Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osvobozená 2/2

05.03.2011 (07:30) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1452×

Chtělo se mi křičet, když ze mě Grant strhl noční košilku, ale bála jsem se tak moc, že jsem nebyla schopná ze sebe vydat hlásku.
„Prosím, ne,“ žadonila jsem a slzy z očí mi stékaly po tvářích. Snažila jsem se pláč potlačit, jelikož to jejich radost zvyšovalo, ale byla jsem moc slabá. Zpanikařila jsem. Jim se na mě vrhnul a začal mě zuřivě líbat. Chvíli jsem se bránila. Pak jsem to vzdala, protože to nemělo smysl. Evan mi stáhl kalhotky a rukou se snažil dostat mezi má pevně semknutá stehna. Grant mu s tím ochotně pomohl a silou mi nohy roztáhl. Zaúpěla jsem bolestí a on se vítězně zasmál.

„Čím víc se budeš bránit, tím víc to bude bolet.“

Měl pravdu. Přestala jsem vzdorovat. Bylo těžké smířit se s tím, že nemám ani nejmenší šanci zvítězit. Zatímco Jim se polibky věnoval mému hrudníku, Evan měl celý obličej zanořený do mého klína. Grant už byl svlečený a připravený zaútočit.
Odstrčil Evana a neúprosnou naléhavostí do mě vnikl. Tohle doopravdy bolelo. Střídali se na mně všichni tři, dokud nebyli pořádně uspokojeni.
Byla jsem zničená. Pokaždé, když jsem bolestně vyjekla, odměnili mě fackou. Ruce jsem měla samou modřinu, přinožit bylo nemožné. Krvácela jsem nejen z klína, ale i z nosu a z úst.

Stala se strašná věc, ale teď jsem cítila radost. Radost z toho, že to je za mnou. Než jsem se stihla vzpamatovat, byli pryč. Zničeně jsem se schoulila na zem a hlasitě vzlykala. Neplakala jsem, i když by mi to strašně pomohlo. Nemohla jsem. Neměla jsem sílu. Ležela jsem nehybně na zemi skoro celou noc. Přála jsem si umřít.
Emmett se domů nevrátil. Nepřemýšlela jsem nad tím, ale zčásti to byla jeho vina. To on je sem poslal, ale byla jsem si jistá, že až zjistí, co provedli, sám je zabije. Ta myšlenka mě trochu uklidnila, ale ne na dlouho.

Když jsem se trochu sebrala, umyla a upravila, uvařila jsem si velký hrnek silné černé kávy. Pustila jsem si televizi a snažila se nemyslet. Bohužel to nešlo a já si celou tu scénu přemítala před očima pořád dokola. Chvilkami jsem plakala, někdy jsem se svíjela v klubíčku na zemi, měla jsem deprese.
Uběhly tři dny, než se Emmett objevil.

Když zachrastili klíče v zámku, strašně mě to polekalo. Když se potom otevřely a stál tam Emmett, tak se mi ulevilo. Skočila jsem mu okolo krku a strašlivě moc se rozbrečela. Zprvu mě šokovaně odstrčil a nevěřícně na mě koukal.
„Oni mě zná-zná-silni-li,“ přerušovaly mou řeč hlasité vzlyky.
„Já vím,“ řekl a ochranitelsky si přitáhl mou hlavu na svou hruď, hladil mě ve vlasech a uklidňoval mě.
„Jak to-o víš?“ zmateně jsem na něj koukala a dožadovala se odpovědi. Chvíli mlčel, pak mě chytil za ruku a odvedl do ložnice. Posadil mě na postel a políbil mě.
Nevěděla jsem, o co se snaží a tak jsem se zeptala znovu.

„Emmette, jak to víš?“
„Řekli mi to.“
„Co-že? A co si-“ Přerušil mě v půli slova.
„Vyřídil jsem si to s nimi, Rose, uklidni se.“
„Co jsi jim udělal?“ Polila mě vlna radosti, že jim ublížil a strachu z toho, aby někdo teď chtěl ublížit jemu.
„V klidu jsem si to s nimi vyříkal.“
„Cože jsi?“ Pohltila mě hysterie. On si to s nimi vyříkal? Dělá si ze mě srandu? Pane bože, tohle není možné.
„V klidu jsme si sedli a vyříkali si to. A mimochodem, zlobím se na tebe.“
„Ty-cože-se zlobíš? Na mě?“
„Grant mi řekl, že ses snažila je svést. Moc dobře tě znám, Rose, vím čeho si schopná.“
Tak tohle doopravdy přehnal.
„Emmette, oni mě surově znásilnili a zmlátili!“ Teď už jsem nebrečela. Zuřila jsem a opravdu hystericky řvala.
„Rosalie, nepřeháněj!“ zakřičel. Ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle zařvat. To mě umlčelo a z očí se mi opět vykutálely slzy.
„Ty mi nevěříš?“
„A komu mám asi tak věřit? Nejlepšímu kamarádovi, který se mnou tráví veškerý čas, o kterém vím všechno, nebo snad tobě. Oblékáš se svůdně a pak se divíš, že po tobě vyjede? Je to tvoje vina. Snažíš se být sexy a svůdná, a když to na někoho platí, tak pak vyvádíš jako hysterka. Navíc, Evan a Jim by se ke znásilnění neponížili. Jsou to slušní chlapi.“

„Za tohle všechno může Las Vegas, ta tvoje mafiánská rodinka, hraní pokeru a ponocování v klubech. Takového tě neznám, Emme. Doteď jsem byla přesvědčená, že tě miluju, ale ne. Miluju toho Emmetta se kterým sem opustila Forks. Toho, který by mi snesl modrý z nebe, kdyby to šlo, ne tohohle nového frajera. Změnil ses a já už s tebou nechci být. Ubližuješ mi. Nevěříš mi a obviňuješ mě. Já nejsem hračka. Doteď jsem tu seděla věčně zavřená, jen kvůli tobě. Já chci žít, žít normální život, jako ostatní. Ne být uvězněná, navíc někým jako jsi ty. Doteď jsem věřila, že je to správné a chtěla jsem to všechno dělat správně kvůli tobě. Už ne, Emmette, nejsem tvoje loutka. Odcházím.“

Slzy mi kanuly po tváři, když jsem z posledních sil házela oblečení do tašky. Emmett nic neřekl. Nedívala jsem se na něj. Měla jsem strach. Všechno se to seběhlo tak rychle. Byt naplňovala napjatá nálada. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj naposledy podívala, ale nebyl to on, co jsem spatřila.

Přesně mezi očima jsem měla přitisknutou hlaveň pistole. Tu malou pistoli, kterou schovával v nočním stolku pro nejnutnější případy. Ztuhla jsem, až mi cestovní taška, kterou jsem tak rozhodně a pevně svírala v ruce, vyklouzla a hlasitě dopadla na zem. Zděšeně jsem zalapala po dechu.

Tušila jsem, že mě zastaví. Měla jsem moc informací, věděla jsem příliš. Jen jsem netušila, že mě zastaví zrovna takhle. Mohl mě zabít, nemusel se bát. Byl vynikající herec a jako upír měl spoustu času, aby z vraždy vznikla sebevražda.

Očima jsem hypnotizovala hlaveň pistole, když jsem ji spatřila. Malá stříbrná lesklá nábojnice vyletěla přímo naproti mně. Najednou jako by se zastavil čas a celý život mi proběhl před očima. Ten mladý krátký život, který jsem žila. Nebo spíš nežila. Zavřená v tomhle hnusném malém bytě s jedním oknem.  Zavřená jen kvůli němu. Kvůli té lásce, ze které zbyla jen holá nenávist.

Ucítila jsem ostrou bolest a pohltila mě temnota. Spadl ze mě všechen stres. Opustila mě moje hysterická zmatená nálada. Najednou se mi ulevilo. Cítila jsem se uvolněná, nic jsem necítila. Dokonce ta velká rána na srdci, kterou způsobila tahle nešťastně zhrzená láska, přestávala bolet.

Byla to smrt, kdo mě vysvobodil.

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osvobozená 2/2: