Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 4. kapitola

07.11.2010 (08:45) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2046×

Prudce jsem se otočil, abych pohledl do dokonalé tváře ženy, která měla v držení mé srdce. Byla ještě nádhernější, než když jsem ji viděl poprvé, přestože byla téměř neprostupná tma, její pokožka jako by zářila vlastním světlem. Znovu jsem ucítil ten dobře známý pocit, kdy mi uvázla slova v hrdle.

„Je dalším z vašich zlozvyků neodpovídat dámě na otázky?“ otázala se mě posměšně.

„Ne, samozřejmě, že ne. Odpusťte, netušil jsem, že zahrada je soukromá, jen jsem potřeboval na chvíli na vzduch,“ sypal jsem ze sebe rychle horečně omluvu.

„Vy jste vážně legrační, necháte se tak snadno znejistit. Je vidět, že nejste z města, vážně nevím, jak si tady mezi těmi vlky poradíte.“ S líbezným úsměvem zavrtěla hlavou.

Nevěděl jsem, jak odpovědět, tak jsem se rozhodl raději mlčet a vychutnávat si pohled na její andělskou tvář. Když si však mého počínání všimla, mírně se zamračila a usadila se na kraj malé fontánky stojící kousek od nás.

„Přisednete si, nebo tam budete jen stát a zírat na mě?“ otázala se milým hlasem a pokynula mi na místo vedle sebe.

Beze slova jsem se usadil vedle ní a měl pocit, že šťastnější už být nemohu. Sedět vedle někoho, jako je ona, bylo dopřáno jen několika osobám v království, jak mě poučil Henry, byla druhou nejmocnější osobou v království a královna jí ve všem bezvýhradně věřila a radila se s ní. Sedět vedle ní a ještě navíc úplně o samotě, bylo pro mě velkým povýšením, znamenalo to, že mi Isabella naprosto důvěřuje, musela moc dobře vědět, že pokud bych se někde jen zmínil, že mi dala tuto výsadu, její pověst by tím byla značně ohrožena.

„Nejste zrovna příliš zábavný společník,“ protnula nastalé ticho má bohyně.

„Odpusťte, tohle všechno je pro mě nové. Byl jsem vychován na venkově a ještě se příliš nevyznám v zásadách bontonu.“

„Ano, slyšela jsem něco o Vaší rodinné historii, pokud se nemýlím, vaše matka, šlechtična, utekla s chudým malířem a její otec, Váš dědeček, ji navždy vykázal z domu a tak jste byli odsouzeni žít v chudobě a nyní jste se vrátil a doufáte, že díky malému dědictví po strýci vám bude umožněn vstup do lepších kruhů. Mám pravdu?“ otázala se mě s úsměvem a zadívala se mi přímo do očí.

„Ano, jste dobře informovaná,“ přiznal jsem sklesle.

„Mám své zdroje…“

Chvíli jsme seděli jen tak mlčky a sledovali noční oblohu posetou miliony zářivých hvězd, ale ani jedna se nevyrovnala kráse dívky sedící po mé pravici. Čím déle jsem se na ni díval, tím více mě oslňovala. Nemohl jsem uvěřit, že si ta andělská krása našla cestu do našeho světa.

Z myšlenek mě vytrhly až chladné rty jemně se otírající o mé, jen lehce, jako by žádaly o povolení, jako by si nebyly jisté. Já ale ano, najednou jsem věděl úplně přesně, co chci. Rukama jsem jí začal hladit záda a přitáhl si ji blíže k sobě. Lačně jsem ochutnával její rty a stále jsem neměl dost, cítil jsem, že mé tělo touží po něčem víc, ale nevěděl jsem, co to „víc“ vlastně je. Tohle byla zatím nejintimnější chvíle v mém životě, ještě nikdy jsem se v podobné situaci neocitl a navíc s tak nádhernou ženou.

Tok mých myšlenek přerušil silný tlak v mých kalhotách, jako by se ta věc mezi mýma noha zoufale toužila dostat ven.

Vyděšeně jsem uskočil a přerušil tak náš polibek.

„Já, omlouvám se, ale není mi nějak dobře. Asi bych měl jít,“ zablekotal jsem a vrátil se zpět do domu, nechávajíc zmatenou Isabellu za sebou.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Jak jsem ji mohl jen tak líbat a bezostyšně se jí dotýkat? A co když nás někdo zahlédl? To by znamenalo její konec. A jak by se asi dívali na mě? Jako na vesnického cháska, který nedělá nic jiného, než svádí nevinné dámy. Ale na druhou stranu, byla to přeci ona, kdo mě políbil, já bych si na něco takového nikdy ani netroufl. Chraň Bůh.

„Tady jste, konečně jsem vás našel. Kam pak jste nám to utekl? Postrádali jsme vás, hlavně dcera paní Donovenové,“ řekl Henry a kývl směrem k ne zrovna subtilní dívce, která se na mě zářivě usmívala. Usmívala, nebylo to správné slovo, spíše na mě lačně cenila své tesáky. Ač jsem moc dobře věděl, že mé myšlenky nejsou hodny džentlmena, musel jsem si to říci alespoň v duchu, „to je příšera.“ I přes jistě velmi drahé šaty nebylo poznat, kde končí pas a začínají boky a svými ňadry mi důvěrně připomínala mou starou kojnou. Nemohl jsem si pomoct, ale na tváři se mi usadil znechucený výraz.

„Ale copak, copak? No, já vím, že o postavičce k nakousnutí se v tomto případě zrovna mluvit nedá, ale její otec je vlastníkem jedné zdejší banky a mají rozsáhlé pozemky ve Skotsku a prý o vás jeví nadprůměrný zájem,“ mrknul na mě.

„Ale já bych se raději ženil z lásky,“ namítl jsem.

„Ale, chlapče, džentlmen se žení účelově. Na lásku máme přece milenky a služebné…“

„Já ale…“ Upadl jsem do rozpaků a nebyl schopen dokončit větu.

„Ale nechcete mi snad tvrdit, že vám ještě nikdy nepřeběhla přes cestu nějaká ta pěkně vyvinutá dívčina,“ ptal se mě nevěřícně.

„Já, to ano, ale…“

„No neříkejte, že jste ještě panic! Že jste ještě nikdo neokusil všechny dary, které je vám ženské tělo ochotné nabídnout,“ vzkřikl nevěřícně. Bylo jediné štěstí, že v sále hrála tak hlasitá hudba, jinak by jeho tirádu slyšeli úplně všichni.

Ani po několika minutách jeho tázavý pohled neoslábl a mně došlo, že musím odpovědět, a tak jsem jen neznatelně pokýval hlavou s tvářemi barvy nejtemnějšího purpuru.

„Tak s tím musíme něco udělat, ihned!“ řekl a už mě táhl na nádvoří, kde již čekal kočí s přistaveným kočárem.

„Počkejte! Co večírek? Jakým důvodem omluvíme náš náhlý odchod?“ ptal jsem se zatím, co mě Henry horečně cpal dovnitř.

„To nechte být, alespoň budou mít místní klepny nové téma k probírání a zítra už to beztak bude stará informace,“ usmál se pobaveně.

„A kam to vlastně jedeme?“ odvážil jsem se zeptat asi po deseti minutách rychlé jízdy, kdy nás koně odnášeli rychlým klusem pryč do temné noci.

„Míříme někam, kde vás zbaví toho vašeho nepříjemného handicapu,“ mrknul na mě.

„Cože? Děkuji vám Henry, ale myslím, že to není nutné. Já jsem se svým nynějším stavem úplně spokojený a nehodlám na něm nic měnit a zvláště ne touto cestou,“ namítl jsem. Do jednoho z těch nemravných domů bych nikdy ani nepáchl, stačilo, že je velmi rád navštěvoval otec v dobách, kdy se s matkou nepohodli a horlivě tam utrácel naše poslední peníze.

„To říkají všichni, ale stačí jedna návštěva a každý se sem rád horlivě vrací i několikrát v týdnu,“ prohlásil sebevědomě.

Ve chvíli, kdy kočár zastavil před nově postaveným domem s charakteristickou červenou lampičkou, jsem si byl jistý, že jen vejdu, něco si dám k pití, abych neurazil Henryho, a pak nenápadně zmizím. To jsem se ale hluboce mýlil…

Když jsme vstoupili, okamžitě se k nám přitočila korpulentní dáma, jejíž tvář kdysi musela být pohledná, avšak noční prací a neustálým pobytem v tomto prostředí zestárla až příliš rychle.

„Vítejte, sire Henry, už jsem se bála, že jste na nás zapomněl. A kdo je váš mladý přítel, smím-li se ptát?“ pozdravila nás mile a odhalila tak kupodivu řadu pěkně bílých zubů.

„Ale, Iveto, na vás nejde jen tak zapomenout. Dovolte, abych vám představil mého mladého přítele Edwarda Masena, je ve městě nový, přijel z venkova, je to synovec starého Loyda. Na toho si jistě vzpomínáte.“

„Samozřejmě, děvčata hrozně zasáhla zpráva o jeho smrti, vždycky si spolu moc rozuměli,“ povzdechla si a já šel do kolen. Můj vždy zásadový strýc pravidelným návštěvníkem tohoto podniku?

„Takže jako vždy? Rosalie má volno a jistě ji vaše návštěva potěší a pro mladého pána bych si dovolila doporučit Alici, je klidnější a ideální průvodkyně světem vášně. A to jak šacuju tady mladého pána, bude přesně ten případ. Nebo jste snad v nějakém podobném podniku byl?“ zeptala se se zájmem.

„Ne, Iveto, tady mladý pán je totiž na tomto poli ještě zcela nezkušený,“ odpověděl za mě Henry.

„Tak v tom případě je to ideální. Alice přímo zbožňuje panice. Alice!“ zavolala kamsi dozadu a okamžitě vyšla drobná dívenka s, na tuto dobu nezvykle, krátkými vlasy, které jí trčely do všech možných stran.

„Volala jste paní?“ zeptala se pokorně.

„Ano, máš tu nového zákazníka a buď něžná, je to poprvé.“ Alice se na mě povzbudivě usmála a už mě táhla kamsi pryč.

Než jsem se stačil vzpamatovat, ocitl jsem se v útulném pokoji, kterému vévodila velká, rudým sametem potažená, postel.

„Takže se na to podíváme,“ usmála se znovu a jemně mě zatlačila do měkkých peřin. Pomalu mi začala rozepínat sako a nohou se jemně otřela o můj klín a můj nástroj se opět probudil k životu.

„Já, děkuji, slečno, ale to nebude nutné,“ omluvil jsem se a chystal se k odchodu, v tu chvíli mě ale zarazila malá ručka.

„Já myslím, že to nutné je, navíc je vidět, že někomu se to evidentně líbí,“ zašeptala mi do ucha a rukama mi zajela do rozkroku a já opět ucítil ten nepříjemný tlak, který stále sílil.

„Co, co to se mnou děláte?“ koktal jsem ze sebe a snažil se odtáhnout, ale ona byla překvapivě silná.

„Nebojte se, to je v pořádku. Je to přirozené,“ uklidňovala mě a zároveň mi začala rozepínat knoflíky u kalhot.

To, co následovalo, jsem nikdy nezažil ani v těch nejdivočejších snech. Pomalu mi stáhla kalhoty a spodní prádlo následovalo hned za nimi a uvolnila tak mou chloubu z vězení té vše obepínající látky. Poté se jí dotkla rukou a začala s ní v pravidelných intervalech pohybovat, po chvíli přidala i ústa a jazykem jemně polaskala špičku mého kopí. Ve chvíli, kdy se její ústa dotkla mé kůže, z úst se mi vydralo slastné zasténání. Tak o tohle jsem celou dobu přicházel! Najednou mi všechny mé zásady a tvrdá výchova mých rodičů připadaly směšné. Pro tohle potěšení bych obětoval cokoliv.

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 4. kapitola: