Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 34. kapitola s epilogem

30.12.2011 (19:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2384×

Pohled Renesmé

Do oken pražilo slunce a venku vedro jako na Sahaře. Seděla jsme s Jakem u snídaně a jedla cereálie. Bez těch nedám ani ránu. Ani jsem nesledovala jak dlouho už to jít. Většinu času jsem stejně trávila tím, že jsem pozorovala svého… můj Bože, svého manžela! Už od včerejška je Jake mým manželem. A on nedělal také nic jiného a nic zábavnějšího než mě pozorovat, jak se začervenám pokaždé, když mě nachytá, jak se na něj ohlédnu. Pokaždé zrudnu.

Chtěla jsem si dát do úst další lžičku cereálií, ale najednou jsme prostě musela vyskočit a běžet do koupelny. Můj žaludek mi ohlásil, že žádný další příděl cereálií se konat nebude. A to, co už jsme do sebe nasoukala, půjde ven.

Shýbala jsem se nad mísou a všechno vyvrátila.

Ještě chvilku jsem seděla na zemi, kdyby si můj žaludek rozmyslel a chtěl vyhodit ještě něco. To už je druhé ráno, co jsem vyvrátila obsah svého žaludku pryč. Nemám chuť si hrát, poslala jsem mu v myšlenkách. Kdyby mi teď táta četl myšlenky, myslel by si, že jsem vyhodila i mozek. Byla jsem úplně mimo. Jake se chtěl vrátit na pevninu a jít k doktorovi. Já jsem to však zamítla. Nesnáším doktory.

Když jsem usoudila, že se můj žaludek umoudřil, opláchla jsem si obličej a vrátila se k Jakovi. Přímo jsem se svalila k němu na sedačku a opřela se. Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se na mě dívá a pak ucítila pohlazení na ruce. Unaveně jsem se donutila pootočit hlavu a otevřít oči. Ten je utrápený výraz mě ubíjel.

„K doktorovi nejdu, jasné?“ řekla jsem rovnou.

„Ale proč ne? Ness, už čtvrtý den tu chodíš jako mrtvola, jde na tobě poznat, že se něco děje! Nechci se na tebe takto dívat!“ vyšiloval. Nechala jsem ho, ať si křičí, nemám náladu na hádky. Zvedla jsem se a odešla do kuchyně. Za ty dva týdny, co tu jsme, tu už několikrát bylo pár lidí, co nám doplnili zásoby a uklízí tu. Byla jsem proti tomu, aby tu i uklízeli, ale táta s mámou se nenechali odbít. Máme si to tu užívat, ne se trápit s úklidem. Prý…

Vzala jsem si jen suché pečivo a sklenici studené vody. Nechci skončit opět v koupelně. Když jsem to do sebe nasoukala, a stejně jsem nesnědla všechno pečivo, odebrala jsem se do ložnice. Zkusím co nejvíc spát. Jake bude koukat na televizi. Úžasné líbánky.

Máme se tu mít krásně, navzájem se obletovat a hýčkat se. Ne, já už druhý den trávím nastěhovaná v koupelně. Tedy, spíše každé ráno. To bude něco přechodného. Do dvou dnů to přejde, určitě.

Zalehla jsem do postele a snažila se usnout. Marně. Nejméně čtvrt hodiny jsem se jenom převalovala na posteli a nemohla usnout. Zatracený časový posun! Když se to nepovedlo ani po dalších pěti minutách, vzdala jsem to úplně. Zase jsem se zvedla do sedu. Všude po pokoji ležela snad stovka vytahaného oblečení. Mohla bych tu poklidit, napadlo mě. Na zemi byly samé kraťasy, tílka a trička bez rukávů. A spodní prádlo, heh. Vše, co se ještě dá nosit, jsem roztřídila od věcí, které se nosit už nedaly. Udělala jsem nám hromádky a potom jsem se podívala, kolik oblečení nám ještě zbývá. Tak na týden, řekla bych. Přehrabala jsem celý kufr, protože jsem nemohla najít jedno oblíbené tílko. A já ho prostě musím najít, a jestli mi ho Alice nezabalila, utrhnu jí hlavu i přes telefon! Nebylo tam. Místo toho tam bylo jiné, také jedno z mých oblíbených – a jedno z oblečení, které můžu nosit víckrát, protože mi to Al dovolila – a hned jsem si ho převlíkla, protože to tričko, které jsem měla na sobě, už bylo také propocené. Venku je strašné horko, a když jsou otevřené dveře ven, je vedro i tady. Šla jsem se na sebe podívat do zrcadla, ale můj pohled spadl na něco, co mi tam nesedělo. Moje bříško bylo… mírně vypouklé. Že bych přibrala pár kilo navíc? Blbost, skoro do sebe už několik dní nic nedostávám a čtyři dny za sebou… zvracím. To bych měla spíše strádat, ne? Spíše bych měla ještě něco sesunout dolů. Z toho málo, co na sobě mám. Emmett říká, že jsme kost a kůže. Ale to mám v genech.

Moment. Ale v koupelně skončím vždy jen ráno.

V tu chvíli se mi zatočil svět a já si musela sednout. Chladná zem mi na moje rozpálené tělo udělala dobře. Stále jsem tomu nemohla uvěřit, to musí být blbost. Po čtyřech jsem se doplazila ke kufru, kde jsem vyhrabala svou taštičku s hygienickými potřebami. Byla tam i krabička s tampóny. A kalendář. Bože, to už to je tak dlouho?! Vždyť jsme… jo. My jsme nezodpovědní. Jen jedinkrát jsme si nedali pozor… táta bude zuřit. A přizabije mě. Ne, nepřizabije, na mě si počká devět měsíců, ale Jake to schytá hned.

Ať jsem počítala, jak jsem počítala, stále mi tam přebývalo necelých čtrnáct dní. Znovu jsem se postavila a zkontrolovala své bříško. V tu chvíli se otevřely dveře. Okamžitě jsem se otočila a tričko shrnula dolů. Doufám, že si ničeho nevšiml.

„Co to vyvádíš, nechtělas jít spát? A tys tu mezitím uklízela,“ zkonstatoval, když si všiml, že se nikde neválí oblečení.

„Jo, nemohla jsem usnout,“ řekla jsem mu na vysvětlenou. Díval se na mě nedůvěřivě. Koukal na mě z pod řas takovým tím šibalským a „něco-tušícím“ výrazem.

„Renesmé,“ začal a mě naskočila husí kůže. Tohle nevypadá dobře. „Co jsi dělala u toho zrcadla a proč sis prohlížela břicho?“ zeptal se mě narovinu. Viděl to všechno. Porozhlédl se po pokoji a uviděl můj vyhrabaný kufr a na vrchu tamto. Ihned jsem vytřeštila oči a běžela je schovat do tašky. Trapnější to být nemůže, vážně ne.

„Heh,“ dostala jsem ze sebe. Pouze.

„Nechceš mi to vysvětlit? Vůbec, ale vůbec se mi to nelíbí,“ řekl jako poslední a já věděla, že mu to budu muset oznámit. Mně samotné se tomu ještě nechce věřit, ale už to budu muset říct i jemu.

„Jakeu, já… no, doufám, že Alice schovala dětský dupačky,“ řekla jsem mu. Vytřeštil oči. A běžel ke mně. Chytil mě za ramena tvářil se šíleně a šťastně zároveň.

„Ty, ty jsi těhotná?!“ zeptal se mě a mírně se mnou zatřes.

„Hm…“ řekla jsem pouze.

„Tak jsi těhotná?!“ dožadoval se odpovědi. Bylo na něm znát nadšení.

„Hm, jo!“ vykřikla jsem a v tu chvíli už mě drtil ve svém objetí. Byla jsem šťastná! Já budu znovu matkou! A tentokrát své dítě budu střežit jako oko v hlavě, nedovolím, aby se mu stalo něco jako Vivien.

„Nechceš jít domů? Říct to ostatním a navíc, stýská se mi po malé,“ navrhl Jake. Je to tvrdý chlap, ale pokud jde o rodinu, je jako holka. Ale tak to má být.

„Fajn, zařídím letenky, ty… no, zabal věci a trochu pokliď,“ vrátila jsem mu a už telefonovala na letiště. Než jsem všechno zařídila, Jake už posedával a polehával na sedačce. Nudil se, ale jestli nechce domů běžet po mořském dně, bude to muset vydržet.

Konečně jsme vše zařídila a my mohli jet. Na dopravu na letiště máme skoro dvě hodiny, to je akorát. UŽ jsem se nemohla dočkat, až budu v letadle a poté doma.

…

Auto zastavilo před domem a já vylezla – celá rozlámaná – z auta. Z domu ihned vyběhla celá rodina a všichni vykřikovali naše jména.

„Renesmé!“

„Jakeu!“

Ozývalo se ze všech stran. Každý mě vítal a Jaka samozřejmě také. Všichni nás objímali a vyptávali se.

„Tak jak se měla moje holčička?“ zeptal se táta, když se ke mně konečně probojoval.

„No, fajn. Jak jinak. Ten ostrov je opravdu kouzelný, je to tam úžasné, nejradši bych se vrátila!“ rozplývala jsem se blahem. Ovšem, Alice je tak bystrá, že to snad není ani možné.

„Tak proč jste se vraceli?“ zeptala se mě má teta. V tu chvíli jsem nevěděla co říct. Táta vedle se začal smát. Jake… na to určitě pomyslel. Vrr, chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Pro všechny!

„Vy dva rošťáčci,“ řekl pouze a už nás vedl do domu. Měla bych mu být vděčná, že to nevyžvanil, či Jakovi neutrhl hlavu.

„Díky,“ prohodila jsem směrem k němu a on dělal, jako by nic neslyšel.

Ihned, jak jsem vešla do domu, přivítala jsem se se svou dcerou. Esmé nám okamžitě naservírovala něco k jídlu, tedy hlavně mně. Vždyť teď jím – opět – za dva. Ale naštěstí o tom nikdo neví.

„Tak co, jak jste se tam měli? Doufám, že jste byli zodpovědní, ne, abyste nám něco vezli s sebou,“ dělal si z nás legraci. Kdyby jen věděl, jak blízko je pravdě.

„No, bylo to tam fajn. A, na co tím narážíš, Emmette?“ oplatila jsem mu mou odpověď.

„Božínku, ty seš nechápavá. Přeci jestli vám to neujelo a ty nejsi zase v jiném stavu, ne?“ utahoval si z nás dál. Nejdříve jsem byla v šoku, když to tak řekl, ale abych to zamaskovala, začala jsem se smát a pod stolem kopla do Jakea, aby začal taky. Ovšem, nikoho to nepřesvědčilo a koukali na nás jako bychom utekli z ústavu pro… jak se tomu nadává? No prostě z blázince. Podívala jsem se na svého manžela, který dělal, že je neviditelný a měl ruku na puse, aby nebylo tolik poznat, že zadržuje smích. Aby všechno zase dělala holka! Ach ti chlapy, na co nám vlastně jsou?!

„No, dobře, no. Emmette, aniž bys to věděl, vlastně tady říkáš pravdu. Jsem zase v tom,“ řekla jsem jim jako oznámení. Z kuchyně se ozval smích. Táty smích. Zbytek rodiny se na něj podíval jako na blázna. Tedy kromě mé dcerky, ta celou dobu plácala Jaspera do obličeje a šíleně ji bavilo tahat ho za uši a za vlasy.

„No, to je úžasný!“ vzpamatovala se jako první máma a už nám šla gratulovat. Později se k tomu přidali i ostatní. Byla jsem šťastná. Zase.

Alice začala vyšilovat, že se musí dozvědět, jestli to bude kluk, nebo zase holčička. Potřebujeme na něj oblečení, ne? To miminko tu nesmí běhat nahé!

Esmé zase, že až vyrostou mé děti, že buď budeme muset přistavět, nebo nás vykopou z domu. A s tím jsme s Jakem počítali. A navíc chceme své soukromí jako rodina.

No, a máma s Rose se zachovaly jako správné ženské, začaly ze mě tahat rozumy. Kluci se odebrali do svého hloučku, akorát Jasper se dál nechat terorizovat od mé dcerky. Každý se zabíral svým rozhovorem, jak jen to šlo, a ignoroval ostatní.

„Mama!“ ozvalo se najednou. V tu chvíli všichni ztichli.

„Tata!“ ozvalo se také. Každému bylo jasné, kdo to řekl. Moje dcerka konečně promluvila. Jake se zvedl a došel pro ni. Potom se vrátil ke mně i s ní.

„Máma? Ty jsi řekla máma?“ promluvila jsem na ni.

„Mama, tata!“ zopakovala. Bylo mi do pláče. Tolik štěstí za jeden měsíc, to snad není možné.

„Jo, ona řekne první slova. Všichni se můžou rozpustit, ale že mě tu teorizovala asi hodinu v kuse to nikomu nevadí?!“ rozčiloval se Jasper.

„Ty ale mluvit umíš, na rozdíl od ní,“ řekla Rose a dál se věnovala mé dceři.

…

O osm měsíců později

Pohled Jacoba

„… a potom odjedeme někam do Ameriky. Třeba se vrátíme do Forks, co ty na to? Ostatní kluci už se tam vrátili, tak proč my ne?“ pokračoval jsem v plánování naší společné budoucnosti. Ležel jsem se svou manželkou v náručí na pohovce u Cullenů. Carlisle chtěl, aby Ness poslední měsíc byla tady, kdyby to na ni přišlo. I přes to, že moje láska teď vypadala jako přefouknutý balónek, na kráse jí to neubralo. Byla pořád stejně krásná.

„Hm, jako, a potom budeme žít šťastně až do smrti, že? Pohádky vyprávěj Vivien, já zůstanu s rodinou. Jedině, že by jeli také. Konec konců, už je čas to tu opustit,“ vypustila tak do prostoru.

„Jo, to je jedna z věcí, o kterých s vámi chceme mluvit,“ začal Carlisle.

„A o čem?“ zeptal jsem se.

„No, napadlo nás, že až se to narodí, odcestujeme zpět do Ameriky. Zpátky do Forks, protože tady jsme už dlouho,“ přepustil.

„No, to se mi nezdá jako špatný nápad. Klidně bych jela hned,“ řekla svůj názor Nessie.

„A co je další věc, o které s námi chcete mluvit? Řekl jsi ,jedna z věcí‘, to je množné číslo, ne?“ zeptal jsem se dál. O čems námi chtěj ještě mluvit?

„No, jméno pro miminko máte?“ zeptal se pro změnu Jasper, který seděl na druhém konci pohovky.

„No…“ začala Renesmé.

„No, nemáme, nemohli jsme se rozhodnout. A ještě navíc nevíme, co to bude,“ řekl jsem. Podíval jsem se po místnosti s nadějí, že se někdo ozve a podá návrh. Nikdo nic neřekl.

„Já chci, aby kluk byl po tobě, Jakeu,“ promluvila Nessie. Po mně? Každý v místnosti se divil.

„A proč po mně, lásko?“ zeptal jsem se jí.

„No, tak zaprvé většinou se to tak dělá, a zadruhé se mi tvoje jméno líbí a nemůžu přijít na žádné jiné. A pokud to bude holčička… no, co třeba Rella?“ navrhovala a vysvětlovala dál.

„Rella? Kdes na to přišla? V telenovele?“ utahoval si z ní Emmett.

„No, původně jsem chtěla dát dohromady Isabella, či Bella se Sarah, ale to se mi nepovedlo už u Vivien,“ řekla jako první. Když vyslovila jméno mé matky, mírně jsem ucítil bolest v srdci. Kéž by tu byla a mohla mě vidět. Vidět mou manželku a vnoučata. „A tak jsem dala dohromady Rebecca a Bella. Rachel mi tam taky moc nešla,“ vysvětlila a já jsem byl rád, že moje sestra si tu našla také místo.

„Je to pěkné a originální jméno. Myslím, že se bude líbit. Pokud to bude holka,“ řekl Carlisle.

„Ale já chci kluka, co s tím uděláš, hm?“ provokoval jsem svou manželku. Ihned mi uštědřila plácnutí do stehna. Až jsem vyjekl bolestí. Má sílu nejmíň za deset.

„No, zajímalo by mě, co se nakonec z toho miminka vyklube…“ začal Carlisle nahlas uvažovat. Vnímal jsem ho jen okrajově, spíš jsem pozoroval bříško mé lásky. Občas se ta objevila jakoby vlnka, jak se miminko pohnulo. Dal jsem tam ruku a občas schytal pár malých dloubnutí.

Najednou jsem ucítil, jak je na sedačce něco mokrého.

„Ehm, Carlisle. Nerada tě přerušuji ve tvém myšlení, ale právě… mi praskla voda!“ oznámila moje rozkošná manželka.

…

Celou hodinu jsem byl jako na trní. Carlisle s Edwardem mě vyhodili od porodu. To snad ne, odkdy nemůže být otec u toho, když se mu narodí potomek?

Dalších pět minut jsem vyšiloval na chodbě, když se ozval dětský pláč. Po čtvrt hodině samého hekání a rozkazů se ozvalo také něco jiného.

„Je to kluk!“ vykřikl Carlisle, jak jsem poznal podle hlasu. Stál jsem přede dveřmi, když jsme to slyšel. Měl jsem chuť tam vrazit.

Kolem mě prosvištěla Alice s nějakou bílou látkou v rukách.

„Ne, ne, ještě ne, taťko,“ odstrčila mě ode dveří. Prosím!

„Carlisle, proč má stále kontrakce?“ poslouchal jsem dál. Cože? Co se to tam děje, já tam snad opravdu vlítnu!

„Je tam ještě jedno dítě!“ vykřikl Carlisle a následovalo dalších patnáct minut křiku a příkazů, co mám Renesmé dělat. Celé to trvalo asi dvě nebo tři hodiny. Náhle se otevřely dveře a tam stála Alice.

„Už můžeš, gratuluju,“ řekla mi. Byl jsem štěstím bez sebe, měl jsem problém se kontrolovat. Vtrhl jsem tam a uviděl svou manželku, jak leží na posteli. Po spáncích jí ještě stékal pot a byla červená do námahy. Usmál jsem se na ni a podíval se na to, co držela v náručí. Byl to jeden malý uzlíček.

„Máme dvojčata,“ oznámila mi. Já jsem jen udělal něco jako úsměv, ale muselo to vypadat spíše jako škleb. Hodně zvláštní škleb. Mám to ale velkou rodinu.

„Takže Jacob a Rella? Nebo budeme vymýšlet ještě další jméno?“ zeptal jsem se jí. Byla úžasná. Obzvlášť s tím, co držela u sebe.

„Ne, ne, nic vymýšlet nemusíme. Jacob a Rella,“ řekla to svým sladkým hlasem. Musel jsem ji políbit.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se mi za zády. Byla to Alice a v ruce držela druhý uzlíček. Nessie měla u sebe holčičku a já svého syna. Svého vysněného syna. Koukal jsem na něj jako na anděla. Teď budu mít doma celkem čtyři andílky.

„Jacob junior,“ zasmál jsem se.

„Nerad ruším vaši idylku, ale mám tu ještě něco na práci. Alice, pojď si vzít Rellu a odneste je někam jinam. Oblečte je, a ať se na něj Edward podívá,“ začal rozkazovat Carlisle. Ještě naposled jsem políbil svou ženu a odešel za Alice i se svým synátorem v ruce.

„Tata!“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a viděl Rosalie s Vivien na rukách.

„Chtěla jsem jí ukázat bratříčka,“ vysvětlila. Popošla ke mně a Vivien se podívala na svého brášku. Sáhla mu na ručičku, která mu koukala zpod osušky, či v čem byl zabalený a usmála se.

„To je tvůj bráška, Vivien,“ promluvila k ní Rose.

„Mimi, Vivien, řekni mimi,“ vyzíval jsem ji.

„Mimi, Vivien, řekni to,“ zopakovala Rose. Samozřejmě, bloncá nesměla zůstat pozadu.

„Mimi! Mimi!“ pověděla Vivien. Jak krásně to z jejích úst znělo. Jako zvonkohra.

„Vidíš, jak jsi šikovná,“ řekl jsem jí. Pohladil jsem ji po jejích tmavých vláskách, když mě začal volat Edward.

„Jakeu, potřebuju juniora tady u sebe!“ vykřikl. Ještě jsem se usmál na Vivien, ona mi úsměv oplatila, a šel k Edovi dědovi.

„Hele, to, že jsem ti dovolil vzít si mou dceru, neznamená, že tě nemůžu vykopnout z tohohle domu. Nevtipkuj o mně, tak starej ještě nejsem,“ rozčiloval se jen tak na oko. Já jsem se začal smát. Podal jsem mu svého syna.

„V tomhle ohledu jsem měkkota,“ prohlásil jsem, když jsem se díval, jak Edward měří mého syna.

„Jo, to já jsem byl taky, pamatuješ? Pokud jde o rodinu, je to vždycky stejný. Měl bys být rád. Ty Renesmé opravdu miluješ, že?“ zeptal se mě ještě na konec.

„Proč se ptáš, vždyť víš, co k ní cítím. Je to můj život!“ zopakoval jsem mu to, co už mnohokrát slyšel z mé mysli.

„Nic, jen tak. Hele, vy váižně chcete zpět do Forks? Mám pocit, že sis to tu docela zamiloval, ne? A navíc, ve Forks se stalo tolik smutných věcí, že nechápu, co tě tam stále táhne. Ovšem, je to tvůj názor,“ začal Edward nový rozhovor.

„Jsou to jen vzpomínky. Neříkej, že ty se tam vrátit nechceš,“ odpověděl jsem mu. Každému se tam chce zpět, tím jsem si jistý.

„Dobře, máš pravdu, každý chce zpátky. Nemýlíš se. Na, a, odnes malého Rose, chce je mít pohromadě. A pak můžeš za Ness. Já to tu zatím poklidím,“ zaúkoloval mě a já musel poslechnout. Vzal jsem svého syna a odnesl ho Rose. Vzala si ho ode mě s radostí. Ihned na něj začala dělat různé obličeje a zvuky. Jestli se z ní ten kluk nezblázní, bude to úspěch.

Když jsem se dost vynadíval na svého syna v náručí té blonďaté, vydal jsem se nahoru za svou krásnou ženou, která mi dala už tři děti.

Zaťukal jsem. Otevřel Carlisle, který se na mě usmál, poplácal mě po rameni a řekl:

„Už žádné děti. Alespoň na sto let,“ dostal jsem rozkazem.

„Jako bych za to mohl,“ vrátil jsem mu se smíchem. Další smích se ke mně donesl z pokoje, kam jsem měl namířeno. Otočil jsem se a vešel tam.

„S tím musím souhlasit. Budeme si muset dávat hodně velký pozor, nebo už ti zakroutím krkem,“ pronesla a otevřela oči. Byla na ní znát ta únava.

„Proč se neprospíš, potřebuješ to jako sůl,“ řekl jsem jí. I přes to, že za sebou měla nejméně dvouhodinový porod, vypadala úžasně.

„Chtěla jsem tě nejdřív vidět. Tak co říkáš? Nejsou kouzelní? A ještě ke všemu dva!“ radovala se. Usmál jsem se na ni a políbil ji.

„Kdybych řekl, že jsou snad ještě krásnější než ty, dostanu pohlavek?“ utahoval jsem si z ní. Nikdo z mé rodiny není krásnější. Všichni jsou si rovni.

„Chceš jeden výchovnej?“ žertovala dál. Smál jsem se s ní. Chvilku jsme pozorovali jeden druhého, nemohl jsem se nabažit jejích očí. Strašně mi připomínaly ty Belliny, vždyť jsou stejné, ale ty Renesméiny jsou snad ještě krásnější. Nessie zavřela oči. Je unavená, potřebuje spát. Přikryl jsme ji dekou až ke krku, dal jí polibek na čelo, popřál jí hezké sny a nechal ji spát.

Odešel jsem z místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. Mám pravdu. Jak málo stačí k tomu, aby jedna žena a vlastní děti dokázali z tvrdého muže udělat měkkotu? Hodně málo.

Stačí, když jste do té ženy zamilovaní až po uši. Stačí, když si ji vezmete. Stačí, když vám dá dítě. A v tu chvíli si uvědomíte, že i kdyby se zhroutil celý svět, vaše láska stejně nevyprchá a bude věčná.

Epilog – Všem pohádkám se píše konec

Pohled Renesmé

Jednadvacet let. Už jednadvacet let se na světě zlobím s mými dvojčaty. Rellou a Jacobem. Očka mých dvojčat zářila jako hvězdičky. Dnes jim je jednadvacet a jsou dospělí. Jsou tu všichni. Vlci i moje veliká rodina. Přijeli i z Denali. Kate, Carmen, Tanya a Eleazar. Nikdy nezklamou.

A když říkám, že jsou tu všichni, nesmí tu chybět vůbec nikdo od Cullenů, či od vlků. Tedy od Quileutů.

Vivien se svým manželem Dienem a s dítětem pod srdcem. Rozrůstá se nám i tato rodinka. Budou mít dceru. Esmé. Tak se to malé bude jmenovat. Měli jste vidět Esmé, jak se zářila, když se dozvěděla, že to dítě bude po ní. Blahem a poctou se málem rozpustila. Jsou šťastní a to je to, co chci pro svou dceru. Štěstí a lásku. Vivien žije s Dienem v La Push. Kousek od pláže. La Push je úžasné místo pro výchovu dětí.

Moje dcera Rella. Dnes je z ní moje velká holka. Nemůžu si pomoci, ale stále ji vidím jako nemluvně. Ani ne za mrknutí oka je z ní žena. Má svého přítele Dominika. Je z Evropy. Kvůli Dominikovi se musela naučit perfektně francouzsky. Ale pro ni, jako z části pro upírku, to nebyl problém. To, co zdědila po upírských vlastnostech, je dokonalá paměť. A nadpřirozená krása. Jsem šťastná, že je tak zamilovaná. Kdyby jen věděla, že ji Dominik dnes večer požádá o ruku.

Můj syn Jacob. Chce cestovat. Nechce se usadit. Nevím, jestli se někdy usadí a bude mít rodinu, či se zamiluje, ale když mu bude dělat společnost dobrodružství a neznámo, bude šťastný. Opět, když je šťastný on, jsem i já. Ale… každá hračka vás jednou omrzí, a tak třeba jednou někde pozná tu pravou. Třeba se jednou také otiskne.

A co se mě týče, jsem se svým manželem Jacobem šťastná. Máme tři dospělé děti, kteří si jdou za svými životy. Pomalu nás opouštějí, ale každé ptáčátko jednou vyletí z hnízda. A naučí se létat. S Jakem neplánujeme další děti. Jen kdyby náhodou, ale mně stačí to, co máme. Teď chci, abychom byli jen my dva ve svém domečku a žili společně šťastně. Občas zajdeme  ke Cullenům, občas do La Push. A to mi vyhovuje. Nikde nestrádám, nikde nic nepřebývá. A tak to má být. Mám teď dokonalý život plný štěstí a lásky.

„Tak, neteřinko, co teď?“ ozvalo se mi za zády. Emmett. Můj velký strýček Emmett. Vždy s ním je legrace. Když jsem s ním, připadá mi to, jako bych byla pětiletá holka. Na něj se můžete spolehnout, když chcete připravit něco, o čem se nikdo nesmí dozvědět, nebo když potřebujete zamaskovat nějaký průšvih.

„Nevím. Asi nic, prostě se budeme protloukat životem dál. Jen já a Jacob,“ odpověděla jsem mu upřímně.

„A ty? Co ty a Rose? Neplánujete třeba další svatbu, nebo jízdu kolem světa?“ provokovala jsem ho.

„Ne, svatbu ne, teď když se jedna blíží,“ řekl a podíval se na Rellu. „Ale to cestování se mi zamlouvá… Rose?!“ vykřikl na konec a šel hledat svou ženu.

Já jsem se ohlížela a měla své oči jen pro své děti. Jacob byl s Jasperem a Edwardem. O něčem horlivě diskutovali. A Jacob se při tom cpal dortem. To by mu šlo.

Rella byla u mého Jacoba. U mého manžela. Povídali si. Zvedla jsem se a šla k nim.

„Co tu kujete za pikle, vy dva? Zase nějakou rošťárnu?“ zeptala jsem se, když jsem byla už jen kousíček od nich. Když byla Rella malá, neustále spolu ti dva něco vyváděli. Úplně stejní. Jako kdyby to byli dva puberťáci, kteří nevědí co roupama dělat.

„Nic, jen si tak povídáme. O tom, co bude dál,“ odpověděla mi moje dcera a můj manžel mě k sobě přitáhl, aby mě mohl objat. Když to Rella viděla, jen se usmála.

„Sluší vám to spolu,“ prohodila a otočila se, aby nám dala soukromí. Odešla směrem k Dominikovi.

„Hej, hej, všichni, pojďte sem. Musíme naší rodince udělat společnou fotografii. Všichni k Renesmé a Jakovi. Rello, Jaku, Vivien. Diene… Dominik taky. A Edward s Bellou. Všichni dohromady, nebudu tu čekat do dalších Vánoc!“ Alice si vymyslela focení. No tě pic. Museli tu být všichni. Postupně si nás všechny přemisťovala, dokud jí to nevyhovovalo. Neustále tam hledala chyby. Trvalo snad hodinu, než všechno bylo dle jejích představ.

„Úsměv!“ vykřikla a vyfotila to.

Cvak!

Jo, mimochodem, co se Volterry a Volturiových týče… Už nikdy se tam nechci vrátit. Slíbili, že nechají naši rodinu na pokoji. Když zjistili, jak jsme se rozrostli, stáhli se a nedají o sobě vědět. Tak snad jim to vydrží co nejdéle. Už ani Jane mi nechybí. Našla jsme si jinou kamarádku. Rachel a Rebeccu. Říkáme jí Becca.

„No vidíte, jaká je to krásná fotka. Musím ji nechat vytisknout hned několikrát. Aby v každém domě visela jedna nejméně. Co říkáte?“ pištěla Alice.

„Jo, je hezká,“ zkonstatoval táta.

„Hezká? Hezká! Je přímo úžasná!“ vyšilovala, když táta malinko „zpochybnil“ její dílo.

„Klid, Alice,“ řekla jsem jí.

„Fajn, koukám, že si nikdo nevšímá občerstvení, neodneseme to domů?“ přitancovala k nám Esmé.

„Jasně, pomůžu ti,“ navrhla jsem jí a šla za ní.

„Jsi hodná, děkuju, ale měla by ses věnovat svým oslavencům,“ řekla. V překladu? Nenamáhej se, zvládnu to sama.

„To je v pohodě.“ Esmé je úžasná. Taky taková moje kamarádka. Neberu ji jako babičku. Protože to tak ani nejde.

Vešly jsme do domu. Zavřela jsem dveře.

Co bude dál, je mi jedno. Hlavně, když budeme spolu.

Konec

Holky, taky vám Jake jako táta připadá sladkej? :P Normálně jsem se u toho psaní rozplývala! :*

Tak děvčata, pokud jste to dočetly až sem, jste úžasné. Ani nevíte, jak se teď cítím, když vydávám poslední kapitolu Označené. A tak přemýšlím. Chcete pokračování v podobě života našich hrdinů? Třeba Vivien a Diena. Jacoba (mladšíno) a Relly s Dominikem? V podobě jednorázovek, myslím. ;)

A co si myslíte o této kapitole? Prosím, nevěřím, že tu povídku čte cca šest lidí. ;) I když bych se tomu nedivila, když jsem měla tak dlouhatánské pauzy. No, snad si na tuto povídku vzpomenou i ti, co ji přestali číst.

Jelikož je tato povídka moje prvotina, myslím, že je úžasná. Jsem na sebe pyšná, protože Označená ze mě vychovala to, co jsem teď. A vám všem chci moc poděkovat.

Obzvlášť temto lidem: JoheeeCullen, protože nebýt jí a jejích koementářů, které mě provázely cca prvních třináct kapitol, nikdy bych neměla chuť psát dál. A taky k této povídce přinesla (to zní divně) TeenStar.

A překřtila Označenou na Pomočenou. :D

TeenStar: Ségra, tuhle kapitolu věnuju tobě. Těhto 4 304 slov, které jsou tu věnuju tobě. Važ si toho. ;) Dodávala jsi mi chuť do psaní. Tak snad se ti kapitola líbila. :)

A všichni ostatní: Jste úžasní čtenáři, děkuju za vaše komentáře, bez vás bych to nezvládla. Děkuju vám mockrát.

A Adminkám, že pečlivě opravovaly celou povídku. :) Díky, holky. :)

A teď čekám na to, co mi řeknete. Líbil se vám konec? :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 34. kapitola s epilogem: