Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 23. kapitola

09.07.2011 (11:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2229×

„A proč?“ říkala a u toho se smála. Ach, Alice, prosím, teď nezdřevěň jako táta, když se dozvěděl o mně!

„Alice, já čekám miminko!“

Zdřevěněla…

Čekala jsem na její reakci. Byla to taková ta trapná chvíle ticha, kdy čekáte, že někdo promluví. Byla jsem celá nervózní. Jak zareaguje? Co mi na to řekne? Co když si bude myslet, že jsem totálně nezodpovědná? Ten strach mě začal ovládat. Bylo to šílené. Alice se vůbec nehýbala, nedýchala a neslyšela jsem žádné její myšlenky. Měla jsem strach. Přešla jsem k ní a chytila ji za ruku.

Nic.

Přisedla jsem si a vyčkávala. Hodiny, minuty, sekundy a setiny utíkaly tak rychle, až se začalo stmívat. Popadla jsem Alice za ramena a začala s ní jemně třást.

„Alice? Alice! No tak, Alice, probuď se! Jsi jako v transu! Alice!“ Nic. Nezabíralo to. Ach, Alice!

„Alice, prosím, musíš mi pomoci. Vím, jsem hloupá, že jsem něco takového mohla dovolit, ale prosím! Potřebuju tvou pomoc. Když to řeknu doma, tak mě táta svlíkne z kůže! Rupnou mu nervy! A máma? Ta se „rozbrečí“. A ještě víc se bojím reakce… no… Jacoba. Je to totiž i jeho dítě. A proč to všechno říkám zrovna tobě? Ty jsi jediná – teda kromě mamky, ale té se to bojím říct -, která si dokáže před otcem dostatečně uschovat myšlenky. Alice, pomůžeš mi? Prosím…“

Řekla jsem jí vše, co jsem měla na srdci. Jaká úleva mě obklopila, když se Alice konečně otočila. Na tváři měla neutrální výraz. Bála jsem se její reakce, tak strašně jsem se bála. Ovšem, když se jí na tváři rozlil ten krásný elfí úsměv, mé srdce radostí poskočilo.

„Nessie… Nebudu chodit kolem horké kaše. Neříkám, že je to zrovna zodpovědné, ale je to tvoje věc. Když tak krásně prosíš, tak ti pomůžu, ale chci, abys to řekla doma. A hlavně Jacobovi, měl by to vědět. Kdy se zase setkáte?“

„Doufám, že co nejdřív, ale bojím se reakce všech, komu to řeknu.“

„Neboj, dopadne to dobře. Teď mě, prosím, nech přemýšlet a jdi to říct Jakovi.“

Tak tímto vším mě pořádně zaskočila. S nevinným ‚Ahoj, jo řeknu mu to‘ jsem odešla.

…

Běžela jsem lesem a celá se klepala. Začíná mi ten strach jít na mozek. Čím více jsem se přibližovala k území vlků, tím více se mi zatemňoval mozek špatnými myšlenkami. Nechci… Nechci se bát! Vždyť nemám čeho! Toto by vlastně měla být jedna z nejkrásnějších věcí v životě každé dívky a já se tu klepu jak ratlík před bouřkou.

Právě jsem míjela hranice mezi územím vlků a nás. Cullenů. Běžela jsem lesem, který začínal řídnout, stromy ubývaly a mezi stromy začínaly prosvítat první domečky. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a šla směrem k tomu, který jsem znala nejlépe. K domu Jacoba Blacka.

Čím více jsem se přibližovala, tím víc ze mě ta nervozita a nepříjemný pocit začala opadat. Z ničeho nic. Bylo to jako mávnutí kouzelného proutku nějaké kmotřičky víly. Byla jsem za to docela ráda. Nemůžu někomu říkat, že bude otec a u toho se klepat strachy, jako bych právě spatřila ducha. To by prostě nešlo. A vůbec nejlepší bude, když do toho půjdu po hlavě.

Došla jsem ke dveřím a zaťukala.

Nic.

Znova jsem zaťukala.

Nic.

Pokusila jsem se otevřít dveře. Nešlo to. Bylo zamčeno, takže Jacob bude asi v dílně. Proto jsem se vydala tam. Uslyšela jsem šramot, takže tam je. Došla jsem k vratům dílny a opřela se o ně. Nevěděl o mně. To je super, moment překvapení.

Ohnula jsem prsty na ruce a jemně zaťukala na vrata.

„Ťuk, ťuk! Můžu dál?“

„Ty můžeš vždycky,“ řekl a usmál se tím svým krásným úsměvem, o kterém věděl, že na mě vždycky zapůsobí.

„Hm, to je fajn,“ řekla jsem. „Nechceš si udělat pauzu a jít se projít? Chtěla, no, chtěla bych… ti… no, zkrátka, chtěla bych ti něco říct a – “ Nedořekla jsem, jelikož jsme uslyšela šramot zvenčí. „A nechci u toho partu čumilů, že kluci?“

„Já to říkal, že na nás přijde! Ne, ty jsi musel mít svou hlavu, že?“ křičel některý z nich na toho druhého.

„Sethe! Vystřelte!“ okřiknul je Jacob.

„Tak… půjdeme někam do soukromí? Je to důležité…“ řekla jsem a nahodila roztomilý kukuč.

„Dobře, pojďme,“ řekl a vyšli jsme. Nešli jsme moc dlouho. Došli jsme jen na jedno naše oblíbené místo. Byl to malý plácek v lese. Tekl tu potůček a byla tu tráva. Když jste se koukli nahoru, viděli jste jen oblohu. Dneska bylo docela slunečno.

Lehli jsme si na trávu, a když sluneční paprsky dopadly na mou kůži, začala se opravdu jen malinko blyštit. Jiskřila, ale jen málo, lidským okem byste to nepoznali, ovšem Jacob to viděl. Podle něj to byla krásná podívaná, podle mě to bylo příšerné. Vypadala jsme jak vánoční ozdoba.

Chvilku jsme tam jen tak leželi, ovšem pak se Jacob zeptal:

„O čem jsi to se mnou chtěla tak naléhavě mluvit?“ A to jsem byla na jehlách. Nevěděla jsem jak začít. Přece to na něj nemůžu jen tak vybalit. Budu muset pomalu.

„Víš… je tu, no, jedna jistá věc, která… o které bys měl vědět.“ Mé věty nedávaly skoro žádný smysl. I mně dělalo problém je pochopit.

„Hm, o které věci to mluvíš? Jsem napnutý jak kšandy…“ řekl a lehce se zasmál. Úsměv jsme mu oplatila, ale byl z toho spíš jen úšklebek.

„Je to něco vážného? Jsi nemocná? Něco jsem udělal? Někdo ti něco udělal?“ Chrlil otázky jak kafemlýnek. Ani nevím, kde to všechno bral.

„Ne, nic mi není, to ne. Nikdo mi nic neudělal, není to nic vážného, ani nejsme nemocná, jen - “

„Jen co?“ Pobízel mě.

„Jen… jen… Jen – Jenom je tu jedna věc, která nevím, jestli tě nadchne.“ Jak jsme vůbec mohla pochybovat, že by nebyl nadšený? To jsem se o něco praštila, nebo co? Nejspíš jo, protože většina mužů je ráda, když se dozví, že bude otcem, tak proč on by měl reagovat jinak? Nevím a jsem odhodlána jeho reakci zjistit. Hned!

„Fajn, řeknu to hned, nebo to ze sebe nedostanu nikdy!“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. „Jacobe… já jsem těhotná!“ Když jsem to řekla, všechno ze mě opadlo. Ten stres, který se před chvíli zase vrátil, teď zmizel nadobro. Už po něm nebylo ani památky.

„Co - Cože? Ty… ty… my… Ono… totiž… Cože?!“ Jacob se ze sebe snažil vykoktat smyslu plnou větu, ale moc se mu to nedařilo.

„Jak už jsem řekla… Budeme mít miminko.“ Čekala jsem na jeho reakci.

„Ale… ale… to je úžasné! Ness! Nessie! Renesmé, to je úžasné!“ Jacob byl štěstím bez sebe. Dokonce mě zvedl ze země a zatočil mě ve vzduchu. Ten pocit štěstí, který tu vířil plnými proudy, byl neuvěřitelný! Už jsem viděla několik podob štěstí, ale tato se mi líbila asi nejvíc. U této bych vydržela klidně celá léta. Jacob to vzal tak, jak se dalo očekávat. Řekne mi vůbec někdo, čeho jsem se tolik bála?

…

Donesl mě až do ložnice a já cítila, jak mě pokládá na postel. Musela jsem v lese usnout. Spalo se mi krásně, ovšem pak můj klidný spánek narušil ten samý sen, který se mi zdál před několika měsíci. Ten strašný sen, kterému nikdo nechtěl a stále nechce uvěřit. Sen, který je spíš noční můrou všech lidí na celém světě.

„Teď jsi na řadě ty!“ vykřikl ten hlas. Sledovala jsem, jak se pomalu přibližuje. Byl ode mě na dosah ruky. Najednou zvedl ruce a sundal si kápi. Nastal šok. On! Zrovna on! To on mi zabil rodinu a teď jde ještě i po mně?! To snad ne! Jacobe! Proč?!

Chtěla jsem mu něco říct, ale na to nebyl čas. Začala jsem utíkat. Utíkala jsem, seč mi síly stačily. Vždy jsem si myslela, že mě miluje, ale on… Je to jen stvůra. Všimla jsem si, že na mýtině nejsou všichni – taky nebyli. Z lesa vyběhl Jasper. Jacob neváhal a hned se rozběhl za ním. Jasper začal utíkat, ale bylo pozdě.

Na zemi ležela těla celé mé rodiny, ovšem teď k nim přibilo ještě jedno. Tělo malého dítěte. Mého dítěte. Našeho dítěte.

Tuto kapitolu přidávám po kratší době, než jste doposud byli zvyklí, tak doufám, že tu najdu více komentářů, než u 21. kapitoly, kde byl jen jeden! Přiznávám, rychlost přidávání není nejrychlejší, ale když vidíte počet komentářů tři a z toho jedne je váš a druhý Adminky, nemrzí vás to potom?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 23. kapitola: