Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudové setkání 7. kapitola

14.01.2010 (10:45) • Angel103 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1357×

Unaveně jsem se dobelhala domů a zničeně sebou praštila o postel. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale z toho odpočinkového transu mě probral až tetino naléhavé volání.

„Samantho, pojď sem dolů.“ Sešla jsem schody čekala na tetin rozsudek.

„Byla jsem si promluvit s panem doktorem Cullenem,“ řekla vyhýbavě. V překladu – otravovala ho v práci a svůj rozhovor zakončili jeho oblíbeným vzorkem na pletení.

„A říkal, že by sis mohla to okno u něj odpracovat. Potřebuji prý opravit plot, nebo tak něco.“ Jejda. Tady ve forks je to horší, než to zpočátku vypadalo.

„Dobře, a kdy se tam mám stavit?“

„Zítra po škole. A prosím tě, umyj tady to nádobí…“

Zuby, snídani, oblečení jsem ráno zvládla v rekordním čase, čímž jsem se zase jednou nenápadně vyhnula tetě. Když jsem vyšla před dům, všimla jsem si, že na protější silnici stojí zaparkovaný nějaké fakt pěkné auto. U školy bych se nedivila, (to bych tipla na Cullenovic famílii) ale tady… Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou rozhodnutá, že radši půjdu do školy.

„Sam, počkej!“ Překvapeně jsem se otočila za známým hlasem.

„Chrisi? Co ty tady?“ vyjeveně jsem se zeptala.

„Napadlo mě, že by si možná chtěla svést… co na to říkáš?“ zeptal se.

„Že váháš!“ s úsměvem jsem mu odpověděla. Otevřel mi dveře spolujezdce a pak sám usedl za volant. Jak věděl, kde bydlím, mě už nepřekvapovalo. Hotový Einstein.

„Čí je vlastně tohle auto,“ zeptala jsem se.

„To je Alicino. Půjčila mi ho.“ Dojeli jsme ke škole.

„Tak mě napadlo,“ začal Chris. „nechceš svést i odpoledne k nám?“ Bezva! Tak on už taky ví o tetině domluvě s doktorem Cullenem.

„Jo, klidně.“ Horší už to být nemůže.

Odpoledne jsem dobrých pět minut hlídkovala před Aliciným autem, než konečně Chris dorazil. Zajímalo mě, kde taková bohatá rodinka může bydlet – jestli na hradě nebo v protiatomovém krytu. No co, boháči bývají prý pěkní podivíni… Jeli jsme okolo nějakého lesa a mě nenapadlo nic chytřejšího než: „Hmm, pěkný stromy,“ čímž se zase jednou na Chrisově tváři vyloudil úsměv.

„Víš jistě, že jedeme dobře,“ ujistila jsem se. Přece jenom, nestává se denně, že si někdo rozhodne postavit dům v lese.

„No, já tudy jezdím, každý den… Budeš chtít pak ukázat dům?“ zeptal se.

„Jo,“ pípla jsem. Chris sjel na lesní cestu a po chvíli jsem uviděla nějaký obrovský prosklený dům. Fakt, nekecám! Kdyby teta spojila svůj dům s dalšími dvěma sousedy, tak to by byl si tak velký jako tahle vila. Když Chris zaparkoval, ani jsem nestačila zareagovat, jak rychle mi přišel otevřít dveře. Začala prohlídka domů. V kuchyni jsme narazili na nějakého blonďáka.

„Ahoj Carlisle,“ pozdravil ho Chris. Tak tohle je ten tajemný doktůrek…

„Ahoj Chrisi, musím do práce. Večer přijdu,“ odpověděl mu Carlisle. Vzal si nějaký kufřík a šel pryč.

„To byl Carlisle… náš táta,“ představil ho Chris.

„Ty svého tátu oslovuješ Carlisle?“ zeptala jsem se.

„No… ehm… jo. Myslel jsem, že už jsi slyšela, že jsme adoptovaní.“

„No… jo,“ blábolila jsem. Procházeli jsme úzkou chodbou, když jsem si všimla opravdu zvláštního obrazu. Ty byly zavěšeny po celé chodbě, ale tenhle byl – jak to říci – divný? Na tom obraze stál na náměstí dav červeně oblečených Karkuláků. Na balkóně pak byli čtyři chlapíci. První vypadal, jako kdyby vypadl z nepovedené edice barbie panenek, druhý byl skoro jako seschlá mumie, třetí něco mezi prvním a druhým a ten poslední vypadal jako…

„Hele, není tohle Carlisle,“ zeptala jsem se.

„Ten obraz je přes dvě stě let starý,“ poinformoval mě – chytrolín.

„No, ale tohle vypadá přesně jako Carlisle,“ nedala jsem se.

„Hmm, to je jeho praprapradědeček,“ řekl Chris.

„Ale, ale…“ zkusila jsem to, ale to už mě Chris táhnul pryč. Dovedl mě ke garáži, kde mi dal odbornou poučku o tom, co pro mě Marta s Carlisleem vymysleli. Očividně mu to nebylo moc příjemné, ale co on s tím mohl dělat…

Když odešel, vzala jsem kyblík tmavě hnědé barvy a malířskou štětku, které tam byly připravené.  Jo, život je hold krutý a tady ve Forks to platí dvojnásobně. Nevím, jak dlouho, ale minimálně hodinu jsem tam klečela u Cullenovic plůtku a natírala. Co jiného mi sakra zbývalo dělat? Tok mých myšlenek přerušil ostrý zvuk motoru. Zvedla jsem hlavu a překvapením mi malířská štětka vylítla z ruky. Emmett sestupoval z nadupaného harleye a podávala Rosalii ruku. Jen k dokonalosti obrazu mu na hlavě chyběl černý šátek s pirátskými vzory.

„Čau Sam,“ houkl na mě. Překvapeně jsem zamrkala a pípla na odpověď.

„Ehm ahoj.“

Rosalie se neobtěžovala, ani kývnout na pozdrav a odtáhla Emmetta dovnitř. Nána blonďatá (nic proti blondýnám, ale tohle je už i na mě moc). Cullenovic rodinka se začala pomalu slézat domů a tak jsem si řekla, že tady budu hnít maximálně hodinu a pak jdu domů.

„Ahoj Sam,“ pozdravil mě někdo. Otočila jsem se za tím hlasem. S úsměvem tam stála Alice.

„Nechceš jít zítra se mnou nakupovat?“ zeptala se mě.

„Jo – klidně,“ řekla jsme. Zvláštní bylo, že už předem se tvářila tak, jako že věděla, co řeknu.

„Bezva! Už se nemůžu dočkat. Můžeme zajít do New Yorkeru, Roxy…“ začala mi dávat rozsáhlý seznam toho, kam vlastně můžeme zajít. Vyjmenovala asi dvacet obchodů, když na mě houkla: „Ale Sam, ty mě vůbec neposloucháš.“

„Jo, poslouchám.“

„Dobře. Tak zítra po škole,“ řekla a šla domů. To bude zase den!

„Nechceš svést domů?“ zeptal se někdo až moc dobře známým hlasem. Chris stál opřený o strom a dal bych krk za to, že slyšel můj rozhovor s Alicí.

„Jasně. Dík,“ odpověděla jsem mu. Když už musím tady ve Forks trpět, tak se vší parádou. Odemkl dveře a já se posadila na sedadlo spolujezdce. Vnitřek auta byl stejně pěkný jako jeho zevnějšek. Určitě by se hodilo na nějakou pařbu v Las Vegas…

Zastavil před tetiným domem a šel mě doprovodit ke dveřím. Bylo to… fakt divné… být s někým jako on o samotě. Začala jsem žblaptat: „É – nó, tak já už radši půjdu.“

„Počkej,“ řekl a já se otočila a čekala, co řekne. Čekala jsem cokoliv, doopravdy cokoliv, ale to co udělal tedy ne. Sklonil se nade mě a dal mi pusu. Krátkou, na rozloučenou, ale přece. Stála jsem tam jako opařený eskymaček a přemýšlela, co jsem ten den požívala za alkohol.

„Ahoj Sam,“ řekl na pozdrav a sedl si do auta. Koukala jsem za mizejícím obrysem auta a nemohla uvěřit vlastnímu rozumu.

Velké dík patří Romiskovi, Rebece, Anulinek00, Esme (promiňte jestli to neskloňuju dobře) za jejich úžasné komentáře. Moc vám za ně děkuju, ani nevíte, jak člověku pomáhají ve psaní. Zároveň bych chtěla říct, že sem asi dlouhou dodobu nic nenapíšu protože jedeme se třídou na lyžák. Doufám, že si tam nic nezlomim (známe mě a mojí šikovnost ;-))...

Autor: Angel103 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové setkání 7. kapitola: