzbudila, bylo už poledne. Vůbec se mi nechtělo vstát, ale dnes mám pomáhat Esme s rekonstrukcí nějakého domu. Nikdo neví, co s ním zamýšlí, dokonce ani já ne, ale hrozně mě baví pomáhat jí, takže se o to moc nezajímám.

Sešla jsem dolů do kuchyně a Esme mě uvítala zářivým úsměvem a palačinkami s jahodami. Lidské jídlo moc nemusím, ale palačinky si dám kdykoliv. Vychutnávala jsem si tu dobrou snídani ­– no, spíš oběd – a divila jsem se, kde se babička naučila tak dobře vařit.

„Babičko, je to moc dobré,“ řekla jsem. Ona se na mě jen usmála a sedla si naproti mě.

„To jsem ráda, že ti chutná. Můžeme vyjet nebo si ještě něco potřebuješ zařídit?“ zeptala se.

„Ne. Jen dojím a můžeme jít,“ řekla jsem. Dala jsem si do úst poslední kousek palačinky a šla jsem ke dveřím.

Celý den jsem jen chodila z jednoho pokoje do druhého a dělala si poznámky, co a jak by se tam hodilo. Esme byla nadšená, že jsem si v jejím koníčku našla také zalíbení. Dokončily jsme všechno, co jsme potřebovaly asi v sedm večer. Jely jsme zpět domů a přitom jsme si povídaly o vylepšení domu. Doma na nás čekal Carlisle a táta. Šla jsem hned do svého pokoje, protože i když jsem dnes spala do oběda, byla jsem unavená. Napustila jsem si vanu a ponořila jsem se do ní. Celá koupelna byla provoněná mým oblíbeným jahodovým šampónem. Chvíli jsem tam jen tak ležela, ale málem jsem usnula, takže jsem vstala a oblékla se do tepláků na spaní a tílka. Lehla jsem si do postele, a jako včera jsem hned usnula.

Probudila jsem se do velmi deštivého rána. Oblékla jsem se do pohodlné teplákové soupravy a šla jsem dolů za ostatníma. Našla jsem tam pouze Emmetta a Jaspera. Sedla jsem si mezi ně na sedačku a oba se na mě podívali.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic. Co by bylo?“ řekl Emm.

„Jestli vám tu vadím, tak půjdu do svého pokoje,“ řekla jsem a chtěla jsem se postavit.

„Ne, v pohodě. Dneska vypadáš skvěle,“ řekl Jasper.

Chvíli jsem tam s nimi seděla, ale moc mě to nebavilo. Vyšla jsem ven a posadila se na schody. Byla zima, ale naštěstí přestalo pršet. Seděly jsme tam obě dvě. Já a moje špatná nálada. Poslední dobou jsme hodně dobré kamarádky. Potřebovala bych nějaké rozptýlení jako včera nebo předevčírem. Z mého přemýšlení mě vytrhla máma. Posadila se vedle mě na schod a dívala se na mě s tuctem emocí ve tváři.

„Ahoj,“ řekla.

„Ahoj,“ řekla jsem bez zájmu.

„Jak se dnes máš?“ zeptala se a objala mě kolem ramen.

„No, ujde to.“

„Nechtěla by sis se mnou popovídat v soukromí?“ zeptala se.

„Teď ne, mami, potřebuju být sama,“ řekla jsem.

„Dobře. Tak já tě nechám,“ řekla, postavila se a odešla.

Otočila jsem se, abych se podívala, kam šla a mé oči okamžitě zabrousily na plochou obálku, která ležela na schodě vedle mě. Vzala jsem ji do ruky a otočila ji. Okamžitě jsem věděla, co v ní je. Další dopis od Jacoba. Pomalu jsem ji otevřela a vytáhla dopisní papír. Kromě něj tam byl nějaká klíč, ale tím jsem se teď nezabývala. Nadechla jsem se a pustila se do čtení.

Moje milá Renesmé.

Moc bych si přál, abych mohl být teď s tebou a vidět, jak se budeš tvářit, až se dozvíš o překvapení, které jsem pro tebe nachystal. Je to dar ode mě a od Esme, takže nedělej scény a hezky za to poděkuj. Jak se ti líbil včerejší den? Užila sis ho? Doufám, že ano. Tvůj dárek není daleko. Zkus jen zapojit svou fantazii a přijdeš na to. Doufám, že se ti bude líbit a krásně si ho vylepšíš. Nezapomeň svůj dárek pořádně oslavit a užít si to! Hrozně mi chybíš a netruchli kvůli mě. Když ti bude smutno, hledej mé srdce, nechal jsem ho u tebe. Jacob.

                                                                                                    P.S. Miluji tě...

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek P.S. Miluji tě... 2. kapitola: