Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisknutá - 8. kapitola

20.02.2010 (21:00) • princesVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1772×

8. kapitola - Rozloučení? Ano, ale na jak dlouho?

Renesmee:

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem Jane a utírala si slzy, které mi padaly z očí

„Ty mě také, Ness,“ řekla mi Jane a kdyby mohla, už by plakala. Nesnáším loučení, ale mám Janin email i telefonní číslo. Budeme si volat. Aro se mezitím rozloučil s Carlislem a Alec jen stál a pozoroval nás.

„Ráda jsem vás viděla, Aro,“ řekla jsem mu, když došel až ke mně.

„Já tebe také, Renesmee, bylo mi ctí,“ řekl a políbil mě na ruku. Lehce jsem se začervenala a usmála. Došla jsem až ke dveřím našeho domu a stoupla si k Alecovi, který se na mě zaujatě díval. Si myslí, že bych ho zmlátila, to těžko. Mám ho ráda, a kdybych neměla Jacoba, on by byl ten pravý.

„Budeš mi chybět,“ řekla jsem mu a pevně ho objala, přitáhl si mě ještě blíž, až jsem nemohla skoro dýchat. Asi mu to došlo, protože mě hned pustil.

„Ty mě taky,“ řekl s povzdechem, ale jeho výraz jako by říkal něco jiného. Usmála jsem se a mám mu dát polibek, nebo nemám? Ptala sem se sama sebe, ale malé políbení neublíží. Stoupla jsem si na špičky, přeci jenom je Alec trochu větší. Znovu mě pozoroval, jako by to nečekal. Usmála jsem se a lehce přitiskla své rty na ty jeho. Cítila jsem, že to vnímá také jako přátelský polibek, ale po chvíli  se zase probudila jeho vášeň. Chytil mě kolem pasu a nechtěl pustit. Pomalu mi začal docházet kyslík. Odstrčila jsem ho od sebe, a že to bylo hodně těžké.

„Alecu,“ řekla jsem a pleskla ho po tváři, i když mě to bolelo víc jak jeho. Jen se na mě nevinně díval výrazem já nic, já muzikant.

O týden později:

To jsou vzpomínky, usmála jsem se. Od jejich odjezdu uběhl týden. Seděla jsem na pohovce v obýváku a přemýšlela.

„Renesmee, “ zařval někdo z vrchního patra. Jo jasně, že je to Emmett. Já ho zabiju.

„Emmette, ty blbče, chceš mě zabít?“ seřvala jsem ho. To byl šok.

„Ne já jen, co chceš dělat?“ zeptal se mě. Ano, je mi to jasný. On a Rose. Brr, oklepala jsem se.

„Už zase?“ zeptala jsem se ho.

„No co?“ řekl na oplátku a bylo slyšet, že to asi dlouho nevydrží.

„Jsi horší než stádo nadržených volů!“ křikla jsem naštvaně. Tady člověk vážně nemá klid.

„Prosím,“ začal škemrat.

„Ne, nechce se mi jít pryč!“ zaječela jsem.

„Nessie, to mi přece neuděláš,“ škemral Emmet klečící na kolenou u mé pohovky.

„Jo, udělám! Dej mi svátek,“ řekla jsem mu a dělala, že se dívám na televizi.

„Ness, prosím,“ řekl znovu.

„Pod podmínkou, že ukecáš tátu, aby mě nechal v sobotu spát u Jacoba,“ řekla jsem mu a na chvíli zapřemýšlel, ale nakonec přikývl.

„Dobrá tedy, užijte si to,“ řekla jsem a Emmett začal skákat radostí.

„Díky,“ řekl, vyzvedl mě do vzduchu a točil se se mnou dokola.

„Emmette, to stačí, jinak nám tu omdlí a Edward s Bellou tě zabijí,“ řekla Rosalie.

„Díky, Rose,“ poděkovala jsem jí, když mě ten blázen pustil na zem.

„Mějte se,“ křikla jsem, ještě než se vypařili nahoru. A co já teď? Asi se půjdu projet a pak bych mohla navštívit dědu Charlieho. Zašla jsme do garáže, vzala si svojí audinku a vyrazila pryč. No, asi Charliemu pro jistotu zavolám. Vzala jsem mobil a vytáčela známé číslo. Trvalo to snad tři minuty, než to vzal.

„Ahoj, Renesmee,“ křikl do telefonu, až mi málem ulítly uši.

„Ahoj, Charlie,“ odpověděla jsem. Nemá rád, když mu říkám dědo, přestože na rozdíl od Carlisleho tak vypadá.

„Jak se máš, broučku?“ zeptal se mě.

„Já skvěle, jen jsem se chtěla zeptat, jestli bych tě mohla přijet navštívit?“  zeptala jsem se.

„Ale ovšem, budu rád,“ řekl a slyšela jsem v jeho hlase radost.

„Dobře, ještě si něco zařídím a za hodinu jsem u tebe.“

„Už se těším zatím,“ řekl a položil to. Super, usmála jsem se a telefon položila do kabelky. Jen co jsem zvedla zrak od sedadla, dostala jsem šok. Ani ne deset metru přede mnou leželo nějaké tělo. Ááá! Začala jsem ječet a auto obrátila o 180 stupňů. Málem jsem to naprala do stromu. Jen co jsem se sebrala, vylezla jsem z auta a utíkala k tělu. Byla to dívka. Vypadala tak na sedmnáct, možná osmnáct let. Měla tmavé vlasy a byla celá bledá. Otočila jsem ji k sobě a v tu ránu dostala šok. Moc dobře jsem poznala jizvu na krku. V tomhle má ruce upír. Ale proč by nechával tělo na zemi? Tady něco nehraje. Rychle jsem se zvedla ze země a prohledávala okolí, až teď jsem zjistila, že jsem hodně daleko.

„Zdravím, Renesmee,“ uslyšela jsem za sebou dobře známý hlas. V rychlosti jsem se otočila a zírala na Ara Volturiho, který mě pobaveně pozoroval. Vedle Ara stál s velkým úsměvem na tváři Alec, vedle něho Demetri s Felixem a nějaký upír, kterého vůbec neznám.

„No já vás také,“ řekla jsem, ale moc dobře jsem neskryla strach ve svém hlase. Aro se usmál a pořád se na mě díval. Najednou jsem uslyšela zvuk, no spíš svůj telefon... cr... crrrrrr... koukala jsem směrem k autu, ale nechtěla jsem tam jít. Nakonec jsem tam doběhla a vzala mobil. Než jsem stačila zjistit, kdo volá, telefon z mých rukou zmizel a kolem mého těla se obmotaly dvě paže. Felix rozdrtil můj mobil a vzal tu dívku ze země, položil ji na sedadlo řidiče.

„Co to děláte?“ zařvala jsem.

„Správnou věc,“ uslyšela jsem u svého ucha. Byl to Alecův hlas.

„Okamžitě mě pusť!“ zaječela jsem hystericky. Alec se jenom usmál, ale stisk zesílil.

„Demetri, víte co dělat,“ řekl Aro. Demetri přikývl a pokračovali v práci. Než jsem stihla zjistit, co to dělají s mým autem, objevil se přede mnou Aro. S hrůzou jsem na něj zírala. Jen se usmál a vystřelil rukou směrem ke mně. Dostala jsem ránu do břicha. To bylo to poslední, co si pamatuji. Pak už jen tmu.

Autor: princesVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisknutá - 8. kapitola: