Ok. Díky vám jsem si pospíšila s touto povídkou. Tady je další dílek. Tento díl je věnovám všem, co čtou tuto povídku, ale i těm, co se moc nezalíbila. Co se bude dít dál? Jak se se vším vypořádají Cullenovi? V tomto dílku na vás čeká opět několik pohledů. Často se tam pohledy střídají, a to proto, že vám tato osoba vždy situaci nejlépe vysvětlí. PS: Opět chci tuto povídku věnovat hlavně Shindeen, za to, že mi pomáhá opravovat články. Také jí tímto chci poděkovat za krásný obrázek do mého shrnutí. dcvstwilight
24.02.2011 (08:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3886×
Označená 4. kapitola
(Ztracená dcera)
Pohled Alice
Jak se cítíte, když ztratíte člověka, který je vám tak blízký, že byste byli ochotni pro něj položit život? Smutně? Máte nervy na celý svět? Jste zdrchaní? Nejíte, nespíte, pořád jen brečíte? I když se snažíte pláč zadržet, tak vždy si ty zákeřné slzy najdou cestičku, aby mohly stéct po vaší tváři? Tak si představte, jak se cítím asi teď já. Smutná, naštvaná, ale i šťastná. Proč? Je to ona. Je to ona. Ale jak se sem dostala? Nemá být ve Volteře? Pochybuji, že by ji Aro, ten starý důchodce, pustil jen tak do světa. Co tady ksakru dělá Renesmé? Tolik otázek a žádná odpověď.
Pohled Edward
Je to ona. Je to ona. Ale jak se sem dostala? Nemá být ve Volteře? Pochybuji, že by ji Aro, ten starý důchodce, pustil jen tak do světa. Co tady ksakru dělá Renesmé?
Doléhaly ke mně Aliciny myšlenky. To nemůže být Renesmé, ne, to… nejde. Je ve Volteře. Ale ona má na ruce náramek. To nemůže být pravda.
Pozoroval jsem ji celou přestávku, ostatně - to všichni od našeho stolu. Sedí od nás jen tři stoly. Mám hroznou chuť běžet k ní a obejmout ji. Sedí tam a ani neví, že má svou rodinu tak blízko. Čte si nějaký časopis. CosmoGirl. No jasně, holčičí časopis o módě. Rose si ho objednává taky. Najednou se otočila, když jsem se kouknul za ní, uviděl jsem Darena. Co jí asi udělal? Otočila svůj obličej zpět a protočila oči. Zase se otočila, to už to nevydržela a stoupla si. Šla k němu. Co jí provedl?
Pohled Renesmé
V tom časopisu není nic nového. A ještě ke všemu kluci. Pořád mi házejí do zad koule papíru s telefonními čísly. Otočila jsem se a uviděla Darena. Udělala jsem na něj ksichtíka a otočila se zpět. To budu celý den protáčet oči nebo co? A znova. A znova. A už toho mám dost! Zvedla jsem se a šla k Darenovi. Cestou jsem sebrala jednu kouli papíru.
Došla jsem k němu a řekla: „Ahoj, Darene, jak se máš?“
Byl zaskočen mou reakcí. „Teď už dobře.“
„Nepovídej?“ Teď se budeš mít blbě chlapečku, sedla jsem si mu na klín a dělala na něj kukadla. Zřejmě to nečekal, a tak si to nechal líbit. V nestřeženou chvíli jsem mu tu kouli papíru strčila do pusy. Koukal jak vyoraná myš.
„Teď si to pořádně zapamatuj. Já nestojím o nějaký týpky, co tu holku využijí a pak ji opustí. Jasný? Takže ty u mě nemáš šanci.“ To nečekal, to byl podpantoflák.
„Ja… Ja… Jasný.“
„Ok.“ Uf, vzal to celkem dobře, až na tu srdeční zástavu. Chudák, bude mít doživotní trauma, ale jak se říká, to se vsákne. Zazvonilo. Musím do třídy, mám biologii. To bude super hodina. Jak já nesnáším představování. Doufám, že to bude tak jako první hodinu.
Pohled Edwarda
Ta holka je ale dračice. Nechtěl bych být Darenem. Chudák kluk. S ní bude ještě sranda.
No jo, Emmett. Ten aby nemyslel jen na blbosti.
„Emmette, přestaň myslet na ty tvoje ptákoviny a maž na hodinu, bude zvonit.“
Jak jsem řekl, tak udělal. Neunikly mi ani ty jeho kyselé obličeje. Biologie. Super, co asi bude mít Renesmé?
Pohled Renesmé
Šla jsem na svoji hodinu. Biologie. Vešla jsem do třídy a ihned se na mě stočily všechny pohledy. Zvonilo a já zrovna vcházela. Došla jsem až k učitelskému stolu.
„Á, slečna Carliová, tak byste se nám mohla představit, co myslíte?“ Oh, můj Bože, ne!
„Tak jo. Ahoj, jmenuju se Renesmé Carliová a přistěhovala jsem se sem z New Yorku. Neznám svou rodinu, jelikož jsem přišla z dětského domova.“ Opět jsem jim přeříkala svou vymyšlenou verzi a to jim stačilo.
„To je mi líto, slečno. No, nedá se nic dělat, tak se posaďte vedle Alice, jinde místo není. Pokuste se chytit výkladu, prosím.“ Jen jsem pokývala hlavou a šla si sednout k Alici.
„Ahoj, jsem Alice, ale mě už vlastně znáš,“ řeklo to dítě elfa.
„Jo, znám.“ Je milá, ale jen v malých dávkách. Celou hodinu jsme neprohodily ani slovo. Jen jsem poslouchala učitele. Zase mi na lavice lítaly papírky. Já se jich snad nikdy nezbavím.
Hodina utekla rychle a já jsem jela domů. Pak jsem si zašla na menší nákup. Tam jsem byla asi do šesti hodin. Udělala jsem si večeři. Umíchala jsem si vajíčka. Když jsem se najedla, talíř jsem dala do dřezu a opláchla ho. Potom jsem se vydala do koupelny. Tam jsem si pustila horkou sprchu. Po pěti minutách jsem to vzdala a napustila si vanu. Po dlouhé koupeli jsem byla donucena vylézt ven z vody, jelikož bych asi nastydla. Ta voda začala být ukrutně studená. Vylezla jsem z vody a jen v županu jsem šla do pokoje. Byla jsem po dnešku unavená, a tak jsem se nezdržovala s věcmi na sebe. Ihned jsem si vlezla do postele a usnula.
Zdál se mi sen o mně a nějakých lidech. I když… Nebyli to tak docela lidi. Byli to upíři. Bylo jich osm. Naproti nim stálo v přesile asi dvacet upírů. Nechápala jsem tento sen. Ale to já nechápu nikdy. V jedné postavě jsem dost dobře rozeznala Alici. Alici Cullenovou. Tak Cullenovi mi lezou už i do snů. Najednou jsem byla na nějaké louce a smála se. Za námi vyběhl nějaký vlk, hnědý kožich a hodně velký… Pak se sen rozplynul a já padala do tmy. Padala jsem dlouho. Křičela, i když jsem věděla, že to je k ničemu.
Probudila jsem se s křikem. Pomalu jsme si začala uvědomovat, že to byl jen sen. Jen sen, jen sen, jen sen. Uklidňovala jsem sama sebe. Nic nechápu. Proč se mi zdálo o vlcích? O Alici? Proč? To je jedno. Ihned jsem to hodila za hlavu. Nebudu si s tím lámat hlavu. Vždy se mi zdá o kravinách a to já nechápala nikdy. Kdysi mi Heidi říkala, že se jí jako malé pořád zdálo o lesích. Taky to nechápala, tak proč bych to měla chápat já? Zase jsem si lehla do polštářů a usnula. Tentokrát se mi zdálo o lese, louce a přírodě kolem. Taky malé holčičce. Měla kudrnaté, krátké vlásky. Výrazné rysy v obličeji. A hnědé oči. Smála se a byla šťastná. Běhala kolem dokola na louce, trhala kvítí. A já ji znala. Dokonce lépe, než si myslíte. Zdálo se mi o ní.
O mně.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Označená 4. kapitola:
No, začíná se to řádně rozjíždět
Takže... Cullenovi už ví, že Renesmé je ta jejich Renesmé, která za neznámých okolností skončila ve Volteře (píšu to správně... nebo ne? ) No, kdybych já zjistila, že má dcera, popřípadě neteř, kterou jsem bůhví kolik let neviděla... No já bych jí asi na místě skočila kolem krku Zajímá mě, jak jsi to vymyslela dál. No jo, ty mé komentáře stojí za prd, ale člověk už chce být co nejrychleji na další kapitole a komentování flinká mno . Povedené, vážně.
ať už si spojí jedna a jedna dohromady! vždyť to není až tak těžký myslet...
Krásne, chudinka Renesmé, len sa mi zdá, že väčšinu svojho života venuje nakupovaniu. Idem na ďalšiu, je to skvelé!
to je roztomilý :D (jsem cvok, nemůžu si pomoct! hned si přečtu další!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!