Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisknutí kapitola 2.

16.02.2010 (07:45) • verka123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1578×

Vlk zmizel a objevil se místo něho Jacob.

„Bello, já...“ řekl trochu nejistě. „Co se to, sakra, stalo? Co to bylo? Proč jsi byl vlkodlak? Ne, ne, ne, to se mi muselo jen zdát!“ ujišťovala jsem sama sebe. Nadechl se a chtěl mi něco říct, ale nepustila jsem ho ke slovu.

„To přece není možný. Takový věci neexistujou, to je proti přírodě!“

„Bello, prosím tě, vyslechni mě!“ prosil.

„Dobře.“

„Víš, tohle jsi neměla vidět, ale šlo ti o život.“ Koukala jsem na něho dost nechápavě, ale v tom se za ním objevil nějaký kluk, byl dost rozcuchaný, ale nejvíc mně zaujaly jeho oči. Byly nádherný, takový jsem nikdy v životě neviděla, měly zlatavou barvu. Pak jsem si ho prohlídla pořádně. On byl tak nádherný, až mi to vyrazilo dech. Měl světlou pleť, asi o hlavu a půl větší než jsem já, krásné plné rty. Nemohla jsem z něho spustit oči, jak byl překrásný.

Jacob vypadal dost vyvedený z míry.

„Můžeš mi říct, co se tu děje? Proč ta hnusná pijavice byla tady a co chtěla? Nechci si ani představit, co by se Belle stalo, kdybych tady zrovna nebyl!“ rozčiloval se Jake.

„Klid, pse! Nic by se jí nestalo. Zrovna jsme ho s ostatními odtud vyprovázeli a myslím, že se jenom tak nevrátí. Měli jsme to pod kontrolou, než se tady objevila ta holka a on jí neucítil. Je cítit pomalu přes celou louku, až sem,“ bránil se ten kluk.

Koukala jsem z jednoho na druhého a absolutně jim nerozuměla.

„Byl by někdo z vás tak laskavý a vysvětlil mi, co se stalo? Proč ty jsi vypadal jako vlk? A ty?“ otočila jsem se na toho fešáka.

„Tebe ani neznám!“ dodala jsem.

„Já jsem Edward Cullen.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na dnešní rozhovor s Jess.

„Já jsem Bella Swanová. Tak Jaku, prosím tě, už mi to vysvětlíte? Chci, abys věděl, že mi můžete věřit,“ ubezpečila jsem je oba.

Podívala jsem se na Edwarda, ale zarazila jsem se. Koukal na mě dost divně, jakoby podezíravě anebo spíš jakoby nevěřil něčemu, co si nedokážu vysvětlit.

Jake se na mě podíval a spustil:

„Víš, Bello, měla bys vědět, že je tohle velké tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět. Máme v krvi geny vlků, které se dědí z generace na generaci. Jsme tu od toho. Abychom chránili lidi před naším hlavním nepřítelem,“ odmlčel se.

„Před upíry!“ dodal Edward.

„Cože?“ nechápala jsem, ale nelekla jsem se. Bylo to zvláštní vědět, že ty příšery, kterých jsem se bála jako malá, doopravdy existují.

„Tím chceš říct, že ty jsi taky vlkodlak?“ zeptala jsem se Edwarda

„Ne, nejsem!“

Bylo mi jasné z jeho tónu, že se o tom co je nechce bavit, ale mě to zajímalo. Chtěla jsem vyzvídat dál, ale v tom přiběhli ostatní členové jeho rodiny.

„Edwarde, musíš být tak rychlý? Kdo ti má pak stíhat. Ber ohledy na naši malinkou Alice!“ chichotal se ten největší.

Podívala jsem se na Alice a opravdu byla strašně drobounká. Člověk měl pocit a chuť jí ochraňovat.

„Pánové, dejte si pohov, ano!? Já nepotřebuji ničí soucit,“ vysmívá se jim.

Ta holka se mi začínala líbit.

„Dost! Chtěl bych vám někoho představit,“ otočil se na mě, „tohle je Bella a právě se sem přestěhovala. Asi byste měli vědět, že právě viděla Jacoba, jak se proměnil z vlkodlaka na člověka a už ví o něm úplně vše. Tedy, skoro vše. Něco se jí chystá ještě říct. Také by chtěla vědět, do jaké kategorie spadáme my.“

Všichni se na mě podívali.

Zakoktala jsem: „Ale pokud je to tajemství, tak mi to nemusíte říkat.“

Zřejmě jejich otec se mně podíval a podal mi ruku.
„Ahoj Bello, já jsem Carlisle, to je Esme – moje žena, Alice, Jasper, Rosalie a Emmett. Myslím si, že by bylo pro tebe dobré, kdybys to nevěděla,“ usmál se na mě.

Asi chtěl pokračovat, ale Edward mu skočil do řeči.

„No upřímně řečeno. Pokud jí to neřekneme my, tak to udělá Jacob. Stalo se něco zvláštního, ale to vám povím, až doma. Tohle by měl říct sám Jacob, co se tady dějě,“ vzdychl, „a navíc jsem nějaký nervózní, ale to taky až doma!“ a podíval se na mě.

Jacob se na něho smutně podíval.

„Moc se omlouvám vám všem, ale jak Edward už ví, jinak to nejde. Bella musí vědět pravdu. Už jen kvůli tomu, co se přihodilo.“

Koukala jsem na ně nechápavě a v hlavě se mi honily samé stupidní myšlenky. Zajímalo mě, co se děje. Ale nemohla jsem si pomoct, strašně mě lákalo si prohlížet toho nádherného kluka, co stál kousek ode mě. Co bych dala za to, abychom měli spolu rande. Pokusím se s ním více seznámit, ale ne tady. Třeba až ve škole. Podívala jsem se na Alice a postřehla jsem, že na mě mrkla a celá jen zářila.

„No nic. My půjdeme. Tak se měj hezky, Bello. Myslím, že se nevidíme naposledy,“ usmál se na mě Carlisle.

„Alice a dost! Přestaň!“ rozčiloval se Edward.

Koukla jsem se na ní a nechápala, co se stalo. Vždyť nic neřekla.

„Já za to nemůžu. Už se tak rozhodla,“ bránila se Alice.

Nechápavě jsem na ně koukala a přemýšlela o kom je řeč.

„Měli bychom se pak sejít, abyste mi vysvětlili, co ta bestie tady dělala,“ vzpomněl si Jake na důvod našeho omylného setkání.

„Tak třeba dnes o půlnoci na hranici. Těšilo nás, Bello, měj se hezky,“ zdělil Carlisle a zmizeli mezi stromy.

„Tak, Jaku, čekám na vysvětlení!“ začala jsem.

„No víš, nevím jak ti to vysvětlit, ale já jsem se do tebe otiskl!“ i pod opálením zčervenal jako by řekl nějaké sprosté slovo.

„O... co???“ nechápala jsem.

„Je to něco jako láska na první pohled. Takhle si my hledáme svoje partnerky, se kterými bychom měli zůstat do konce svého života. Já vím, je to zvláštní a připadá ti to absurdní, ale není. Prosím, věř mi. Neznamená to, že se mnou teď hned musíš být nebo že si mě musíš vzít. To ani nejde. Jen mi dej šanci si získat tvoji lásku. Budu tím čím budeš chtít, abych byl. Tvůj nejlepší přítel, tvoje vrba, tvůj bratr... Budu prostě pro tebe čímkoliv. Nechám to na tobě a ať se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat,“ řekl s nadějí v hlase.

„Vždyť se vůbec neznáme. Naposledy jsme se viděli, když mi byly čtyři a tobě dva. Já tě nemůžu začít milovat z minuty na minutu. To prostě nejde,“ bránila jsem se.

„To po tobě ani nechci, poslouchala jsi vůbec, co jsem ti tu celou tu dobu říkal? Budu tím čím budeš chtít, abych byl. Já mám času dost. Mám trpělivost.“

Podívala jsem se mu do jeho tmavých očí. Byly smutné a zoufalé, ale cítila jsem, že ho dokážu přimout jako přítele nebo jako svého bratra.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Autor: verka123, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisknutí kapitola 2.: