Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otče, zhřešila jsem! - 2. Kapitola

27.12.2009 (18:15) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2636×

2. Kapitola - Kondom útočí! Ale já ho pokořím!

Edward:

Nenávidíte-li mě, těší mne to stejně, jako byste mě milovali, neboť je to důkaz toho, že nejsem lhostejný vašemu srdci

Bella:

Edward se trochu nuceně usmál a přehodil Jakovi paži okolo ramen. Začal ho táhnout k proskleným dveřím a začal mu vyprávět nejnovější oplzlé zážitky. Když jsem zaslechla jen kratičký útržek, byla jsem rudá až u kořínků vlasů. Oba dva jsme je v těsném závěsu z odstupu tří metrů následovala. Ten jeho povedený kamarádíček nás dotáhl do nějakého baru… Posadil nás do jednoho z polstrovaných boxů a objednal nám nějaké pití. Já jsem slušně odmítla, ale Jake si nechal líbit pití zdarma.

„Tak jo vy naše hrdličky… jak to s váma vypadá?“ zeptal se a sjel mě oplzlým pohledem. Zděšeně jsem vykulila oči, ale jakmile jsem se vzpamatovala, udělal jsem na něj znechucenou grimasu.

„Úchyl.“ Zamumlala jsme si potichu a Edward v tu chvíli propukl v huronský smích. Oba, já i Jackob, jsme se na něj nechápavě podívali a pozvedli jsme sborově levé obočí… Mě ihned napadlo, že mě slyšel, ale to přeci nebylo možné…

„To nic jen jsme si vzpomněl na jeden vtip…“ zadrmolil hned po tom, co se alespoň trochu uklidnil.

„A ještě k tomu všemu schizofrenik.“ Zadrmolila jsem si tentokrát já jenom pro sebe trochu výsměšně a Edward se znovu rozesmál. Sotva se držel na židli. On je fakt debil, pomyslela jsem si a zavrtala jsem se hlouběji do sedadla a začala jsem zkoumat prostory hotelu. Jak jsme se tak rozhlížela, všimla jsme si i dlouhonohé blondýnu jdoucí našim směre. Svůdně se usmívala a pohupovala boky. Ještě před tím než k nám dorazila, popotáhlas už tak krátkou sukni nahoru a s výskokem, který vypadal dost komicky, s těma podpatkama si potáhla hluboký výstřih ještě níž.

Skoro jsem se jí i zasmála. Ale nějak se mi nechtělo. Konečně k nám dorazila a zazubila se jak kobyla na Edwarda, který ji okázale ignoroval. To ji značně urazilo a tak svou zlobu soustředilas mě a Jaka.

„Co tady děláte?! Musíte se jít připravit a ještě jistě ani nemáte rozdělenou práci! Tak nevím, co tady okouníte.“ Jak tak křičela, cítila jsem, jak zasouvám hlavu vzad a moje neposlušné levé obočí vyletělo zběsile vzhůru. Bože ta byla tak… trapná. Snažila se upoutat Edwardovu pozornost a on se na ni ani nepodíval…. Chudák malá.

Byla sice ubohá, ale neměla jsem v plánu ji dráždit. Spěšně jsme se zvedla a zamířila jsem podle pevně nastudovaného plánku do jedné z kanceláře zástupců ředitele hotelu. Jemně, ale důkladně jsem zaklepala na bílé dveře se jmenovkou. Jakmile zevnitř zaznělo „Dále.“ Uchopila jsme zlatou kliku a vstoupila jsme dovnitř.

Za mohutným stolem tam seděl muž kolen čtyřicítky. Černé vlasy měl zpestřené jen několika prameny stříbrné barvy a na tváři měl neprostupný výraz. Typický úředník, napadlo mě. I přes nehezký dojem, který ve mně vyvolal, jsem se na něj usmála.

„Dobrý den, jsem Isabella Swan… jsem zde nahlášena na letní brigádu…“ řekla jsem přátelsky a posadila jsem se na prostou dřevěnou židli, na kterou ukazoval pravou rukou. Bez jediného slova se začal přehrabovat v hordě papírů, která se mu válela na stole, až konečně vytáhl jednu ze žlutých složek a nahlédl dovnitř.

„Hmm…“ mumlal si pod vousy, mnul si bradu a neurčitě si sám pro sebe pokyvoval. Proboha! To tu není nikdo normální?! Pomyslela jsem si po pěti minutách ticha, do kterého si ten pán jenom mručel. Už jsem si začínala připadat jak v ústavu pro chorobo myslné, když v tom najednou zvedl nos z papírů, mile se na mě usmál a podal mi nějaký papír.

Já ho přijala z jeho nastavené ruky a nahlédla jsem, co v něm stálo. Bylo na něm napsané moje jméno a v kolonce povolání jen jediné slovo: Pokojská.

„Takže mladá dámo… tahle prázdniny z vás bude pokojská!“ oznámil mi nadšeně. Ale já to zas tak nadšeně nepřijala. Jen jsem se zašklebila a zaposlouchala jsem se do jeho monologu.

„Takže všechno co potřebujete vědět, se dozvíte za hodinu při setkání zaměstnanců ve velkém sále. Uniformu si vyzvedněte v prádelně. Margareth jenom nahlásíte velikost a všechno ostatní už zařídí místo vás.“ Řekl mi a zůstal na mě zírat. Jen chvilku mi trvalo, abych pochopila, že chce, abych odešla.

„Děkuju!“ zavolala jsme ještě ode dveří a vyrazila jsme v domnělém směru, že někde tam v dáli by měla být prádelna. Na potřetí jsme tam i trefila a od Margareth jsem vyfasovala uniformu, kterou jsme si měla převléct v šatně pro zaměstnance. Tu jsem našla už na podruhé v přízemí hotelu.

Nevlékla jsem se do toho kousku látky, kterému tady říkali uniforma. Skládala se z černých ,šatů‘ do půli stehen, bílé krajkou obšité zástěrky a černých bot. Jakých, to už bylo na nás. Svoje oblečené jsme nacpala do jedné z plechových skříněk a tu později zamkla.

Jak jsem s lítostí zjistila, zatímco já budu pokojská, Jake bude celý den jezdit velkou dodávkou sem a tam pro všechny potřebné věci… Takže spolu skoro vůbec nebudeme… Ale co, aspoň něco a to je lepší, než nic, řekla jsem si a šla do velkého sálu, kde se měl sejít celý personál.

Už tam bylo docela dost lidí a divila jsem se, kolik dívek má stejnou uniformu, jako já. No jo, prestižní hotel, co jiného, než bezchybné prostředí a hromadu poskoků byste zde mohli čekat?

Velké dřevěné dveře se otevřely a všichni ztichli. Do místnosti vešla nádherná žena. Mohlo jí být něco kolem dvaceti čtyř? Kolem srdcovitého obličeje se jí vlnily asi po prsa dlouhé hnědé vlasy a krom zlatých očí jí obličej zdobil krásný úsměv. Ve chvíli, kdy si stoupla za mikrofon a položila desky na stůj jsem usoudila, že to bude naše šéfová.

„Ahoj! Vítám vás všechny v Di Lusso, jsem Esme Cullenová. Pro vás všechny Esme a po celý zbytek prázdniny vaše šéfová… Jsem ráda, že krom známých tváří zde vidím i tváře nové! Letošní prázdniny se plánuje mnoho akcí, takže i mnoho práce nejen pro mě, ale také pro vás.“ Jak jsem si všimnula, není jen krásná, ale i milá. No, snad po ní Edward nezdědil jen to první… Zamyslela jsem, ale hned jak jsem postřehla, že zase myslím na Edwarda, začla jsme radši vnímat, co všechno paní Cullenová říká.

„Všichni jste dostali své uniformy a až budete odcházet, vezměte si u dveří rozpis vaší práce. Pokojské mají hromádku vlevo, hned tu první, po nich jsou to poslíčci a zásobovači. Z pravé strany jsou první pomocníci do kuchyně, další servírky a třetí zahradníci. Recepční mají svůj rozpis už na recepci. To by bylo o rozpisech. Kdykoli budete cokoli potřebovat, můžete se zeptat mě, správkyně Moralezsové, nebo mého zástupce, pana Lighta. Oba dva mají kanceláře hned vedle té mojí, v té už jste všichni byli. Tím bych svůj proslov zakončila. Děkuji vám za pozornost, dejte se do práce a nezapomeňte si vzít rozpis!“ usmála se na nás naposled a pak odešla. Všichni jsme ji napodobili a já si vzala rozpis služeb.

Na čtyřech papírech byly kolonky označení čísly od 1 až po 301 a pod každým tím číslem bylo příjmení té, která bude apartmá uklízet. Jak jsem zjistila, oproti ostatním toho mám vážně málo. Každý den pokoje číslo: 12, 21, 281 a 301. Což znamenalo asi třetinu pokojů, než ostatní dívky. Divný, ale co, novejm tady asi dávaj menší zátěže a když si pospíším, skončím dřív, což je další plus, pomyslela jsem si pro sebe a spolu s vozíčkem, který každá z nás vyfasovala od té blondýny, co mě a Jaka seřvala v baru a rozešla se za svou prací…

Dvanáctka byla rychlovka, bydlel tady nějaký ital, jak jsem usoudila podle jména a ten byl celý den pryč, takže má jediná starost byla odnést špinavé prádlo do prádelny, povleknout peřiny a poklidit zbytek apartmánu. Což zahrnovalo oprášit prach a utřít umyvadlo a vanu v koupelné. Nic namáhavého. U dvacet jedničky to bylo podobné a já se už těšila, jak brzo skončím, když už jsem za sebou měla i dvě stě osmdesát jedničku, ale pak jsem otevřela dveře tři sta jedničky, posledního a největšího apartmánu, který zabíral místa asi, jako pět apartmánů, takže jedno celé patro.

Když jsem vešla do posledního pokoje na seznamu, spadla mi brada. Takovej bordel jsem jak tě živ neviděla. Radši jsem zabouchla dveře a začala jsme hned hledat pytle na toxický odpad nebo alespoň něco co nepropouští radioaktivitu. Tam to totiž vypadalo jako skládka nelegálního odpadu… Nakonec jsem se ale osmělila a vlezla jsem dovnitř. Bohužel jsme ve vozíku nenašla ani pytle na toxický a ani roušku, po které jsem teď toužila. Ale alespoň jsme to zachránila gumovými rukavicemi.

Vešla jsme tedy dovnitř a pořádně jsem se tam rozhlédla. Na druhý pohled to vypadalo ještě hůř. Všude na zemi se válelo oblečení a spodní prádlo na první pohled mužské ale mísilo se i se ženským. Kalhotky a podprsenky. Jedna dokonce vysela na lustru. Ale to nebylo to nejhorší… Víc mě znechutila pizza na stolku. Věřím, že kdybych jí typla tak týden byla bych ještě hodná. Silný nános plísně svítil na kilometry daleko. Radši jsme nic neriskovala a ovázala jsme si kolem pusy a nosu čistý ručník a začala jsme to všechno uklízet. Oblečení do plátěného pytle, který jsem poslala šachtou do prádelny a pak do plastikového pytle ten zbylí bordel. Chvíli jsem měla starosti, aby se nerozpustil… Nakonec to přežil.

Všechno jsem tam vydrhla a jako poslední jsme si nechala velkou postel. Vzala jsem si do umytých rukou bílé povlečení a šla jsem na to. Hned jak jsme ale odkryla povlečení, čekalo na mě malé překvapení v podobě použitého kondomu! Zděšeně jsme uskočila o dva metry dozadu. Kdybych byla v jiné situaci by mě to i potěšilo… skok z místa mi nikdy nešel…

Chvilku jsme zaraženě a zároveň znechuceně pozorovala ten použitý kousek gumy, než jsem se otočila a rozutíkala jsme se pro gumové rukavice a začala jsem shánět kleště. To prostě do ruky nevezmu! Nakonec mi pomohl až údržbář a já mohla vyrazit na misi krycí název: Kondom útočí! Ale já ho pokořím!

Vtrhla jsme do pokoje, a co nejrychleji jsem vzala kondom do kleští a chtěla jsem ho pustit do připraveného igelitového pytle a on se tam nějak přilepil! Tak jsem s tím začala mávat, až se odlepil a zůstal na stropě. Zaraženě a trochu bezradně jsem ho pozorovala. Nakonec jsem si donesla kbelík a stoupla jsem si na obrácené dno. Natáhla jsme se ke stropu a tu “věc“ jsme odlepila. S vypětím všech sil jsme to sloupla z kleští a i s rukavicemi, které jsem neměla v plánu ještě někdy použít, vhodila do pytle. Ten jsem ihned zauzlovala a hodila jsme ho mezi ostatní odpadky.

Vyjela jsme s vozíkem za dveře a zabouchla jsme dveře. Mírně jsme se oklepala odporem nad tím vším humusem, co tam byl a vyjela jsem směrem k výtahu. Stiskla jsme knoflík a čekala jsem, až přijede výtah. Dveře se během minuty s cinknutím otevřeli a zevnitř vystoupil Edward. Na rtech mu pohrával samolibý úsměv a zamířil k pokoji, který jsme právě uklidila. Zasunul pozlacenou kartu do elektronického zámku a vešel dovnitř. Ale než za sebou zabouchl dveře ještě otočil hlavu a přes rameno na mě zavolal: „To je bezva ty jsi mi uklidila pokoj! Doufám, že tady nebyl moc velký nepořádek.“ A nevinně se usmál.

„Kryple.“ Zasyčela jsem na něj skrz zuby neslyšně. Ale to už byli dveře od pokoje zavřené a zamčené…

Vozík jsem uklidila, podle instrukcí do skladu a spěchala do šaten. Jak jsem zjistila, díky poslednímu pokoji jsem končila úplně v stejný čas, jako většina. Začala jsem se převlékat, když do šaten vešla dívka asi mého věku. Byla asi o deset centimetrů menší než já a havraní vlasy, rovné, jak pravítko se jí táhly do půlky zad. Odemkla skříňku vedle té mojí a pak se na mě zářivě usmála.

„Ahoj, já jsem Claire Engiva, ty jsi…?“

„Ahoj,“ taky jsem se usmála a podala jí ruku „Bella, Bella Swanová, moc mě těší,“ přijala mou ruku a pak se zarazila.

„Počkej, Swanová?! Jako fakt?!“ zeptala se mě a přímo na mě zírala.

„Ehm… myslím, že jo?“ opáčila jsem a nechápavě pozvedla obočí.

„Wow! Takže tenhle rok seš to ty ta šťastná!  No, zdá se, že o tomhle hotelu toho ještě moc nevíš! Víš co, převlíkneme se, skočíme na pokoj a já ti to všechno řeknu… Mimochodem, kterej pokoj je tvůj?“

„Počkej, počkej, pokoj? Můj, to jako jakej?“ zeptala jsem se nechápavě. Fakt jsem byla úplně mimo.

„No, každá pokojská má tady, v areálu pro personál pokoj, tos nevěděla? Máš to napsaný na konci rozpisu, u každýho jména je zvlášť číslo pokoje…“  Počítala jsem s tím, že se s Jakem někde nanejvýš tak ubytujeme, ale tenhle hotel nám ještě poskytoval pokoje? No, to teda wow! Rychle jsem zase vytáhla rozpis ze zadní kapsy.

„Já mám…“ mumlala jsem a přeskakovala jména, jedno po druhém, až jsem narazila na to své.
Swanová… pokoj č. 21

„Ok, mám dvacet jedničku, ty?“ Claire se usmála.

„Dvacet dvojku,“ zasmála se a rychle na sebe hodila ještě tričko, teď už jsme byly oblečené obě a mohly jsme vyrazit!

Vyšly jsme z šaten a obě se zapsaly ke svému jménu na nástěnce a tím potvrdily, že dnešní úklid jsme už udělaly.

„Takže, co že to bylo s 301?“ zeptala jsem se a pomalu Claire mířila do hlavní haly.

„No, vidělas už syna Esme?“ vyzvídala

„No, po pravdě je to, bohužel nejlepší kamarád mýho kluka…“ řekla jsem nakvašeně a vysloužila si tak od Claire udivený pohled. Naštěstí to nekomentovala a mluvila dál.

„Dobře, víš, k jeho pokoji se váže taková… nevím, jestli můžu říct historka? Prostě, každý prázdniny dostane jedna z pokojskejch jeho pokoj na starost a právě ta pak-“ Claire to nestihla doříct, protože do řeči jí skočil hlas Jacoba, který si mě hned přivinul k sobě.

„Ahoj krásko, tak co první den?“ zeptal se, políbil mě do vlasů a pak se podíval na Claire „Nová kamarádka?“ nadzdvihl obočí a pak se zasmál.

„Čau Claire! Hele, nevadilo by ti, kdybych ti Bell po zbytek dne ukrad? Chtěl bych jí vzít do nějakýho klubu…“ houkl na Claire a ta se usmála.

„Jasně, stejně jsem ještě chtěla zajít za Bobem, tohle léto tu zase je…“ zasmála se a vyšla ke dveřím. Jenže já si pak vzpomněla, že mi to nedopověděla.

„Claire, ale nedořeklas mi to!“ zavolala jsme za ní zkroušeně.

„Jo… jasně! Víš co, Bell? Stav se, až přijdeš, budu hned vedle!“ zakřičela na mě ještě z dálky a obdarovala mě úsměvem. Chtěla jsem se jí ještě zeptat, kdy bude na pokoji, ale to už zmizela za rohem.

Ještě předtím než jsme vyrazili do klubu, jsem se chtěla trochu upravit. Vběhla jsme do  mého pokoje kde už čekali moje zavazadla. Hodila jsme je na postel a vyhrabala jsme jednu z mála minisukní a blyštivý top na ramínka. Všechno jsme to na sebe navlékla, ale tričko jsem nakonec vyměnila za obyčejný top za krk. K tomu všemu jsme přidala baleríny a mohli jsme vyrazit.

V tu chvíli, kdy jsem dokončila poslední úpravy, na mé dveře někdo zaklepal a bez pozvání dovnitř vtrhl Jake. Ani jsem nestihla zaznamenat jak, už mě Jake táhl ven z hotelu k taxíku, který čekal jen na nás. Zasedli jsme místa na zadních sedačkách a Jake nahlásil řidiči mě neznámou adresu. Tiše jsme uháněli ulicemi setmělého města plného pouličních lamp a míjeli jsme jednu budovu za druhou. No a až snad na úplném konci města stála ošumělá budova. Jen postarší neonový nápis “ Vita-Morte“ hlásající světu jméno klubu.

Vystoupili jsme a já zůstávala stát za Jackobem který se pozdravil s velkým mužem před dveřmi a potom nás pustil dovnitř. Ohlušující hudba duněla v přeplněné místnosti a bylo tam horko k zalknutí. Prodírali jsme se jásajícím davem, křičím slova známé písně a měli jsme jasný cíl: jeden z VIP boxů, ve kterém už seděl Cullen a na klín mu tam zahřívala nějaká bloncka.

„Nazdar!“ zakřičel na něj vysmátý Jake. Edward se na něj taky usmál a stejně energicky mu pozdrav oplatil. Jake se posadil na sedačku a přisunul se blíž k Edwardovi, aby si mohli pokecat. Zato já jsem si sedla co nejdál to šlo. Div jsme nespadla na zem. Vlastně celý večer jsme strávili v téhle poloze. Po Edwardovi se plazila nějaká běhna a do toho si on popíjel svoji pětadvacetiletou skotskou, Jackob seděl mezi námi a vesele diskutoval jako by si vůbec nevšiml, že se s Edwardem skoro vraždíme pohledem.

Kolem jedenácté jsem se prostě zvedla a chtěla jsem odejít domů. Jake ale nechtěl. Chtěl se ještě nepít a pokecat s Edwardem. Tak mi jenom zavolal taxíka a já odjela sama. Stejně jsem ještě chtěla skočit ke Clair. O půl dvanácté jsme bal doma jako na koni. Vběhla jsem do hotelu a vešla jsme na chodbu vedoucí do mého pokoje. V Caliřině pokoji se ještě svítilo, protože zpod dveří vyzařoval pruh světla.

Stoupla jsme si před dveře a zaklepala jsme na masivní bílé dveře. Během deseti sekund mi otevřela Clair jenom v županu a s turbanem z ručníku na hlavě. Pozvala mě dovnitř a zabouchla dveře.

„Tak co chceš, abych ti dořekla tu historku?“ Zeptala se mě natěšeně. Chtěla jsem by mi to řekla ale byla jsem si jistá, že i kdybych nechtěla, podělí se o ni se mnou. Tak jsme jenom pokývala hlavou a Clair nadšeně juchla. Obě jsme se tedy posadily na postel a Clair začala.

„Víš je to asi… já nevím nejsem si jistá…rok… ne dva. Bylo to před dvěma lety. Cullenovi právě otevírali tenhle hotel. A jak víš pan a paní Culenovi mají tři syny a dvě dcery. Rose a Alice. Ta dvě chodí s dalšími dvěma syny: Emmettem a Jasperem.“ Už jsem chtěla něco říct ale Clair mě zarazila zdviženým ukazovákem.

„Všechny děti jsou adoptované, takže se dali dohromady. Jenom Edward byl sám no a tehdy z toho to nějak vyplynulo… Vznikla sázka… Edward dostal největší a nejluxusnější apartmá v hotelu, no a jeho bratři si na něj vymysleli takovou lest… se kterou ale on souhlasil, i když nevědomě. Edward se musí vyspat s každou pokojskou samozřejmě pod třicet, která bude uklízet jeho apartmán. Podmínkou pro platnost tohoto úkolu je jediná věc- krása.“ Řekla Clair s rozzářenýma očima. Já z toho nebal zas tak nadšená jediná věc, co ze mě vylezla bylo: „A kurva!“

Janulik NatynQa

1. Kapitola ≤≥ 3. Kapitola

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otče, zhřešila jsem! - 2. Kapitola: