Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 27. kapitola

23.08.2011 (17:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2080×

Pohled Renesmé

Byla noc. Měsíční světlo pronikalo okny do pokoje a já opět namáčela kapesníček. Nebyla jediná noc, kdybych neuronila slzy pro svou lásku. Proč jsem to musela podělat? Přesně před pěti měsíci jsem se s Jacobem „pohádala“ a on prostě odešel. Už pět měsíců se užírám. Každý se mě pokoušel utěšit tím, že se Jacob vrátí, ale nic. Nic, nevrátil – věděla jsem to.

To ale nebyla jediná má starost. Další starostí bylo i mé bříško. Je to už pět měsíců, co ho každý pozoruje. Jak se zvětšilo, o kolik povyrostlo, jak se zakulacuji a hlavně se všichni náramně baví o tom, že je mi spousta oblečení malá. Je to hezké, ale zároveň hrozné. Je to samé ,Můžu si ho pohladit?‘ a ,Můžu si sáhnout?‘ a spoustu podobných věcí. Největší radost z mého bříška má však Emmett. Chová se jako malé děcko. Když jsem slyšela ty jeho plány, co všechno bude s malým – ale já bych radši s malou - vyvádět, až se narodí, musela jsem odejít. Od té doby se jenom válím v posteli…

Převalila jsem se na druhou stranu a snažila se usnout. Jednu ruku jsem si dala pod hlavu – pro větší pohodlí. Snažila jsem se zabrat co nejrychleji. Jen ve spánku mám klid a pokoj a nemyslím na něj. Jen tam se dokážu osvobodit od všeho, co mě trápí. Můžu zahodit všechny masky a přetvářky. Jen tam jsem sama sebou.
Byla jsem kousek od říše snů, když tu najednou jsem ucítila takový divný pocit v bříšku. Jakoby trnutí – ne zrovna moc příjemný pocit. Zlekla a pomalu jsem se posadila na posteli. Byla jsem hrozně vyjukaná. Co to znamená? Doufám, že ne to, co si myslím…

„Carlisle?“ zašeptala jsem do útrob domu. Ihned stál u mě v pokoji a už se mě ptal.

„Co se děje?“ ptal se mile, jako by nic. Jen malá zdvořilostní návštěva mého pokoje. No jistě.

„No, jen, že cítím takový zvláštní pocit v bříšku. Jakoby trnutí. To asi není normální, že?“

„No… hm, většinou… no, vyšetřím tě. Něco mi říká, že už je to tady…“

„Co je tady?!“ zeptala jsem se s vykulenýma očima.

„No, hádej, maminko!“ řekl mi nazpět s notnou dávkou humoru. Já jen ještě víc vykulila oči a snažila si zachovat klidnou hlavu. Super, ještě si ze mě bude dělat králíky z klobouku, kteří čučí na slona s bicyklem jak sůva z nudlí.
…
Po zhruba pěti minutách jsem začala pociťovat mírné bolesti v zádech. No, kruci, nezávidím všem ženám, když musí přivést svého potomka na svět. Vážně!
Když se trnutí přeměnilo v bolesti, začalo se ve mně všechno stupňovat. Pak jsem pod sebou ucítila mokro.
„Už jí praskla voda, za ne dlouho to bude tady!“ oznámil všem Carlisle. Ani nevím, jak dlouho to celé trvalo. Já jen vím, že čím déle to všechno trvalo, tím víc jsem se snažila se uklidnit a nevnímat ostatní. Pouze Carlislea.
Pořád mumlal a mumlal. Já jsem mu však nerozuměla. Rozuměla jsem jen posledním pár větám.
„Je to tady. Ness, teď zavři oči a tlač! Hlavně dýchej povrchově!“ Udělala jsem, jak řekl. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na jeho pokyny. Když řekl „Tlač!“ tlačila jsem, jak nejvíc to šlo. Soustředila jsem se jen na Carlislea, který mi dával pokyny, na zavřené oči a na otce, který mi podpíral záda a držel mě za ruku. Byl vlastně ten, kterému jsem drtila ruku při každém pokynu. Ovšem, neměl tu být on. Měl tu být Jacob, kde je Jacob?! Chci, aby byl u toho, až se narodí jeho dítě! Po nějaké době se Carlisle ozval s něčím jiným, než s příkazem.
„Už vidím hlavičku. Ness, už to bude, teď pořádně!“ Jak řekl, tak jsem udělala. Chrlila jsem u toho nadávky do všech stran, ale to bylo jen pro úlevu. Postřehla jsem, jak se tomu Edward směje. Chudák, teď musím mít v hlavě hukot jako v holubníku.
„Ještě kousek… už to bude…,“ řekl Carlisle. Já u toho málem vypustila duši – nebo alespoň mně to tak připadalo, když už jsem cítila, že je konec. A Carlisle mi to taky potvrdil. Oh, jaká úleva, když už mě nic netlačilo v podbřišku. Carlisle se usmíval. Otočila jsem se na něj. A ihned mi po tvářích začaly téct slzy – slzy štěstí. Začala jsem mírně vzlykat. Carlisle držel v ruce moje miminko. Moje dítě.
„Je to krásná holčička… asi tak krásná jako její maminka,“ řekl a já se usmála takovým tím štěkavým smíchem – to je přece normální, když u toho brečíte. Natáhla jsem ruku ke své dcerce. Carlisle vzal nějakou osušku či co a podal mi ji zabalenou. Neohrabaně jsem si ji od něj vzala a pořádně si ji prohlížela. Okamžitě přestala plakat. Tolik štěstí jsem snad nikdy necítila. Ještě ji ani pořádně neznám a už k ní cítím tolik lásky, že bych mohla rozdávat. V jejím obličeji jsem jasně viděla moje i Jakovy rysy. Měla jeho oči. Hluboké tmavé studny, do kterých padáte. Měla hrozně drobné tělíčko a její vlásky – sotva patrné – byly světlounké. Moc se toho nedalo vidět, neboť byla ještě neomytá, ale bylo znát, že je to krásné miminko. Moje miminko.
„Nessie, budu ti ji muset teď vzít, musím ji omýt a prohlédnout, jestli je v pořádku a taky ji musím změřit, zvážit… však víš,“ řekl mi Carlisle a já mu ji s obrovskou neochotou musela dát. Nejradši bych ji měla u sebe pořád a nikomu ji nepůjčila.
„Takže… nový klučina do rodiny?!“ Dovnitř vplula Emmettova hlava s úsměvem na tváři a už vyzvídal.
„Ne, je to holčička,“ řekl za mě Edward a už kolem mě běhal. No ne, to mě bude ošetřovat vlastní otec? Božínku, za co mě trestáš?
Ihned jsem nabrala barvu raka a snažila se splynout s lůžkem.
„Tati?“ oslovila jsem ho stydlivě. Emmett mezitím rezignovaně odešel s mumláním, co znělo, jako že v tomto domě vládne nespravedlnost.
„Ano?“ řekl hned nazpět Edward.
„Nechceš tohle nechat na Carlisleovi? Pořád mi to je příjemnější než od… otce. Víš tohle… ehm, chápeš.“ Trošku jsem koktala, ale jak byste reagovali vy?
„Ness… nemůžeš takhle zůstat a Carlisle má teď starosti s malou. Ty se teď uvolni a odpočívej. Ano?“ řekl, ale byl tam znát humor.
„Hm.“ Nevěděla jsem, co odpovědět, a prostě jsem to nějak musela přetrpět. Netrvalo to moc dlouho. Po chvilce mě přemístili do ložnice, kde mi mezitím Esmé, Rose, Alice a Bella připravily ložnici pro miminko. Bylo tam spoustu hraček, maminkovské věci, postýlka a já nevím co všechno.
Když jsem ležela na posteli a užívala si zasloužených chvilek klidu, kdy po sedmi měsících nevypadám jako velryba, ale mám zpět svou postavu, někdo zaklepal.
„Kruci, já snad nikdy nebudu sama,“ zamumlala jsem a z chodby se ke mně donesl smích. „Dále,“ vyzvala jsem pak dotyčného. Vstoupil Carlisle a v ruce měl nějaké papíry.
„Taky ti přeji dobré ráno,“ řekl. No co? Chci být chvilku sama, na tom není nic špatného.
„Ráno?“
„Ano, byla jsi trochu mimo, porod tě docela vysílil. Takže… Nessie. Tvoje dcera je teda pořádný kus ženský,“ řekl se smíchem. Já se na něj zamračila, ale on nad tím jen pokroutil hlavou.
„Měří padesát centimetrů, váží tři kila dvacet osm a narodila se ve tři minuty před půl desátou večer. Teď už mi jen chybí jméno. Už víš, jak se bude malá jmenovat? Nemůžeme jí říkat jen princezno,“ oznámil mi. Páni, tak to je opravdu pěkné. Jen… jméno. To bude oříšek. Nevím, jak se bude jmenovat, pořádně jsem nad tím nepřemýšlela. A je to v háji…
„No, se jménem to bude těžší, zatím žádné nemám. Víš co? Dej mi půl hodiny – hodinu, něco vymyslím. Ano?“ řekla jsem mu.
„No dobře,“ řekl a byl na odchodu. „Mimochodem, povedla se vám. A když už jsme u toho Jacoba, promiň, ale už jsem mu to zavolal, a samozřejmě chce přijet. Možná by bylo dobré se jménem počkat až na něj,“ dopověděl a odešel.
Takže Jacob už to ví. Ovšem, s tím se dalo počítat. A ano, možná bych mohla počkat se jménem na Jacoba, ale taky nemusela. To on se naštval a odešel. Tak proč… a je to tu zase. Zase mi po tváři stékají slzy a já namáčím polštář. Skončí to někdy? To je jedno, Jacoba budu řešit, až přijde, teď bych mohla začít přemýšlet nad jménem.
Znám spoustu dívčích jmen, ale chci něco originálního. Moje jméno se skládá ze jmen matek mých rodičů, takže bych musela skloubit Isabella a Sarah. To nebude tak jednoduché, no možná až nemožné.

Po několika minutovém přemýšlení, se mi to potvrdilo. Ano, je to nemožné. Vždy z toho vyjde taková volovina, že i já sama kroutím hlavou nad tím, co jsem to zase vymyslela.
Vymyslet jméno bude těžké, nechci žádný stereo-typ, jako je Jessica, nebo čistě Isabella. A Isabella ne už kvůli tomu, že tak se jmenuje moje matka. Vždy se mi líbilo jméno Vivien. A to chci, chci, aby se tak jmenovala moje holčička. A jedné upírce jsem slíbila, že po ní jednou pojmenuju svou dceru. Jmenovala se Angelika Susan Mary Colla. Slíbila jsem jí to, tak bych slib měla dodržet. A navíc, není to tak špatné jméno, je docela neobvyklé.
Takže už to mám. Vivien Angelika Cullen. Nezní to špatně. A já to tak chci. Ať si říká, kdo chce, co chce.
„Carlisle?“ zašeptala jsem do domu.
„Ano?“ ozval se hned na chodbě, věděl, že ho slyším.
„Už mám jméno,“ řekla jsem. Ihned stál u mé postele. Díval se na mě se zdvihnutým obočím.
„Ness, měla jsi počkat, co na to řekne Jacob,“ snažil se mi to vymluvit.
„Já to jméno měla vybrané, už když jsem žila ve Volteře. Takže, ať se Jake nezlobí, ale já to tak chci. A navíc, neměl tu teď být se mnou? S naší dcerou? To on je ten, kdo se na nás vykašlal.“ Bylo těžké něco takového říct a u posledního slova se mi zlomil hlas. Ale je to čistá pravda. A na tom se nic nezmění. Jestli se Jacob bude chtít udobřit, tak se bude muset hodně snažit.
„Dobře, takže jaké jméno dostane naše princezna?“ zeptal se Carlisle, ale bylo na něm znát, že není zrovna nadšený.
„Vivien Angelika Cullen. Vivien se mi vždy líbila a Angelika je podle jedné upírky z Volterry, se kterou jsem si byla hodně blízká. Byla mi nejlepší přítelkyní, skoro sestrou. A navíc jsem jí to slíbila, takže není co řešit.“
„Dobře, je to hezké a není to nic, co by bilo do uší. A mimochodem, co to je za upírku?“ řekl mi nazpět.
„Jmenovala se Angelika Susan Mary Colla. Znal jsi ji?“ zeptala jsem se, jelikož Carlisle zná tolik upírů, že je to až nemožné.
„Ne, neznal,“ odpověděl mi. Tak to se divím, konečně někdo, koho nezná, nedosluhuje mu náhodou paměť?
„Výjimečně,“ řekla jsem s notnou dávkou humoru. „Chci se trochu prospat, dovolíš? Musím toho využít, dokud Vivien spí, protože toho s ní zřejmě moc nenaspím.“
„Samozřejmě, teď musíš hodně odpočívat.“ Super, doktor mi to schválil, takže mám povolenku.
„Dobře, prosím tě, přivři okno, je tu zima.“ Nečekala jsem na odpověď, stejně se mi žádné nedostalo. Zachumlala jsem se až po krk a snažila se usnout. Po chvilce jsem se zahřála, takže už mi zima nebyla. Malá se trochu zavrtěla v postýlce, takže jsem hned otevřela oči, abych zjistila, jestli se něco neděje, ale spinkala dál. Vypadala jako andílek. Andílek s ďáblem v těle.
Když už jsem skoro usnula a odebrala se tam, kde mě nic netíží, ozvaly se na příjezdové cestě kola od auta. To auto patřilo Jakovi. To poznám hned. Přijel až sem k nám a zastavil před naší garáží. Vypnul motor, ale nevystoupil. Seděl dál v autě. Co se děje? Snad není mladý pán nervózní?
Vážně bych s tímhle sarkasmem měla něco udělat, protože to není dobrý. Za to, že Jake odešel, si můžu vlastně taky sama.
Nevím, co to do mě vjelo, ale v tu ránu jsem se soukala na nohy. Obula jsem si plyšové pantoflíčky a jen v tílku se spodním prádlem jsem přešla k židli, kde jsem na sebe vzala župan. Jako na povel se moje princezna vzbudila.
A Jake vystoupil z auta.
Přešla jsem k postýlce a usmála se na ni. Ona mi úsměv oplatila. Byla roztomiloučká. Byly jí vidět ty dásničky bez zoubků a v očičkách byla taková ta jiskra, kterou mívá ve svých očích Jacob. Zatím co jiná miminka jsou ráda, když po narození otevřou očka, jí to nedělalo žádný problém. Vždyť i těhotenství bylo o dva měsíce rychlejší.
Vzala jsem ji z postýlky a zabalila do růžové dečky s nápisem Cullen. To byla Rosina práce. Celou cestu dolů jsem na ni dělala kukuče a ona se usmívala. Sešla jsem až dolů pod schody. Když jsem zvedla hlavu, koukala jsem do hnědých, skoro černých kukadel, která znám až moc dobře. Koukala jsem do jeho očí. On koukal do mých. Po chvilce se jeho oči stočily k malému uzlíčku v mém náručí. Nepatrně, ale přece, jsem ji sevřela pevněji.
Na Jakovi bylo znát, jak moc rád by si ji pochoval. Byl hodně nervózní, třásly se mu ruce, ovšem nespouštěl z malé pohled.
„Nastav ruce,“ řekla jsem mu. On se na mě podíval s překvapením v očích. Já jen pokývala hlavou.
„Říkám, nastav ruce, chceš si ji snad pochovat, ne?“ řekla jsem mu jak malému miminu. Jake nevěděl, jak se správně drží miminko, takže jsem si malou dala na jednu ruku a ruce jsem mu dala tak, jak je má mít. Malou jsem mu tam vložila a ona si ho prohlížela se zaujetím. Já jsem ji celou dobu sledovala. Usmívala se na něj. Občas pohledem zavadila o mě, jako by mě hledala. Už teď na mně byla závislá. Co bude za pár měsíců?
Vůbec jsem nevnímala okolí, oči jsem měla jen pro Vivien. Po chvilce jsem ucítila na tváři něco hřejivého. Byla to Jakova ruka, která mě hladila po líci. Přivřela jsem oči a svou ruku položila na tu jeho. Bylo mi to příjemné. Ach, jak mi tohle chybělo. Jeho dotyky, jeho polibky. Když jsem otevřela oči, ihned jsem se mu podívala do obličeje. V jeho očích se zračilo hned několik pocitů. Láska, štěstí, odpuštění. Ale také bolest, strach a zoufalství. Posunul se ke mně, jen co nám to miminko v jeho náručí dovolovalo. Chytla jsem malou taky do náručí. Drželi jsme ji oba dva. Jacob se ke mně naklonil, byl jen kousek od mých rtů, když se zastavil. Zřejmě čekal na mou reakci. Já věděla, co chci.
Naklonila jsem se k němu blíž a těsně u jeho rtů jsem mu zašeptala.
„Takže?“
„Co?“ vrátil mi to.
„Takže co teď?“ zeptala jsem se šeptem. Srdce mi bušilo jako na poplach. Měla jsem pocit, že vyskočí ven z mé hrudi.
„Omlouvám se, že jsem utekl. Vím, co jsi prožívala. Vrátil bych se dřív, ale nešlo to. Vlčí záležitosti mi to prostě nepovolily. Ani nevíš, co jsem prožíval, byla to neskutečná muka. Neustále jsem litoval toho, že jsem ti tak ublížil. Nessie, miluju tě a chci být s tebou a s malou. Odpustíš mi ten zbabělý útěk?“ řekl mi. Mně se po tváři skutálela slza.
„Jakeu?“ oslovila jsem ho.
„Ano?“
„Platí pořád to, že si mě chceš vzít?“ zeptala jsem se. Jak říkám, vím, co chci.
„Eh, samozřejmě, proč se ptáš?“ řekl mi. No, proč se asi ptám, pane? Dneska vám to nějak nepálí.
„Tak kdy se vezmeme?“ řekla jsem s úsměvem a se slzami na tvářích. On se mi jen podíval hluboko do očí a pak… mě políbil.
Do toho polibku jsem dala všechno, co jsem k němu cítila. Byl dlouhý a plný lásky. Přesně tak, jak to má být. Přerušil ho ovšem blesk z fotoaparátu. Ihned jsme se od sebe odtrhli.
„Alice? Co to má znamenat?“ zeptala jsem se toho pidižvíka, který stál s foťákem v ruce a – kdyby to bylo možné – se svatozáří nad hlavou, ale s čertovskými růžky.
„Promiň, ale tohle byl pohled k nezaplacení. No opravdu, lepší jak romantická scéna v kině. Líbající se pár, držící miminko, se jen tak nevidí! Ani nevíš, jakou mám radost, že jste zase spolu. A už jsi řekla Jakovi jméno našeho malého andílka?“ vykřikla zpátky. Já se jen smála. Smála jsem se ještě hodně dlouho, protože už jsem mohla. Jsem si jistá, že kapesníček teď neuvidím hodně dlouho. Maximálně do svatby.
„Jméno? To by mě docela zajímalo, jak jsi ji pojmenovala?“ vyrušil mě Jacob.
„No, víš, jméno jsem měla vybrané už ve Volteře. Teda, jméno, jak se jednou bude jmenovat moje dcerka. Vždy se mi hrozně líbilo Vivien, a tak jsem jí ho dala. A jedné upírce, která mi byla víc než matkou a sestrou celých těch osmdesát let, jsem slíbila, že ji pojmenuju po ní,“ řekla jsem mu.
„A že to vůbec není špatný,“ ozvala se Alice. Jake se na ni jen podíval, ale dál se díval na mě.
„Takže se jmenuje Vivien?“ zeptal se Jake.
„Ne tak docela. Vlastně jsem ji nechala napsat jako Vivien Angelika Cullen. Ale když už teda máme před svatbou, mohla by se jmenovat po otci,“ dodala jsem.
„Ale to vůbec není špatný jméno. Mně se vždycky líbilo Eve, ale k Vivien to nemá daleko. Máš dobrý vkus, zlato,“ řekl a mně opět zaplesalo srdce radostí.
„Dobře, tak už pojďte, všichni jsou na Vivien zvědaví. Nikdo, kromě Carlislea, Edwarda, mě a vás dvou ji ještě neviděl. Kdybyste viděli Rose, tak tady to dítě radši necháte a utečete. Nedá se to s ní vydržet. Jaspera kvůli ní držíme násilím. Tak pojďte!“ řekla a už nás tahala do obývací místnosti.
Když jsem vešla, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Nad okny visela velká stuha s nápisem „Vítej do rodiny, Vivien a Jacobe!“. Všude bylo spousta balónků a všech možných serepetiček. Každý si malou půjčoval a říkal, jak je krásná a roztomilá. Jaké má krásné růžové líce, nádherný úsměv. Jak je mi podobná, ale že tam jde vidět i Jacob. Fotografka Alice si ani na chvíli neodpočinula a pořád fotila. Dalo mi docela práci si Vivien zase ukradnout pro sebe. Vypadá to, že naše rodina je prostě ta správná bláznivá, ale milující se rodina, kterou by měl mít každý člověk na světě. Rodina je vlastně každého podpora. Vždy se k ní může vrátit, vždy ho podrží, když je nejhůř. Rodina je prostě… rodina.

Možná jste si všimly, že je kapitolka neuvěřitelně dlouhá. A já vám prozradím, kolik má slov, chcete? 3 013 slov jsem nacpala do této kapitoly. Chtěla jsem psát dál, nechtěla jsem kapitolu ukončit, ale to by pak bylo až příliž dlouhé.

Děkuji vám za komentáře k předchozí kapitolce. Celkově vás je jenom šest - teda více komentářů kapitolka nevlastní :( -, ale mně to nevadí. Alespoň někdo to čte a někdo ocení mou práci. Byla bych docela ráda, kdybyste mi napsaly svůj názor. Vím, že pro někoho je jednoduché dát smajla, napsat, že chce další a tím to končí. Ano, je to sice komentář, ale pár vět navíc by neuškodilo. Já takhle nevím, co se vám na tom líbí, co ne, co bych mohla změnit, neznám vaše reakce na všechny situace.

Také, jak už jsem psala v perexu, je kapitolka věnovaná eElis. Ona mi dala instrukce, jak a co při porodu a já jsem to potom popsala. Nebylo to jednoduché, to mi věřte. Moc toho o porodu nevím, ale myslím si, že jsem to zvládla dobře.

A taky vás chci varovat. Nepřejezte se toho cukrkandlu z této kapitolky. Za ne dlouho se opět setkáme s Panem Tajemným, který nám pořádně promíchá karty. Pokud jste si myslely, že jsem na něj zapomněla, tak jste myslely špatně. Nastane opět období zvratů a plno zkoušek citů našich postav. Takže tu ještě bude hodně akce.

Taky vám musím říct, že se pomalu blížíme ke konci s povídkou. Tak mi když tak napište na shrnutí, který z mých nápadů mám uskutečnit. Děkuju. :)

Takže, děvčata. To je asi vše a já vás moc, moc, moc prosím o komentáře. A jak se vám líbí nový obrázek?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 27. kapitola: