Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrokyně Temnoty 4. kapitola

28.11.2012 (19:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4560×

4. kapitola

Slyšel jsem za sebou kroky, dokud jsem nezmizel hluboko v lese. Doufal jsem, že za mnou nešli. Už jsem neslyšel ani jejich myšlenky. Tenhle les je skutečně kouzelný. Každičká moc se tady nuluje.

Netrvalo ani dvě minuty a už jsem znovu viděl onen dům, který byl stále černý jako sama půlnoc a strašidelný jako pohled na zubatou. Smrtku jsem sice neviděl, ale umím si ji představit.

Beze strachu jsem vystoupil mramorové schody a zaklepal. Dveře se otevřely, jako předtím. Vešel jsem dovnitř a hned jsem spatřil Ženu v černém. Jako předtím seděla na trůnu v černém plášti a s kapucí na hlavě. Jakmile jsem ji uviděl, uvnitř mě se něco rozjásalo.

Rychlejší chůzí jsem šel k ní. Tentokrát už byly svícny rozsvíceny. Zastavil jsem se pod schody a koukal na ni. Vstala a pomalu šla ke mně. Všiml jsem si jejích bot, poznával jsem je, stejné kozačky si vloni koupila Alice. Musela je vzít nějaké ženě, která se sem dostala.

Když nás dělily jen dva schody, poklekl jsem. Natáhla ke mně levou ruku, na které měla stále rukavici. Zajímalo by mě, jestli se někdy převlékla. Chytil jsem jí ruku a políbil ji na hřbet. Chvíli jsem ji držel a přiložil si ji na tvář.

Znovu jsem viděl ty okovy. Vypadaly jako kovové náramky, ale byl jsem si jist, že to jsou okovy. Okovy, co ji vězní tady.

„Proč ses vrátil?“ zeptal se mě její hlas, který zněl… šťastně? Asi. Nebyl jsem jistý, zda může cítit něco takového, když je tady zavřená několik staletí sama, potmě.

„Musel jsem vás vidět, má paní,“ zašeptal jsem do její černé rukavičky. Nevím, co se se mnou dělo, ale byla to pravda. Musel jsem ji vidět.

„Edwarde, řekla jsem, abys odešel, a své rozhodnutí nehodlám měnit,“ řekla a chtěla ode mě odstoupit, to jsem jí ale nedovolil. Přidržel jsem si její ruku na své tváři, tak nemohla ustoupit zpět.

„Já vím, ale něco mě nutilo se vrátit. Potřeboval jsem vás vidět. Chci vám pomoci. Vím, že jste tady držena jako otrok,“ řekl jsem a čekal na její reakci. Zřetelně jsem slyšel zalapání po dechu a škubnutí. Vytrhl svou ruku z mých a o několik kroků ustoupila.

„Máš něco společného s Temnotou?“ zeptala se mě obzvláště vystrašeně. Co? To myslí tmu venku? Asi ne.

„S kým že?“ zeptal jsem se nechápavě. Trochu sklonila hlavu a jasně jsem slyšel, že vzlykla. Tak to je poslední důkaz, abych věděl, že tato bytost není nebezpečná a bezcitná.

„S Temnotou, mojí stvořitelkou,“ řekla a mně se na celém krku zježily chlupy. Temnota je její stvořitelka? Oh, to snad ne. Temnota je první upírka na světě.

Jednou jsem v knihovně našel knihu, která vyprávěla o prvních upírech. Ta kniha mě zavedla k jiné knize, která se jmenovala Deník Temnoty. Nechápal jsem, proč je psáno Temnota s velkým T, ale když jsem si ho přečetl, pochopil jsem. Ona se tak jmenovala. Přečetl jsem celý deník, ale nikdy jsem nepochopil, proč jsem nemohl dosáhnout konce. Až po několika měsících jsem dosáhl konce celého deníku. 

Vyprávěl o jejím životě. Celý deník končil přeměněním mocné a zároveň bezbranné dívky, kterou donutila vyvraždit celé její rodné město, i její rodinu. Když zabila svého otce, který byl poslední živý z celého města, vzbouřila se proti své stvořitelce a zabila ji vším, co měla. Což byly její schopnosti. Než však stihla Temnota odejít, proklela ji a spoutala ji okovy temnoty v jejím vlastním domě.

Nikdy by mě nenapadlo, že to je pravdivé. Skutečně se to stalo. A navíc této vystrašené ženě, která stojí přede mnou. Soucitně a lítostivě jsem zvedl hlavu a pohlédl na tu dívku. Tolik toho vytrpěla.

„Nic s Temnotou nemám, ale vím, co ti provedla. Četl jsem její deník, který jsem našel. Pokládal jsem to za podvrh, ale když tě vidím před sebou, tak vím, že je to pravda. Spoutala tě okovy temna v tvém domě,“ řekl jsem a rázně si stoupl. Ona o krok ustoupila.

„Od tvého narození na tebe dohlížela, sledovala, jak rozvinuješ své schopnosti. A když jsi utekla z domu, protože jsi už nemohla vydržet všechny ty odpudivé a vystrašené pohledy, které na tebe házel každý včetně tvé rodiny, přeměnila tě, aby tě měla ve své moci. Pod její mocí jsi vyvraždila celé město, svou rodinu, a když jsi držela v objetí krvavé tělo svého otce, vymanila ses z její moci a obrátila se proti ní. Dokázala jsi ji porazit vším, co jsi od dětství měla v sobě. Ale než stačila odejít, proklela tě a uvěznila tady, kde na tebe dohlíží stále, dodnes. Na svých rukou máš okovy, které nemůžeš sundat, které tě tu drží a každý den ti připomínají, že jsi otrokyní. Jsi otrokyně Temnoty, ale mocná otrokyně. Ve tvé moci není se vysvobodit, ale je to v mé moci,“ řekl jsem a vrhl se k ní. Surově jsem ji objal a instinktivně našel její rty.

Vzpírala se, cítil jsem, že používá svou sílu, jak fyzickou, tak své dary, ale na mě byly v tuto chvíli krátké. Cítil jsem se tak silně, jako ještě nikdy. Měl jsem pocit, že se můžu postavit celému světu.

Najednou se ozvala strašná rána. Se mnou ani nehnula, což se nedalo říci o té dívce, která ode mě odletěla několik metrů a spadla na břicho. Okamžitě jsem se zjevil při ní, chytil ji za ramena a vytáhl do sedu.

Rukou jsem jí objel hlavu a snažil se ji otočit k sobě. Po chvíli se mi to povedlo. Tváří jsem si ji otočil k sobě a po chvilce váhání jí sundal kapuci. V tu chvíli by si mě kdokoli, i upír s tím nejlepším zrakem, spletl se sochou.

Tak krásná. Vlasy jako havraní peří, oči černé jako les o půlnoci a zářily jako měsíc v úplňku, tvář jako z perleti, krásná, bledá a bezchybná. Co se taky dalo od upírky čekat? Ale ona je daleko krásnější než kterákoli upírka na světě, krásnější než moje sestra Rosalie, a to jsem si celá léta myslel, že nikdo hezčí být nemůže.

Koukala na mě vyděšeně. Připomínala mi ptáčátko, které vypadlo z hnízda, nebo opuštěné a nakopnuté kotě. Nechápal jsem to. Cítil jsem hroznou nutnost ji ochránit před Arem i před svojí rodinou.

„Vysvobodil jsi mě, Edwarde. Odteď patřím tobě,“ řekla a do své levé ruky vzala mou levou. Chvíli jsem na ně koukal, protože jsem nechápal, co na mém prsteníčku dělá černozlatý prsten. A ještě více mě vyvádělo z míry, že ona měla tentýž prsten na svém prsteníčku levé ruky.

„My jsme… manželé?“ zeptal jsem se jí a na chvíli se zasekl, protože jsem byl hodně zaskočený. Ona se usmála, kdybych stál, tak jsem na zemi, a přikývla, ale její oči vyzařovaly smutek.

„Ano. Temnota řekla, že kdo mě polibkem vysvobodí z jejích spárů, stane se mým manželem. Chápu, že o mě nestojíš, a nebudu ti zazlívat, když odejdeš,“ řekla a stáhla své ruce k tělu. Nechápavě jsem se na ni koukal.

„Kam bych šel? Celý svůj život žiju se svým stvořitelem, který si našel družku a vytvořili rodinu. Mám ještě čtyři nevlastní sourozence, žijeme všichni spolu, ale já jediný z nich jsem byl sám. Teď vím, kde je mé místo. Mé místo je u tebe, a jestli budu muset zůstat v tomto domě s tebou, nebudu proti,“ řekl jsem a čekal na její reakci. Zvedla hlavu a její oči se leskly, ale teď slzami, které nemůže prolít.

„Jsem šťastná. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít takové štěstí po tom všem, co jsem udělala,“ řekla a sklopila zahanbeně hlavu. Klekl jsem si za ní na jedno koleno a objal ji. Je to přece moje žena.

„Nevyčítej si minulost, tu už nikdo nezmění. Zaměř se na přítomnost a budoucnost,“ utěšoval jsem ji a ona se nechala. Najednou mi v hlavě blikla jedna malá žárovka.

„Jak se vlastně jmenuješ? Jsem tvůj manžel a neznám ani tvé jméno,“ řekl jsem a čekal. Zasmála se. Její smích zněl jako cinkot zvonečků. Roztomilý a okouzlující.

„Isabella,“ řekla potichu a já se usmál.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně Temnoty 4. kapitola: