Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 5. kapitola

03.12.2010 (12:15) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1897×

„Ó, ano. To je ono, jen pokračuj,“ zašeptal jsem mezi vzdechy plnými slasti.

Dotyk té malé osůbky byl jako dotek samotného Boha a Ďábla v jednom. Řítil jsem se do pekla nejkratší možnou cestou a bylo mi to jedno.

Pomalu jsme nepřesunuli k posteli a Alice mě jemným dotykem zatlačila do hedvábných peřin, na kterých už bylo znát časté používání. Ani jsem nestihl zaregistrovat jak, ale najednou jsem pod ní ležel úplně nahý a ona se nade mnou tyčila jen v lehké, karmínově rudé košilce. Při pohledu na její oblá, plná ňadra, lehce se pohupující nad mýma očima jsem ztratil i ty poslední zábrany, které mi po Alicině vynikající ruční práci zbyla a rychlostí blesku z ní strhl ten chatrný kus látky. Reakcí na mou náhlou vášeň mi bylo rozpustilé chichotání. Já ho ale bez reakce ignoroval, převrátil ji pod sebe a jediným pohybem vnikl do vlhké jeskyňky mezi jejíma nohama. Veden zvířecími pudy, které se doteď skrývaly hluboko uvnitř mě, jsem se začal pohybovat. Nejdříve pomalu, přeci jen jsem si nebyl jistý, jestli dělám dobře. Když mi však na tázavý pohled do Aliciných očí byl odpovědí povzbudivý úsměv, přidal jsem na intenzitě a postupně zrychloval. Vnímal jsem teplo vyzařující z jejího těla a s každým mým přírazem se zrychloval i můj dech. A pak, najednou, jsem ucítil silný tlak v pod bříšku. Chvíli jsem vzdoroval tlaku, a pak vyvrcholil přímo do ní.

Vyčerpaně jsem z ní vystoupil a svalil se do měkkých peřin vedle ní.

„A ty, že nemáš žádné zkušenosti? Tomu lze jen těžko uvěřit,“ usmála se sladce a natáhla se pro malou lahvičku stojící na stolku vedle postele a jediným lokem ji vyprázdnila.

„Co to je?“ zeptal jsem se zvědavě ještě stále přerývavým dechem.

„Nápoj proti početí. Nechceme přece, aby tahle noc měla nežádoucí následky, že ne?“ řekla bezstarostně a jemně mě hryzla do lalůčku pravého ucha.

Chvíli jsme jen tak leželi, Alice mi hebkou ručkou přejížděla po hrudi a já byl poprvé v životě v ráji a za nic se mi z něho nechtělo pryč.

Bohužel mi však tenhle kousek nebyl dopřán na dlouho. Po chvíli se ozvalo rázné zaklepání a po domě se rozlehl zvučný hlas naší drahé paní Ivety, „Alice! Pohni sebou, za chvíli tu máš dalšího zákazníka a víš, že lord Sheldon nerad čeká!“

Alice se okamžitě zvedla, rychle ze skříně vyndala jinou, stejně necudnou košilku a tu, kterou jsem z ní předtím strhl, hodila do koše stojícího u dveří. Poté se usadila k toaletnímu stolku a zběžně překontrolovala líčení. Omámeně jsem ji sledoval, neschopen pohybu. Ladnost a přesnost, s jakými prováděla všechny ty úkony, každý pohyb přesně vypočítaný, měly na mě přímo magický vliv.

„Ne, že by mi tvá přítomnost v mé posteli byla nepříjemná, ale lord Sledním by to asi neocenil. On není zrovna zastáncem orgií, zvlášť, když ten třetí je muž,“ upozornila mě se shovívavým úsměvem Alice.

„Já, odpusť,“ zablekotal jsem a začal se chvatně oblékat. Avšak nemohl jsem najít vázanku, díval jsem se po celém pokoji, avšak nikde jsem ji nenalézal.

„Nehledáš náhodou tohle?“ ozval se pištivý hlásek a před očima mi její ručka zamávala mou vázankou.

„Ano, hm, děkuji,“ odpověděl jsem a vytrhl jí ten kus látky z ruky. Chvatně jsem si ji protáhl pod límečkem a snažil se ji co nejrychleji zavázat, avšak čím více jsem se snažil, tím méně mi to šlo. Prsty se mi začaly nekontrolovatelně třást nervozitou, už po několikáté od mého příjezdu do Londýna jsem se cítil jako malý kluk, který rozlil kalamář a teď čeká na učitelův výprask.

„Počkej, já to udělám. Takhle bys to nezavázal nikdy,“ odstrčila mé ruce Alice a zručnými pohyby mi pod krkem během několika málo chvil vykouzlila dokonalý uzel.

„Tak a je to, ale teď už bys opravdu měl jít, lord už je tady.“

A skutečně, během chvíle se na schodišti ozvaly těžké kroky, pomalu, ale jistě se blížící.

Alice mě chvatně vystrčila před dveře a rychle za mnou zabouchla.

Ještě chvíli jsem tam zaraženě stál a koukal na zašedlou malbu na dveřích, která zobrazovala jakýsi výjev z řecké mytologie. A pak mi došlo, že tohle je asi opravdu konec. Pomalu jsem se otočil a málem narazil do tělnatého muže, který už, už sahal po klice do Alicina pokoje.

„Nemůžete dávat větší pozor? Uhněte laskavě,“ zamručel nevrle a rozrazil dveře až hlasitě bouchly o stěnu.

„Lord Sheldon,“ problesklo mi hlavou, zatímco jsem se otočil a vydal se ke schodům. Když jsem sešel dolů, místnost byla mnohem více zaplněna, než když jsme přišli. V měkkých křesílkách potažených zlatým brokátem seděla asi dvacítka mužů, někteří s přehnaně namalovanými dívkami na klínech. Jiní sami netrpělivě poklepávající vycházkovými holemi a závistivě sledující své, o něco šťastnější sousedy.

„Zákazníci,“ došlo mi najednou. V některých tvářích jsem dokonce poznal pány, s kterými jsem se před několika hodinami bavil na večírku. Očima jsem hledal Henryho, ale bezúspěšně. Buď to ještě neskončil, anebo na mě zapomněl a odjel sám. Nakonec jsem narazil na Ivetu, která mi vděcně sdělila, že lord Cavil se ještě zdrží, a že prý mám jet domů sám, o účet že se prý postará.

Bezděčně jsem pokrčil rameny a s díky a slibem, že se brzy opět objevím, jsem vyšel na temnou ulici. Během mé návštěvy už padla temná noc a vzduch se značně ochladil. Poslal jsem chlapce stojícího u dveří, aby mi zavolal fiakru a přitáhl si kabátec těsněji k tělu.

Když po chvíli bryčka konečně přijela, chlapec tam stále stál a tázavě mě s nataženou dlaní pozoroval. Nechápal jsem co chce, myslel jsem, že je snad pomatený, když mi to došlo. On chtěl spropitné! Naštvaně jsem z kapsy vylovil drobnou, stříbrnou minci a hodil ji po něm. Poté jsem spěšně sdělil kočímu adresu a rychle se vyškrábal do vozu, kde bylo díky zavřeným oknům přece jen příjemněji než venku.

Vůz se kodrcavě rozjel a já se zavrtal hlouběji do pohodlných sedaček vyložených huňatou kožešinou. Hoch se skutečně činil, sehnal jednu z těch luxusních fiaker, které se daly sehnat jen na hlavním náměstí, které bylo od ulice potěšení značně vzdáleno. Musel běžet celou cestu, své spropitné si zasloužil, to jsem musel uznat…

„Pane, probuďte se! Už jsme na místě,“ cloumal se mnou, na můj vkus poněkud hrubě, kočí.

„Už? To bylo rychlé. Kolik to dělá?“ zeptal jsem se a rozespale vystoupil z vozu.

„Je to jedna libra, pane,“ odpověděl kočí a žádostivě natáhl ruku.

Jedna libra? Cože? Za to bych na venkově vyžil nejméně dva týdny. Naštvaně jsem z kapsy vylovil velký, zlatý peníz, chvíli ho obracel v prstech, ve snaze najít výmluvu, jak bych se placení tak vysoké částky mohl vyhnout. Žádnou jsem však nenašel, a tak jsem ještě naštvaněji vložil zlatavý peníz do kočího otevřené dlaně. Ten se jen rychle uklonil, zamumlal něco v tom smyslu, že se na tyhle kšefty může vykašlat, naskočil na kozlík a během okamžiku mi i s vozem zmizel z očí. Chvíli jsem se za ním ještě díval, pak jsem se otočil a potichu otevřel dveře. V domě se ještě svítilo, což znamenalo, že John je ještě vzhůru. Hodiny nad krbem ukazovaly půl čtvrté a já si nebyl jist, jestli mám být rád, že John na mě čeká, anebo se cítit trapně, že se vracím tak pozdě.

„Pán už je zde. Budete si něco přát?“ ozval se známý hlas.

„Ne, děkuji, můžeš jít spát. Poradím si sám.“

John se jen beze slova uklonil, a pak zmizel kdesi v útrobách domu. Chvíli jsem bojoval se zvědavostí a touhou ho následovat a prozkoumat tak dům. Avšak nakonec se znovu ozvala únava a já se vydal do svého pokoje. Zítra je přeci taky den.

Isabella:

„To stačí. Můžeš jít,“ odstrčila jsem omámenou Bertu od sebe a začala se upravovat v zrcadle. Koutkem oka jsem ji však sledovala v zrcadle. Stále ještě ležela na pohovce, kam jsem ji položila a bezduše se usmívala. Berta byla jediná, na kterou můj jed nepůsobil, mohla jsem z ní pít, jak jsem chtěla, ale nikdy jsem u ní nevyvolala přeměnu. Když jsem ji jako malou našla v mrazu pohozenou na sněhu, odporně špinavou a téměř polomrtvou, netušila jsem, jaké výhody mi záchrana jejího života přinese.

Ani nevím proč, jsem ji tehdy vzala k sobě, vykoupala ji a oblékla ji do přepychových šatů. Snad to byl rozmar, ráda bych věřila, že to bylo slitování, ale byla to má sobeckost. Od doby, kdy jsem před téměř tři sta lety opustila Volterru, jsem byla sama. Kromě několika známostí, které stejně skončily tak, že dotyčný přišel o svou krev, jsem neměla nikoho blízkého. Nikoho, kdo by se mnou sdílel mé tajemství. Když jsem ji tam tehdy uviděla, napadlo mě, že ona je přímo ta ideální osoba, vychovám si ji a navíc je mi zavázána životem. Co by mohlo být lepší? A pak, když jí bylo asi dvanáct let, jsem to zjistila. Tehdy jsem byla šílená žízní, a tak jsem se z ní v záchvatu napila. Když jsem se pak od ní odtrhla a zjistila, že se nic nestalo, vydechla jsem úlevou. Díky ní už jsem se nemusela stěhovat pokaždé, když se v mém okolí začala hromadit záhadná zmizení mých milenců. Teď tu byla Berta, vždy ochotná ukojit mou žízeň a já toho také náležitě zneužívala.

Dnes jsem si však vzala více než obvykle, setkání s tím mladým chlapcem ve mně vyvolalo žízeň, jako jsem pociťovala v prvních letech mého nového života, a o níž jsem si myslela, že jsi ji už dávno ukojila. Jen myšlenka na Edwarda ve mně znovu probudila žízeň a já se s obavou podívala na Bertu. Už teď byla bledá a srdce jí sotva tlouklo. Další napití už by mohlo být její poslední…

Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, ale neměla jsem vůbec náladu na psaní. Jako omluvu je kapitolka a delší, tak snad se vám bude líbit a úplně na tuhle povídku nezanevřete. :)

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 5. kapitola: