Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 8. kapitola

27.12.2010 (19:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1926×

Edward:

Ocitl jsem se v nebi. Cítit její jazyk jemně se proplétající s mým, bylo jako vrátit se po dlouhém dni domů a zalézt si do vyhřátého křesla u plápolajícího krbu. Být s ní tady a teď, bylo tak nějak nepochopitelně správné a já se sám sobě divil, že jsem se k tomu neodvážil už dřív. Jako by mě celý život byla jen polovina a teprve teď jsem se cítil úplný.

Jemně jsem ji povalil do měkké trávy a opatrně jí začal vyhrnovat sukni. Ve chvíli, kdy jsem ale odhalil její něžné kotníky, najednou jako bych ztratil odvahu, přestože jsem jen stěží odolával chtíči, který mě nemilosrdně spaloval, musel jsem se ujistit, že to oba cítíme stejně, že nejsem příliš troufalý. Isabella nebyla Alice, potřeboval jsem vědět, že ví, co pro mě znamená, jak moc ji miluji, že je celý můj svět. Nejistě jsem zvedl hlavu a podíval se do těch kouzelných očí, hned první pohled mě však ujistil, že to Isabella chápe, že mi rozumí. Její oči doslova planuly touhou, která mě hrozila sežehnout, pokud ji neukojím a já jí rozhodně nehodlal odporovat.

Než jsem světu odhalil bělostnou kůži na jejích stehnech, tyčil jsem se nad ní již bez kalhot. Teď už nebylo cesty zpět, poslední rychlý pohled do jejích očí a už jsem byl v ní. Slastný výdech, který vyšel z jejích úst, když jsem se začal rytmicky pohybovat jsem povýšil na další zázrak, stejně jako její letmé polibky na mou hruď.

…

Leželi jsme v trávě, Isabella hlavu na mé hrudi a já si v hlavě znovu přehrával, co se právě stalo. Extáze, kterou jsem cítil, když jsem hluboko v jejím lůně vyvrcholil, byla to nejlepší, co jsem doposud zažil, v tu chvíli jsem měl pocit, jako bych se ocitl v ráji a pokud tahle chvíle měla být hřích, byl jsem ochotný zaplatit jakoukoli cenu.

Počkat! Jak jsem mohl být takový hlupák?!? Vyvrcholit přímo do ní. Alice měla při ruce vždy ochranu, takže jsem na to už ani nemyslel. Ale teď! Bože, co jsem to udělal? Jediným pohybem jsem Isabelle právě možná zničil celý život. Jak jsem jen mohl? Vystavit ji té potupě, že bude nosit nemanželské dítě. Ano, teď jsem podle nepsaných zákonů měl právo po ní žádat svatbu, ale co když ona po ní netoužila? Znali jsme se tak krátce. Jak jsem mohl vědět, že pro ni nejsem jen příjemným zpestřením jejích všedních dnů?

Zřejmě vycítila můj neklid, protože zvedla hlavu a s tázavým pohledem se na mě podívala.

„Děje se něco,“ zeptala se mě šeptem a vtiskla mi rozpustilý polibek na tvář.

„Já, moc mě to mrzí, já se omlouvám,“ začal jsem nesouvisle koktat a Isabella mě minutu od minuty nechápavěji pozorovala.

„Copak se stalo, zlato, nevypadáš vůbec dobře,“ zašeptala a prohlížela si mě vážným pohledem.

„Já, nedal jsem pozor. Co když budeš těhotná?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem a očekával bouři hněvu. Odpovědí mi však byl jen pobavený smích, stejný, jakým se smějeme dítěti, když nechápe záležitosti dospělých.

„O to si nemusíš dělat starosti, nic se nestalo,“ pokračovala už trochu klidnějším hlasem, ve kterém však stále ještě byly patrné stopy nezřízeného smíchu.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Nijak, prostě to nemusíš řešit. Žádné následky našeho milování nebudou,“ odsekla mi trochu rozzlobeně a začala se rychle zvedat.

„Odpusť, nechtěl jsem tě rozhněvat. Jen jsem měl starost,“ bránil jsem se a hledal své kalhoty.

„Já vím, že ne. Je tolik věcí, kterým zatím nerozumíš, snad jednou,“ odpověděla tajemně a zmizela za nejbližším keřem.

Rychle jsem se upravil a vyběhl za ní. Byla však už v obležení svých obdivovatelů a tak mi trvalo pěkných pár „dobrý den“ a „velice mě těší“ než jsem se k ní probojoval.

„Pane Cullene, kam jste se poděl? Velice jsme vás zde postrádali,“ přetnula pohoršeným hlasem ostatní a tak se pozornost všech zaměřila přímo na mě, opět.

„To od vás není vůbec hezké, takhle mě zanedbávat,“ pokračovala dál pohoršeně, ale z jejích očí jsem jasně vyčetl, že je to pouze hra pro ostatní…

…

Už uběhl celý měsíc od našeho prvního milování v Hyde parku. Od té chvíle neuplynul den, abychom se neviděli. Doprovázel jsem Isabellu všude, ať na ples, nebo na čajový dýchánek anebo třeba jen na procházku. Byl jsem jejím nerozlučným stínem a naše sblížení samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí, již po týdnu se šířily klepy o našem společném vztahu a nyní si už všichni byli jistí, že se budeme brát a někteří na nás koukali skrz prsty. Nám to ale nevadilo, byli jsme spolu šťastní a to bylo jediné, na čem mi záleželo.

Henryho jsem jen jednou letmo pozdravil na plese a to bylo celé. Jinak jsem o něm celý měsíc neslyšel. Několikrát mě hledal doma a nechával mi u Johna vzkazy, abych se dostavil na třináctou ulici, že mě děvčata postrádají. Mně to ale bylo jedno, Henry mi sice trochu scházel, ale to bylo všechno. Nepotřeboval jsem už patřit do světa velkých elegánů, nač mi byly prohýřené noci v nejluxusnějším kasinu ve městě? Už jsem to nepotřeboval, měl jsem Isabellu, její láska mi dávala víc, než kdy kasina a Alice mohly.

Spokojeně jsem se otočil a chtěl obejmout mou bohyni, postel však byla prázdná. Překvapeně jsem se posadil a začal se rozhlížet po pokoji.

Seděla na okenním parapetu, jen v průsvitné košilce. Ztělesnění krásy a spanilosti. Jako víla z jiného světa, poslána na náš svět, aby nám dokázala, že existuje něco lepšího, něco, za co stojí každý den vstát.

Pomalu jsem vstal, přešel až k ní a jemně ji pohladil po obnažené paži.

„Stalo se něco? Pojď do postele, jsi celá prokřehlá,“ zašeptal jsem jí do malého ouška.

„Hned, jen ti musím něco říct,“ odpověděla se smutným úsměvem a vážně mi pohlédla do očí, „budu muset na nějaký čas odjet.“

„Dobře a kam pojedeme?“

„Pojedeme? Ne, tam se mnou nemůžeš,“ oznámila mi smutně.

„A proč ne? Já chci jet s tebou,“ nechápal jsem už vůbec nic.

„Prostě nemůžeš. Jednou ti to vysvětlím,“ snažila se mě odbýt.

„Ne. To teda ne. Jednou mi to vysvětlíš. To slyším pořád! Nechci už čekat, chci odpovědi!“ Nechápal jsem, kde se to ve mně vzalo. Ještě před pár minutami jsem byl šťastný a nic lepšího na světě není a teď se ta iluze bortila jako domeček z karet.

„Edwarde, teď na to nemám čas. Vysvětlím ti to, až se vrátím,“ řekla a bez dalších slov vyskočila z okna a odběhla směrem k lesu. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, kdybychom ovšem nebyli ve druhém patře. Normální člověk by si pravděpodobně zlomil nohu anebo byl alespoň pomlácený, rozhodně by ale jako by nic neodběhl. Zase další z mnoha záhad, které obklopovaly její osobu? Stejně jako podivná ledovost její kůže nebo třeba změny barvy zorniček a to, že ve slunečné dny jsme museli vždy bezpodmínečně zůstat v domě.

Už jsem toho měl dost. Chovala se ke mně jako k dítěti a já si to už nechtěl nechat líbit. Spěšně jsem se oblékl a vyrazil přímo na třináctou ulici. Dnes v noci jsem si hodlal pořádně zařádit. Cestou mě ale napadlo se ještě někde zastavit.

Dvakrát jsem zaklepal na těžké, mosazné klepadlo, když se z útrob domu ozval Henryho hlas.

„Pojď dál, příteli. Čekal jsem tě…“

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 8. kapitola: