Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 18. kapitola

12.05.2011 (10:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4014×

Pohled Renesmé

Znáte takové to trapné ticho, když nevíte co říct, ale je jasné, že něco říci musíte? Tak to přesně teď zažívám. Nesnáším tyto trapné chvíle, když spoléháte, že ten druhý tu situaci zachrání. Přesně to se teď dělo tady u Cullenů.

Seděli v kruhu a ani nedutali. Každý si pohrával se svými myšlenkami a zřejmě se snažil si situaci vysvětlit po svém. Vlasy mi spadaly podél obličeje a mé oči hypnotizovaly mé tepláky. Zvedla jsem svůj obličej a začala prohledávat tváře ostatních. Byly zamyšlené. Nevím, co jsem přesně hledala, ale něco jsem musela dělat, když se mi nedostává logického vysvětlení. Začala jsem u Carlislea.

Seděl na sedačce. Ve tváři měl ten zamyšlený odbornický výraz. Esmé – seděla Carlisleovi na klíně - měla na čele takovou tu vrásku, jak si lámala hlavu a nedokázala nic pochopit.

Jasper měl výraz mučedníka – zřejmě ze zmatených emocí. Opíral se o sloup u okna a snažil se nám nevěnovat pozornost. Alice, která seděla vedle Carlisle a Esmé, měla výraz nejklidnější a místy jsem zahlédla úsměv. Vidění? Vize? Těžko říct…

Emmett propaloval pohledem toho muže, jak ho jen Rose nazvala? Kalena. Propaloval ho pohledem a na nic jiného se nesoustředil. Rosalie… To je kapitola sama o sobě, přeskakovala pohledem z Emmetta na Kalena a zpět. Ti dva seděli na pohovce naproti mně.

Bella, teda vlastně moje mamka, se jen opírala o pohovku a studovala koberec. Asi byl velmi zajímavý… Zřejmě čekala, co z koho vypadne. Jen otce jsem tu neviděla. Zaposlouchala jsem se do zvuků a najednou jsem cítila, jak se kolem mě obmotaly něčí paže. Každý ihned zpozorněl. Carlisle, Esmé, Rosalie, Alice… A upřeli své pohledy na mě. Co se to děje?

Vzhlédla jsem pohledem a uvědomila si, že otcovu tvář mám jen několik centimetrů od té své a usmívá se na mě. Co mu je? Proč se tam usmívá? To jsem udělala něco vtipného? Ale co? Najednou mi zašeptal – no, spíš to řekl nahlas.

„Vítej doma, Renesmé,“ řekl to s takovou něhou, až med odkapával. Řekl to opravdu nadšeně a snad, kdyby mohl, rozbrečel by se tu jako želva. Nevěděla jsem co říct. Dnes už je toho na mě moc. Všechno se to spletlo dohromady.

Nejdřív Jacob a pak Kalen, kterého jsem musela pustit, jinak by mi Rose utrhla hlavu. Emmett se po něm málem vrhnul, takže jsem musela zastavit ještě jeho. Pak takové to trapné ticho, které se pomalu vytrácí. Nebyl by to ovšem Emmett, kdyby něco neřekl.

„Takže ztracené káčátko se vrací domů?“ Měla jsem chuť mu utrhnout hlavu, ovšem, co mu to vrátit stejnou ranou?

„Takže starý pes mi uvolnil místo?“ Zřejmě pochopil, jak jsem to myslela a tak ztichl. Pak to šlo všechno jako po másle. Nikdo si Kalena nevšímal, seděl na sedačce jako kůl v plotě.

„Renesmé, zlatíčko, vítej doma. Doufáme, že tu zůstaneš s námi. Nemůžeš být od nás oddělená…“ Esmé, pokud si dobře pamatuji, byla vždy mateřský typ.

Najednou jsem na tváři ucítila něco teplého. Táhlo se to od mých očí až k ústům a dál mi to stékalo po krku. Já pláču? Já roním slzy? Proč? Jsem šťastná. Našla jsem to, co jsem hledala. Našla jsem štěstí v neštěstí.

Pohled Emmetta (krátký náhled do jeho myšlenek, když spatřil Kalena)

„Pusť ho, je to můj bývalý přítel.“

Když Rose pronesla tuto větu, začal jsem pěnit. Vrčel jsem. Kdyby to bylo možné… Krve by se ve mně nedořezal! Ona měla už nějakého přítele? Já… Já Emmett o něm nevěděl, a když pak přijdu domů z večírku, doma se mi potlouká bývalý přítel mé manželky a moje neteř ho svazuje svou nadpřirozenou schopností! No, řekněte, je to normální? Ono sice není normální už to, že jsme upíři, ale když jimi prostě jednou jsme, co s tím uděláme?

V tu chvíli jsem měl chuť ho roztrhat na kusy a ty kusy pak polít benzínem a spálit. Ještě bych se smál, kdybych viděl, jak hoří ten jeho ksicht! Ovšem, co když ho Rose pořád miluje? Co když k němu něco cítí? Co když… Otázky, co začínají tímto slovním spojením, létaly hlavou neustále… Pokud ho miluje, nechám ji jít.

Propaloval jsem mu v obličeji díru a to pouze mým pohledem. Jaké by to bylo, kdybych mu ji tam opravdu vypálil?

Všiml jsem si, jak Nessie rentgenuje můj obličej, ale nevěnoval jsem jí pozornost, do té doby, dokud ji Eda nepřivítal právoplatně doma. Byl jsem najednou štěstím bez sebe.

Pohled Renesmé  (navazuje na předchozí myšlenky, chtěla jsem vás jen trochu potrápit.)

Našla jsem to, co jsem hledala. Našla jsem štěstí v neštěstí.

Nedokázala jsem popsat své pocity, a tak jsem udělala to, o čem jsem vždy snila. Otočila jsem se a objala ho. Ruce jsem mu rozhodila kolem krku a obličej mu přitiskla do světle modré košile. Nevím, co mě to popadlo, ale byla jsem… šťastná, jenže ne tak, jak to znáte.  Ten pocit štěstí, který ve mně převládal, se nedal popsat. Kdybych mohla, samou láskou bych ho umačkala.

Dál jsem mu obličej tiskla do košile, ale pak jsem ho posunula o trochu víc výše, jelikož jsem nemohla dýchat. Otevřela jsem oči a dívala se do obličeje mé matky, která stála za mým otcem a čekala, kdy se ho pustím a vzpomenu si i na ni. Byla jsem štěstím bez sebe. Má rodina je úplná. Mám rodiče, kteří mě milují. Prarodiče, kteří mě milují. Dvě úžasné tety, které mě milují a dva strýce, kteří mě milují. Celá má rodina mě miluje a já jim lásku oplácím stejnou mírou. Nevím, co mám dělat. Co mám udělat, abych z té lásky, štěstí, radosti… nevybuchla? Nic, budu si to užívat.

S velkou neochotou jsem pustila otce a vběhla do otevřené náruče mé matky. Bylo to úplně stejné. Láskou bych ji umačkala.

Takto jsem putovala do všech náručí a všichni zapomněli na to, co se dělo před chvílí. Na Kalena, pro ně  - v tuto chvíli – jsem existovala jen já. Já! Renesmé Cullenová.

O hodinu později…

Pokud bych řekla, že jsme oslavovali, lhala bych. Nebyla to oslava, ale takové jakoby přivítání. Jako když se narodí miminko a prvně se vítá doma ve své rodině. Takové to asi teď bylo, ale mě trápila ta jediná otázka. Přímo mě šimrala a pálila zároveň na jazyku. Proč to všechno? Proč jsem vlastně musela vyrůstat na míle daleko od mé rodiny v náruči úplně jiné rodiny, kterou jsem se – jistým způsobem – naučila milovat?

Ano, jsou to Volturiovi. Všichni se jich bojí, ale třeba takový Felix či Demetri nejsou takoví, jaké je známe. Vlastně s nimi byla – občas – i legrace. Jen Jane je neustále ta Ledová královna. Legrace byla spíš, když jsem byla malá. Čím jsem byla starší, tak se to pouto mezi námi začalo měnit. Ovšem, já jsem jinam než do mezi zvané Přátelství nešla. Nemohla jsem, jelikož bych už z Volterry nebyla schopna odejít a to by bylo špatně. Tak se ptám, proč?

Na tuto otázku zná odpověď jen několik lidí, ale hodí se teď se na ni zeptat? Nesnáším tyto chvíle, když jsem na pochybách. Většinou mám pak v hlavě zmatek. A tak se ptám… Proč?

„Mami? Tati? Rodino? Můžu se zeptat… ehm… Proč jsem musela být ve Volteře a ne tady s vámi? Proč mě vychovávali oni a ne vy?“ Ztuhli a hledali odpověď na mou otázku. Proč se nezeptat na to, co mě trápí nejvíce, že? Proč čekat? Proč neznat odpověď? V rodině by neměla být tajemství a měli tušit, že se jednoho dne zeptám přesně na toto.

„Víš, Renesmé, je to složité. Když ses narodila, byli jsme všichni těmi nejšťastnějšími pod sluncem. Byl to týden, od doby, co ses narodila, když přišli a… vzali si tě. Běželi jsme za nimi, ale nedohonili jsme je. Vzali tě přímo z postýlky… Bylo to těžké období, ale uklidňovala nás jen myšlenka na to, že ti neublíží, jelikož jsem měl přímý přístup do Arovy hlavy a do jeho myšlenek. Věděl jsem, nač tě potřebuje,“ řekl a zadíval se mi do očí. „A tak jsme se odstěhovali. Možná si říkáš ‚Proč nic nezkusili?‘ zkusili jsme hodně, ale bohužel všechny pokusy dopadly katastrofálně. Stačí ti toto jako odpověď?“

Trvalo chvíli, než mi došel význam otcových slov. Takže oni mě jim nedali dobrovolně, ale oni mě unesli. Nač mě tedy vlastně chtěli? Snad ne jako hračku na volnou chvíli, když si Jane usmyslí, že je na čase trénovat svůj dar. Na to tam mají snad někoho jiného, no ne?

„Ale… Tak na co mě… hm, potřebovali? Snad ne jako zábavu pro Jane.“

„Ne. Chtěli tě… zkoumat.“ Zasmál se. „Prostě chtěli zjistit, co jsi zač. Nikdy nic takového neviděli. Byla jsi pro ně něco nového.“ Když otec zakončil svou vyčerpávající řeč, byla jsem v šoku. Ano, v šoku. No, mně nepřišlo, že by mě zkoumali, ale to je snad jedno, ne?

„Agr! Já už to nevydržím! V těchto věcech přeci nemůžeš být! Vždyť je to hrůza!“ Nemusela jsem se ohlédnout, ani zapřemýšlet nad tím, kdo to vykřikl, jelikož mně – i všem ostatním tady - bylo hned jasný, kdo to byl. Alice!

„Ale mně je v nich dobře,“ řekla jsem jí na oplátku.

„Jsi úplně stejná jako byla kdysi Bella. Jestli s námi chceš zůstat, tak budeš nosit to, co ti já osobně obléknu!“

„A navíc páchneš jako zmoklý, špinavý pes…“ přidala se Rosalie.

Děkuju!

Pomyslela jsem si v tu chvíli, ale to už mě Alice společně s Rosalií odváděli nahoru do patra a „vhodily“ do jednoho pokoje. Byl to pokoj jako dělaný pro malou holčičku. A cítila jsme tu pach toho Kalena. Co dělat v tomto… v mém pokoji? To si sem vyšel na procházku? Dále jsem to řešit nemohla, jelikož po mně Alice a Rosalie hodily krásné šaty, které jsem si měla obléknout.

V tu chvíli mi došlo, že je dobojováno.

Prosím kometnáře, děkuji.

Podoba Kalena

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 18. kapitola: