Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrokyně Temnoty 2. kapitola

20.11.2012 (21:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4241×

2. kapitola

Další den ráno jsem se připravil do Zakázaného lesa. Byl jsem připraven. Sám jsem nevěděl proč, ale celý jsem se oblékl do černé. Nevím, jestli jsem tušil, že tam zemřu, nebo z nějakého jiného důvod. Vůbec jsem nevěděl proč.

Ještě jsem se musel stavit v trůnním sále. Byli tam skoro všichni, včetně mé rodiny. Hlavně tam byl Aro.

„Dobrá, Edwarde, přeji ti štěstí, a aby ses vrátil v pořádku,“ řekl Aro a já tak mohl opustit Volterru. Otočil jsem se, že odejdu, ale pohled mi padl na mou matku, která se držela jen tak tak. Přešel jsem k ní a objal ji.

„Nebojte se o mě. Já se vrátím,“ řekl jsem a líbl svou matku na tvář. Carlisleovi jsem jen položil ruku na rameno. Své sestry jsem taky objal a své bratry jsem poplácal po zádech. Když bylo loučení u konce, rozeběhl jsem se plnou parou z hradu.

Aro mi včera ukázal chodbu, kterou se dostanu k Zakázanému lesu, a pak je to už jen na mně. Dal jsem se tou chodbou. Byla dlouhá. Jak daleko je ten les od Volterry? Běžel jsem deset minut svou rychlostí, než jsem dorazil na její konec. Končila jako strmá jeskyně.

Vyskočil jsem z ní a rozhlédl se. Všude bylo strašné šero a to nebylo ani poledne. Když jsem se otočil o sto osmdesát stupňů, viděl jsem ten les. Poznal jsem ho, protože byl ještě více šerý, než ten, ve kterém jsem vyšel z chodby, oddělovala je louka a viděl jsem ten černý mrak, o kterém mluvil Aro.

Na nic jsem nečekal a upíří rychlostí přeběhl k němu, ale do něj jsem vstoupil lidskou rychlostí. Sotva jsem se dotkl nohou půdy, cítil jsem jakousi energii, a to dost velkou a silnou. Takovou energii nemůže vytvořit člověk.

Pomalu jsem šel lesem dál. Celou dobu jsem měl pocit, že mě cosi, nebo kdosi, sleduje. Ta žena už o mně asi ví. Jestli je tak mocná, jak říkal Aro, tak o mně určitě ví.

Všude jsem cítil něčí pohled, všude jsem slyšel pohyby, ale neohlížel jsem se, nekoukal jsem se ani vlevo, ani vpravo. Cítil jsem, že ten někdo chce, abych se bál, abych zaváhal, ale já nic takového neudělal.

Po deseti minutách jsem ucítil pach spáleniny. Vyšel jsem na mýtinu, dá-li se to tak nazývat. Všude byly popálené kusy trámů, prach, bodláčí a trní. Ale taky obrovský dům, který zel černotou. Vypadal jak z nějakého hororu.

Šel jsem pomalu k němu. Vyšel jsem černé, mramorové schody, kde jsem zahlédl i pár drahých kamenů, které nyní byly černé. Jako by se tady ztratily barvy. Všechno bylo buď šedé, nebo černé. Postavil jsem se k černým dveřím, které vypadaly zachovale.

Zvedl jsem ruku a chtěl zaklepat, ale dveře se samy od sebe otevřely dokořán. Na nic jsem nečekal a vešel. Kdo zaváhá, nežere, ale pro tuto situaci bych řekl: „Kdo nezaváhá, přežije.“

Vešel jsem do tmavé místnosti, kde jsem nic neviděl, jedině snad pár obrovských svícnů, které nesvítily. Dveře se s obrovskou ránou zavřely. Podíval jsem se na ně, ale ne vyděšeně, čekal jsem to. Rozhlédl jsem se, ale neviděl jsem si ani na špičku nosu.

„Kdo jsi a co tady pohledáváš, upíre?!“ ozval se ze všech stran ženský hlas. Zněl mrtvě, ale cítil jsem z něj sílu, ale taky samotu, strach a ještě něco. Rozhlédl jsem se ještě jednou, jestli náhodou něco neuvidím. Bohužel nic.

„Jmenuji se Edward a hledám paní tohoto domu,“ zakřičel jsem do tmy a doufal, že se něco, cokoli objeví a já nebudu slepý.

„A co mi chceš?“ ozval se znovu ten hlas. Když jsem pominul všechny ty emoce, zněl krásně. Ale taky zněl vyčerpaně, studeně, jako by patřil mrtvole. Třeba nejsem daleko od pravdy.

„Promluvit si. Nejsem ozbrojený, nepřišel jsem se zlým úmyslem. Chci si pouze promluvit a mám pár otázek,“ řekl jsem. Chtěl jsem, aby mi ta žena věřila aspoň v tom, že nejsem ozbrojený a že jí nechci ublížit.

„Pakliže nemáš v mém domě zlé úmysly, ptej se,“ řekla a její hlas zněl trochu živěji, ale pořád byl na bodu mrazu. Otočil jsem se o tři sta šedesát stupňů, ale stále jsem nic neviděl, pouze slyšel.

„Nerad mluvím s někým, koho nevidím,“ řekl jsem a doufal, že se konečně něco stane. A stalo. Nejdříve se ozvalo zvířecí zavrčení, ale pak kousek ode mě něco bouchlo. Odskočil jsem od toho a podíval se, co se stalo. Jeden svícen se rozhořel.

Začaly se ozývat stejné rány, jak se rozsvěcely další svícny. Zanedlouho byla celá místnost osvětlená a já si ji mohl prohlédnout. Byla to taneční síň. Stál jsem na černém vyšívaném koberci, po jehož krajích stály ty svícny.

Sledoval jsem pohledem koberec, až jsem se dostal ke schodům. Bylo tam patnáct schodů, které byly taky pokryté černým kobercem. Na šestnáctém schodě stál trůn, či křeslo, potažené černým hedvábím. Přísahal bych, že bylo zdobené zlatem, které bylo taky černé.

Na tom trůnu seděla ona. Vstala, přičemž mi pokynula, abych k ní přistoupil. Rozhodl jsem se jí vyhovět. Šel jsem pomalu, abych ji nevyděsil nebo tak podobně, a abych si ji prohlédl. Měla na sobě černý plášť s kapucí, kterou měla přetaženou přes hlavu, ale tak, že jsem jí neviděl do tváře.

Když jsem stál dva schody pod ní, spatřil jsem zvláštní černou záři. Vycházela z jejích očí, které se leskly v černi a temnu její tváře. Natáhla ke mně pravou ruku, na které měla černou rukavičku. Stejnou měla i na levé.

Chytil jsem ji do své, sklonil hlavu a políbil ji na hřbet. Tahle žena musí být dost stará. Tak dvě stě, tři sta let. V té době byl povinný tento projev ženám. Dnes se vidí jen výjimečně u džentlmenů.

„Vítám tě v mém domě, Edwarde. Prosím, posaď se,“ řekla a najednou, odnikud, za mnou přistála židle. Telekineze. Tak Aro přece jen mluvil pravdu. A ten oheň… To byla pyrokineze. Sedl jsem si, abych vyhověl dámě.

„Děkuji za uvítání, má paní,“ poděkoval jsem jí slušně, abych se jí nedotkl. Taky si sedla na svůj trůn a všiml jsem si, že si rukou přejela po tváři. Ona snad brečí?

„Děje se něco?“ zeptal jsem se jí starostlivě. Nezdála se nebezpečná. Naopak. Zdála se křehká jako porcelán. Zavrtěla hlavou.

„Ne, jen… Připomínáš mi někoho, koho jsem kdysi dávno znala,“ řekla a zdála se přecitlivělá. Ten, kdo si myslí, že je tato žena, či možná dívka nebezpečná, je vedle jak ta jedle.

„Na co ses mě chtěl zeptat?“ zeptala se, asi aby odvedla řeč jinam. No, vyhověl jsem jí. Sám jsem netušil, kde se ve mně bere taková shovívavost k ní. Cítil jsem k ní jisté sympatie, přitom jsem ji ani neznal, ani jsem neviděl její tvář.

„Především mě zajímá, kdo jste,“ řekl jsem tišeji.

„Jsem někdo, ke komu by se nikdo neměl přibližovat. Jsem prokletá bytost. Jedna z vás. Nemám svobodu. Odejdi,“ řekla rázně a odvrátila ode mě hlavu. Napřímil jsem se. Nechápal jsem to.

„Ale, má paní,“ chtěl jsem pokračovat, ale přerušila mě.

„Řekla jsem odejdi!“ zakřičela a už jsem letěl vzduchem, až jsem přistál pod mramorovými schody. Mohutné dveře se za mnou zavřely s hlasitou ránou. Chvíli jsem jen tak ležel a vstřebával informace, co jsem právě získal.

Moc mi to smysl nedávalo, ale musel jsem odtud. Nechtěla mě tady.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně Temnoty 2. kapitola: