Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudové setkání - 5. kapitola

20.12.2009 (14:45) • Angel103 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2480×

Tak tohle jsem mohla čekat! Jakmile jsem totiž přišla domů teta Marta mě uvítala s obrovským párem ponožek v ruce. Netušila jsem, jestli je upletla pro mě nebo pro Yettiho.

„Samantho, podívej se, upletla jsem ti něco na sebe.“ Tak to byla ta první možnost…

„To jsi nemusela,“ pravila jsem se značnou nechutí.

„No tak nestůj tam, jak ve frontě na banány a pojď si pro ně.“ Pravou nohou (nějaký chytrák přišel s tím, že to prý přináší štěstí) jsem vykročila vpřed a vzala si ty hrůzné ponožky.

„Jdu se učit,“ řekla jsem, vyběhla schody k pokoji a extravagantně bouchla dveřmi…

„Chovej se k těm dveřím slušně, pamatují ještě tvého strýce,“ doléhal ke mně tlumený tetin hlas.

„Jo neboj, vydrží ještě dalších několik staletí,“ zařvala jsem zplna hrdla. Nevěděla jsem jistě, jestli mě teta obdařila odpovědí, ale nic jsem neslyšela. Naházela jsem učení do tašky a celé odpoledne jsem pak musela pomáhat mýt okna a čistit koberce. Když jsem se konečně dostala do postele, myslela jsem, že na těle nemám jediné místo, které by mě nebolelo. Tím pádem myslím, že se mi nemůžeš divit, že jsem okamžitě usnula jako by mě do vody hodili.

Crrr – crrr. Crrr – crrr. Crrr – crrr.

Ráno mě ze spaní vzbudilo protivné řinčení obrovského zlatého budíku. Nějakým záhadným způsobem jsem se vyhrabala z postele a doklátila se na snídani. Tohle bylo snad poprvé v životě, co jsem se vzbudila dříve než teta. A to jsme sem s mamou jezdily i na prázdniny! Další věc, kterou na tetě nechápu. Jak může někdo vstávat tak brzy?

Převlékla jsem se z pyžama a šla do školy. Tentokrát jsem (i ke svému údivu) nezabloudila. Před školou jsem potkala Angelu. Mávala na mě přes ulici a na přechodu mě s radostí doběhla.

„Ahoj Sam.“

„Ahoj Angelo.“

„Nechtěla by sis s námi odpoledne zahrát baseball?“ Tak to bylo nečekané.

„Huh… baseball? Já?“ začala jsem gestikulovat.

„Jo, baseball, ty.“

„Jo, klidně,“ odpověděla jsem jí. Věděla jsem, že při mém štěstí se tou pálkou při odpalu animálně přizabiju.

„Hraješ ráda baseball?“ ujišťovala se Angela.

„Jo, jasn짓 No, jen se bojím, abych pak spoluhráče nezabila. Tiše jsem se zasmála při vzpomínce na bývalou spolužačku, která po pěti letech baseballu nepochopila, že máte odpálit míček – ne pálku… První hodinu jsem měla společnou s Angelou a tak jsem se jí alespoň mohla na něco zeptat.

„Hele Angelo, co je s tím Chrisem? A Edwardem… a tak všema?“ Překvapeně se na mě podívala jako by mi říkala – jak se na něco takového můžeš ptát?

„Vždyť jsem ti to říkala, že jsou takový, no…“ A pak zmlkla.

„Angelo?“ Nenápadně pokynula směrem před nás a tam… Emmett Cullen. Bezva! To má nějakou zvláštní schopnost zjevit se tam, kde OPRAVDU výt nemá? Uculoval se od ucha k uchu, a to myslím vážně! Prošel kolem nás. A pořád po nás pokukoval.

„Vidíš? Tak ten je fakt divný,“ řekla jsem směrem k Angele. Když mi došlo, že mě mohl slyšet, litovala jsem, že jsem tu svojí nevymáchanou h… ústa nezavřela. Angela se dusila smíchy a já bych se v tu chvíli nejraději zakopala do středu Země.

„Tak… to bylo… to byla trefa!“ zajíkala se Angela. Nenápadně jsem se ohlédla, ale Emmett už tam nebyl.

„Sam – teda tohle říct Edwardovi, tak tě snad zabije,“ dosmávala se Angela.

„Proč?“ zeptala jsem se jí zmateně.

„No, Emmett srandu bere, ale on… Jednou se nějak vsadil a Edward pak přišel do školy v sukni,“ smála se. Tak teď už jsem se neudržela ani já. Válely jsme se smíchy ještě nějakých pět minut, ale zazvonilo. Doběhly jsme do učebny a…

„Sakra,“ ujelo mi tiše. Přesně za mým místem seděl Emmett. Sedla jsem si na židli a pokusila se soustředit se na hodinu. Nakonec jsem se se zazvoněním zvedla a odešla pryč. Celá den jsem s Angelou nebo Jessicou lítala po škole předposlední hodinu jsem se už nemohla dočkat, až si zahraju ten baseball. Bylo zataženo a my mohli jen doufat, že nezačne pršet.

„Tak pojď Sam. Pospěš,“ táhla mě za sebou Angela na baseballové hřiště. Cestou jsme potkaly Mikea s Erikem a nějakýma klukama.

„Fajn – vy běžte do pole, a vy na pálku,“ začala nás organizovat Jessica, která čekala s míčky a pálkou na hřišti. Nejdřív pálil Mike, pak nějaká holka jménem Lauren. Oba dva skončili na metách a Angela ke mně napochodovala s pálkou v ruce.

„Chceš jít?“ zeptala se.

„No – já – ehm,“ – nic víc se ze mě nedostalo.

„Tak jdi a hodně štěstí,“ popřála mi a šla si sednout.

Stoupla jsem si na metu. Nějaký kluk nadhodil. Sledovala jsem míček a odpálila. Netrefila jsem. Další střelu zase.

„Máš poslední pokus Sam,“ řekla Jessica s úsměvem. No, nebudu říkat, co jsem si o ní myslela. Když na mě letěl míček, představila jsem si tváře těch, kteří mě v poslední době naštvali. Teta Marta, učitelka fyziky, rodina Cullenů… ozvalo se ostré plesk, když se míček odrazil od pálky, ale kam letěl to jsem nevěděla. Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla a jen zdánlivě jsem zaslechla jakýsi podivný zvuk. Doběhla jsem na poslední metu, docela jsem se divila, že protihráči ještě nenašli míč. Zvláštní bylo, že všichni stáli okolo čehosi. Doběhla jsem k nim a prorvala se dopředu. Bylo tam černé sportovní auto - lamborghini gallardo. Včera jsem viděla, jak jím jel Chris Cullen. V čem ale byla zásadní chyba – okno spolujezdce bylo roztříštěné na kousky a uprostřed zela díra ve tvaru… ve tvaru baseballového míčku.

SHRNUTÍ

Autor: Angel103 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové setkání - 5. kapitola: