Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osvícení - 1. kapitola

10.09.2013 (19:30) • Cullen01 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1212×

Nikdo na tebe nezírá, namlouvala jsem si. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá. Ale protože ani sobě jsem neuměla přesvědčivě lhát, musela jsem se ujistit....

Jak jsem čekala, až se třetí světlo semaforu rozsvítí zeleně, nakoukla jsem doprava - ve svém minivanu ke mně Paní Weberová otočila celou vrchní polovinu těla. Její oči se zabořily do mých a já ucukla, přemýšlela jsem, proč nepřestává zírat nebo se netváří zahanbeně. Ještě pořád platilo za společenské pravidlo nezírat na ostatní, nebo ne? Copak ani to na mě už neplatilo? A pak jsem si vzpomněla, že okna v tomhle autě byla tak tmavá, že nejspíš neměla nejmenší ponětí, že v autě sedím já, nebo že jí dokonce kdokoli přistihl, jak se dívá. Snažila jsem se utěšit tím, že ve skutečnosti vůbec nezírala na mě, jen na to auto.

Moje auto. Uf. Podívala jsem se nalevo a povzdychla si. Dva chodci byli přimrazení k okraji chodníku, jak zírali, míjeli příležitost přejít silnici. Za nimi Pan Marshall hloupě civěl přes skleněnou výlohu jeho obchodu se suvenýry. Přinejmenším neměl nos přilepený ke sklu. Ještě ne. Světlo zasvítilo zelenou a já, v touze rychle utéct, dupla jsem bez přemýšlení na pedál - obvyklým způsobem, jakým bych nakopla svůj prastarý náklaďáček Chevy k pohybu. Motor zavrčel jak divoký panter a auto vyrazilo vpřed tak rychle, že se mi tělo vmáčklo do černě koženého sedadla a žaludek se mi drtil o páteř.

„Argh!" Zalapala jsem po dechu, jak jsem se natáhla pro brzdu. Zachovala jsem si chladnou hlavu a jen skromně poklepala na pedál. Auto i přesto prudce skočilo do absolutního zastavení. Nevydržela bych, kdybych se teď podívala na reakci lidí. Pokud do teď měli jakékoli pochybnosti o tom, kdo řídí tohle auto, tak teď už ne. Špičkou palce u boty, jsem jemně přišlápla plynový pedál o méně než polovinu milimetru, a auto opět vystřelilo dopředu.

Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych už nejezdila na plyn, vůbec bych do města nejela. Musela jsem se touhle dobou obejít bez spousty věcí jako sušenek Pop-Tarts a tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti. Rychle jako při závodě jsem otevřela poklop, sundala zátku, projela kartou a strčila licí koncovku do nádrže. Samozřejmě, nebylo nic, co jsem mohla dělat, aby číslíčka na měřící obrazovce nabrala na rychlosti. Přepínala se loudavě, téměř jako by to dělala, jen aby mě naštvala. Nebylo nijak jasno - klasický den ve Forks, ve státě Washington -, ale přesto jsem měla pocit, jako by všechna světla reflektorů byla nasměrovaná na mě, přitahující pozornost k nádhernému prstenu na mé levé ruce. V okamžicích jako byl tento, když jsem cítila oči na svých zádech, bylo to, jako by prsten zářil neonovým nápisem: Koukej se na mě, koukej se na mě. Bylo hloupé cítit se tak nesvá, věděla jsem to.

Kromě mojí matky a táty, záleželo vůbec na tom, co o mém zasnoubení lidi tvrdí? O mém novém autě? O mém záhadném přijetí na kolej Ivy League? O zářivé černé kreditní kartě, která mi v mojí zadní kapse připadala křiklavě rudá?

„Jo, komu záleží na tom, co si myslí?" mumlala jsem si pod nos.

„Umm, slečno?" Obrátila jsem se, a pak jsem si přála, abych to neudělala. Dva muži stáli vedle přepychového SUV se zbrusu novými kajaky přidělanými k vrchu. Ani jeden se nedíval na mě, oba zírali na to auto. Osobně, mi to nedošlo. Ale pak jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vyniknou mezi značkami jako Toyota, Ford, Chevy. Tohle auto bylo leskle černé, uhlazené a hezké, ale pro mě to bylo stále jenom auto.

„Pardon za vyrušení, ale mohla byste nám říct, co je to za auto?" zeptal se ten vysoký.

„Umm, Mercedes, nebo ne?"

„Ano," řekl muž zdvořile, zatímco jeho kratší přítel vyvalil oči na mojí odpověď. „Já vím. Jen by mě zajímalo, je to… vy řídíte Mercedes Guardian?" Muž pronesl to slovo s úctou. Měla jsem pocit, že tento muž by si dobře vycházel s Edwardem, mým… snoubencem. (Opravdu nebyl způsob, jak obejít tu pravdu, když svatba byla jen pár dní daleko.) „Ty by neměly být přístupné ani v Evropě," pokračoval muž, „natož pak tady." Jeho oči přejížděly kontury mého auta - mně se nezdál rozdílný od jakéhokoli jiného Mercedes Sedana, ale co jsem mohla vědět? - obtížně jsem se v mysli prala se slovy jako snoubenec, svatba, manžel, atd. Prostě jsem si je v hlavě nedokázala dát dohromady.

Na jedné straně jsem byla zahnána do kouta samotnou myšlenkou na bílé šaty a květiny. Ale víc než to, nemohla jsem si srovnat usedlé, úctyhodné, tupé pojetí manžela s mým pojetím Edwarda. Bylo to jako stavět archanděla na místo účetního. Nedokázala jsem si ho představit v žádné všední roli. Jako vždy, kdykoli jsem začala přemýšlet o Edwardovi, přistihla jsem se v mdlém proudu fantazií. Cizinec si musel pročistit krk, aby upoutal moji pozornost: stále čekal na odpověď o výrobci a modelu auta.

„Nevím," řekla jsem upřímně.

„Bude vám vadit, když si ho vyfotím?" Trvalo mi vteřinu to zpracovat.

„Opravdu? Vy si chcete vyfotit auto?"

„Jasně - tohle mi nikdo neuvěří, pokud nepřinesu důkaz."

„Um. Dobře, fajn." Pohotově jsem vyndala vstřikovač a vsoukala se na přední sedadlo, abych se skryla, zatímco ten fanatik vytáhl z tašky ohromný, profesionálně vyhlížející foťák. On a jeho přítel se střídali v pózování u kapoty a pak se přesunuli, aby nafotili záď auta.

„Chybí mi můj náklaďáček," šeptala jsem si pro sebe. Velmi, velmi příhodné - příliš příhodné -, že můj náklaďáček zahrkal svůj poslední hrk sotva týden po tom, co jsme se s Edwarem usnesli na našem nahnutém kompromisu, jehož malý detail byl, že mu bude dovoleno nahradit můj náklaďáček, jen když odejde. Edward přísahal, že už se to dá čekat každou chvilku, můj náklaďáček prý žil dlouhý, plný život, a tak co nevidět umře přirozenou smrtí. Přesně jak říkal. A samozřejmě, neměla jsem, jak si ověřit tuhle pohádku nebo jak se ho pokusit vzkřísit z mrtvých na vlastní pěst. Můj oblíbený mechanik… Chladně jsem tu myšlenku zastavila a odmítala ji nechat dojít do konce. Místo toho jsem poslouchala mužské hlasy venku, ztlumené za zdmi auta.

„…ho celého plamenometem v tom on-line videu. Ani se mu neopálil lak."

„Jasně že ne, přes tohle děcko bys mohl převalit tank. Není zrovna pro zdejší. Vytvořené pro středo-západní diplomaty, dealery zbraní a drogové mafiány."

„Myslíš, že ta holka je něco takovýho?" zeptal se ten menší lehkým hlasem. Sklonila jsem hlavu.

„Huh," řekl ten větší. „Možná. Nedovedu si představit, k čemu bys tady potřeboval raketou neprůstřelný sklo a tři sta liber ocelového brnění. Musí mířit někam do mnohem většího nebezpečí."

Ocelové brnění. Tři sta liber ocelového brnění. A raketou neprůstřelná skla? Hezké. Co se stalo tomu starému dobrému ‚neprůstřelnému'? No, přinejmenším to dávalo smysl - pokud jste měli zvrácený smysl pro humor. Ne že bych nečekala, že si z naší úmluvy vezme patřičný užitek, vyváží to na jeho stranu tak, aby mi mohl dát o tak moc víc, než si zasloužím. Souhlasila jsem, že smí nahradit můj náklaďáček, až bude potřebovat vyměnit, i když jsem nečekala, že ten moment přijde tak brzo, samozřejmě. Když jsem byla donucena přiznat, že můj náklaďáček se nestal ničím jiným než stále žijící poklonou pro klasické Chevy v mých kruzích, věděla jsem, že jeho představa nahrazení mě přivede do rozpaků. Přinutí mě všímat si pohledů a šeptaček. V tom jsem měla pravdu. Ale ani ve svém nejpředstavivějším předvídání by mě nenapadlo, že mi Edward koupí dvě auta.

Tohle je to auto ‚na předtím'. Řekl mi, že bylo vypůjčené a že ho vrátí po svatbě. Nic z toho mi absolutně nedávalo smysl. Do teď. Haha. Protože jsem byla tak lidsky křehká, takovým strůjcem katastrof a takovou obětí vlastní smůly, že mě zřejmě jen jako tank odolné auto dokázalo udržet v bezpečí. Vtipné. Byla jsem si jistá, že on i jeho bratři si tenhle vtípek za mými zády docela užili.   Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, hloupá. Možná se o tebe opravdu tak moc bojí. Tohle by nebylo poprvé, kdy něco přehnal ve snaze mě ochránit.   Povzdychla jsem si. To auto ‚na potom' jsem ještě neviděla. Bylo schované pod potahem v nejtemnější části Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí by už nakukovala, ale já to vážně nechtěla vědět. Na tom autě pravděpodobně žádná ocel nebyla, protože po líbánkách bych ji už neměla potřebovat. Zdánlivá nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Nejlepší věcí na tom být Cullenová nebyla drahá sportovní auta ani nevyčerpatelné kreditní karty.

„Hej," zavolal ten dlouhý muž, lepil ruce na sklo v marné snaze nakouknout dovnitř. „Už to máme, opravdu moc děkujeme!"  

„Prosím," zavolala jsem zpátky a pak se napjala, jak jsem nastartovala motor a - jen co nejjemněji - sešlápla pedál… Bylo jedno, po kolikáté jsem jela po známé ulici směrem domů, nedokázala jsem ty deštěm smáčené letáčky donutit zmizet do pozadí. Každý z nich, ať už přibitý k telefonnímu sloupu, nebo přilepený k pouličnímu světlu, byl jako čerstvá rána do tváře. Dobře zasloužená rána do tváře. Má mysl byla stahována tou myšlenkou. Přerušila jsem to okamžitě a včas. Nemohla jsem si to na téhle silnici dovolit. Ne když kolem mě v pravidelných intervalech proplouvaly obrázky mého oblíbeného mechanika. Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.

Vývěsky s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo vytisknul tyhle letáky a rozvěsil je všude po městě. A nejenom po Forks, ale také po Port Angeles, Sequim a Hoquiam a Aberdeen a každém jiném městě na Olympijském poloostrově. Ujistil se, že každá policejní stanice ve státě Washington bude mít na zdech přilepený stejný plakát. Jeho vlastní stanice měla celou jednu tabuli vymezenou jen pro hledání Jacoba. Tabuli, která byla většinou prázdná, tolik k jeho vlastnímu zklamání a rozčilení. Mého otce znepokojovalo víc než jen nedostatečná odezva. Nejvíc byl nespokojený s Billym, Jacobovým otcem a Charlieho nejlepším přítelem. Že se Billy nechtěl víc zapojit do hledání svého šestnáctiletého ‚uprchlíka'. Že Billy odmítal rozvěsit letáky po La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jacobovo domovem. Že rezignoval na Jacobovo zmizení, jakoby si myslel, že není nic, co může dělat. Že tvrdil: „Jacob je už velkej kluk. Přijde domů, jen jestli bude sám chtít."

A byl naštvaný ze mě, že jsem se stavila na Billyho stranu. Taky bych nevyvěšovala letáky. Protože jak Billy, tak já, jsme oba věděli, kde Jacob teď je, třebaže téměř nemluvil, a také jsme oba věděli, že nikdo neviděl toho chlapce. Náhle mě upoutal nápis připsaný pod jeden z letáčků. Nejspíš to byl jen nějáký hloupý vtip. Ale mohlo to být důležité. Dupla jsem na brzdu. Až když jsem letěla hlavou proti sklu, došlo mi, že jsem to trochu přehnala. Sklo se přibližovalo…

Autor: Cullen01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osvícení - 1. kapitola: