Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otče, zhřešila jsem! -1. Kapitola

21.12.2009 (19:45) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2796×

1. Kapitola – Pohádka začíná… nebo spíš horor?

Nevěřím, nevěřím, že láska je jen pouhý klam. Láska je. Vím to, vím, Vždyť na ni právě teď umírám.

Bella:

Stála jsem v našem domě. V malé předsíňce se tísnilo několik desítek lidí a mezi nimi byla i mamka a Phil. Oba dorazili teprve nedávno. Chudák Phil postával v rohu místnosti a tvářil se víc než nejistě. Vydala jsem se jeho směrem, ale v půli pohybu mě zastavila velká rána, která se ozvala z Charieho pokoje. Zaraženě, stejně jako ostatní jsem sledovala strop, ze kterého se před malou chvílí snesl obláček prachu. Co ten tam proboha dělá? Zamumlala jsem si pro sebe tiše a zamířila jsem ke schodům.

Opatrně, tak abych sebou nešvihla hned dolů, protože jsem na sobě měla ideální oblečení proto, abych se natáhla někde pod schodama. Dlouhé tmavě modré šaty až po zem a sandály na jehlách… ty podpatky nebyly dobrý nápad, uvědomila jsem si pozdě a vběhla jsem do tátovy ložnice.

A hned jak jsem rozrazila dveře, radši jsem je i rychle zavřela. Moje prvotní přesvědčí, že Charlie potřebuje pomoct, bylo chybné… on všechno zvládal až moc dobře. Měl totiž na návštěvě Sue… Radši jsem nechtěla vědět víc z jejich sexuálního vztahu. Byla jsem dospělá, ale nějaké ty naděje jsem si ještě chtěla nechat.

Naše další konverzace radši plynula přes zavřené dveře…

„Tati? Všichni už na vás čekají… musíme vyrazit do kostela!“ zavolala jsem na něj naléhavě a trochu i zoufale. Jako odpověď se ke mně donesl neidentifikovatelný zvuk, který měl zřejmě znamenat ano. Víc jsem vědět nepotřebovala, radši jsem utekla do dolního patra. Jak jsem utíkala, pletla se mi dlouhá sukně pud nohy a málem jsem spadla dolů schodama, kdyby mě nezachytil můj budoucí nevlastní bráška.

„Díky…“ řekla jsem úlevně Sethovi. Ten se jenom usmál a chtěl jít do Charlieho pokoje. „ Hej že tě mám ráda…tam radši nechoď.“ řekla jsem mu a začala jsem ho táhnout dolů. Ten mě jenom nechápavě pozoroval. Chudák… nebo spíš šťastlivec, napadlo mě.

Během půl hodiny konečně dolů schodma sestoupil i Charlie a za ruku držel rozesmátou Sue s růžovými tvářičkami. Všichni tleskali a pak se jako při školním výletu vydali naráz k autům parkujícím před naším domem a vyjeli k Forkskému kostelu.

Před starodávnou budovou už čekali další fronty svatebních hostu a někteří nedočkavci si už běželi, zasednou dobré místa v kostele. Velice pomalu jsme se ve svatebním průvodu dostali do kostela a obřad mohl začít…

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu,“ řekl kněz a tak pracně zadržované slzy se stejně spustily. Sakra! Zaklela jsem v duchu. Vytáhla jsme balíček papírových kapesníku a začala jsem stírat černé skvrny, které napáchala řasenka. Když už jsem snad vypadala líp, šla jsem se postavit do řady gratulantů. Jak jsem tak potkávala zástupy svatebčanů, musela jsem úlevně poznamenat, že nejsem jediná ubulená…

Na rameno mi zaklepala horká dlaň. Otočila jsem se a spatřila svého… bratra. Wow, zní to zvláštně…

„Tak co?“ zeptal se Seth s úsměvem.

„Tak co co?“ zeptala jsem se a pozvedla obočí.

„Ten pocit, máš mámu, bráchu a ségru… a vlastně tak nějak celej kmen.“ zasmál se a čekal na odpověď, jenže já už mu neodpověděla. Všechny moje smysly byly zaměřené na chlapce, který právě vešel. Upoutal na sebe pozornost nejen dívek mého věku, které nad ním vzrušeně vzdychaly, ale také postarších dam, které znechuceně kroutili nad jeho výběrem oblečení. Měl jen bílou košili poskromnu zapnutou a černé kalhoty. Košili se neobtěžoval zastrčit do kalhot. Nedbalá elegance… Mělo to něco do sebe.

Rozhodně byl z kmene, to bylo na první pohled znát. Byl vysoký, s nádhernou tmavou pletí, delší havraní vlasy mu sahaly pod uši. Nejdelší prameny možná po bradu, tvář zdobil úsměv od ucha k uchu, ve kterém byla špetka samolibosti… Měl v sobě něco výjimečného co mě k němu táhlo jako magnet. Zřejmě to že byl indián… máme to v rodině… Ale co mě zaujalo nejvíce, byly nádherné tmavě hnědé, skoro až černé oči. Wow! A ty svaly!

„…Hééj! Bell!“ ozval se Seth, šťouchl do mě loktem mezi žebra. Když si uvědomil, že ho vůbec nevnímám, následoval můj pohled.

„Á, Jacob… To sem taky mohl čekat! Víš co, popovídáme si, až budeš použitelná! Zatím čau… ségra!“ s tím zmizel a já se porozhlížela po tom krasavci… Jacob… Jake… Jack…

Překvapilo mě, když jsem zjistila, že on se na mě dívá taky. Ještě chvilku jsme sledovali jeden druhého, když se rozešel mým směrem. Bože, on jde sem! Začala jsem panikařit a modlila jsem se, abych setřela všechnu řasenku zpod očí.

„Ahoj, jsem Jacob, Jacob Black,“ usmál se a podal mi ruku. Chviličku jsem na něj koukala a nemohla odtrhnout oči od toho úsměvu, ale nakonec se mi podařilo ze sebe vysoukat aspoň pozdrav.

„Ahoj, Jacobe, Jacobe Blacku. Jsem Bella, Bella Swanová. Těší mě.“ usmála jsem se na něj taky a stiskla jeho ruku. On propukl v trhavý smích a já měla nutkavou potřebu se k němu přidat. Jak jsem zjistila, v Jacobově blízkosti vlastně nebylo potřeba dávat pozor na to, jak se chovám, co říkám, nebo co dělám, byl sluníčko a všechno a všechny kolem sebe nakazil pozitivní energií. Zapovídali jsme se tak, že do nás museli drknout ti za námi, aby nám oznámili, že jsme na řadě. Objala jsem tátu i Sue a popřála jim hodně štěstí a lásky a zase se rozešla s Jacobem po svých.

Na svatební hostinu jsem jela v autě s ženichem a nevěstou. A zpátečně musím uznat… nebyl to dobrý nápad. Jestli jsem měla ještě nějaké iluze. V tom autě všechny umřely a byly i pohřbeny běhen pěti sekund. No fakt… to se ani nedá popsat…

Díky Bohu cesta trvala ani ne půl hodiny a já jakmile jen auto zpomalilo, doslova vyskočila a utíkala jsem od těch bláznů co nejdál. Jak jsem tak skoro utíkala a ohlížela jsem se vzad, narazila jsem obličejem do něčeho pevného a horkého. Můj nos byl zabodnutý v bílé košili a hruď pod ní se roztřásla v tichém návalu smíchu. Zvedla jsem hlavu a přes závoj vlasů, které se mi sesypaly do obličeje, jsem uviděla ten kouzelný úsměv.

„Jackobe…“ zachroptěla jsem a sama sobě jsem se divila, že můj hlas zní tak ostýchavě. On se znovu zasmál.

„V celý svý kráse.“ Zašeptal mi do ucha. Uchopil moji pravou ruku do své dlaně a levou si položil za krk. Sám svoji položil kolem mého pasu a přitáhl si mě do horké náruče. Ani jsem si nevšimla, že jsem se dostala, až k parketu, ale asi ano, protože Jacob se mnou začala pohotově kroužit v rytmu hudby po parketu…

Jeho paže na mém pasu, které se sunuly pořád níž a níž, má tvář vedle té jeho a naše těla, která se dotýkala. To byl důvod, proč jsem se ani moc nedivila, když nás po půl dvanácté musel Seth vytáhnout z tanečního parketu, kde krom nás už nikdo nebyl… Připadala jsem si jako Popelka. Ta taky během jediného večera našla svého prince. Můj čas byl téměř stejný, jako ten její a stejně, jako ona jsem i já se svým princem protančila celý večer.

Zasmála jsem se svým vlastním myšlenkám. Přemýšlela jsem nad tím, jak vypadá, co zrovna má na sobě a jak se jmenuje… Tehdy to bylo lehké… Žádný původ, žádní nepřátelé, otisky, schopnosti a Bůh ví, co dalšího… Prostě jen já, jeho krásný úsměv a moje poblázněné hormony…

„Tenhle den jsem si moc…užil.“ Usmál se Jake.

„Jo, to já taky. Bylo to… moc fajn.“ Na víc jsem se nezmohla, no jo, tehdy ještě ta stydlivá Bell, ale život ledacos naučí. Chtěla jsem se otočit, ale jeho hlas mě zastavil.

„Počkej!“ křikl. „Tak jsem si říkal… nedala bys mi číslo? Bylo by… moc bezva si někdy něco takového zopakovat…“ No jasně, jako v nějaký romantický komedii. Číslo, plaché tvářičky, zamilované úsměvy a ani u těch to, stejně, jako v těch filmech nezůstalo…

Bylo zvláštní, jak jsem byla od toho okamžiku, co jsem mu dala své číslo nervózní. Řekl: „Určitě zavolám,“ pak se usmál a odjel na motorce Bůh ví kam. Ale kdy chtěl zavolat?!

Druhý den, nebo až ten příští? Další týden, nebo měsíc? Jak se ukázalo, neměl v plánu ani jedno, za půl hodiny mi totiž mobil v kapse zavibroval a na mé tváři se rozlil úsměv. I já si uložila jeho číslo, a jelikož jsem neznala jiného Jackoba a právě to jméno display hlásal, bylo to jasné…

Říkal něco v tom smyslu, že se prostě nemohl dočkat, až mě znova uslyší, nejlépe uvidí, takže jsme naplánovali naše první rande hned na druhý den v jedné malé zapadlé čokoládovně v Port Angeles.

Samozřejmě se tam prokázala má nešikovnost, ale místo toho, aby si Jake smál, mi gentlemansky pomohl vše uklidit… A takhle rande pokračovala, pěkně jedno po druhém, až jsme se do týdne dali dohromady.

Skoro se tomu nedalo uvěřit. Já, Bella Swanová, ve škole všemi považována za mlčenlivou šprtku jsem se dala dohromady s někým tak úžasným, jako byl on. Nejen, že ve škole jsem začala nabírat na oblíbenosti, s každým se bavila a jako Jake, se pořád jen usmívala. Ale i tak na právě nalezené kamarády nebylo více času, než přestávky ve škole, jelikož do školy i ze školy mě Jacob vozil na své motorce a pak jsme všechen volný čas trávili spolu.

Jezdili jsme společně na nákupy, starali se o Setha a spolu s Leah sem tam uklidili, protože Chralie a Sue byli na líbánkách, kde měli strávit nejen poslední týden školy, ale i celé prázdniny, které jsem měla já už naplánované.

Jake mi domluvil letní brigádu v hotelu za Port Angeles, ve kterém sám pracoval už minulé prázdniny. Jmenoval se Di Lusso a byl věhlasný po celém Olympijském poloostrově. Co mě ale překvapilo ještě víc, bylo, že ho prý vlastní mamka Jakova nejlepšího kamaráda, kterého mi měl dnes, při prvním prázdninovém a zároveň pracovním dnu představit…

„Jak se vlastně ten tvůj kamarád jmenuje?“ zeptala jsem se na půli cesty. V autě bylo nepříjemné ticho a to nám zbývala ještě nejméně hodina cesty.

„Edward.“ odpověděl jednoduše Jacob a zase se věnoval řízení. Z toho jsem usoudila, že s ním si teď asi moc nepopovídám, takže jsem zapnula MP4, nasadila sluchátka a zaposlouchala se do tónů mých oblíbených písní…

„Belly,“ slyšela jsem z povzdálí a teplá ruka na mém rameni se mnou zatřásla.

„Bell, vstávej, jsme na místě,“ odlepila jsem víčka od sebe a pohlédla do Jaockobovi smějící se tváře. Lehce se ke mně sklonil a něžně políbil na rty.

„Dobré ráno, ospalče,“ zasmál se a poté vystoupil. Já se ještě zkontrolovala v zrcátku a po učesání mírně rozcuchaných vlasů jsem vystoupila ven z auta a zůstala s otevřenou pusou zírat na palác přede mnou. Doslova a do písmene mi spadla brada až k hrudníku. Zaraženě jsme tam pozorovala tu nádheru tyčící se přede mnou a nemohla jsme od ní odpoutat pohled, na sebemenší dobu.

A když říkám palác, nepřeháním. Mohutná monumentální stavba by se neměla nazývat hotelem ale palácem… možná muzeem. Všechno vypadalo tak starožitně a zároveň moderně. Tenhle zdánlivě nezkloubitelný vzhled byl však tam a já ho viděla na vlastní oči. Hotel byl jedním slovem famózní. Sice člověk, který ho navrhoval, musel být slušné ulítlej ale i tak, byl úžasný.

Obrovská budova z betonu a skla s bílou fasádou a zlatými příkrasami. Všechna okna sahala os stropu až k zemi a skládalis s nespočtu malých čtvercových skel. Všechna tahle naleštěná nádhera byla zasazená v bílém dřevěném rámu.

K hlavním otočným dveřím vedoucím do hotelu vedly schody pokryté rudým kobercem doprovázené též pozlaceným tepaným zábradlími s rostlinnými motivy, které se rýsovalo i na všech balkónech. Všechna tahle nádhera byla zakončena typickou rudou střechou netypického tvaru, kdy byla i část ploché zdi obložena krytinou, z níž vyčnívaly balkóny a okna. Zbylá část střechy byla jen minimálně zašpičatělá. Bylo na první pohled zřejmé, že se pod ní nalézá obzvlášť velké apartmá.

Nad oněmi pozlacenými točitými dveřmi se vyjímal skvostný název hotelu též vyvedený ve zlatě: ,Di Lusso‘. Konečně, když už jsme to všechno prozkoumala a zhodnotila, mohla jsem svou spodní čelist vrátit do původní polohy.

Uslyšela jsem vedle sebe smích. Jacob, samozřejmě. Hodila jsem po něm nakvašený pohled a on ke mně okamžitě přispěchal a začal se omlouvat a škemrat o odpuštění.

„Promiň Bells! Promiň!“ ale i tak jsem na jeho slova nereagovala. No on by takhle nekoukal, kdyby něco takového viděl prvně v životě?!

„Ale Belly, no tak!“ řekl a udělal na mě psí oči, ale stále jsem, i když trochu nuceně, nereagovala. Doslova jsem se musela držet, abych po něm neskočila… ty jeho oči… Hmm…V duchu jsme si počítala sekundy, abych nevypadala zoufale, a na tváři jsem udržovala kamenný výraz.

„Belly, já to tak nemyslel, jen…“ začal se zase nekontrolovaně smát „Kdyby… ses… vi-viděla!“ zasmál se a já se zase naštvala. Přestala jsme počítat, protože moje vzrušení z jeho očiček pominulo a vystřídal ho prvotní vztek. Jemu to ještě přijde směšně! Tsss!

„Tak to jsem ráda, že jsem tě pobavila!“ štěkla jsem na něho a rozešla se směrem k velkým proskleným dveřím. Vlastně jsem nevěděla, kam mám jít, nebo co mám říkat, ale byla jsem naštvaná a tak nějak jsem si to neuvědomovala.

Naštěstí Jake není ten typ kluka, co by šel klidně beze mě. Za chvilku už byl u mě a jeho silná paže mě objímala kolem pasu. A zase začal dorážet… Ne že by mi to bylo nepříjemné…

„Belly, promiň! Já takhle reagoval, když sem to viděl poprvý! Fakt, přísahám!“ na stvrzení svého slibu se mi podíval do očí a ať už tam hledal cokoli, jeho úsměv naznačoval tomu, že to našel. Zato já v jeho očích nenašla nic jiné nežli smích a veselost…

„Vážně?“ nenechala jsem se.

„Jo, vážně ty můj malej blázínku!“ zasmál se a vtiskl mi polibek do vlasů, ale mně to nestačilo, prsty jsem mu vpletla do jeho havraních vlasů, přitáhla ho k sobě a dravě se přisála na jeho rty. Konečně jsem mohla svojí touze po jeho rtech dát průchod, když se za námi ozval neznámý, ale přesto nádherný hlas. Sakra na co to zase myslím! Pokárala jsem se v duchu.

„Ale no ták, Jakeu, takhle na veřejnosti, že se nestydíš!“ zasmál se dotyčný líbezným smíchem, který byl jak nebeská harfa hřejivý. No a už zase… Jake se ode mě rychle odtrhl. Střelil rozpačitým pohledem po oné neznámé osobě.

„Edwarde!“ zasmál se a v jeho oku se objevila ona jiskra, která se objevovala, když mluvil o svém nejlepším kamarádovi… Edwardovi. Chytil mě za ruku a otočil směrem k jeho kamarádíčkovi, jenže já, už po druhé tento den zůstala jen mlčky stát.

I když jsem ho nikdy neviděla, z vyprávění jsem ho znala až moc dobře. Nemohl to být nikdo jiný, než Edward Culen. Ten Edward Cullen, jehož jméno bylo známé až do Forks, aniž se tam kdy ukázal. Jak jsem slýchávala, absolutní děvkař a největší a nejsebejistější egoista pod sluncem. Novodobý Casanova, se kterým skončilo v posteli nesčetně holek a ani některé krasavice od nás z Forks nebyli výjimkou…

A nebylo divu. Jeho úspěchy na poli lásky byli opodstatněné. Jeho krása byla jedinečná a na první pohled zřetelná. Ale dle mého názoru… Na venek byl překrásný, ale uvnitř zkažený a odporný. Jeho samolibý úsměv dával všem na okolo znát jeho nadřazenost… Typický pubertální floutek, který vypadá jako filmová hvězda a má nadité bankovní konto.

Jeho oči neopouštěly moji osobu. Pod jeho pohledem jsme se musela ošít. Byl to ten divný pocit. Pocit, který vás pronásleduje, když se dlouho od noci díváte na horor a pak jdete setmělým domem. Srdce vám buší až v krku a nevíte kam s očima a říkáte si, co by, kdy by.

„Jakeu… nepředstavíš mi tvoji… hmm… kamarádku?“ zeptal se Jakea, ale očí stále upíral na mě.

„Jistě!“zvolal Jake. A otočil se na mě.

„Tak, Bell, tohle je Edward! Edwarde, to je moje Bella!“ řekl Jake a trošku popošel směrem k němu. Pak se na nás oba podíval a dodal:

„Myslím, že vy dva si budete rozumět! Bude to perfektní léto! Jenom já, ty,“ otočil se na mě a usmál se „a Edward! Jak jsem řekl, super prázdniny!“ Já jeho názor nesdílela, ale neměla jsem v plánu brát mu iluze…

Janulik NatynQa

Prolog <> 2. Kapitola

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otče, zhřešila jsem! -1. Kapitola: