Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 3. kapitola

30.10.2010 (20:30) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1452×

„Promiňte, už musím jít,“ vyhrkla najednou má bohyně a i se svým doprovodem během okamžiku zmizela. Jediné, co jsem ještě zaslechl, byl zvuk rychle se vzdalující drožky.

„To bylo ale opravdu nevychované. Myslím, že jste na ni neudělal vhodný dojem, chlapče,“ ozval se vedle mě můj nový „přítel“. Já ho ale jen stěží vnímal, v hlavě mi stále zůstával obraz  toho anděla, kterému jsem náhodou zkřížil cestu.

„Ale copak je to s Vámi, hochu? To není vůbec slušné, neodpovídat na otázky. A navíc, jste hostitel a vůbec se Vašim hostům nevěnujete. Pojďte, představím Vás ostatním.“ Nedal se Henry odbýt.

Pomalu jsem kývl hlavou a následoval ho ke kroužku několika korpulentních dam, které, jakmile mě spatřily, začaly si něco rychle šeptem sdělovat a hlasitě se chichotat.

Když jsem viděl jejich počínání, bezděky jsem se vzpomněl na chovanky penzionátu, který sousedil s naším domkem, když jsem byl malý.

„Dámy, dovolte, abych vám představil mého nového přítele, Edwarda Masena…“

Zbytek večera jsem poté už vnímal jako ve snu. Cítil jsem, že další „velmi mě těší, že Vás poznávám“ bych už opravdu nezvládl.

Henry opouštěl dům jako poslední, značně přiopilý a bujaře sliboval, že nejpozději zítra ve dvanáct hodin mě navštíví a ukáže mi Londýn. Během večera jsem si ho stihl vcelku oblíbit. Ano, stále se mi ježily chlupy na zádech, když byl poblíž, ale musel jsem uznat, že byl vskutku zábavný společník.

„Přeje si pán asistenci při oblékání do nočního úboru?“ vytrhl mě z myšlenek John.

„Ne, zvládnu to sám. Děkuji, můžeš jít,“ usmál jsem se na něj a začal pomalu stoupat po lehce rozvrzaném schodišti k mému novému pokoji. Došel jsem až nahoru a zamířil na konec chodby, kde se nacházel dříve strýcův, nyní můj pokoj. Zatlačil jsem do těžkých, zlatem tepaných dveří a ocitl se ve velké, potemnělé místnosti, která byla téměř stejně velký jako celý domek, ve kterém jsme žili s rodiči.

Poslepu jsem rozžehnul jednu svíci, abych se mohl lépe rozhlédnout po pokoji. Byl celý honosně zařízený, vévodila mu velká postel s nebesy z těžkého sametu barvy benátské modři.

Naproti ní se nacházel velký krb, teď vyhaslý a vedle něho stála úzká pohovka potažená nejlepším pařížským brokátem. Detailnější pohled k oknu mi odhalil velký stůl z ebenového dřeva, téměř neviditelný pod vrstvou papírů, které na něm ležely. Přestože v pokoji panoval mírný nepořádek, byla to zdaleka nejlépe zařízená místnost z celého domu.

Svícen jsem odložil na stolek vedle postele a otevřel starou skříň stojící vedle, marně jsem však hledal cokoliv podobného nočnímu úboru. Našel jsem několik drahých a téměř nenošených obleků, pár klobouků, ale to bylo vše.

Nezbylo mi nic jiného, než strávit noc pouze ve spodním prádle a doufat, že mne zítra John poučí.

Probudil mě až lomoz ozývající se z ulice. Podle světla, které pronikalo do pokoje, muselo být už k poledni.

„Henry!“ uvědomil jsem si, „Johne!“

Ve chvíli, kdy jsem vyslovil jeho jméno, už stál ve dveřích, jako by čekal jen na to. „Ano, pane? Přejete si?“

Ve chvíli, kdy spatřil můj úbor, se ale zarazil. „Promiňte, pane, to bylo ode mne neomalené, myslel jsem, že mě voláte. Asi jsem se přeslechl, odpusťte.“ A už pozadu couval ze dveří, na tváři mu přitom pohrával pořádný ruměnec.

„Ne, počkej. To je v pořádku, volal jsem tě. Kolik je hodin?“ snažil jsem se ho zarazit.

„Je jedenáct hodin a čtyřicet pět minut, pane,“ odpověděl John a oči stále upíral do země.

„Děkuji ti. A mohl bys mi odpoledne zakoupit nějaké noční košile? Bohužel jsem si žádnou nepřivezl a ve skříni jsem v noci žádnou nenašel,“ řekl jsem a podal mu dvě libry, které jsem jako zázrakem vylovil z psacího stolu.

„Samozřejmě, pane.“ Bylo na něm vidět, že si znatelně oddychl, zároveň mne však stále ostražitě sledoval. Má eskapáda s nočním úborem na něj evidentně zapůsobila.

„To je vše, můžeš jít a až přijde lord Cavil, tak ho uveď do přijmacího pokoje a laskavě mě informuj.“

„Ano, jistě pane.“ Evidentně si uvědomil, že od něj bylo velmi nevhodné na mě tak zírat a jeho tváře se lehce zabarvily ruměncem.

Když John konečně opustil můj pokoj, dal jsem se znovu do detailní prohlídky skříně. Na schůzku s Henrym jsem potřeboval něco honosného, což nic z mého skromného ošacení, které jsem si sebou přivezl, nebylo. A strýc už tu přece není, pokoj jeho duši, a tak mu jistě nebude proti mysli, když si jeden z jeho obleků půjčím. Koneckonců mi je sám odkázal.

Vytáhl jsem jeden z nejlepší skotské vlny a rozhodl se ho vyzkoušet. Avšak ouha, strýc evidentně nebyl tak vysoký jako já a v pase naopak zase něco chybělo mně. Postavil jsem se před zrcadlo a kriticky se na sebe podíval. Vypadal jsem jako hastroš, moje oblečení sice již bylo značně obnošené, zato mi však perfektně sedělo, neboť pamatovalo lepší časy mé existence, kdy jsem po smrti matky náhodou našel nějaké peníze za obrazem Pany Marie a mohl si tak dovolit návštěvu v nejlepším krejčovství ve městě. Ach, to byl den, tehdy jsem si připadal jako pán světa a přestože mé tehdejší „dědictví“ se ani z desetiny nevyrovnalo tomu dnešnímu, byl jsem tisíckrát šťastnější. Na venkově bylo vše jednodušší, nikdo neměl potřebu Vás soudit a zabývat se bontonem. Lidem bylo jedno, zda na sobě máte vázanku z nejjemnějšího hedvábí, nebo jestli si ji vůbec nemůžete dovolit. Lidé Vás soudili pro Vaši duši a ne pro Váš zevnějšek. A přesto, nyní bych Londýn za žádnou cenu neopustil, ne, když jsem konečně nalezl smysl mého bytí, Isabellu.

„Pane, sir Cavil právě dorazil,“ oznámil mi suše John a protrhl mě tak z mého zamyšlení.

„Vyřiď mu, že hned přijdu.“

Už jsem se chystal opustit pokoj, když jsem si uvědomil, že na sobě stále ještě mám strýcův oblek. Rychle jsem zapadl zpět do pokoje a začal horečně hledat své svršky, když jsem je konečně nalezl, rychle jsem se převlékl a pospíchal pryč. Cestou jsem si povšiml, že mi jeden knoflík na vestě chybí a že látka na kalhotách v oblasti pravého kolene již také dlouho nevydrží. Avšak, i přes tyto nedostatky jsem byl alespoň ve svém.

Před vstupem do pokoje jsem zklidnil dech a až poté vstoupil. Stačilo mé oblečení, nemusel jsem před Henrym ještě dýchat jako parní lokomotiva.

„Henry, tak Vy jste nezapomněl. Jak rád Vás opět vidím,“ zvolal jsem a okamžitě stiskl ruku.

„Jak bych mohl, drahý chlapče. Jste můj trumf na dnešní večírek u Talbotových. Ale ne v těchto ošuntělých hadrech! Proboha, kde jste je sebral?“ Poslední  větu teatrálně vykřikl: „Musíme okamžitě ke krejčímu, takhle se tam večer nemůžete ukázat,“ dokončil a už mě táhl ven z domu, kde mě posadil do nejnovější drožky, a než jsem stihl víc zaregistrovat, už nás dva hnědáci rychlým cvalem unášeli pryč.

Zastavili jsme až před krejčovstvím, podle výlohy muselo být nejdražší ve městě, odtud jistě pocházely všechny Henryho obleky. Těžce jsem si povzdychl, na tohle jistě padne slušná část mého dědictví.

„Á, lord Cavil, vítejte,“ vítal nás při vstupu dobře oblečený, asi padesátiletý muž, pravděpodobně majitel, „zase další oblek, nebo tentokrát něco jiného? A kdo je ten mladík s Vámi, smím-li se ptát?“ pokračoval a kývl přitom na mě.

„Tohle je můj nový přítel, pan Masen. A jsme tu kvůli němu, dnes večer jdeme na večírek a jistě uznáte, že takhle se tam ukázat nemůže,“ odpověděl Henry.

„Ano, jistě, rozumím.“ Přestože se zdržel jakéhokoliv komentáře, týkajícího se mého ošacení, jeho výraz byl dostatečně výmluvný.

Okamžitě mě začal měřit a jeho asistent už stříhal látky.

„Takže to bychom měli, v sedm hodin doručíme oblek na adresu pana Masena,“ informoval nás krejčí a my jsme se už poroučeli ven.

Když jsme opět nasedli do bryčky, nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se zeptat: „Jak je možné ušít oblek během jediného dne? Vždy to přeci trvá několik dní.“

„Krejčí ví, že nebude tratný, a navíc tohle není jen tak obyčejné krejčovství,“ odpověděl bez zájmu Henry.

„Jak není obyčejné?“ nedal jsem se odbýt.

„Jednou ti to možná vysvětlím,“ usmál se Henry tajemně.

Během odpoledne jsme ještě navštívili několik velmi luxusních obchodů, s jejichž majiteli se Henry znal až překvapivě dobře. Tohle byla podle něj prohlídka Londýna. Když jsem poté konečně dorazil domů, hodiny již byly sedmou hodinu. Jen jsem vešel, pohled mi padl na nový oblek ležící na konferenčním stolku. Byli opravdu dobří, bylo přesně sedm. Kdo to ale zaplatil?

„Vítejte doma, pane, tohle přinesl před chvílí poslíček. Prý se o účet nemusíte strachovat, je to dar od lorda Cavila,“ objasnil mi situaci John stojící na schodech.

…

„No vidíte, hochu, takhle je to mnohem lepší,“ pochválil mě Henry, když mě spatřil.

Společně jsme vystoupali po mramorových schodech až do sálu. Když jsme vstoupili, pochopil jsem, proč o Talbotovi všichni mluví, jeho dům byl jako z pohádky. Všude samé zlato a křišťál, závěsy z nejdražšího sametu, to, co já měl v malé míře v ložnici, se zde rozprostíralo všude kolem nás.

„Edwarde, vítejte! Pojďte k nám,“ ozývalo se ze všech stran a já měl pocit déja vu.

Z posledních sil jsem nasadil milý úsměv a vydal se vstříc tomuhle světu, o němž jsem si nebyl jistý, jak moc do něj vlastně chci patřit.

A ta samá situace se opakovala po následujících několik hodin alespoň stokrát a já začínal chápat, jak se cítí cvičená opice v cirkuse, byl jsem jejich nová atrakce. Jednotlivé kroužky se o mě přetahovaly jako, malé holky o hadrovou panu.

Věděl jsem, že tohle už dlouho nevydržím, musel jsem pryč. Nenápadně jsem se vytratil ze sálu a malými, postranními dveřmi jsem se dostal do malé zahrady. Bezděky mě napadlo srovnání s Biblickým rájem, uprostřed stála košatá jabloň a všude kolem rostly bílé lilie, jediné co tu chybělo, byl had a samozřejmě také Eva a na tu jsem měl ideální kandidátku. Přestože jsem věděl, že tohle se mi nikdy nesplní, dovolil jsem si alespoň chvíli snít jaké by to asi bylo. Já a má bohyně, daleko od tohohle všeho, jen my dva.

„Často lezete do zahrad někoho jiného?“ ozval se svůdný hlas za mými zády…

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 3. kapitola: