Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 9. kapitola

19.02.2011 (11:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1481×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Isabella:

Celá vystrašená jsem stanula před branami města, které mi kdysi bylo vším. V hlavě mi vytanula vzpomínka jak mě sem jako malou, ustrašenou holku přivedli po tom, co jsem přišla během jediné noci o celou rodinu. Už tehdy mě ty zdi postavené z nejtvrdšího kamene připravené odrazit jakkoliv silný nepřátelský útok děsily a zároveň ve mně vzbuzovaly úctu. Věděla jsem, že jakmile projdu bránou můj život se změní, ale nikdy by mě nenapadlo jak moc. Že se stanu stvůrou, kterou mě matka strašila když jsem za chladných zimních večerů odmítala spát v jedné místnosti s chůvou. Či, že se stanu ozdobou Arovy sbírky talentů a že jako prvnímu upírovi po několika staletích se mi dostane té výsady volného pohybu nezávisle na gardě. Ach ty vzpomínky.

Nenáviděla jsem to místo a jeho pána, ale zároveň jsem se nedokázala ubránit srdečnému úsměvu, když jsem si vzpomněla, co všechno jsem tu objevila a prožila. Přátelství na život a smrt, první láska, polibek, milování…

Ale to bylo před tím, před ním. Od chvíle kdy jsem ho poznala, nedokázala jsem myslet na nic jiného. To on byl nyní středo bodem mého vesmíru kolem kterého se vše točilo. V okamžiku, kdy jsem ho spatřila jako by se mé mrtvé srdce znovu rozběhlo a já poprvé za celou dobu své existence zatoužila být znovu člověkem. Lidskou nickou bez moci a síly a odsouzené k neodvratitelné zkáze, navždy se vzdát bohatství, dokonalosti. To vše jen proto, abych mu byla blíž. Abych se nemusela při každém letmém dotyku kontrolovat, abychom za slunného dne mohli stejně jako ostatní páry vyrazit ruku v ruce do kavárny bez toho, aby má pokožka odrážela tisíce světélek do všech stran.

Znovu jsem si vybavila výraz, který měl vepsaný ve svém andělském obličeji ve chvíli, kdy jsem vyskočila z okna. Cítil se zrazený, podvedený a já mu to nemohla zazlívat. Vždyť jsem lhala, téměř každé slovo, které jsem vypustila z úst během našich společných chvilek byla lež a nebo alespoň měla do pravdy hodně daleko.

Já ho ale musela chránit, ne, teď už nešlo o tu pitomou sázku s Henrym, přestože jsem si jeho výraz pokaždé, když nás viděl spolu náležitě užívala. Teď šlo o něj, o Edwarda. Uvědomila jsem si, že mi na něm záleží. Měla jsem o něj strach a pokud nebyl fyzicky se mnou, mé myšlenky se točili jen kolem něho. Zajímalo mě co si myslí, ano, poprvé v životě jsem skutečně naslouchala muži se kterým jsem sdílela lože a jeho zájmy postavila nad své vlastní. Tajně jsem zaplatila všechny jeho dluhy z karet a postarala se, aby se směnky navždy ztratily. Přestože jsem se už dávno dokázala ovládat a měla svou žízeň pod kontrolou, nikdy jsem si nedovolila setkat se s ním pokud jsem nebyla dostatečně nasycená. Jeho život mi byl příliš drahý než abych riskovala.

Cit, který mě k němu poutal se asi nejvíc podobal lásce. Ale bylo to možné? Mohl být upír skutečně schopen lásky?

A miloval on vůbec mě? Byl mnou poblázněný, stejně jako všichni muži, ale byl by schopný unést pravdu?

Tahle otázka mě trápila celou cestu. Teď na to ale nebyl čas. Nejdříve bylo třeba vypořádat se s Arem a mými závazky vůči němu.

Rychle jsem třikrát zaklepala na bránu a čekala. Po chvíli vykoukl postarší muž, podle očí novorozený a nakvašeně na mě pohlédl.

„Co tady chceš?“ prskl na mě a já se v duchu usmála. Chudák, za chvíli si bude přát, aby se smažil v pekle.

„Jdu za Arem,“ odpověděla jsem tiše a čekala na jeho reakci.

„Vážně? A proč si myslíš, že by měl toužit po setkání s takovou nickou?“ zeptal se škodolibě a odplivl si.

„Kvůli tomuhle,“ zvedla jsem ruku s pečetním prstenem který mimo mě měli jen Aro, Marcus, Caius a přidržela mu ho před obličejem.

Výrazy, které se mu zmítaly ve tváří mě pobavily na tolik, že jsem na chvíli zapomněla na přítomnost a vrátila se do dob, kdy jsem takhle testovala každého nového upíra ve městě.

„Já, omlouvám se. Paní, promiňte. Já vás nepoznal,“ sypal ze sebe rychle omluvu a já se bavila čím dál víc.

„To je neodpustitelná opovážlivost. Jak jsi mě vůbec mohl nepoznat? Buď si jist, že tohle tvého pána ani trochu nepotěší,“ odpověděla jsem ledově a s jistým zadostiučiněním sledovala, jak se mu strachy rozklepala kolena a zhroutil se na zem jako uzlíček neštěstí.

„Ne, prosím, neříkejte mu to! Já, udělám cokoliv, jen mu to neříkejte!“ prosil hlasem tiším než šepot a zoufale ke mně upíral oči. Když se však střetl s mým nelítostným pohledem znovu se schoulil do klubíčka a odevzdaně čekal na svůj konec.

Když už v té pozici byl několik minut, přestalo mě to bavit a rychle jsem ho zvedla. Ve chvíli, kdy se mé prsty dotkly jeho paže sebou vyděšeně trhl, jako raněné zvíře čekající na to, až ho někdo dorazí a přesto překvapené, když se to má stát.

„Nemusíš mít strach. Tentokrát Arovi o tvé troufalosti nic nepovím, ale varuji tě. Pokud se něco podobného bude opakovat, nebudu již tak shovívavá. Pamatuj, tvá další existence nyní závisí pouze na mé dobré vůli,“ varovala jsem ho a vyrazila do hlavního sálu nechávající toho ubožáka daleko za sebou.

„Ale, ale. Kdopak nám to našel cestu domů?“ ozvalo se za mnou a já ztuhla.

„Damiene, to je ale překvapení. Co tu děláš?“ vykoktala jsem a nervózně přešlápla. On byl jedinou bytostí, ze které jsem na světě měla strach. Pokaždé, když se objevil, přejel mi mráz po zádech a ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama. A i přesto, že už to bylo více než sto let co jsme tvořili pár, stále mi dokázal vyrazit dech.

„Já tu bydlím, už docela dlouho mimochodem. Jestli jsi zapomněla. Ale otázkou zůstává, co tu děláš ty. Co přivádí černou ovci zpět do stáda?“ pokračoval odměřeným hlasem a nemilosrdně se ke mně přibližoval.

Couvla jsem trochu dozadu a narazila zády na zeď. Stále ještě jsem měla možnost pokusit se o útěk, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Dostihl by mě než bych se vůbec stačila dostat na konec chodby. A přímý boj nepřipadal v úvahu, proti němu jsem neměla šanci, vlastně nikdo ji neměl. Šířily se o něm nejrůznější pověsti, podle některých byl dokonce starší než Aro. On sám o sobě příliš nemluvil, vlastně nemluvil téměř vůbec. Byl a zároveň nebyl členem gardy, podle toho, jak se mu chtělo. Měl zde výsadní postavení a nikdo si na něj nedovolil, popravdě se mu všichni raději vyhýbali.

„Co ode mě chceš?“ vyštěkla jsem ve chvíli, kdy se jeho rty lehce otřely o mou šíji. Nenáviděla jsem ho, nenáviděla jsem i sebe za to, že i po tak dlouhé době mě dokázal rozechvět jako nikdo jiný.

„Jen jsem tě chtěl přivítat,“ odpověděl a jemně se otřel svými rty o ty moje.

Než jsem však stačila cokoliv udělat, zaprotestovat, zmizel stejně rychle jako se objevil.

Zničeně jsem si povzdechla a rázným krokem vyrazila do hlavního sálu. Čím dřív tady s tím vším skončím. Tím rychleji se vrátím k Edwardovi a to je přece to, co chci. Nebo snad ne?

Po setkání s Damienem jsem si už vůbec nebyla tak jistá…

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 9. kapitola: