Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 22. kapitola

04.07.2011 (07:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2382×

Pohled Renesmé

O dva týdny později

Od té doby, kdy mi Jacob řekl, že mě miluje, uplynuly už dva týdny. Milujeme se pořád stejně a jsme spolu každou volnou chvíli. Máme se spolu krásně, ovšem když přehlédnu ty nevolnosti, co se u mě dostavují. Musíme se skrývat před otcovým darem; zatracené čtení myšlenek!

Zrovna jsem se válela na zemi u sebe v pokoji. Byla jsem „zažraná“ do knížky, když tu přišla Alice. Poznala jsem ji už na schodech. Jen ona má tak ladné kroky.

„Ahoj, Nessie, nechtěla bys…“

„Ne!“ nenechala jsem ji domluvit, protože by chtěla na nákupy, poznala jsem to. Šla na to opatrně a tak je to pokaždé, když chce nějakou oběť na nakupování.

„… na nákupy,“ řekla sklesle. „To mě tu nikdo nemá rád, že se mnou nechcete jít nakupovat?!“ křikla do domu a vyběhla z pokoje. Bylo mi jí líto, ale ona si z každého udělala panenku Barbie a převlíká nás z jedněch šatů do druhých, a to je prostě k neunesení! Ať se potom nediví, že se každý bojí s ní jít.

Jenže… když se zamyslím, tak si nelze nevšimnout, že mi díky Alice dochází oblečení. Jeden den ho koupí, druhý si ho musíte obléct a třetí den vám ho vyhodí. No, je tohle normální? Takže mi vlastně nic jiného nezbývá, než s ní jít. Litujte mě!

„Alice?“

„Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju! Nessie, ty jsi zlato! Já tě tak miluju!“ Vtrhla ke mně do pokoje a tam vřískala a pištěla, až z toho bolely uši.

„Alice, ale nebudu tvoje panenka…“ nestihla jsem to doříct.

„Samozřejmě, chápu. Jen co se ti bude líbit a budeš si chtít zkusit ty sama, ano?“

„Děkuju, Alice,“ řekla jsem a byla jsem neskonale ráda. Alice mě popadla za ruku a šly jsme dolů. Nakázala mi, co si mám vzít za boty, a mohly jsme jít k autu. Nastoupily jsme do Alicina Porsche. Ovšem, když jsme procházely, stihla jsem si všimnout soustrastných pohledů mé rodiny. Vždyť já jsem šla dobrovolně!

…

Dojely jsme k obchodnímu centru, ve městě Glasgow. Bylo tu spoustu jiných měst, ale Alice měla – jako vždy – vyhlídnuté toto. Je tu jedno z největších obchodních center v celé Británii. Naše Alice musí mít to nejlepší.

Zatáhla mě hned do toho prvního obchodu s oblečením, který zahlédla. Vhodila mě do kabinky – s mým dovolením – a začala mi nosit oblečení v mé klasické velikosti. Vše, co mi donesla, mi nebylo. Všechno mi bylo malé!

„Ness, ty jsi přibrala nejmíň tunu! To není možné, aby ti tvoje normální velikost nepadla! Bože, cos jedla?!“

„Já jedla to samé jako vždycky. Žádné sladké, žádné tučné. Jsem pořád ve vývinu!“ řekla jsem a mírně se smála. Ve vývinu, to tak! Vyvíjet jsem se přestala… no, už to je nějaký ten pátek.

„Ness! To není možné, musím ti vzít o dvě čísla větší oblečení. Zkus si tohle, a jestli ti to nebude, koupím ti ten šlapací stroj na hubnutí! Vždyť za chvíli budeš jak… nevím kdo!“

„Ok.“ Šel z ní strach. Alice byla hodně naštvaná. Bylo to na ní znát.

…

„Alice?“

„Ano?“

„Tohle oblečení mi padne, takže ho berem a jedeme domů, jsem celá vyřízená!“ řekla jsem jí a vyšla z kabinky. Poslechla mě. Zaplatila a šly jsme k autu a následně domů.

Když jsme byly doma, vybalily jsme tašky a odnesly je do našich pokojů. Jen co to bylo hotové, já šla do vany. Potřebovala jsem koupel. Po dlouhé koupeli s pěnou a různými olejíčky jsem zaplula do postele a odebrala se do říše snů. Už nikdy nejdu s Alice dobrovolně nakupovat!

…

O další měsíc a půl později

Do oken svítilo sluníčko a venku bylo nebe bez mráčku. Ležela jsem v posteli a zamyslela se, co je dnes za den. Nemohla jsem si vzpomenout, a tak jsem se natáhla po kalendáři, který na mě koukal z nočního stolku.

23. duben 2011 – páté červené kolečko: cyklus

Páté! Už páté! To jsem se tak dlouho nekoukala do kalendáře?! Už o pět dní se mi to zpozdilo!

Ano, i já jakožto poloupírka musím také trpět tento cyklus. Někdo tomu říká měsíčky, jiní menstruace a další cyklus. Je to jedna z nejotravnějších ženských věcí na světě. Toto jediné asi závidím klukům. Ovšem… je tu jistý problém. Úplně jsem zapomněla, co se děje s mým tělem. Když si to uvědomím, mám už podruhé zpoždění. To jsou dva měsíce, takže dvakrát. Ale… proč? Je něco špatně?

A pak mi to docvaklo…

Pohled Alice

Seděla jsem na skále u vodopádů. Bylo tu krásně. Voda šumí, les voní po mechu, vodě a kapradí. Cítila jsem krev zvířat. Smůla stéká ze stromů a veverky se honí v korunách stromů. Nikde nikdo. Všechna drobná zvěř, která byla v mé blízkosti, byla ukrytá. Jsem jejich nepřítel. Už nikdy si nebudu moci pohladit nějaké zvíře, jako je například pes či kočka. Už nikdy.

Jen jsem tam tak seděla a přemýšlela nad tím, co se v poslední době stalo. Nessie a Jacob. Láska nebeská, ej to až k nevydržení! Ale… jsou mladí, takže se není čemu divit. Milují se a to je hlavní.

Taky jsme se konečně zbavili Kalena. Zamiloval se do Tanyy. Takovou úlevu, co jsme pocítili, když odjel. Báli jsme se, že by mohl lovit blízko města. Ovšem… teď je v Americe v Denali a není co řešit.

Kéž by všechno šlo tak hladce, jako doteď. Najednou se mi zatmělo před očima a pak jsem viděla nejasné obrazy. Dokonce jsem slyšela zvuky. Cinkavý hlas.

„Ale no tak!“

„Nech toho!“

„Broku, kam jsi hodila ten dudlík?“

Ten hlas byl milý, patřil dívce. Jemně cinkal, jako když sklo naráží na stěny. Na někoho mluvil jak na mimino. Obraz byl rozmazaný, nic jsem neviděla jasně. Jen hnědé vlasy. Slyšela jsem dětský smích.

Nevěděla jsme, co to znamená, ani ten hlas jsme nepoznávala. Kruci! Tohle nemám ráda! Nic není přesné! Člověk, kterého se to týká, musí být hodně zmatený. Hodně zmatený, stejně jako jsem já právě teď. Zmatená a nesvá jako zavřená v kopuli, ve které je tisíce druhů motýlů a vy musíte najít jeden jediný, abyste postoupili dál. Pokud to neuděláte, zmatenost bude vaše druhé jméno.

Pohled Renesmé

A pak mi to docvaklo… Já jsem… jsem… Ne, to nemůže být možné! To nemůže! Vždyť… vždyť… Vždyť bych neměla s… měla s kým. Do řiti! Máma mě přizabije a táta dorazí! To nemůžu, já… nemůžu! Musím to někomu říct, ale komu? Komu, když jediný, komu táta nemůže číst myšlenky, je máma! Do řiti!

Nikdo není tak dokonalý, aby si je dokázal utajit před otcem. To zoufalství se nedalo snést. Jsem ještě mladá – teda, už je mi přes osmdesát let, ale budiž – a já nemůžu mít děti tak brzo! A navíc… jsem poloupírka, neměla bych moct otěhotnět! A navíc, jak to, že se mi nezačalo zvětšovat bříško?

To je jedno, teď to někomu musím říct, ale komu?  No, když se zamyslím, jedna osoba by tu byla. Jediná osoba, která si své myšlenky dokáže chránit natolik, aby přečetl jen to, co chce. Alice!

Ihned jsem se zvedla z postele a převlékla se. Věděla jsem, kam půjdu. Když jsem se dopřevlíkala  a, ehm, domalovala, šla jsem na chodbu, k ložnici Jaspera a Alice. Zaťukala jsem.

„Dále!“ ozvalo se, a tak jsem vešla.

„Ahoj, Jazzi, nevíš, kam šla Alice?“

„Nevím, zkus to dole.“

„Ok, děkuju.“

„Nemáš zač!“ stihnul na mě křiknout, když jsem vybíhala z jejich ložnice. Doběhla jsem dolů, a než jsem se stihla zeptat, dostala se mi odpověď.

„Je u vodopádů,“ řekl mi táta a já neváhala a vyběhla ven. Stihla jsem si všimnout Esméina nechápavého výrazu. Nikdo nic nechápal.

Vyběhla jsem ze dveří a mířila si to k vodopádům. Je to Alicino nejoblíbenější místo. Chodí tam vždy, když si potřebuje pročistit hlavu, nebo aby vyklepala všechen stres, když jsem s Jakem a ona nic nevidí. Vždy je z toho na mrtvici…

Běžela jsem jako o život, neschopna logického myšlení. V hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku.

Jak to vezmou ostatní? Jak zareaguje Jake? Pomůže mi Alice? Unesu tu tíhu zodpovědnosti?

Hlava mi z toho všeho šla kolem, byla jsem zoufalá. V mysli jsem měla chaos a ten proud myšlenek se nedal zastavit. Běžela jsem stále rychleji s myšlenkou na to dítě. Já ho chci, ale nejsem připravená na to, být matka. Strašně bych to miminko chtěla. Strašně!

Vždy jsem si představovala, jaké by to bylo být matkou. Pokaždé, když jsem měla jako malá chvilku, tak jsem si vzala svou panenku a hrála si, že je to má dcera Buffy, nebo Susan, anebo syn Spike. Vždy jsem je přebalovala, koupala je, dávala jim pít z flaštičky. Ovšem, toto by nebyla panenka, ale holá skutečnost. Živé dítě.

Tolik jsem se zabrala do myšlenek o tom miminku, až jsem zapomněla, že mířím k vodopádům, a to musím běžet podél lesní cesty. Běžela jsem opačným směrem.

Nejdřív se musím uklidnit. Po tváři mi začaly téct slzy, a když jsem si je chtěla setřít, setřela jsem si i černou řasenku. Chachacha! Já hloupá jsem se stihla i namalovat! Kolikrát si připadám, že mám hlavu jinde než rozum!

Když jsem se cítila klidná, vstala jsem a zase běžela. Pomalu jsem se přibližovala k vodopádům. Slyšela jsem, jak voda padá ze skály a tříští se dole o kameny, a pak jak se mění úplně dole v pěnu. Poslouchat to, krásně uklidňovalo. Alice má dobrý vkus – nejen na oblečení.

Míjela jsem pár posledních stromů a viděla Alici, jak sedí s nohama svěšenýma ze skály. Bylo mi jasné, že má zavřené oči a poslouchá. Najednou jsem od ní slyšela myšlenky.

Byly to velmi jasné obrazy. Dokonce jsem slyšela zvuky. Cinkavý hlas. Můj hlas.

„Ale no tak!“

„Nech toho!“

„Broku, kam jsi hodila ten dudlík?“

Ten hlas byl milý, byl můj. Vsadím se, že Alice to vidí trochu jinak než já, jelikož je to má budoucnost s tím děťátkem. Na první pohled bylo jasné, že to děťátko je holčička. Byla krásná. Měla hnědé oči a krátké černé vlasy. Byla poměrně malá, ale její líbezná tvář… vypadala jako anděl. Viděla jsem v ní Jacoba i samu sebe.

„Vím, že jsi tu,“ ozvala se Alice.

„Potřebuju tě. Potřebuju poradit, potřebuju pomoc. Už vím, proč jsem se nevešla do šatů.“

„A proč?“ říkala a u toho se smála. Ach, Alice, prosím, teď nezdřevěň jako táta, když se dozvěděl o mně!

„Alice, já čekám miminko!“

Zdřevěněla…

Takže. Je to venku. Pořád si myslím, že je to trochu uspěchané, ale budiž. Já říkala, že to bude přibývat rychleji. Co myslíte, jak zareaguje Alice?

Prosím komentáře.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 22. kapitola: