Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisknutí - kapitola 3.

17.02.2010 (18:45) • verka123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1448×

„Jaku, moc mě to mrzí, ale prozatím ti nemůžu nabídnout nic jiného, než přátelství,“ oznámila jsem mu něžně. Jake nevypadal vůbec smutně, celý se rozzářil a byl najednou plný života.

„Bells, to mi vůbec nevadí. Ani nevíš, jak moc jsem právě teď šťastný. Nemusíš se vůbec bát, nebudeš litovat,“ usmíval se. Byla jsem moc ráda, že není zklamaný a vzal to takhle.

„Tak a teď mi můžeš říct, co jsou ti Cullenovi zač?“ zeptala jsem se jemně.

„No, neměl bych, ale tím, co se stalo, bych ti to stejně jednou řekl. Oni jsou ti, proti komu bojujeme. Jsou to upíři.“ Asi viděl, jak jsem se lekla a rychle dodal: „Ale nemusíš se jich bát. Oni jsou jiný. Neživí se lidskou krví, jako ostatní, živí se zvířecí. Máme s nimi příměří. Pokud oni neublíží nebo nezmění žádného člověka na upíra, tak je nezničíme. Pokud by to udělali, tak příměří skončí a začne stejně tvrdá válka, jakou vedeme proti ostatním upírům.“

„A ty jsi mě momentálně zachránil před tím zlým, jestli to chápu dobře.“

„Ano, potuloval se tu jeden, ale myslím, že se už nevrátí, když mě viděl. Oni se nás bojí a mají taky proč,“ řekl pyšně.

V hlavě jsem měla takový zmatek, že jsem potřebovala být sama a všechno si urovnat. Na jednu stranu to vysvětluje, proč je Edward a celá jeho rodina, tak dokonalá. Proč mají zlatou barvu očí, co jsem předtím nikdy neviděla. A taky to vysvětluje proč mě Edward tak přitahuje. Byla jsem z toho celého v šoku. V tu chvíli jsem nevydržela a objala Jacoba.

„Promiň mi to, ale potřebuju v tuhle chvíli přítele a pevně obejmout...“ objal mě pevněji: „až tak pevně ne, Jaku, nemůžu dýchat. Bože, jsem tu první den a už máme spolu tajemství. Ve Phoenixu jsem neměla moc přátel a tady už mám hned několik.“

Cítila jsem se v jeho náručí skvěle, byla hezky teplá. Už chápu, proč má na sobě jen šortky, když může být venku maximálně 10°C.

Vymámila jsem se z jeho objetí.

„Půjdu domů, už je hodně hodin. Charlie si bude dělat starosti, kde jsem tak dlouho.“

„Doprovodím tě, kdyby ti to nevadilo. Chci mít jistotu, že ses dostala v pořádku domů.“ Nebyla jsem proti. Ba naopak. Byla jsem ráda, co kdyby se ta příšera ještě tady potulovala.

Celou cestu jsme mlčeli, až před domem jsem byla schopna promluvit.

„Ještě jednou ti moc děkuju. Hlavně buď opatrný,“ usmála jsem na něj smutně.
Měla jsem pocit, že toho kluka znám celý život a tím víc se o něj bála a nechtěla ho ztratit.

„Neboj se, dám na sebe bacha. Bells, ale děláš si o mě zbytečný starosti, je nás zatím celkem osm a myslím si, že s Cullenovými dohromady jsme dost silný na to, abychom to tu celé ochránili.“ Něžně mě pohladil po tváři a objal.

Když jsem přišla domů, byl už Charlie doma.

„Kde jsi byla, zlato? Tak dlouho?“ zeptal se ustaraně.

„Byla jsem se projít a potkala jsem Jacoba a Cullenovy. Ty je znáš, ty Cullenovy?“ zeptala jsem se přímo.

„Jo, znám je. Carlisle je jeden z našich nejlepších lékařů. Esme umí perfektně renovovat staré byty a domy. Nemohli mít nikdy svoje vlastní děti, tak si je adoptovali.“

No tě pic. Upír a doktor. To zní jako ve strašidelném filmu. Člověk k němu půjde darovat krev a nezbyde mu žádná. Dělala jsem si z toho srandu, asi to opravdu nemám v hlavě v pořádku.

„Tati, půjdu si lehnout. Jsem dneska nějaká unavená. Asi ještě z toho letu.“

„Dobře, zlatíčko, sladký sny. Pamatuj si, co se ti zdá v nové posteli poprvé, tak se to do roka stane,“ usmál se na mě.

Jen jsem se vysprchovala, lehla si do postele a hned usnula.

Kdyby byla pravda to, co říkal Charlie, tak bych snad byla ta nejšťastnější osoba pod sluncem. Zdálo se mi o Edwardovi, celé jeho rodině a o tom, že jsem jako on a navždy po jeho boku. Jen jsem v tom snu ztratila Jaka a to mě mrzelo.

Uběhl pomalu týden a Cullenovi se opět neukázali, asi za to mohlo to pěkné počasí, ale to by nebylo Forks, aby se to počasí jednou nezkazilo a taky, že jo. Během tý doby jsem se stačila dost sblížit s Jakem, čekal na mě každý den před školou, byl ke mně pozorný, jezdili jsme na výlety. Byla jsem v jeho přítomnosti moc ráda a navíc se mi líbilo, jak se na mě kouká. Na jinou dívku se ani nepodíval. Připadala jsem si vedle něho hezká a žádána, ale stále jsem stejně myslela na Edwarda.

Na druhý den jsem viděla Edwarda na parkovišti, jakmile jsem zaparkovala, už stál u mého náklaďáčku.

„Ahoj Bello,“ začal, „koukám, že jsi stále tady. Asi ses tolik nelekla, když ti to všechno Jacob řekl.“

„Ahoj. Ne, nebojím se. Prý jste neškodní. A navíc bych se chtěla moc seznámit s Alice, byla mi velmi sympatická,“ usmála jsem se na něho.

„To je celá Alice. Ona ví, jak si získat lidi kolem sebe. Pokud chceš, vezmu tě o přestávce za ní nebo si můžeš o obědě k nám přisednout.“

Vypadal stále nervózně.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zkusila jsem opatrně.

„Jistě, ptej se,“ řekl nejistě.

„Proč jsi furt tak nervózní? Co se děje?“

Vypadal, že se mu o tom moc nechce bavit.

„Tady ne, jestli chceš, tak po škole se můžeme sejít,“ navrhl.

„Budu moc ráda, ale teď musím na hodinu. Tak u oběda,“ křikla jsem ještě na něho, než jsem zmizela ve dveřích.

Den se vlekl a myslela jsem, že se snad oběda nedočkám. Spěchala jsem do jídelny, jak to šlo, ale musím se ovládat, nemůžu dávat tak najevo, co se mnou jejich přítomnost dělá. Nebo snad je to tím, že chci být zase u Edwarda? Jsem padlá. Takovej „kluk“ může mít jakoukoliv jinou a lepší holku.

Angela na mě mávala od stolu.

„Pojď sem, Bello, držíme ti místo.“

Musela jsem jí zklamat: „Dnes ne, Ang, slíbila jsem Edwardovi, že dnes budu obědvat s nimi,“ omluvila jsem se jí.

Koukala na mě překvapeně, jako kdybych jí právě sdělila, že Santa Claus opravdu existuje.

„Aha-a-a, tak tedy v pondělí a koukej se připravit. Budeš hezky vyprávět,“ dodala.

Jessica vypadala, jakoby spolkla citrón, ale nevšímala jsem si toho.

„Ahoj, jak se máte?“ pozdravila jsem Cullenovy.

„Ahoj Bello, mám se perfektně,“ zubila se na mě Alice.

Poposedla si a udělala mi místo mezi sebou a Edwardem. Velice ráda jsem si přisedla. Krásně voněl. Když jsem si sedala, tak se na mě nádherně usmál.

„Víš, Bello, chtěla jsem se tě zeptat, jestli nemáš dneska čas. Mohly bychom jet spolu do Port Angeles nakupovat. To víš, moje sestra se na mě vykašlala. A Esme má práci,“ navrhla.

„Alice, upřímně, nemám moc ráda nakupování. Nechceš se radši zastavit u mě doma a můžeme si popovídat pěkně v klidu,“ zkusila jsem.

Najednou se všichni začali smát, a když jsem viděla Alice a jak se tváří. Byl to kyselý výraz, tak mi taky zacukaly koutky.

„Nooo, mělo mě to napadnout hned, že nemáš ráda nakupování,“ řekla a změřila si mě od hlavy, až k patě.

„Ale no tak, Alice. Můžeme tam jet jindy. Jen dneska mám něco v plánu, tak tu návštěvu můžeme odložit na jindy,“ dodala jsem a podívala se při tom na Edwarda.

„Víš, asi nevíš, že vidím do budoucnosti a tak ti můžu říct, že dneska Edward nebude mít moc času být s tebou o samotě,“ řekla napruženě.

„Jak to myslíš? Alice, nebuď naštvaná. Vždyť se ještě ani pořádně neznáme!“

„No, jelikož vím, že budeme nejlepší přítelkyně, tak mám právo být uražená.“

Nadechla jsem se a chtěla se bránit, ale Edward se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

„Vzdej to, nemáš šanci,“ řekl tiše.

Kapitulovala jsem. V tom zazvonilo.

„Vyzvednu tě po škole,“ oznámil mi Edward.

„Dobře.“ A běžela jsem na hodinu.

Vyběhla jsem ze školy a rozhlédla se, kde je Jacob dneska, ale neviděla jsem ho. Asi mu do toho něco vlezlo.

Když jsem přijela domů, sotva jsem se stačila převléknout a uvařit tátovi jídlo a už u nás Edward zvonil.

„Pojď dál,“ pozvala jsem ho.

Odvedla jsem ho do obývacího pokoje.

„Dáš si něco k pití?“ zeptala jsem se.

„Ne, já nepiju. Také nejím a nikdy nespím,“ usmál se na mě nevinně.

Byl prostě dokonalej.

„Víš, Bello, ptala ses, proč jsem stále tak nervózní a myslím, že ti můžu říct ten důvod, protože už víš poměrně dost o mě a mojí rodině. Já umím číst myšlenky, ale na tebe to jaksi nefunguje, tak mě znervózňuje, že nevím na čem jsem a co si myslíš. Chtěl bych to strašně moc vědět. Alice tě viděla ve svých vizích po mém boku a musím být upřímný, že když jsem tě poprvé uviděl, cítil jsem, že k sobě patříme. Také vím, že pokud se ta její vize vyplní, tak myslím, že s Jacobem nebudeme asi moc velcí přátelé. Sice to jsme nebyli nikdy, ale teď by to bylo mnohem horší. On se do tebe otiskl a myslí si, že jsi pro něho ta pravá. Asi je to těžké, ale prosím, popřemýšlej o tom.“

„Já vím, co ke mně Jacob cítí. Všechno mi řekl a musím říct, že mě to všechno překvapilo. Stále tomu pořádně nemůžu uvěřit. Spíš je tomu těžké uvěřit. Já Jacoba mám ráda, ale jen jako kamaráda nebo jako bratra. Sice říkal, že má trpělivost a že tu bude vždy pro mě, ale myslím, že se na mých citech nic nezmění. Aspoň ne teď, když tu jsi ty.“ Přistoupila jsem k němu plná odhodlání. „Bojím se, že tě ztratím nebo že odejdeš a nikdy se nevrátíš. Ale největší strach mám z toho, že když mě teď nepolíbíš, tak asi umřu touhou.“

Edward se nenechal pobízet dvakrát. Něžně mě chytil kolem pasu a naklonil se ke mně. Trvalo to snad věčnost, než se naše rty setkaly. Víc už jsem nemohla vydržet a přitáhla se k němu. Náš první polibek byl trochu prkenný, ale velice krásný. Rty měl studené a tvrdé. Bylo to jako bych líbala sochu, ale mně se to líbilo. Něžně mě od sebe odtáhl.

„Bello, neblázni. Musíš opatrně. Mohl bych ti ublížit.“

„Ale já se tě nebojím,“ řekla jsem odhodlaně a chtěla ho znova políbit.

On už se, ale nenechal. Chytil mě a obejmul.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal. A tak se lev zamiloval do jehňátka.“

„Hloupé jehně.“

„Chorý masochistický lev.“

Koukali jsme si do očí a připadalo mi, že se v nich snad utopím, jak byly krásné.

Najednou někdo vešel do domu. Byl to Charlie. Ani jsem nepostřehla, že už je tolik hodin a že je venku tma.

Odskočili jsme od sebe.

„Ahoj tati, tohle je Edward Cullen a přišel mě navštívit.“

„Dobrý den, šerife. Jak jste se dnes měl?“

„Zdravím Edwarde, byla to dneska těžká šichta. Jsem rád, že jsem už doma. Děkuju za optání. Jinak já jsem Charlie. Šerif jsem jen v práci.“ A měřil si ho.

Koukla jsem na Edwarda a všimla si, že se mu chce smát. Zajímalo by mě, co se tátovi honí v hlavě, že se tak Edward usmívá.

„No nic, Bello, já půjdu. Uvidíme se v pondělí ve škole. Nashledanou, Charlie.“

Šla jsem ho vyprovodit ke dveřím.

„Pokud mě chceš ještě dneska vidět, tak nech pootevřený okno.“ Políbil mě na tvář a zmizel ve tmě.

Chtěla jsem jít rovnou do svého pokoje, ale zavolal mě táta.

„Bells, můžeš na moment?“

„Copak se děje, tati?“

„Ty s tím Cullenovic klukem chodíš?“

„Dá se to tak říct, ale už asi jo,“ zasnila jsem se.

„A už to ví Jacob?“ zeptal se.

„Co s tím má společného Jacob?“ nechápala jsem.

„Myslím, že hodně. Snaží se ti celý den dovolat a ty mu to nebereš. Dělá si starosti a nevím proč. Byli jste spolu celý týden, každý den. Měla bys mu zavolat.“

„Já vím, tati, jen jsem prostě nestíhala. Zavolám mu zítra. Nebo víš co? Zavolám mu hned.“

A šla jsem k telefonu. Vytočilo jsem jeho číslo. Zvonilo to asi dvě minuty, než to zvedl Billy.
„Ahoj Billy, prosím vás, je tam Jake?“

„Ahoj Bello. Jistě, hned ti ho zavolám.“

Slyšela jsem tam hlasy a jak někdo běží k přístroji.

„Bello, jsi to ty?“

„Jaku, jo jsem. Jak se máš? Prý jsi mi volal. Moc se omlouvám, ale vůbec nic jsem nestíhala.“

„To je dobrý, neomlouvej se. Chtěl jsem se dneska za tebou zastavit, ale něco mi to do toho vlezlo, tak se zastavím jindy. Co třeba zítra?“

„To by bylo fajn. Víš, musíme si promluvit. Něco se stalo a musíš to vědět.“

„Co se stalo? Nestraš mě. Nemám přijít radši hned? Za půl hodiny bych byl u tebe.“

„Ne, to počká. Odpočiň si. Půjdu si lehnout. Ráda jsem tě slyšela. Zatím ahoj!“

„Dobře, dobrou noc, Bells,“ rozloučil se zmateně.

Zavěsila jsem a opřela hlavu o zeď. Ach jo, jak já mu to řeknu. Já mu nechci ublížit. Bojím se toho, jak to příjme, aby neudělal nějakou hloupost. Nemá cenu nad tím teď přemýšlet, nechám to na zítra. Umyla jsem se a šla si lehnout, pootevřela jsem okno a skočila do postele. Usnula jsem ani nevím jak.

Ráno jsem se probudila a Edward seděl vedle mně na křesle.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?“

„Dobré ráno, dobře. V kolik jsi přišel? Neslyšela jsem tě přijít,“ usmála jsem se omluvně.

„Chvilku po tom, co jsi otevřela okno. Ale než jsem přišel, už jsi spala. Byla jsi asi hodně unavená, co?“

„Musela jsem načerpat sílu. Dneska za mnou přijede Jake. Rozhodla jsem se, že mu všechno řeknu, ale pořád nevím jak. Nechci mu ublížit. Mám ho ráda. Já ho nechci ztratit,“ škytla jsem se a chtělo se mi brečet.

„Tak mu nic neříkej, třeba mu to dojde,“ navrhl

„Ne, zaslouží si, abych byla k němu upřímná.“

„To bude dobré. Mám být u toho?“

„Raději ne. Nechci, aby se trápil ještě víc.“

„Dobře, jak myslíš. Tak já raději půjdu, myslím, že už jede. Slyším jeho myšlenky a rád bych ti řekl, že to bude dobré, ale myslím, že jenom tak ne. To jejich pouto k člověku, do kterého se otisknou, je silnější, než jsem si myslel.“ Políbil mě na rozloučenou a vyskočil z okna.

No tak to bychom měli. Tak do toho.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Autor: verka123, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisknutí - kapitola 3.: